Plný text
29 Cdo 27/2025-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce CREDITEX INVEST, s. r. o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 120 00, proti žalovanému L. K., zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 120 00, o zaplacení částky 35.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 261/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2024, č. j. 28 Co 71/2023-291, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (doručeným soudu prvního stupně dne 11. srpna 2022) se žalobce (CREDITEX INVEST, s .r. o.) domáhal vůči žalovanému (L. K.) zaplacení částky 35.000,- Kč spolu s „úrokem z úvěru ve výši 25,85 % ročně z neuhrazené jistiny úvěru, tj. z částky 35.000,- Kč“ od 1. února 2018, tj. ode dne, který následuje po dni, kdy byl žalovanému poskytnut úvěr (31. ledna 2018), do zaplacení (tento úrok „představuje ušlý zisk, kterého by poskytovatel úvěru dosáhl, pokud by za pravidelného chodu věcí, tedy nebýt podvodného jednání žalovaného, poskytl úvěr platně vůči třetí osobě, jež by na rozdíl od žalovaného svoji schopnost úvěr splatit tvrdila a prokázala náležitým způsobem“. Věřitelem pohledávky se žalobce stal na základě postupní smlouvy ze dne 26. května 2020 uzavřené se společností FINDIGO služby s. r. o., která pohledávku nabyla od společnosti EC Financial Services, a. s., přičemž původním věřitelem byla společnost JET Money s. r. o. (dále jen „společnost J“) „zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů“.
Požadavek odůvodnil tvrzením, že dne 31. ledna 2018 uzavřeli společnost J a žalovaný smlouvu o úvěru, ve které žalovaný úmyslně uvedl nepravdivé údaje o výši svého příjmu a měsíčních výdajů. Na základě této smlouvy mu byl poskytnut úvěr ve výši 35.000,- Kč, přičemž žalovaný uhradil jen 10.450,- Kč“; způsobil tak společnosti J škodu. Tento skutek byl zjištěn až po vydání trestního příkazu Okresním soudem v Třebíči (sp. zn. 3 T 73/2020), pročež bylo podle dozorujícího státního zástupce nutno věnovat pozornost posouzení, zda by na tento skutek bylo nahlíženo jako na dílčí útok pokračujícího trestného činu, pro který již byl žalovaný (pravomocně) odsouzen. Jednání žalovaného „by bylo posuzováno jako naplňující znaky pokračujícího přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku a pouze okolnost, (…) že žalovaný již byl za větší počet obdobných útoků proti majetku jiných poškozených v trestním řízení pravomocně odsouzen, byla důvodem pro zastavení trestního stíhání žalovaného (za předmětné jednání)“. Pokračování v něm by totiž bylo neúčelné (viz usnesení Policie České republiky, krajského ředitelství policie kraje Vysočina, územní odbor Třebíč, oddělení hospodářské kriminality ze dne 1. března 2022, č. j. KRPJ-132264-23/TČ-2021-161081-HNI). Ochranné účinky žalovanému povoleného oddlužení, respektive osvobození od placení pohledávek po splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení [§ 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] se tak na pohledávku, která byla přihlášena v insolvenčním řízení žalovaného z titulu smluvního vztahu (nesplnění povinností dle smlouvy o úvěru), a „později se ukázala býti škodou způsobenou žalovaným úmyslným porušením právní povinnosti“, nevztahují.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 12 C 261/2022-208, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 35.000,- Kč se 25,85% úrokem ročně od 1. února 2018 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
S poukazem na § 2894, § 2910 a § 2951 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a na § 414 insolvenčního zákona soud prvního stupně uzavřel, že:
1) Žalovaný po skutkové stránce spáchal úmyslně protiprávní jednání (popsané ve shora zmíněném usnesení Policie České republiky, potvrzeném usnesením Okresního státního zastupitelství ze dne 16. března 2022, č. j. ZT 36/2022-10), jímž způsobil společnosti J škodu ve výši 35.000,- Kč (poskytnutý úvěr) s úrokem 25,85 % ročně z neuhrazené jistiny úvěru od 1. února 2018 do zaplacení (ušlý zisk).
2) Jde o škodu, kterou způsobil žalovaný úmyslným právním jednáním; účinky povoleného oddlužení se na uplatněnou pohledávku nevztahují.
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. srpna 2024, č. j. 28 Co 71/2023-291, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud předeslal, že insolvenční řízení na majetek žalovaného vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 40 INS 15040/2021 bylo zahájeno 17. srpna 2021, usnesení o úpadku spojené s povolením oddlužení nabylo právní moci 30. srpna 2021 a usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nabylo právní moci 1. března 2022. Žaloba v dané věci byla podána (až) 11. srpna 2022; žalobce uplatnil pohledávku ze smlouvy o úvěru v insolvenčním řízení přihláškou.
Na tomto základě odvolací soud – cituje § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a § 109 odst. 1 písm. a) a § 141a insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že je dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť tvrzená pohledávka na náhradu škody měla být uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení; zároveň nešlo o pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, které se neuplatňují přihláškou. Jelikož žalobce podal žalobu v rozporu s § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, bylo namístě řízení zastavit.
Současně měl odvolací soud za nepochybné, že žalobce mohl pohledávku na náhradu škody přihlásit do insolvenčního řízení, neboť již před právní mocí usnesení o úpadku žalovaného věděl (mohl vědět) o tom, že „byla způsobena tvrzená škoda a kdo ji způsobil“. Ostatně, sám žalobce v žalobě (a v jejím doplnění) výslovně uvedl, že žalovaný tvrzenou škodu způsobil společnosti J, přičemž pohledávka byl postoupena na žalobce před právní mocí rozhodnutí o úpadku žalovaného.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právních otázek, zda a) na existenci nároku žalobce na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti žalovaným má vliv okolnost, že žalobce svůj nárok nepřihlásil do insolvenčního řízení, ve kterém byl řešen úpadek žalovaného oddlužením, b) žalobce může nárok na náhradu újmy způsobené trestným činem uplatnit vůči žalovanému mimo insolvenční řízení (podáním žaloby dle části třetí občanského soudního řádu) a c) odvolací soud postupoval správně, když řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Dovolatel zdůrazňuje, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody způsobené úmyslným trestným činem, jejíž výše přesahuje hranici 50.000,- Kč (v rozsahu částky 35.000,- Kč jde o skutečnou škodu a ve zbývající části o ušlý zisk poskytovatele spotřebitelského úvěru). Takovou pohledávku nebyl povinen přihlásit do insolvenčního řízení žalovaného.
Na pohledávku se nevztahují ani „ochranné“ účinky povoleného oddlužení žalovaného ve smyslu § 414 insolvenčního zákona, když jde o škodu, kterou žalovaný způsobil úmyslným porušením právní povinnosti (tj. povinnosti nesdělovat poskytovateli úvěru nepravdivé údaje o výši měsíčního příjmu a jeho výdajích pro účely posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit).
Za tohoto stavu nemohla mít okolnost, že nepřihlásil nárok na náhradu škody do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, vliv ani na existenci tohoto nároku, ani na možnost uplatnit nárok pořadem práva – podáním žaloby v této věci.
Odvolací soud ‒ pokračuje dovolatel ‒ se při řešení výše uvedených právních otázek odchýlil od závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 15. července 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015, a v rozsudku ze dne 28. května 2019, sp. zn. 4 Tz 42/2019. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dospěl k závěru, podle něhož není vyloučen nárok na náhradu škody, kterou obviněný způsobil úmyslným trestným činem, ani tehdy, nepřihlásil-li poškozený svou pohledávku do insolvenčního řízení (vedeného na majetek obviněného). Na takovou pohledávku se nevztahuje osvobození od placení pohledávek podle § 414 insolvenčního zákona (§ 416 odst. 1 insolvenčního zákona).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jak ji Nejvyšší soud shrnul v usnesení ze dne 30. září 2021, sp. zn. 29 Cdo 1745/2021, uveřejněném pod číslem 63/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto usnesení podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. února 2022, sp. zn. II. ÚS 3357/21), a podle níž:
1) Uplatní-li věřitel pohledávku vůči dlužníku u obecného soudu žalobou v rozporu s § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, soudní řízení o takové pohledávce se přeruší okamžikem zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku (§ 140a odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Za předpokladu, že stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku obecný soud povinen řízení o žalobě neprodleně zastavit podle § 141a insolvenčního zákona, bez zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je následně řešen konkursem, reorganizací nebo oddlužením. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016, uveřejněné pod číslem 128/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 128/2018“).
2) Uplatní-li věřitel vůči dlužníku u obecného soudu žalobou pohledávku, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou (aniž by šlo o incidenční spor), nebo pohledávku, na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášenou (aniž by šlo o incidenční spor), anebo pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170 insolvenčního zákona), teprve v době, kdy již trvají účinky rozhodnutí o úpadku (po okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku), jde o porušení zákazu formulovaného v § 140c insolvenčního zákona. Logicky však v takovém případě nenastanou účinky přerušení řízení dle § 140a insolvenčního zákona; není totiž splněna podmínka, aby řízení o žalobě u obecného soudu probíhalo k okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku. Za předpokladu, že stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku, je po právní moci rozhodnutí o úpadku obecný soud povinen řízení o žalobě neprodleně zastavit podle § 141a insolvenčního zákona, bez zřetele k tomu, zda úpadek dlužníka je následně řešen konkursem, reorganizací nebo oddlužením. Přitom není vyloučeno, že obecný soud bude aplikovat (musí aplikovat) ustanovení § 141a insolvenčního zákona (coby důsledek porušení zákazu plynoucího z § 140c insolvenčního zákona) v situaci, kdy žaloba o pohledávce bude nepřípustně podána dokonce až po právní moci rozhodnutí o úpadku (kdykoli později, dokud trvají účinky rozhodnutí o úpadku). Srov. opět R 128/2018, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usneseních ze dne 31. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 3651/2017, a ze dne 30. ledna 2020, sp. zn. 29 Cdo 2881/2019.
3) Z uspokojení v insolvenčním řízení jsou vedle pohledávek vypočtených v § 170 insolvenčního zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později (poté, kdy nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečnosti nepřihlíží (srov. § 185 insolvenčního zákona), vyloučeny i pohledávky, které věřitel, jemuž insolvenční zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním přihlášky, nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec nebo pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel neuplatnil v průběhu insolvenčního řízení postupem dle § 203 insolvenčního zákona, a pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku, respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“) [ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. března 2012, sp. zn. III. ÚS 721/2012] a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 89/2014, uveřejněné pod číslem 17/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
4) Pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky, platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na podmínku, k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku, nejpozději však (není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu) ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku (viz R 54/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014, uveřejněný pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
5) Pro pohledávku (část pohledávky), která vznikla až po rozhodnutí o úpadku, respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek, a která zároveň není zahrnuta v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona, platí, že ač nejde o pohledávku dle § 170 insolvenčního zákona, jde i tak o pohledávku (část pohledávky), která je vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (v této věci žalovaného) [srov. R 54/2012]. Ustanovení § 140c insolvenčního zákona zahájení sporu o takové pohledávce (části pohledávky) nebrání (zakazuje je jen ohledně pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojují podle § 170 insolvenčního zákona). Srov. opět např. důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3651/2017 a sp. zn. 29 Cdo 2881/2019.
Přitom v poměrech dané věci nelze mít pochybnosti o tom, že žalobcem uplatněná pohledávka z titulu náhrady škody vznikla v době před zahájením insolvenčního řízení na majetek žalovaného (17. srpna 2021) a rozhodnutím o úpadku žalovaného a jeho řešení oddlužením (30. srpna 2021); návrh na vydání elektronického platebního rozkazu v projednávané věci podal žalobce (až) 11. srpna 2022.
Konečně (bez vazby na shora uvedené) nelze přehlédnout, že pohledávku z titulu nesplnění smlouvy o úvěru ze dne 31. ledna 2018 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení žalovaného (přihláškou P25 ze dne 25. října 2021), a to (mimo jiné) jistinu poskytnutého úvěru ve výši 35.000,- Kč, včetně zákonného úroku z prodlení od 1. března 2019 do 23. srpna 2021 v sazbě 9,75 % ročně a smluvního úroku z prodlení od 1. března 2018 do 23. srpna 2021 v sazbě 25,85 %. Jinak řečeno, šlo o pohledávku vzniklou z téhož právního vztahu (s rozdílem, že oproti žalobě v této věci věřitel v přihlášce pohledávky neuvedl tvrzení o úmyslném jednání žalovaného ke škodě společnosti J). Navíc, sám žalobce v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu na straně jedné popisuje nabytí pohledávky ze smlouvy o úvěru za žalovaným a na straně druhé hovoří o vzniku škody způsobené žalovaným (již) společnosti J uvedením nepravdivých údajů (k jeho majetkovým poměrům).
Poukaz dovolatele na (označená) rozhodnutí Nejvyššího soudu není opodstatněný již proto, že:
1) V usnesení sp. zn. 4 Tdo 624/2015 Nejvyšší soud (pouze) dovodil, že na nárok poškozeného na náhradu škody způsobené úmyslným trestným činem nemá vliv okolnost, že poškozený svůj nárok v podobě pohledávky za obviněným nepřihlásil do insolvenčního řízení, v němž byl řešen úpadek obviněného oddlužením, jelikož obviněný nemůže být od této pohledávky osvobozen (§ 414 až 416 insolvenčního zákona). Otázkou, zda trestní soud mohl v adhézním řízení rozhodnout v době, kdy již probíhalo ohledně obviněného (coby dlužníka) insolvenční řízení, se nezabýval.
2) V rozsudku sp. zn. 4 Tz 42/2019 se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům obsaženým v usnesení sp. zn. 4 Tdo 624/2015. Současně doplnil, že se jeví nelogickým a nadmíru formalistickým, aby o takovém nároku (o nároku na náhradu škody způsobené úmyslným trestným činem) nemohl přímo v trestním řízení, byť paralelně probíhajícím s insolvenčním řízením, rozhodnout trestní soud, a pouze z důvodu probíhajícího řízení před insolvenčním soudem musel poškozeného odkazovat na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud totiž poškozený svůj nárok na náhradu škody jako v tomto případě nepřihlásil v podobě neuspokojené pohledávky do insolvenčního řízení, později tak již učinit nemůže. Musel by tak čekat, až bude insolvenční řízení skončeno a teprve poté by mohl účinně v občanskoprávním řízení podat žalobu na obviněného, aby mu nahradil trestným činem způsobenou škodu. Šlo tak o případ, kdy tamní věřitel (poškozený) nepřihlásil pohledávku do insolvenčního řízení (tamního) dlužníka.
Přitom i rozhodovací praxe trestního kolegia Nejvyššího soudu je (vyjma ojedinělého rozsudku sp. zn. 4 Tz 42/2019) jednotná v závěrech souladných se shora citovanou judikaturou občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 3. prosince 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, usnesení ze dne 30. ledna 2020, sp. zn. 5 Tdo 1511/2019 a rozsudek ze dne 27. listopadu 2024, sp. zn. 7 Tz 55/2024, jakož i rozsudek ze dne 23. února 2023, sp. zn. 5 Tz 4/2023, uveřejněný pod číslem 29/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – trestní části).
Jelikož jde o právní názor o procesním právu, přičemž rozhodující senát dospěl jednomyslně k závěru, že řešená procesní otázka nemá po právní stránce zásadní význam (viz shora zmíněná ustálená judikatura Nejvyššího soudu), nepředložil věc k projednání a rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu [§ 20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákona o soudech a soudcích)].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému v dovolacím řízení podle obsahu spisu účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2026
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu