Plný text
29 Cdo 3934/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně A., v. o. s., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně B. s. M., a. s., zastoupené JUDr. M. S., advokátem, proti žalovaným 1) J. K., a 2) D. E. K., obou zastoupených JUDr. F. Š., advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 68/2005, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. března 2009, č. j. 11 Co 743/2007-218, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek ze dne 10. května 2007, č. j. 13 C 68/2005-183, kterým Okresní soud v Teplicích určil, že úpadkyně B. s. M., a. s. (dále jen „úpadkyně“) je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, v němž namítají, že byli při uzavírání kupní smlouvy s prodávajícím v dobré víře, že prodávající je skutečným vlastníkem, vycházejíce z aktuálního zápisu v katastru nemovitostí. Domnívají se, že tato jejich dobrá víra požívá ústavní ochrany, poukazujíce na „recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu, který chrání dobrou víru nabyvatele nemovitosti a jeho vlastnické právo“ pro případ odpadnutí právního titulu, na jehož základě získal vlastnické právo pozdější prodávající. Podle názoru dovolatelů není rozdílu mezi situací, kdy právní titul, na jehož základě nabyl vlastnické právo k nemovitostem pozdější prodávající, dodatečně odpadne, a situací, kdy je takový titul absolutně neplatný.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde - tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Otázkou předkládanou dovolateli se zabýval již Ústavní soud v nálezu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS 349/2003, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 42, ročníku 2006, části I, pod pořadovým číslem 148 (na nějž poukazuje i odvolací soud), ve kterém k řešení konfliktu mezi absolutní povahou vlastnického práva a právní zásadou nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet (nikdo nemůže na druhého převést více práv než sám má) s ústavním principem právní jistoty, obsaženým v článku 1 Listiny základních práv a svobod, uzavřel, že ochrana, jíž poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Jinými slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem.
V témže nálezu pak Ústavní soud vysvětlil odlišnost situace, jež nastala i v projednávané věci (kdy pozdější převodce nenabyl vlastnické právo k nemovitostem proto, že právní titul, na jehož základě se tak mělo stát, je absolutně neplatný), od situace, kdy právní titul, na jehož základě pozdější převodce nabyl vlastnické právo k nemovitostem, po převodu nemovitostí na třetí osobu odpadl.
K těmto závěrům se přihlásil i Nejvyšší soud např. v rozsudcích ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003 (uveřejněném pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006 (jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jelikož otázka předkládaná dovolateli Nejvyššímu soudu k posouzení již byla v rozhodovací praxi soudů (shodně se závěry přijatými odvolacím soudem v projednávané věci) vyřešena, a napadené rozhodnutí tak zásadně právně významným nečiní, neměl Nejvyšší soud důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle jiných ustanovení občanského soudního řádu pak dovolání přípustné není. Proto je podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu náklady v souvislosti s dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á předsedkyně senátu