Plný text
29 Cdo 3558/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci navrhovatele Ing. R. G., zastoupeného Mgr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 760 01, za účasti společnosti AGA –Speciální technická pryž, s. r. o., se sídlem ve [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, PSČ 763 26, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a o změnu zápisu v obchodním rejstříku, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 418/2008, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2013, č. j. 8 Cmo 426/2012-348, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti AGA – Speciální technická pryž, s. r. o., na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. října 2012, č. j. 9 Cm 418/2008-297, zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti AGA – Speciální technická pryž, s. r. o. (dále jen „společnost“) konané dne 21. dubna 2008 a 26. května 2008 (výroky I. a II.), návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku (výrok III.), a uložil navrhovateli zaplatit společnosti na náhradě nákladů řízení 23.293,- Kč (výrok IV.).
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání navrhovatele potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. (první výrok), změnil je ve výroku IV. tak, že uložil navrhovateli zaplatit společnosti na náhradě nákladů řízení 18.745,- Kč (druhý výrok) a uložil navrhovateli zaplatit společnosti na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.501,20 Kč (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal navrhovatel dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání, které není přípustné podle § 238a o. s. ř., neshledal přípustným ani podle § 237 o. s. ř.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zamítl návrh zejména proto, že jej shledal – s ohledem na okolnosti projednávané věci – rozporným se zásadami poctivého obchodního styku, v důsledku čehož mu nelze přiznat právní ochranu (srov. str. 8 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, resp. str. 11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Tento závěr, jenž sám o sobě postačuje (v případě jeho správnosti) k zamítnutí návrhu, však dovolatel nenapadá a dovolacímu přezkumu jej tak neotevírá.
Za této situace nečiní dovolání přípustným ani další otázky předkládané dovolatelem. I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 totiž platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013).
Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek předkládaných dovolatelem Nejvyššímu soudu za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a napadené rozhodnutí na jejich vyřešení (ve smyslu § 237 o. s. ř.) nezávisí; dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolatel napadá výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jimiž odvolací soud rozhodl o povinnosti dovolatele zaplatit společnosti na nákladech řízení částky nepřesahující 50.000,- Kč, není dovolání objektivně přípustné (srov. § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně ve vztahu k těmto výrokům dovolatel Nejvyššímu soudu žádnou právní otázku ani nepředkládá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. ledna 2013) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. března 2014
JUDr. P. Š. senátu