Plný text
29 Cdo 850/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně MD Real, s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v [adresa] identifikační číslo [IČO], zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti žalovanému Ing. P. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně HELIOS Praha a. s., identifikační číslo [IČO], zastoupenému JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 301 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 55 Cm 25/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2007, č. j. 15 Cmo 108/2007-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 55 Cm 25/2004-87, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení pravosti své pohledávky přihlášené do konkursu na majetek úpadkyně HELIOS Praha a. s., identifikační číslo [IČO] (dále jen „úpadkyně“) ve výši 153,615.452,20 Kč (výrok I.), v části, ve které se domáhala určení pravosti pohledávky ve výši 20,212.902,80 Kč, řízení zastavil (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o zamítnutí žaloby a ve výroku o nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka rekapituluje svá tvrzení v průběhu řízení, skutková zjištění soudů obou stupňů i jejich právní závěry a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož předmětem smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) může být i pohledávka budoucí, přičemž podmínkou je pouze to, že jde o určitou a existující pohledávku. Dovolatelka namítá, že odvolací soud si odporuje, uvádí-li, že postoupit lze jen existující pohledávku, a současně, že postoupena může být i pohledávka budoucí, tedy neexistující. Zdůrazňuje, že konkrétní pohledávky, u nichž se domáhá určení pravosti, vznikly z titulu smluvních sankcí, které v době uzavření smlouvy o zajištění postoupením pohledávek neexistovaly. Nemohly proto být ani postoupeny. Umožňuje-li zákon výslovně zajišťovat budoucí pohledávky, nelze z toho dovozovat, že je možné disponovat „neexistující věcí“. Závěr odvolacího soudu, že budoucí pohledávky lze postoupit, je tak v rozporu s ustanovením § 524 obč. zák. Proto navrhuje, aby Nejvyšší zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S přihlédnutím k článku II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že k otázce, zda smlouvou o postoupení pohledávky může být postoupena i budoucí pohledávka, se Nejvyšší soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí. V rozsudku uveřejněném pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil, že postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Pohledávka, která je zajištěna smluvní pokutou, přechází na postupníka včetně práva na smluvní pokutu bez ohledu na to, zda toto právo spojené s pohledávkou bylo v době postoupení pohledávky již splatné, či dosud nesplatné, popřípadě se jednalo teprve o budoucí nárok. Ke stejnému závěru se přihlásil i v rozsudku ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 469/2005, v usnesení ze dne 29. března 2007, sp. zn. 33 Odo 309/2006, usnesení ze dne 19. července 2006, sp. zn. 29 Odo 1435/2005 a dalších svých rozhodnutích. Závěr odvolacího soudu je s těmito rozhodnutími v souladu.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á