Plný text
29 Cdo 4130/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a doc. JUDr. Ivany Štenglové ve věci žalobce Ing. P. K., zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou, se sídlem v [adresa] proti žalované JUDr. J. S., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně GEOTEST Slatina, a. s., identifikační číslo osoby [IČO], o vyloučení obchodního podílu ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 174/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2010, č.j. 6 Cmo 97/2009-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přičemž v otázce předestírané mu k řešení dovolatelem jako otázka zásadního právního významu (totiž v otázce dobré víry držitele obchodního podílu pro účely jeho vydržení) je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v něm citovanou. V souladu s touto judikaturou je i úsudek, že samotný zápis určitého údaje do obchodního rejstříku nevylučuje závěr, že s přihlédnutím dalším okolnostem případu osoba, v jejíž prospěch takový zápis svědčí, v dobré víře o správnosti či pravdivosti zapsaného údaje nebyla.
Pro úplnost lze dodat, že závěr, podle kterého aplikace § 134 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, není namístě, jestliže právní předchůdce držitele v době změny držby oprávněným držitelem již nebyl, je závěrem triviálním, jenž zvláštní výklad nevyžaduje (srov. mutatis mutandis např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání bylo odmítnuto a u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací (do 31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); Srov. v podrobnostech pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. listopadu 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu