Plný text
29 Cdo 369/2017-600
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce ČIBE, a. s., se sídlem ve [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem, se sídlem ve [adresa] proti žalované JUDr. B. O., advokátce, se sídlem ve [adresa] jako správkyni konkursní podstaty úpadce MORAVAN akciová společnost, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Janou Gúckou, advokátkou, se sídlem ve [adresa] za účasti Československé obchodní banky, a. s., se sídlem [adresa] PSČ 150 57, identifikační číslo osoby [IČO], jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalované, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 86/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2016, č. j. 9 Cmo 25/2011-548, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 25. března 2011, č. j. 49 Cm 86/2007-197, rozhodl Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“) o žalobě žalobce ČIBE, a. s., směřující vůči žalované správkyni konkursní podstaty úpadce MORAVAN akciová společnost (dále jen „úpadce M“) tak, že ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce M vyloučil označené nemovitosti (dále též jen „sporné nemovitosti“) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
[2] Rozsudkem ze dne 1. března 2016, č. j. 9 Cmo 25/2011-548, Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, změnil rozsudek konkursního soudu jen tak, že z konkursní podstaty úpadce M vyloučil náhradní peněžité plnění ve výši 2.015.000 Kč získané za zpeněžení sporných nemovitostí (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), v aktuálním znění, namítajíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a dále, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, uplatňujíc dovolací důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[4] Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) [§ 433 bod 1. a § 434], s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Tomu, že v řízení se postupuje podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007, ostatně odpovídá též poučení o dovolání v napadeném rozhodnutí a stejného poučení se účastníkům dostalo též v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, č. j. 29 Cdo 1970/2012-397.
[5] Zbývá určit (pro účely posouzení přípustnosti dovolání), zda napadené rozhodnutí je měnícím rozsudkem a zda dovolání proti němu je proto bez dalšího přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (jak se podle obsahu poučení o dovolání domníval i odvolací soud) nebo zda má jinou povahu a jakou.
[6] Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 220 odst. 1 o. s. ř. (výrok rozhodnutí formuloval tak, že se napadené rozhodnutí mění) nebo zda postupoval podle § 219 o. s. ř. (výrok rozhodnutí formuloval tak, že se napadené rozhodnutí potvrzuje). Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[7] „Změna“ rozsudku konkursního soudu odvolacím soudem měla původ jen v tom, že v mezidobí (po předchozím rozhodnutí odvolacího soudu) byly sporné nemovitosti zpeněženy, takže předmětem vyloučení mohlo být již jen náhradní peněžité plnění (výtěžek zpeněžení sporných nemovitostí); jinak odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení stejně jako konkursní soud. Potud má tedy napadené rozhodnutí charakter potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu.
[8] Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
[9] Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
[10] Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).
[11] Přípustnost dovolání založenou na argumentu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, pojí dovolatelka s argumentací oponující závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 4340/2011, na který Nejvyšší soud odkázal ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. října 2014 při formulaci závazného právního názoru, kterým se odvolací soud řídil v napadeném rozhodnutí. Dovolatelka se tedy domáhá k prověření závěru, podle kterého:
„Je-li podle smlouvy o zřízení zástavního práva zajištěna zástavním právem k nemovitosti pohledávka, která teprve v budoucnu vznikne nebo jejíž vznik je závislý na splnění určité (odkládací) podmínky, vznikne zástavní právo k nemovitosti nejdříve dnem vzniku takové (zajištěné) pohledávky, bez zřetele k tomu, že právní účinky vkladu zástavního práva k nemovitosti do katastru nemovitostí nastaly dříve. Před vznikem pohledávky zajištěné zástavním právem nelze ohledně předmětu zajištění (zástavy) postupovat podle § 27 odst. 5 ZKV“.
[12] Důvod připustit dovolání k prověření citovaného závěru Nejvyšší soud nemá ani na základě argumentace obsažené v dovolání. K tomu budiž dodáno, že oproti stavu v době vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu (30. října 2014) došlo k posílení argumentační významnosti poukazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4340/2011 v tom ohledu, že tento rozsudek byl posléze uveřejněn pod číslem 26/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 26/2015“). Ve věci, v níž bylo vydáno R 26/2015 (jež mělo povahu zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu), bylo posléze znovu rozhodnuto odvolacím soudem a následovalo nové dovolání (v němž bylo argumentováno zčásti obdobným způsobem jako v dovolání v této věci), o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 29 Cdo 4746/2015-882, tak, že je zamítl.
[13] Přípustnost dovolání založenou na argumentu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, Nejvyšší soud též nedovodil. Rozpornost judikatury Nejvyššího soudu dovozuje dovolatelka z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2006, sp. zn. 29 Odo 1424/2005, jež má odporovat [závěrem, podle nějž: „je-li budoucí pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitostem, zástavní právo vzniká již dnem vkladu do katastru nemovitostí; realizační funkce zástavního práva se však prosadí teprve dnem, kdy vznikne budoucí (v zástavní smlouvě označená) zajišťovaná pohledávka“] závěrům obsaženým v R 26/2015 a ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 30. října 2014.
[14] V řešení otázky okamžiku vzniku práva na oddělené uspokojení (zástavním právem zajištěné) budoucí pohledávky, na jejímž řešení spočíval i zrušující rozsudek Nejvyššího soudu z 30. října 2014, totiž judikatura Nejvyššího soudu rozporná není (a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1424/2005 nedokládá opak) a důvod pro odchýlení se od této judikatury Nejvyšší soud neshledává.
[15] Důvod připustit dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tedy Nejvyšší soud neměl. Proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř.
[16] Zbývá dodat, že argumentace obsažená výše v odstavcích [11] až [14] by byla důvodem pro odmítnutí dovolání, i kdyby napadené rozhodnutí mělo být pokládáno za měnící rozsudek odvolacího soudu; oporu takovému výroku by v takovém případě bylo ustanovení § 243b odst. 1 o. s. ř.
[17] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a u žalobce nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu