Plný text
29 Cdo 301/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Ing. R. Č., zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti žalovanému M. D., zastoupenému JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, o určení majitele cenných papírů, o vydání cenných papírů a o povinnosti učinit rubopis cenných papírů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 66/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2008, č. j. 9 Cmo 75/2008 – 146, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, do rukou jeho advokáta.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2007, č. j. 7 Cm 66/2005 – 118, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem 500 kusů akcií na jméno společnosti info media projekt, a. s., identifikační číslo [IČO] (dále jen „společnost“), vydaných v listinné podobě pod č. 501 – 1000 o jmenovité hodnotě 1000,- Kč (dále jen „akcie“) a žalobu, aby byl žalovaný povinen žalobci akcie vydat a opatřit je datovaným rubopisem na řad Ing. R. Č., a vlastnoručním podpisem, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).
Námitkami, o které opírá dovolatel svou argumentaci (že se snažil všechna svá tvrzení prokázat, ale to mu soud znemožnil tím, že nepřipustil jeho návrhy k předložení příslušných důkazů a zamítl jeho návrh, aby žalovaný prokázal, jakým způsobem předmětné sporné akcie nabyl), vystihuje z obsahového hlediska tím dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemá zásadně k dispozici a z nějž v projednávané věci závěr o přípustnosti dovolání dovodit nelze.
Zásadní právní význam Nejvyšší soud nespatřuje v řešení otázky, kdo nese ve sporu o prokázání vlastnictví akcií na majitele důkazní břemeno o způsobu jejich nabytí, když otázku nesení důkazního břemene odvolací soud posoudil v souladu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, v němž uzavřel, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst.1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Tvrdil-li žalobce v řízení, že je vlastníkem akcií, které drží žalovaný a toto své tvrzení neprokázal, neunesl důkazní břemeno, jak správně uzavřel odvolací soud.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení dovolacího soudu ve věci samé jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení § 5 písm. d) a § 7 písm. g), § 10 odst. 3 a § 14, § 15 a § 17 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 12.500, Kč. Po snížení o 50% ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 této vyhlášky (advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 6.250,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 6.550,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 1.310,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce částku 7.860,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 17. února 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á předsedkyně senátu