Plný text
29 Cdo 3369/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Českomoravské záruční a rozvojové banky, a. s., se sídlem [adresa] PSČ 110 00, identifikační číslo osoby [IČO], proti žalovanému Ing. P. T., zastoupenému Mgr. Marianem Babicem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 746 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 473/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. dubna 2015, č. j. 7 Cmo 96/2015-160, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 27 Cm 473/2012-44, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. června 2012, č. j. 27 Cm 473/2012-16, ve znění usnesení ze dne 4. července 2012, č. j. 27 Cm 473/2012-28, jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,864.639,- Kč s 6% úrokem od 29. listopadu 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 9.548,80 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 143.710,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, domáhaje se jeho změny a zrušení směnečného platebního rozkazu; následným podáním ze dne 7. ledna 2013 požádal o osvobození od soudních poplatků.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. dubna 2015, č. j. 7 Cmo 96/2015-160, k odvolání žalovaného potvrdil usnesení ze dne 5. února 2015, č. j. 27 Cm 473/2012-150, jímž Krajský soud v Ostravě přiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků (jen) z jedné poloviny.
Šlo o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když usnesení ze dne 30. května 2013, č. j. 7 Cmo 173/2013-95, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 26. března 2013, č. j. 27 Cm 473/2012-86, kterým Krajský soud v Ostravě nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků, zrušil Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. ledna 2014, č. j. 29 Cdo 3623/2013-110, a následně usnesením ze dne 13. května 2014, č. j. 7 Cmo 173/2013-123, Vrchní soud v Olomouci zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2013, č. j. 27 Cm 473/2012-86.
Odvolací soud – vycházeje ze závěrů formulovaných v kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014 a žalovaným doložených osobních a majetkových poměrů – shodně se soudem prvního stupně neshledal důvody pro to, aby žalovanému bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu přesahujícím 50 %.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na řešení otázky procesního práva, kterým se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od usnesení sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (jde o usnesení ze dne 17. července 2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 99/2013“).
Dovolatel namítá, že kritéria, která odvolací soud použil při hodnocení jeho žádosti, jsou nepřiměřeně přísná a dalece přesahují podmínky stanovené v judikatuře dovolacího soudu. Přitom poukazuje (mimo jiné) na to, že výši své mzdy osvědčil pracovní smlouvou a mzdovým výměrem. Nesouhlasí ani s výtkou, že neuváženě naložil s částkou 100.000,- Kč, kterou získal prodejem svého obchodního podílu (ve společnosti SHOT AERO, s. r. o.) a kterou spotřeboval na hrazení svých běžných potřeb, maje za to, že v situaci, kdy byl do 31. prosince 2013 v evidenci uchazečů o zaměstnání a následně od 1. ledna 2014 zaměstnán s mzdou asi 10.000,- Kč měsíčně, mu nelze vytýkat, že příjem z prodeje obchodního podílu použil na běžné výdaje.
K „neprokázání tvrzení o tom, že neměl příjem z výkonu funkce statutárního orgánu“, toliko uvedl, že negativní tvrzení se nedokazují. Navíc z výkonu funkce žádné příjmy neměl, nehledě na to, že nebylo v jeho možnostech „přinutit společnosti, v nichž už nijak nefiguruje, k vystavení (případných) potvrzení“.
Konečně dovolatel připomíná, že výše poplatku činila 143.710,- Kč a (jen) poloviční osvobození od poplatkové povinnosti pro něho prakticky nic neřeší.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalovanému přizná osvobození od soudních poplatků v plné výši.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům formulovaným v R 99/2013; úvahu odvolacího soudu, podle níž žalovaný nesplňuje předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků v rozsahu vyšším než 50 %, pak Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenou (k tomu srov. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14) ani na základě argumentů žalovaného obsažených v dovolání.
Za rozhodující přitom považuje, že žalovaný v době následující po vzniku poplatkové povinnosti nakládal s částkou minimálně 170.000,- Kč (kupní cena za prodej obchodního podílu a zůstatek na účtu u „penzijního fondu Allianz“), jakož i to, že nově ohledně svých majetkových poměrů uvedl, že splácí spotřebitelský úvěr (ve výši 70.000,- Kč), aniž by konkretizoval jeho účel, včetně majetkové hodnoty takto získané (k tomu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněného pod číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud posuzoval jako právně významnou pro účely rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků i skutečnost, že poplatník neúspěšně žádal o poskytnutí úvěru k úhradě soudního poplatku).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. P. G. senátu