Plný text
29 Cdo 5230/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Zdeňkem Krčmářem v právní věci žalobce INDES INVEST s. r. o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, proti žalovanému městu Třeboň, se sídlem v [adresa] zastoupenému JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem, se sídlem v Třeboni, Šustova 902, PSČ 379 01, o určení neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 192/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. září 2014, č. j. 7 Co 1233/2011-219, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. března 2011, č. j. 6 C 192/2010-104, zamítl Okresní soud v Jindřichově Hradci žalobu (podanou 11. října 2010), kterou se žalobce (INDES INVEST s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (městu Třeboň) určení, že výpověď smlouvy o nájmu nemovitostí, uzavřené mezi žalovaným jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem dne 1. února 2006 (dále též jen „nájemní smlouva“), ze dne 18. září 2009, je neplatná (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. září 2014, č. j. 7 Co 1233/2011-219, změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že výpověď nájemní smlouvy, datovaná 18. září 2009, je neplatná (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že:
„napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo skončeno odvolací řízení, napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem by měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
V R 4/2014 Nejvyšší soud ozřejmil, že:
„Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ‚ustálené rozhodovací praxe’ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že:
„Dovolací námitka, že ‚vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak’, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o. s. ř., ani v režimu § 237 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že ‚dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak’, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává (dovolání ani v dalších svých částech nijak nekonkretizuje, od které své předchozí judikatury by se měl Nejvyšší soud podle dovolatele odchýlit, ani nekonkretizuje judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou by (podle dovolatelova mínění) mělo být napadené rozhodnutí v rozporu.
Předseda senátu Nejvyššího soudu (§ 243f odst. 2 o. s. ř.) proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a u žalobce žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. prosince 2014
JUDr. Z. K. senátu