Plný text
29 Cdo 4957/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky I. V., zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 350 02, za účasti BD U SILA, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného Alexanderem Petričkem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 460 01, o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení navrhovatelky z družstva za neplatné, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 51/2012, o dovolání BD U SILA proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2016, č. j. 7 Cmo 347/2013-180, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. května 2013, č. j. 38 Cm 51/2012-121, prohlásil rozhodnutí členské schůze BD U SILA (dále jen „družstvo“) konané dne 30. ledna 2012 o vyloučení navrhovatelky z družstva za neplatné (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání družstva Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé, výrok II. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení zčásti změnil a zčásti potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když předchozí usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2014, č. j. 7 Cmo 347/2013-143, Nejvyšší soud k dovolání družstva zrušil usnesením ze dne 20. ledna 2016, č. j. 29 Cdo 1780/2015-165 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách), a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Podstatou dovolací argumentace družstva je výtka, že odvolací soud měl jako předběžnou posoudit otázku působnosti orgánů družstva ke stanovení výše úhrad za užívání bytových jednotek, neboť ta je mezi navrhovatelkou a družstvem sporná. Kromě toho dovolatel klade otázku „zda je nutné (v situaci, kdy to nevyžaduje zákon), aby o dluhu člena z titulu povinnosti platit příspěvky do fondu oprav a na služby, muselo být nejdříve rozhodnuto v nalézacím řízení“, a teprve následně by mohlo být přistoupeno k vyloučení z družstva.
K dalším námitkám dovolatele obsaženým v podání, jež bylo soudu prvního stupně doručeno 7. července 2016, Nejvyšší soud nemohl přihlédnout. Rozšíření vymezení důvodu dovolání (a to i formou doplnění nové argumentace v jeho mezích) je ve smyslu § 242 odst. 4 o. s. ř. možné jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, která dovolateli uplynula 4. července 2016 (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 3899/2015).
Dovolatelem předestřené otázky přípustnost dovolání v projednávané věci nezakládají, jelikož nejde o otázky hmotného ani procesního práva, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. ř.; viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Odvolací soud, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 1374/2005, posuzoval přiměřenost vyloučení navrhovatelky z družstva ve vztahu k míře závažnosti jejího porušení členských povinností. Vymezení působnosti orgánů družstva pro toto posouzení není rozhodné a odvolací soud se jím (správně) nezabýval. Stejně tak ani výsledek řízení, v němž se dovolatel domáhá po navrhovatelce zaplacení dlužné částky, odvolací soud nepovažoval za nezbytný předpoklad pro vyloučení člena z družstva (jak dovozuje dovolatel); tuto skutečnost pouze vzal v úvahu při poměřování přiměřenosti vyloučení navrhovatelky.
Dovolateli lze přisvědčit jen potud, že pro posouzení přiměřenosti vyloučení člena z družstva je třeba zhodnotit všechny skutkové okolnosti dané věci, mezi které dlouhodobé neplnění závazku člena družstva jistě patří (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 2949/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 5282/2014). Nejvyšší soud však oproti dovolateli považuje hodnocení okolností odvolacím soudem v projednávané věci za odpovídající, kdy odvolací soud k povaze závazku navrhovatelky přihlédl; zhodnotil jej však odlišně od dovolatele, jehož námitky v tomto směru tak nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
Lze shrnout, že odvolací soud posoudil přiměřenost vyloučení navrhovatelky z družstva v intencích závěrů usnesení sp. zn. 29 Odo 1374/2005, tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 1155/2013, nebo opětovně usnesení sp. zn. 29 Cdo 5282/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu