Plný text
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY
29 Cdo 874/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Společenství pro dům v Horních Počernicích čp. [č.p.], se sídlem [adresa] PSČ 193 00, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného Mgr. Ivou Svobodovou, advokátkou, se sídlem v [adresa] proti žalované CANABA a. s., se sídlem [adresa] PSČ 140 00, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Otakarem Pazdziorou, advokátem, se sídlem v Děčíně I., Řetězová 2, PSČ 405 01, o odstranění vad, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 391/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 70 Co 466, 467/2010-153, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.060,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil k odvolání žalobce rozsudek ze dne 4. června 2010, č. j. 56 C 391/2008-122, ve výroku o věci samé, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit skryté vady bytového domu Markupova č. p. [č.p.] v Praze 9 – Počernicích (dále jen „bytový dům“), a částečně jej změnil ve výroku o nákladech řízení (první výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok) a potvrdil usnesení ze dne 2. června 2010, č. j. 56 C 391/2008-103, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl o znalečném (třetí výrok).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalobci jakožto společenství vlastníků jednotek nesvědčí aktivní věcná legitimace, neboť žalobou uplatňuje právo na odstranění vad předmětu koupě, tedy právo ze smluv o převodu jednotek, jejichž účastníkem žalobce není. Toto právo na žalobce nepřešlo ani v důsledku jeho vzniku, a jeho aktivní legitimaci nelze dovodit ani z příkazních smluv uzavřených mezi žalobcem a některými vlastníky jednotek v bytovém domě.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel však žádnou právní otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.
Závěr, podle něhož společenství vlastníků jednotek není oprávněno uplatňovat nároky z odpovědnosti za vady předmětu koupě, plynoucí ze smluv o převodu jednotek, uzavřených třetími osobami (vlastníky jednotek), Nejvyšší soud formuloval již v (odvolacím soudem a ostatně i dovolatelem citovaném) usnesení ze dne 29. května 2007, sp. zn. 32 Cdo 1389/2007 (jež je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Z uvedeného rozhodnutí dále vyplývá, že nároky z vad předmětu koupě podle smluv o převodu jednotek, tedy i právo na odstranění případných vad, svědčí nabyvatelům dotčených jednotek (jakožto smluvním stranám); uplatnění nároků z odpovědnosti za vady, plynoucích ze smluv o převodu jednotek, není výkonem správy domu podle § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.
Na závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce pak nemůže ničeho změnit (a napadené rozhodnutí tak zásadně právně významným nečiní) ani jeho argumentace příkazními smlouvami, jimiž jej měli někteří vlastníci jednotek „zmocnit k tomu, aby za ně ve věci vad a nedodělků jednal“. Zmocnění žalobce k tomu, aby jednal se žalovanou jménem zmocnitelů (některých vlastníků jednotek) neopravňuje žalobce k tomu, aby nároky, jejichž nositeli jsou zmocněnci, uplatnil u soudu vlastním jménem jakožto nároky své (§ 22 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož zástupce žalované učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalované k tíži dovolatele celkem 3.060,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 18. září 2012
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu