Plný text
29 Cdo 625/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně PROFIN a. s., se sídlem [adresa] PSČ 120 00, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Václavem Vladařem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 301 00, proti žalovaným 1) V. B. K., 2) M. Š., oběma zastoupeným Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 301 00 a 3) J. M., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 294/2011, o dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 5 Cmo 276/2014-256, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 2. srpna 2011, č. j. 30 Cm 294/2011-9, uložil žalovaným, aby do tří dnů ode dne jeho doručení zaplatili (původní) žalobkyni (České spořitelně, a. s.) částku 2.631.270,- Kč s 6% úrokem od 3. listopadu 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 8.770,- Kč a náhradu nákladů řízení.
K námitkám všech žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2013, č. j. 30 Cm 294/2011-166, ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podali první a druhý žalovaní odvolání a následnými podáními ze dne 23. října 2013 (č. l. 177 a 179) požádali (v průběhu řízení opakovaně – k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2013, č. j. 30 Cm 294/2011-140, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2013, č. j. 9 Cmo 167/2013-147, jimiž byla předchozí žádost obou žalovaných zamítnuta) o osvobození od soudních poplatků, majíce za to, že splňují podmínky určené ustanovením § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. června 2014, č. j. 30 Cm 294/2011-221, zamítl návrh první a druhého žalovaných na osvobození od soudních poplatků, uzavíraje, že první žalovaná „nevyjevila zcela a úplně rozsah svého majetku, ač k tomu byla povinna“, a že druhý žalovaný není osobou, která „by neměla možnost si za běžné situace opatřit finanční prostředky ve výši poplatkové povinnosti vyměřené soudem“, když jeho příjmy „činí téměř trojnásobek průměrné mzdy.“
Vrchní soud v Praze k odvolání první a druhého žalovaných usnesením ze dne 10. prosince 2014, č. j. 5 Cmo 276/2014-256, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, uzavíraje, že žalovaní poskytli „natolik kusé a nevěrohodné údaje o svých majetkových poměrech“, že je nelze považovat za spolehlivý základ odůvodňující postup podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali první a druhý žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř., když právní posouzení věci odvolacím soudem považují za rozporné se závěry formulovanými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013. Namítají, že odvolací soud nezjistil dostatečně jejich finanční poměry a „objektivní finanční možnosti“ opatřit si prostředky pro úhradu soudního poplatku.
Dovolatelé mají za to, že neměl-li odvolací soud otázku jejich příjmů za dostatečně prokázanou, měl je postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k doložení potřebných listin. Dovolatelé poukazují na své majetkové poměry a zdůrazňují, že jsou „osobami nemajetnými“. Druhý žalovaný pak zpochybňuje závěr ohledně výše jeho měsíčního příjmu a akcentuje, že dle prohlášení o majetkových poměrech činí jeho měsíční příjem 16. 339,- Kč (částka 49.017,- Kč je příjmem za 1. čtvrtletí roku 2014).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Plzni jako insolvenční soud usnesením ze dne 26. ledna 2016, č. j. KSPL 53 INS 30786/2015-A-10, zveřejněným v insolvenčním rejstříku dne 26. ledna 2016, zjistil úpadek druhého žalovaného (M. Š.). Jelikož okamžikem zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku bylo řízení v této věci ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným přerušeno, Nejvyšší soud rozhodoval (jen) o dovolání první žalované (V. B. K.).
Dovolání první žalované, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak – jsa vázán vymezeným důvodem dovolání (§ 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř.) – proto, že dovolatelkou zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v důvodech usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněného pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ke kterým se Nejvyšší soud přihlásil (mimo jiné) i v usnesení ze dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013. Usnesení odvolacího soudu přitom není v rozporu ani s dovolatelkou citovaným odůvodněním rozhodnutí ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, když nespočívá na závěru, podle něhož lze osvobození od soudních poplatků přiznat jen osobám zcela nemajetným a s minimálními příjmy, nýbrž na tom, že poměry dovolatelky přiznání osvobození od soudních poplatků neodůvodňují.
Nezbytnost verifikace majetkových a osobních poměrů (z hlediska zdravotního stavu, věku či sociálního postavení) účastníka řízení (fyzické osoby) při rozhodování o jeho návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, byla Nejvyšším soudem zdůrazněna již v jeho předchozí judikatuře (srov. např. usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 17. července 2013, a usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013).
Úvahu odvolacího soudu, podle níž první žalovaná nesplňuje předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků (když k výzvám soudu prvního stupně poskytla „kusé a nevěrohodné údaje o svých majetkových poměrech“), pak Nejvyšší soud neshledal zjevně nepřiměřenou ani na základě tvrzení první žalované obsažených v dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. března 2016
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu