Plný text
29 Cdo 322/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci žalobce Ing. I. M., se sídlem v [adresa] jako insolvenčního správce dlužníka Ing. Z. Č., proti žalovaným 1) J. G., a 2) F. G., oběma zastoupeným JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 639 00, o zaplacení částky 15.000.000,- Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobce vrátit akcie, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 76/2003, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2013, č. j. 9 Cmo 348/2011-520, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. května 2011, č. j. 23 Cm 76/2003-421 zamítl žalobu o zaplacení 15.000.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobci ve prospěch konkursní podstaty dlužníka Z. Č. částku 15.000.000,- Kč s příslušenstvím proti povinnosti žalobce vrátit žalovaným ve výroku specifikované akcie společnosti KAVEX-GRANIT HOLDING a. s. (první výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o povinnosti žalovaných zaplatit soudní poplatek (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.
Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož věděl-li prodávající v den uzavření smlouvy o převodu akcií o vadě akcií, představující podstatné porušení smlouvy, nesvědčí prodávajícímu právo namítat v soudním řízení nedodržení lhůt pro uplatnění vad podle § 428 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a kupující se může u soudu domoci práva z vad bez ohledu na uplynutí lhůty podle § 428 odst. 1 obch. zák., je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006, uveřejněný pod číslem 112/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo rozsudky ze dne 29. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005, a ze dne 24. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Argumentují-li dovolatelé ustanovením § 436 obch. zák., přehlíží, že podle označeného ustanovení musí být volba mezi nároky z vad provedena ve včas učiněném oznámení vad, resp. bez zbytečného odkladu poté. Je-li oznámení vad považováno za včasné (neboť prodávajícímu nesvědčí právo namítat nedodržení lhůty podle § 428 odst. 1 obch. zák.), je i volba mezi nároky z vad obsažená v oznámení vad učiněna ve lhůtě určené § 436 odst. 2 větou první obch. zák.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle níž odvolací soud pochybil, nezabýval-li se nejprve platností smlouvy o převodu akcií. Dovolatelé totiž jednak netvrdí žádné okolnosti, z nichž by na neplatnost smlouvy bylo možno usuzovat (naopak, před soudy nižších stupňů výslovně uváděli, že důvody neplatnosti smlouvy dány nejsou), a jednak nevysvětlují, jak by se případný závěr o neplatnosti smlouvy promítl do jejich poměrů založených napadeným rozhodnutím, jímž bylo dovolatelům uloženo vrátit prodávajícímu (resp. žalobci jakožto insolvenčnímu správci prodávajícího) plnění poskytnuté podle této smlouvy jejich právnímu předchůdci (15.000.000 Kč s příslušenstvím) oproti povinnosti žalobce vydat jim plnění, jež podle této smlouvy obdržel jejich právní předchůdce od prodávajícího (akcie).
V části, v níž dovolatelé napadají druhý a třetí výrok rozsudku odvolacího soudu, pak dovolatelé žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž napadené rozhodnutí (v tomto rozsahu) spočívá, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládají.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2014
JUDr. Petr Š u k předseda senátu