Plný text
KSUL 71 INS 519/2015 71 ICm 969/2016 29 ICdo 10/2019-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Ing. K. F. C., Ph.D., se sídlem [adresa] PSČ 102 00, jako insolvenční správkyně dlužníka BÁRT – STAVBY s. r. o., zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 602 00, proti žalovanému A. B. FIRE consulting s. r. o., se sídlem [adresa] PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 24169650, zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 301 00, o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 71 ICm 969/2016, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BÁRT – STAVBY s. r. o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 519/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. září 2018, č. j. 71 ICm 969/2016, 101 VSPH 834/2017-128 (KSUL 71 INS 519/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 4. srpna 2017, č. j. 71 ICm 969/2016-97, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) určil, že dohody o zápočtu pohledávek žalovaného a dlužníka ve výši 1 774 532 Kč ze dne 14. dubna 2014, ve výši 784 080 Kč ze dne 8. prosince 2014, ve výši 1 214 846 Kč ze dne 9. prosince 2014 a ve výši 478 131 Kč ze dne 31. prosince 2014, jsou neúčinné, a uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka 1 774 532 Kč, 784 080 Kč, 1 214 846 Kč a 478 131 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (body I. až IV. výroku), dále zamítl žalobu v části, v níž žalobce požadoval zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 1 774 532 Kč od 15. dubna 2014 do zaplacení, z částky 784 080 Kč od 9. prosince 2014 do zaplacení, z částky 1 214 846 Kč od 10. prosince 2014 do zaplacení a z částky 478 131 Kč od 1. ledna 2015 do zaplacení (bod II. výroku, správně jde o bod V. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku, správně jde o bod VI. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I. až IV. výroku tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud – odkazuje na § 241 a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a cituje rozsudek Nejvyššího soudu „21 ICdo 12/2015“ [správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 12/2015, uveřejněný pod číslem 92/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 92/2018“)] – dovodil, že dohody o započtení uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat zvýhodňujících právních úkonů podle § 240 až 242 insolvenčního zákona. Přitom zdůraznil, že žalobkyně učinila předmětem incidenčního sporu pouze vlastní dohody o započtení, nikoliv smlouvy, které byly právním důvodem vzniku započítávaných pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně interpretoval závěry formulované v R 92/2018. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou zejména R 92/2018.
V něm Nejvyšší soud uzavřel, že vzhledem k odlišnostem v právní úpravě institutu započtení v insolvenčním zákoně (oproti úpravě obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání) je nezbytné judikatorní závěry při posuzování odporovatelnosti a neúčinnosti započtení v konkursním právu pro poměry té které věci vždy poměřovat úpravou, která v insolvenčním zákoně započtení (za určitých podmínek a nikoli v každé fázi insolvenčního řízení) připouští. Korektivem by zde měla být úvaha, že započtení nebude neúčinným právním úkonem, kdyby se stejným výsledkem mohlo být provedeno i v průběhu insolvenčního řízení. Přitom na neúčinnost započtení lze zásadně usuzovat jen tehdy, je-li neúčinný právní úkon, z nějž vzešla pohledávka, kterou věřitel dlužníka, ohledně kterého je vedeno insolvenční řízení, použil k započtení.
Dále Nejvyšší soud v R 92/2018 vysvětlil, že nedůvodnost tamní odpůrčí žaloby plyne již z toho, že žalobce odpůrčí žalobou neodporoval „celému“ právnímu úkonu, v němž byl obsažen i zápočet vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného.
Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil například v usnesení ze dne 30. dubna 2019, sen. zn. 29 ICdo 54/2017, ze dne 26. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 100/2018 a ze dne 30. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 147/2018. V posledních dvou případech šlo přitom o incidenční spory (odpůrčí žaloby) týkající se téže insolvenční věci, v nichž Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání téže žalobkyně (insolvenční správkyně dlužníka).
V nyní posuzované věci je tedy podstatné, že se žalobkyně nedomáhala určení neúčinnosti právních úkonů, ze kterých vznikly pohledávky, které byly následně započítávány dohodami o zápočtu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni tak vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. ledna 2019), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 4 114 Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 5. 2020
Mgr. Milan Polášek předseda senátu