Plný text
29 Cdo 3234/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně ROBOT OSTRAVA spol. s r. o., se sídlem [adresa] PSČ 702 00, identifikační číslo [IČO], zastoupené JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti žalované JUDr. M. Š., advokátce, se sídlem v [adresa] jako správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. S. Z., narozeného [datum], o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 184/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. února 2009, č. j. 9 Cmo 225/2008-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek ze dne 11. června 2008, č. j. 9 Cm 184/2002-157, kterým Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu o vyloučení spoluvlastnického podílu v rozsahu 233/10000 na ve výroku specifikované nemovitosti.
Proti usnesení odvolacího soudu - a to výslovně proti všem jeho výrokům - podala žalobkyně dovolání, v němž popisuje průběh jednání před soudem prvního stupně a namítá, že „při řízení před Krajským soudem v Ostravě byly zcela opomenuty důkazy, a to svědecké výpovědi statutárních orgánů“. Odvolacímu soudu dále vyčítá, že nebyl připuštěn důkaz odstoupením od smlouvy.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „o. s. ř.“).
V části, v níž dovolatelka napadá výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, dovolání není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nepředkládá.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
V řešení otázky tvrzeného opomenutí důkazů výpověďmi statutárních orgánů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zásadně významným po stránce právní z hlediska výše uvedených kritérií neshledává, když by mohla mít význam jen ve spojení s připuštěním důkazu listinou (odstoupením z 19. července 1994). Důvod připustit dovolání za účelem věcného prověření otázky, zda důkaz označenou listinou mohl být proveden (vzhledem k dikci § 118b o. s. ř.), pak Nejvyšší soud též neměl; závěr odvolacího soudu, že šlo o opožděný důkazní návrh, je plně v souladu s jednoznačnou dikcí zákona a argument, že má jít o důkaz, který dovolatelka mohla předložit (ve smyslu měla důvod předložit) až poté, co se seznámila s rozsudkem Nejvyššího soudu v jiné věci, podle jehož závěrů takový důkaz mohl být pro věc podstatný, jde zjevně proti textu § 118b o. s. ř. Závěr, že důkaz, který účastník včas neuvedl proto, že jej nepokládal za pro věc významný, není důkazem, který účastník nemohl bez své viny včas uvést, je v daných souvislostech závěrem triviálním.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustné není.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle obsahu spisu žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
K žádosti dovolatelky o odložení vykonatelnosti rozsudku napadeného dovoláním se s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 83/2007 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek doplňuje, že vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nelze odložit podle § 243 o. s. ř.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. října 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř předseda senátu