Plný text
29 Cdo 318/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci navrhovatelů a) CAVERA d. s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], a b) JUDr. L. Z., obou zastoupených JUDr. Ladislavem Zvolským, Ph. D., advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, za účasti 1) Ing. R. P., zastoupeného JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 326 00, 2) Z. H., zastoupeného doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph. D., advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 301 00, a 3) NAVELIKO a. s., se sídlem [adresa] PSČ 326 00, identifikační číslo osoby [IČO], o určení akcionáře společnosti NAVELIKO a. s., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 397/2009, o dovolání Ing. R. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2015, č. j. 14 Cmo 278/2012-398, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č. j. 30 Cm 397/2009-212, určil, že navrhovatel CAVERA d. s. je jediným akcionářem společnosti NAVELIKO a. s. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) a o odměně opatrovníka společnosti NAVELIKO a. s. (dále jen „společnost“) [výrok IV.].
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání Ing. R. P. a Z. H. zamítl návrh Ing. R. P. na přerušení řízení (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., a IV. potvrdil a ve výroku II. změnil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal Ing. R. P. dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Jedinou otázku, kterou dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá a ve vztahu k níž vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., je otázka posouzení dobré víry a vydržení „akcií“ emitovaných společností, maje za to, že odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu s (dovolatelem citovanou) judikaturou Nejvyššího soudu a dovozuje, že se v důsledku vydržení stal vlastníkem akcií společnosti (a tedy jejím akcionářem) v „rozsahu 40 % k celku“.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 29. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1330/2006, ze dne 20. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 885/2005, a ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015, či usnesení ze dne 17. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, anebo ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3686/2012, jež jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) se podává, že:
1) Posouzení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“) nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele.
2) Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva.
3) Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. je držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.
4) Držitel, který drží věc na základě omylu, jenž není omluvitelný, může být sice v dobré víře, avšak nikoli „se zřetelem ke všem okolnostem“. Proto nemůže být držitelem oprávněným.
5) Při posuzování omluvitelnosti omylu držitele se vychází z objektivních hledisek; proto nezkušenost držitele, resp. nižší úroveň vzdělání, kterého dosáhl, nejsou významné.
Odvolací soud posoudil otázku, zda dovolatel byl v dobré víře, že se v důsledku nabytí „listin vytištěných v roce 1997“ stal akcionářem společnosti, v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, když přihlédl ke všem okolnostem projednávané věci a vycházel z toho, že dobrá víra je „kategorií“ objektivní, a nikoliv subjektivní.
Na závěru odvolacího soudu, podle něhož dovolatel nemohl být při zachování běžné opatrnosti se zřetelem ke všem zjištěným okolnostem v dobré víře, že je akcionářem společnosti, pak nemůže ničeho změnit ani dovolatelem zdůrazňovaná skutečnost, že zde byl (podle jeho přesvědčení) domnělý právní důvod nabytí „akcií“ emitovaných společností. Dovolatel totiž přehlíží, že existence (alespoň domnělého) titulu je sice nezbytným předpokladem oprávněné držby (srov. např. shora označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3872/2015, a v něm citovanou judikaturu), nikoliv však předpokladem jediným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 in fine o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu