Plný text
29 Cdo 2995/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem, se sídlem v [adresa] proti žalované SANATORIUM TOPAS, s. r. o., se sídlem ve [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou, se sídlem v [adresa] částky 13,320.403,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ, pod sp. zn. 3 C 283/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2013, č. j. 28 Co 220/2009-412, 28 Co 221/2009, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 60.452,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č. j. 3 C 283/2003-273, zamítl žalobu o zaplacení částky 2,148.184,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), jakož i žalobu o zaplacení částky 11,172.219,- Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a usnesení ze dne 8. července 2008, č. j. 3 C 283/2003-286).
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 238.182,- Kč s úrokem z prodlení (první výrok), a ve výroku II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 10,173.976,82 Kč (druhý výrok). Ve zbývajícím rozsahu výroků I. a II. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (třetí výrok) a rozhodl o nákladech řízení (čtvrtý a pátý výrok).
Jde již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, když usnesením ze dne 30. března 2007, č. j. 28 Co 371/2006-219, zrušil rozsudek ze dne 2. června 2005, č. j. 3 C 283/2003-172, jímž soud prvního stupně žalobě vyhověl, a rozsudek ze dne 3. prosince 2009, č. j. 28 Co 220/2009, 28 Co 221/2009-370 [jímž Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 1,910.002,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a částku 994.545,90 Kč (výrok II.), ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. a V.)] zrušil ve výroku III., IV. a V. k dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. prosince 2012, č. j. 29 Cdo 4512/2010-398, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti (v záhlaví označenému) rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.).
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř., neboť dovolání je pouhou polemikou se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4512/2010, na nichž Nejvyšší soud nevidí důvodu ničeho měnit.
Jakkoliv lze dovolatelce přisvědčit, že obecně není vyloučen závěr o částečné neplatnosti dodatku č. 3 k nájemní smlouvě v části upravující smluvní pokutu, v projednávané věci by tato otázka mohla být posuzována toliko tehdy, jestliže by jejímu přezkoumání nebránila překážka věci rozsouzené (založená pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2002, č. j. 48 Cm 3/2000-29, jímž byla žaloba dovolatelky na určení neplatnosti dodatku č. 3 k nájemní smlouvě po věcném přezkoumání zamítnuta). Okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že nejde o totožnou věc (jako v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 3/2000) dovolatelka ani netvrdí (v tomto směru srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ČSR z 22. května 1987, 2 Cz 12/87, uveřejněného pod číslem 39/88 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nehledě k výše uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud se otázkou přiměřenosti výše smluvní pokuty zabýval, přičemž jeho závěry jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. důvody rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněného pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. ledna 2013) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Petr Šuk předseda senátu