Rozsudek ze dne 31. 8. 2026
Plný text
MSPH 89 INS 16526/2021 214 ICm 3157/2022 29 ICdo 100/2024-179
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. I. M., se sídlem [adresa] PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Housing Invest s. r. o., zastoupené JUDr. Janem Onheiserem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, proti žalovanému EXIMPOTRANS spol. s r. o., se sídlem [adresa] PSČ 410 02, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupenému JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 412 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 214 ICm 3157/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Housing Invest s. r. o., se sídlem [adresa] PSČ 110 00, identifikační číslo osoby [IČO], vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 16526/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024, č. j. 214 ICm 3157/2022, 101 VSPH 810/2023-151 (MSPH 89 INS 16526/2021), t a k t o:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024, č. j. 214 ICm 3157/2022, 101 VSPH 810/2023-151 (MSPH 89 INS 16526/2021), a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2023, č. j. 214 ICm 3157/2022-132, ve znění usnesení ze dne 19. března 2024, č. j. 214 ICm 3157/2022-157, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 2. srpna 2023, č. j. 214 ICm 3157/2022-132, ve znění (opravného) usnesení ze dne 19. března 2024, č. j. 214 ICm 3157/2022-157, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že právní jednání dlužníka (Housing Invest s. r. o.) spočívající v tom, že 7. července 2021 uhradil žalovanému (EXIMPOTRANS spol. s r. o.) dluh z označené smlouvy ve výši 124.584,20 Kč, je neúčinné vůči věřitelům dlužníka (I. výrok).
[2] Uložil žalovanému zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na účet majetkové podstaty dlužníka částku 124.584,20 Kč (II. výrok).
[3] Rozhodl o nákladech řízení (III. výrok) a o soudním poplatku (IV. výrok).
2. Insolvenční soud – vycházeje z § 3 odst. 1, § 235 odst. 1, § 237 odst. 1 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
3. Předmětná platba je právním úkonem (respektive právním jednáním), neboť je důsledkem projevu vůle subjektu právního vztahu splnit peněžitý závazek. Dlužník se v rozhodném období nacházel v úpadku minimálně ve formě platební neschopnosti. Jsou tak splněny předpoklady pro závěr o neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu dle § 241 insolvenčního zákona (o výjimku podle § 241 odst. 5 insolvenčního zákona nejde). Platbou uspokojil dlužník žalovaného jako svého věřitele výhodněji než ostatní své věřitele. Žalovanému se dostalo plné úhrady splatné pohledávky a tedy vyššího uspokojení, než by se mu dostalo v konkursu.
4. K naplnění výjimky uvedené v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona je nezbytné splnění těchto předpokladů:
[1] poskytnuté protiplnění, tedy dodané zboží;
[2] žalovaný netvoří s dlužníkem koncern a není osobou dlužníku blízkou;
[3] v době uskutečnění plateb nemohl žalovaný poznat, že dlužník je v úpadku;
[4] právní úkon byl učiněn za podmínek obvyklých v obchodním styku.
5. Podmínky č. 1 až 3 má insolvenční soud za splněné, podmínku č. 4 nikoli.
6. Obvyklost je třeba posuzovat primárně ve vztahu k aktivitám konkrétního dlužníka; srov. dílo Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019 (dále jen „Sprinz a kol., 2019“), str. 671, a právní úkon (předmětnou platbu) je nutno hodnotit podle doby, kdy byla učiněna (7. července 2021), nikoli v návaznosti na poskytnuté zboží. Je proto podstatné, že žalovaný plnil již 14. května 2021, kdežto dlužník poskytl protiplnění až v červenci 2021 (v době, kdy měl více věřitelů s pohledávkami více než 3 měsíce po splatnosti). To, že dlužník splatí fakturu jednomu z věřitelů, ač u mnoha dalších věřitelů bylo prodlení výrazně delší, není v obchodním styku obvyklé.
7. Dlužník přitom ukončil provoz e-shopu a zcizil práva k jeho profilu na sítích Facebook a Instagram 20. července 2021, čímž fakticky ukončil provoz svého závodu; úhrady proto již nemohly nijak přispět k dalšímu provozu a k plnění na další neuhrazené závazky dlužníka (zboží navíc již bylo dodáno).
8. Judikatura, na kterou žalovaný odkazoval [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 347/2017, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], se váže na odlišný skutkový stav.
9. Právním následkem neúčinnosti je vznik povinnosti vydat plnění z tohoto právního jednání do majetkové podstaty, k čemuž insolvenční soud přistoupil podle § 237 insolvenčního zákona.
10. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2024, č. j. 214 ICm 3157/2022, 101 VSPH 810/2023-151 (MSPH 89 INS 16526/2021):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
11. Odvolací soud – vycházeje z § 3, § 235 odst. 1, § 236 odst. 1, § 237 odst. 1 a § 241 insolvenčního zákona a z označené judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
12. Odvolací soud nepochybuje o tom, že dlužník učinil právní úkon v době, kdy se nacházel v úpadku ve smyslu § 3 insolvenčního zákona, a že žalovanému se dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Neobstojí námitka žalovaného, že úhrada sporné platby představuje pouze cca 19 % uspokojení jeho pohledávky. Jednotlivé pohledávky žalovaného nelze pro účely daného posouzení sčítat. Žalovaný sice s dlužníkem obchodoval dlouhodobě, nicméně jejich obchodní vztah probíhal tak, že dlužník vždy objednal určitý objem zboží, které mu žalovaný dodal (a současně vystavil fakturu na úhradu sjednané kupní ceny). Každý tento obchodní případ je proto nutno hodnotit jako samostatně uzavřenou kupní smlouvu [§ 2079 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“)]. Ostatně, žalovaný by byl zvýhodněn, i kdyby platba byla hodnocena jako součást celkové kupní ceny; v konkursu vedeném na majetek dlužníka by se mu totiž dostalo minimálního (ne-li žádného) plnění. Jde proto o neúčinné právní jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona.
13. Námitka žalovaného, že plnění přijal v dobré víře, sama o sobě neobstojí. Lze se jí zabývat jen v mezích § 241 odst. 5 insolvenčního zákona, přičemž o takovou výjimku nejde.
14. Odvolací soud nepochybuje o tom, že žalovaný a dlužník byli dlouhodobými obchodními partnery, ani o tom, že jako osoba, která není nadána odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, žalovaný nemohl rozpoznat, že se dlužník nachází v úpadku. Nebyl však naplněn další předpoklad pro uplatnění výjimky, totiž, že dlužník učinil právní úkon (právní jednání) proto, aby získal finanční prostředky využitelné k úhradě svých závazků nebo k dalšímu pokračování podnikatelské činnosti.
15. V řízení totiž bylo prokázáno, že v insolvenčním návrhu z 16. července 2021 (9 dnů po sporné platbě) dlužník ohlásil, že mu jeho situace nedovoluje pokračovat v dalším provozování podniku. Nejen záměr, ale též faktické ukončení dlužníkova podnikání téměř bezprostředně po sporné platbě dokládá i smlouva o převodu práv z 15. července 2021 (a potvrzuje to i zpráva insolvenčního správce o hospodářské činnosti dlužníka z 9. února 2022). Vzhledem k řečenému je bez významu i tvrzení žalovaného o dodávce dalšího zboží dlužníku. Nadto v řízení bylo doloženo, že u dodávky zboží z 15. července 2021 již byla uvedena jako odběratel společnost Vigilante s. r. o. (dále jen „společnost V“), se kterou dlužník uzavřel smlouvu o převodu práv.
16. K odkazu žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 149/2017 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 50/2020 Sb. rozh. obč.), odvolací soud uvádí, že tam šlo o jiný skutek (o možnost opakovaného čerpání úvěru dlužníkem do výše úvěrového limitu).
II. Dovolání a vyjádření k němu
17. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně jde o splnění předpokladů, za nichž lze vyhovět odpůrčí žalobě insolvenčního správce, včetně předpokladů výjimky vyplývající z § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, zejména co do výkladu pojmu „právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku“.
18. Za tím účelem je podle dovolatele nezbytné zodpovědět následující podotázky:
[1] Učinil dlužník odporované právní jednání za podmínek obvyklých v obchodním styku a obdržel za ně přiměřené protiplnění nebo jiný majetkový prospěch?
[2] Je podmínkou pro naplnění výjimky plynoucí z § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, že dlužník učinil právní jednání proto, aby získal finanční prostředky využitelné k úhradě svých závazků nebo k dalšímu pokračování v podnikatelské činnosti?
[3] Mohou ovlivnit posouzení neúčinnosti právního jednání ze 7. července 2021 závěr odvolacího soudu o následném ukončení podnikání dlužníka a okolnosti, které nastaly několik dní po provedení sporné platby?
[4] Mohou mít vliv na posouzení předpokladů výjimky plynoucí z § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona skutečnosti na straně dlužníka (vnitřní skutečnosti), o kterých žalovaný nevěděl ani nemohl vědět (chrání toto ustanovení dobrou víru zvýhodněného věřitele při kumulativním splnění podmínek výjimky)?
[5] Má význam tvrzení dovolatele o požadavku dlužníka na dodávku dalšího zboží po provedení platby a o uskutečnění takové dodávky, jakož i tvrzení dovolatele o pokračující obchodní činnosti dlužníka po provedení platby? Lze přijmout právní závěr, že dlužník učinil právní jednání proto, aby získal finanční prostředky nebo plnění využitelné k úhradě svých závazků anebo k dalšímu pokračování svého podnikání?
19. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby změnil napadené rozhodnutí v tom duchu, že žaloba se zamítá.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel (po vlastním shrnutí skutkových zjištění soudů) k položeným „podotázkám“ otázkám následovně:
21. Dovolatel je přesvědčen, že při řešení předestřených otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů shrnutých nejnověji v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 ICdo 169/2023, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019, sen. zn. 29 ICdo 106/2018, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2019, sp. zn. 29 Cdo 347/2017.
22. Plnění poskytnuté dlužníkem lze totiž podřadit výjimce uvedené v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Ze skutkových zjištění obou soudů nelze vyvodit jiný právní závěr než ten, že v daném případě byly kumulativně naplněny všechny zákonem stanovené předpoklady výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona.
K podotázce č. 1 (Právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku)
23. K této podotázce, jejíž posouzení bylo pro výsledek sporu určující, se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil tak, že daná podmínka je naplněna zejména tehdy, došlo-li k uzavření kupní smlouvy v rámci předmětu podnikání obou společností; srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3867/2007 a 29 Cdo 347/2017 a rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 169/2023, jakož i usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 106/2018. Přitom skutkové okolnosti naposledy označené věci byly prakticky totožné se skutkovými okolnostmi této věci (šlo o uhrazení kupní ceny dodaného zboží mezi dlouholetými obchodními partnery po určité době prodlení dlužníka za situace, kdy příjemce platby nemohl v době platby poznat, že je dlužník v úpadku).
24. Ke splnění podmínky obvyklého obchodního styku proto dovolatel navrhl provést důkaz výpisem z obchodního rejstříku (ohledně něj i dlužníka), což se nestalo (odvolací soud neporovnal předmět podnikání obou společností a neučinil žádný závěr o tom, zda napadaná platba vybočuje z jejich předmětu podnikání). Z řady provedených důkazů však je zřejmé, že obě společnosti podnikaly v oblasti nákupu a prodeje zboží a že platba se týkala běžné kupní smlouvy uzavřené v rámci jejich podnikatelské činnosti.
25. Jestliže odvolací soud ve skutkové rovině uzavřel, že dlužník a žalovaný spolu obchodovali dlouhodobě (dovolatel dodával dlužníku díly potřebné k výrobě zboží a dlužník mu na základě vystavených faktur hradil kupní cenu těchto dílů), pak lze stěží přijmout závěr, že následné placení kupní ceny dodaného zboží (představující „dovršení“ vztahu založeného kupní smlouvou) nebylo jednáním učiněným za podmínek obvyklých v obchodním styku. K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 169/2023. Případné prodlení dlužníka s úhradou jiným věřitelům nemá (podle tamního názoru dovolacího soudu) právní význam. Prodlení dlužníka s úhradou jiným věřitelům je zkoumáno již v rámci naplnění pozitivní definice zvýhodňujícího právního jednání (definice úpadku), takže nemůže být znovu zohledněno při zjišťování předpokladů výjimky. Ani tím, že uhradil fakturu po určité době prodlení, nenarušil dlužník obvyklost obchodního styku; naopak podle dosavadní praxe stran by bylo neobvyklé, kdyby k úhradě přistoupil před sjednanou dobou splatnosti. Závěr odvolacího soudu, že dlužník neučinil odporované právní jednání za podmínek obvyklých v obchodním styku, je vnitřně rozporný, a tudíž i nesprávný.
K podotázce č. 2 (Účel právního jednání)
26. Skutkové okolnosti projednávané věci se liší od okolností věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 29 Cdo 347/2017 (na kterou odkazuje odvolací soud). Podmínkou pro dodržení požadavku jednání za podmínek obvyklého obchodního styku proto v daném případě není posouzení, zda cílem sporné platby dlužníka bylo získání finančních prostředků (plnění) využitelných k úhradě závazků dlužníka nebo k dalšímu pokračování jeho podnikatelské činnosti. Dlužník provozoval svůj „podnik“ [správně obchodní závod (dále jen „závod“)] minimálně do 20. července 2021, takže úsudek odvolacího soudu, že ukončil podnikání téměř bezprostředně po provedení sporné platby, je vnitřně rozporný, a tudíž i nesprávný.
K podotázce č. 3 (Právní význam následného ukončení podnikání dlužníkem)
27. Podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání). Obvyklost obchodních podmínek měl proto odvolací soud rovněž posuzovat podle stavu ke dni uskutečnění platby (k 7. červenci 2021). Úvahou navázanou na insolvenční návrh z 16. července 2021 však odvolací soud nesprávně zohlednil skutečnosti, které nastaly až po provedení platby; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný pod číslem 106/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 106/2016“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2020, sp. zn. 24 Cdo 1398/2020.
K podotázce č. 4 (Dobrá víra zvýhodněného věřitele)
28. Tuto podotázku judikatura dovolacího soudu detailně neřeší. Dovolací soud se však opakovaně vyjádřil tak, že ochrana dobré víry zvýhodněného věřitele je zajištěna při splnění podmínek § 241 odstavce 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Podmínky zákonné výjimky dle § 241 odstavce 5 písm. b/ insolvenčního zákona (tedy i podmínka obvyklého obchodního styku) by proto měly být vykládány z hlediska smyslu zákonné úpravy (ratio legis) tak, že pro jejich posouzení jsou rozhodné toliko ty okolnosti, o nichž věřitel věděl, nebo mohl vědět. Při zohlednění vnitřních skutečností na straně dlužníka, neprojevených navenek, by ochrana dobré víry věřitele byla pojmově vyloučena.
29. Odvolací soud rozhodl v neprospěch dovolatele pouze proto, že dlužník „bezprostředně“ po provedení platby ukončoval (podle odvolacího soudu) podnikatelskou činnost. O takových okolnostech dlužníkova podnikání dovolatel do zahájení insolvenčního řízení nevěděl ani vědět nemohl. Odvolací soud jej tedy postihl za vnitřní okolnosti přičitatelné toliko dlužníku samému (čímž dovolateli neumožnil využít zákonné ochrany).
K podotázce č. 5 (Pokračující obchodní činnost dlužníka)
30. Vzhledem k závěru o ukončování dlužníkova podnikání odmítl odvolací soud (jako bezvýznamné) tvrzení dovolatele, že dlužník žádal dodání dalšího zboží. Tento úsudek odvolacího soudu je vnitřně rozporný; kdyby dlužník po platbě žádal o další zboží, nasvědčovalo by to pokračujícímu provozu „podniku“ (správně závodu) dlužníka.
31. Z hlediska posouzení okamžiku ukončení provozu dlužníkova závodu bylo významné i tvrzení dovolatele (a k tomu provedené důkazy), že v době platby i v následujícím období dlužník provozoval čilou obchodní činnost (přijímal na bankovní účty platby za dodávky zboží od desítek nebo spíše stovek zákazníků a hradil z těchto účtů své výdaje ve prospěch desítek věřitelů). Výpisy z bankovních účtů dlužníka, jimiž provedl důkaz insolvenční soud, však soudy v rozporu s judikaturou nehodnotily ani z nich neučinily žádná skutková zjištění; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 [jde o nález uveřejněný pod číslem 131/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000 (jde o nález uveřejněný pod číslem 63/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. června 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 (jde o nález uveřejněný pod číslem 119/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
32. Výklad provedený odvolacím soudem by přinesl obrovskou nejistotu v obchodních vztazích, a prakticky by znamenal i přenos odpovědnosti za opožděné podání insolvenčního návrhu z členů statutárního orgánu dlužníka na druhé smluvní strany, neboť veškeré negativní důsledky takového porušení povinnosti na straně dlužníka by nesli věřitelé přijímající v dobré víře platbu dlužníka, přestože nemohou mít žádné povědomí o vnitřních ekonomických poměrech dlužníka.
33. Dovolatel má za to, že prokázal liberační důvody určené v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, tedy že u sporné platby:
[1] šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku (což vyplývá z porovnání sporného plnění a předmětu podnikání dlužníka a dovolatele), na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění v podobě hodnoty dodaného zboží,
[2] nešlo o jednání učiněné ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a současně
[3] dovolatel nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by toto jednání mohlo vést k úpadku dlužníka.
34. Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytýká existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když:
[1] Zamítnutím návrhu na provedení důkazu výpisy z obchodního rejstříku dlužníka a dovolatele mu odvolací soud neumožnil prokázat podmínku obvyklého obchodního styku, pro jejíž nedostatek následně rozhodl v jeho neprospěch.
[2] Soudy nehodnotily provedené listinné důkazy nasvědčující pokračujícímu podnikání dlužníka (důkazy výpisy ze dvou bankovních účtů dlužníka za červenec 2021 a přílohami k insolvenčnímu návrhu dlužníka ze dne 7. září 2021).
III. Přípustnost dovolání
35. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
36. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
37. Dovolatel směřuje dovolání výslovně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, bez rozlišení toho, že odvolací soud tímto výrokem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu též ve III. výroku (o nákladech řízení) a ve IV. výroku (o soudním poplatku). V tomto rozsahu však přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. (pro náklady řízení) a § 238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř. (pro soudní poplatek).
38. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (ohledně I. a II. výroku rozsudku insolvenčního soudu), pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. Nejvyšší soud potud shledává dovolání přípustným v posouzení výkladu slovního spojení „právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku“ ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona (k němuž se váží položené podotázky). V poměrech dané věci jde o otázku zčásti dovolacím soudem neřešenou a zčásti vyřešenou v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
39. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
40. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
41. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
42. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
43. Dovolatel dodal v květnu 2021 dlužníku konkretizované zboží (kalíšky a plastová vědra), jehož převzetí stvrdil dlužník v dodacím listu k faktuře č. 2120253 (dále jen „dodací list č. 1“) [č. l. 66].
44. Dne 14. května 2021 vystavil dovolatel dlužníku fakturu č. 2120253 na částku 164.584,20 Kč, za zboží dodané podle dodacího listu č. 1 s údajem o uskutečnění plnění 14. května 2021 a o datu splatnosti 28. května 2021 (dále jen „faktura č. 1“).
45. Podle výpisu z běžného účtu dlužníka vedeného u Fio banky, a. s. (dále jen „banka“), uhradil dlužník bezhotovostním převodem na (označený) účet dovolatele dne 7. července 2021 částku 124.584,20 Kč. Jako variabilní symbol bylo u převodu uvedeno číslo faktury č. 1 a ve zprávě pro příjemce se nacházelo označení dlužníka s údajem „doplatek faktury“.
46. Listinou nazvanou „Smlouva o převodu práv“ převedl dlužník 15. července 2021 na společnost V svůj facebookový a instagramový profil propojený s jeho eshopem provozovaným pod doménou malujes.cz (dále jen „převáděné profily“) za částku 150.000 Kč (zahrnující i částku odpovídající dani z přidané hodnoty), s tím, že do 20. července 2021 bude moci převáděné profily provozovat za účelem dokončení výroby a expedice rozpracovaných objednávek.
47. Podle výpovědi jednatelky dovolatele H. K. (dále jen „H. K.“) se dlužník s platbami opožďoval, paní H. [P. H. Donátová (dále jen „P. H.“), jednatelka dlužníka] ji však ujišťovala, že faktury budou uhrazeny, což se stalo (ohledně sporné platby) 9. července 2021. H. K. ověřovala finanční situaci dlužníka náhledem do obchodního rejstříku, v němž dlužník zveřejnil účetní závěrku z roku 2019, podle které vykázal zisk.
48. Podle přehledu faktur vystavených dovolatelem dlužníku v roce 2020 uhradil dlužník pouze 2 z 20 faktur ve lhůtě splatnosti.
49. Podle přehledu faktur vystavených dovolatelem dlužníku v roce 2021 z 20 faktur neuhradil dlužník ve lhůtě splatnosti žádnou.
50. V insolvenčním návrhu datovaném 16. července 2021, vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 89 INS 13247/2021 (dále jen „první insolvenční návrh“ a „první insolvenční řízení“), dlužník uvedl, že má k 16. červenci 2021 více věřitelů, má závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, není schopen tyto závazky platit a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku, akcentuje pohledávku (kterou neuznává), již vůči němu uplatňuje (na smluvních pokutách) jeho odběratel Westlogic s. r. o. (dále jen „společnost W“) částkou 93.380.000 Kč.
51. Podle soupisu majetku, který dlužník připojil k prvnímu insolvenčnímu návrhu, měla činit celková hodnota majetku dlužníka 6.698.839,22 Kč. Podle dalších příloh prvního insolvenčního návrhu činil zůstatek na bankovních účtech dlužníka 492.706,54 Kč a skladové zásoby měly hodnotu 1.665.300 Kč. Závazky (dluhy) dlužníka vůči jeho zaměstnancům představovaly celkem částku 1.082.642 Kč, závazky (dluhy) dlužníka vůči fyzickým osobám (z titulu povinnosti vrátit plnění podle úvěrových smluv) činily celkem 67.479.220 Kč, závazek (dluh) dlužníka vůči finančnímu úřadu představoval částku 2.728.000 Kč, závazek (dluh) dlužníka vůči České správě sociálního zabezpečení činil celkem 2.760.000 Kč a závazky (dluhy) dlužníka vůči zdravotním pojišťovnám činily celkem 292.000 Kč.
52. Usnesením ze dne 18. srpna 2021, č. j. MSPH 89 INS 13247/2021-A-9 (které nabylo právní moci 3. září 2021), insolvenční soud odmítl první insolvenční návrh pro vady.
53. V insolvenčním návrhu datovaném 7. září 2021 (doručeném insolvenčnímu soudu téhož dne a zveřejněném v insolvenčním rejstříku 8. září 2021), vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 89 INS 16526/2021 (dále též jen „aktuální insolvenční návrh“ a „aktuální insolvenční řízení“), dlužník uvedl, že má k uvedenému dni závazky (dluhy) v celkové výši 180.663.313,16 Kč, z nichž značná část je po splatnosti déle než 3 měsíce, konkretizuje současně pohledávky 4 svých věřitelů, s jejichž úhradou je v prodlení, a uváděje, že není schopen tyto závazky platit a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku.
54. Podle soupisu majetku, který dlužník připojil k aktuálnímu insolvenčnímu návrhu, měla činit celková hodnota majetku dlužníka 6.414.512 Kč. Podle dalších příloh aktuálního insolvenčního návrhu činil zůstatek na bankovních účtech dlužníka 988.153,36 Kč, -10 USD a 1.321,78 EUR a skladové zásoby měly hodnotu 1.665.300 Kč. Dlužník má pohledávky vůči společnosti W ve výši 4.512.248,53 Kč, splatné 19. července 2021. Dlužník má pohledávky „z faktur“ v celkové výši 6.919.293,12 Kč. Podle dlužníkem pořízeného seznamu závazků závazky (dluhy) dlužníka vůči jeho zaměstnancům představovaly celkem částku 2.557.663 Kč. Závazky (dluhy) dlužníka činily celkem 66.972.153,07 Kč, výše závazků (dluhů) podle dlužníku vystavených faktur činila 7.473.419,87 Kč a „ostatní závazky“ (dluhy) činily 96.232.490,22 Kč.
55. Podle listiny nazvané „Seznam znevýhodněných věřitelů, Kniha neuhrazených závazků do úpadku“ (vygenerované z účetnictví dlužníka k 26. říjnu 2022, č. l. 20-23) měl dlužník neuhrazené závazky (dluhy) vůči dalším 85 věřitelům ve výši 7.422.334,79 Kč.
56. Vyhláškou z 8. září 2021 (zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne) oznámil insolvenční soud zahájení aktuálního insolvenčního řízení na majetek dlužníka.
57. Usnesením ze dne 16. listopadu 2021, č. j. MSPH 89 INS 16526/2021-A-15 (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobkyni.
58. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“):
§ 241 (insolvenčního zákona) Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů
(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
(2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.
(3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník
a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným,
(…)
(4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.
(5) Zvýhodňujícím právním úkonem není
(…)
b/ právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka,
(…)
§ 419 (o. z.)
Spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
§ 502 (o. z.) Obchodní závod
Obchodní závod (dále jen „závod“) je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.
§ 556 (o. z.)
(…)
(2) Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
§ 558 (o. z.)
(…)
(2) V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.
§ 1908 (o. z.)
(1) Splněním dluhu závazek zaniká.
(2) Dlužník musí dluh splnit na svůj náklad a nebezpečí řádně a včas.
§ 2079 (o. z.) Základní ustanovení
(1) Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.
(2) Neplyne-li ze smlouvy nebo zvyklostí něco jiného, jsou prodávající a kupující zavázáni splnit své povinnosti současně.
59. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platil § 241 insolvenčního zákona jak v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (7. září 2021, kdy insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu), tak v době rozhodnutí o úpadku dlužníka (16. listopadu 2021), a později nedoznal změn. S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se přitom pro dané insolvenční řízení (a spory jím vyvolané) uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.]. Citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platí beze změny ode dne, kdy tento zákoník nabyl účinnosti (od 1. ledna 2014).
60. V daném skutkovém a právním rámci Nejvyšší soud k dovoláním otevřené problematice úvodem poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 insolvenčního zákona a v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. argumentaci obsaženou k terminologii [včetně užití pojmu „závod“ (ve smyslu obchodní závod dle § 502 o. z.) místo pojmu „podnik“ v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona] např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč. To platí i v poměrech dané věci, ve které soudy vyšly z toho, že zkoumají smluvní právní vztah založený v květnu 2021, tedy právní vztah vzniklý podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
61. Při posouzení předpokladů pro uplatnění výjimky vyplývající z § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona pak Nejvyšší soud činí k položeným podotázkám následující závěry:
K podotázce č. 1 (Právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku)
62. Nejde-li o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, pak ve sporu o určení neúčinnosti zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka) břemeno tvrzení ohledně toho, že:
[1] Šlo o právní jednání, v jehož důsledku se věřiteli dlužníka (žalovanému) dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka) [§ 241 odst. 1 insolvenčního zákona].
[2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního zákona).
[3] Šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 241 odst. 2 věta první insolvenčního zákona).
Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2024, sen. zn. 29 ICdo 136/2023.
63. Dovolací argumentace k právnímu jednání učiněnému za podmínek obvyklých v obchodním styku cílí k posouzení, zda u právního jednání, které by jinak splňovalo znaky zvýhodňujícího právního jednání dlužníka ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, jsou splněny předpoklady pro uplatnění výjimky formulované v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona (takže při naplnění výjimky lze uzavřít, že o zvýhodňující právní jednání nejde). Jinak řečeno, taková argumentace nesměřuje ke zpochybnění předpokladů ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, nýbrž k prosazení závěru, že přes splnění oněch předpokladů nejde o zvýhodňující právní jednání, jelikož jsou splněny podmínky formulované v § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. O výjimku ve smyslu posledně označeného ustanovení jde tehdy, jestliže:
[1] Nešlo o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern.
[2] Šlo o právní jednání, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch.
[3] Šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku.
[4] Osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní jednání, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by toto právní jednání mohlo vést k úpadku dlužníka.
Všechny tyto předpoklady musí být splněny kumulativně. Břemeno tvrzení a odtud plynoucí důkazní břemeno nese ohledně těchto skutečností osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil odporované právní jednání (jelikož jde o skutečnosti v její prospěch).
64. V dané věci insolvenční soud uzavřel, že žalovaný prokázal splnění tří ze čtyř předpokladů pro uplatněný výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, vyjma toho, že šlo o právní jednání učiněné „za podmínek obvyklých v obchodním styku“ (srov. reprodukci rozsudku insolvenčního soudu v odstavcích 4 a 5 odůvodnění shora, jakož i odstavec 37 odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu). O tom, že spor se vede jen o nesplnění podmínky, že šlo o právní jednání učiněné „za podmínek obvyklých v obchodním styku“, nepochyboval v napadeném rozhodnutí ani odvolací soud, jenž v dotčeném ohledu výslovně přitakal úsudku insolvenčního soudu, že osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní jednání, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku (srov reprodukci rozsudku odvolacího soudu v odstavci 14 odůvodnění shora, jakož i odstavec 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Takto pojatá argumentace obou soudů ve spojení s dovoláním soustřeďuje dovolací přezkum právě jen k posouzení otázky, zda šlo o právní jednání učiněné „za podmínek obvyklých v obchodním styku“.
65. Soudní praxe je ustálena v závěru, že odporovatelným právním jednáním může být i (jen) platba, kterou se plní dluh (ve smyslu § 1908 odst. 1 o. z.). Pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021, sen. zn. 29 ICdo 118/2020, uveřejněného pod číslem 64/2022 Sb. rozh. obč.).
66. Je rovněž zřejmé, že takové (jednostranné) právní jednání dlužníka nelze samo o osobě (izolovaně) zkoumat co do posouzení, zda šlo o právní jednání, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, jinak, než v rámci (celého) právního vztahu, jenž dlužníku založil povinnost plnit (dluh). Srov. k tomu např. též odstavce 30 a 31 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026, sen. zn. 29 ICdo 15/2024, v jehož rámci se Nejvyšší soud vymezil i proti jinému názoru formulovanému v článku Řeháček, O., Vrba, M.: Plnění dluhu jako zvýhodňující právní jednání, uveřejněnému v časopise Právní rozhledy číslo 17, ročníku 2015, str. 573-579, s nímž obsahově souzní (důrazem na „současné poskytnutí“ přiměřeného protiplnění nebo jiného přiměřeného majetkového prospěchu) i komentář, na který odkazoval insolvenční soud; srov. reprodukci rozsudku insolvenčního soudu v odstavci 6 odůvodnění shora, odstavec 37 odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu a dílo Sprinz a kol., 2019, str. 671.
67. Stejnou metodou je nutno přistupovat ke zkoumání, zda šlo o právní jednání učiněné „za podmínek obvyklých v obchodním styku“. Jinak řečeno, východiskem zkoumání, zda šlo o takové právní jednání, je posouzení právního vztahu, z nějž dlužníku vzešla povinnost splnit dluh.
68. V ustavených skutkových poměrech dané věci byla úhrada částky 124.584,20 Kč platbou dlužníka na úhradu kupní ceny za zboží, které na základě objednávky dlužníka dovolatel dodal a vyúčtoval (fakturoval) dlužníku v květnu 2021. V intencích § 2079 o. z. (ve spojení s § 2085 a § 2086 o. z.) šlo o vztah z kupní smlouvy o koupi movitých věcí.
69. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že posuzování toho, zda určité právní jednání bylo učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku, je odvislé od posouzení okolností konkrétní věci, pročež nelze učinit obecný závěr, podle něhož by určité právní jednání bylo vždy učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku. Pravidelným (základním) východiskem takových úvah přitom bude především porovnání předmětu zkoumaného právního jednání (jeho povahy) s předmětem podnikání osoby, na jejíž právní jednání se uplatňuje požadavek, aby šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku. Srov. k tomu shodně důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 347/2017. K tomu budiž na vysvětlenou dodáno, že posledně označený rozsudek terminologicky hovoří o porovnání s předmětem podnikání „společnosti“, přičemž výraz „společnost“ potud převzal ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, který jej užil v kontextu požadavku na porovnání předmětu právního jednání (smlouvy o postoupení pohledávek) s předmětem podnikání postupitele, jímž byla akciová společnost (společnost). Ve vazbě na § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se osobou, na jejíž právní jednání se uplatňuje požadavek, aby šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, rozumí (insolvenční) dlužník.
70. Označenou judikaturou vznesený požadavek na posuzování okolností konkrétní věci se prosazuje jako protiváha „mechanickému“ přiřazení právního jednání k podmínkám obvyklým v obchodním styku jen proto, že formálně naplňuje předpoklad „obvyklosti (běžnosti) obchodního styku“. Odtud se nutně odvíjí i předpoklad, že pojem „obvyklý (běžný) obchodní styk“ má svůj obecný (standardizovaný, pravidelný nebo očekávatelný) význam pro poměry právního vztahu, jenž je jeho prostřednictvím poměřován.
71. Zjednodušeně řečeno lze obecně rozumět obvyklým (běžným) obchodním stykem takové jednání (právní jednání), které vychází z ustálených pravidel chování, jež jsou obecně přijímána a dodržována účastníky obchodních vztahů, a to buď všeobecně, nebo v určitém obchodním odvětví a které dotčená osoba (v poměrech § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona dlužník) činí v rámci své obvyklé (běžné) činnosti a v rámci předmětu svého podnikání.
72. To, že určité právní jednání splňuje předpoklad právního jednání obvyklého (běžného) v obchodním styku, může být i předmětem dokazování; lze prokazovat, jaké právní jednání je (v daném místě a čase bylo) v obchodním styku obvyklým (všeobecně nebo pro dané obchodní odvětví).
73. Jak zmíněno shora, předpoklad, aby ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, se posuzuje (vyžaduje se) ve vztahu k dlužníku (coby osobě, jejíž právní jednání lze mít za účinné, jen když je daný předpoklad splněn).
74. Právní jednání za podmínek obvyklých v obchodním styku může učinit jen dlužník - podnikatel, který provozuje závod a vyvíjí přitom obvyklou (běžnou) obchodní činnost. O obvyklý (běžný) obchodní styk dlužníka - podnikatele v tomto smyslu jde (výjimka dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se může prosadit) jak v případě právního jednání, které dlužník činí v právním styku s jinými podnikateli (právního jednání mezi podnikateli), tak v případě právního jednání, které dlužník – podnikatel činí v právním styku se spotřebiteli (k definici spotřebitele srov. § 419 o. z.).
75. U dlužníka, který není podnikatelem (neprovozuje závod, nepodniká), nemůže jít (ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku, i když podmínku obvyklosti obchodního styku bude splňovat osoba, v jejíž prospěch právní jednání učinil; typickým příkladem je kupní smlouva o koupi movité věci, kterou dlužník (coby kupující) uzavře jako spotřebitel s podnikatelem (coby prodávajícím).
76. Výjimka ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona se neuplatní ani v těch případech, kdy dlužník – fyzická osoba (slovy § 419 o. z. „člověk“), který podniká (je podnikatelem), učiní odporované právní jednání ve prospěch podnikatele mimo rámec své podnikatelské činnosti jako spotřebitel (srov. § 419 o. z.).
77. Účelem ochrany právního jednání učiněného za podmínek obvyklých v obchodním styku je v první řadě poskytnout osobám, které vstupují v právní styk s dlužníkem (lhostejno, zda jako podnikatelé nebo jako spotřebitelé), přiměřenou míru právní jistoty, že jejich „obchod“ s dlužníkem nebude (zpětně) stižen neúčinností, coby důsledek obvyklého (běžného) provozu dlužníkova závodu [jehož provoz je takto (i v zájmu zachování jeho hodnoty pro dlužníkovy věřitele) též chráněn]. Na tomto základě pak lze uzavřít, že o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku nepůjde ani v případě právního jednání, které dlužník – podnikatel sice učinil v souladu se svým (ve veřejném rejstříku dosud zapsaným nebo jinak povoleným) předmětem podnikání (nikoli jako spotřebitel), leč poté, kdy ukončil provoz svého závodu nebo poté, kdy způsobem popsaným např. v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 24/2013, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2016, pod číslem 33 [tedy svým vědomým jednáním, zpravidla doprovázeným prohlášením o tom, že nebude hradit své závazky (dluhy)], zastavil platby podstatné části svých závazků (dluhů) [srov. § 3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona]. V témže smyslu chápal Nejvyšší soud potřebu zkoumat, zda dlužník po uskutečnění právního jednání pokračoval v podnikatelské činnosti a provozoval závod též v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 347/2017. Řečené je v souladu i s tím, jak pro závazkové vztahy používá slovní spojení „běžný obchodní styk“ např. § 1752 odst. 1 o. z.
78. Jde-li (jako v této věci) o právní jednání v právním styku podnikatelů (mezi podnikateli), lze v daných souvislostech navázat výklad „obvyklého (běžného) obchodního styku“ na jemu blízký, byť úžeji pojatý, pojem „obchodní zvyklosti“ (zachovávané obecně, anebo v daném odvětví) promítnutý v textu § 558 odst. 2 o. z. K tomu lze doplnit, že i pro „obchodní zvyklosti“ podle § 558 odst. 2 o. z. platí, že nepůjde-li o skutečnosti obecně známé, nebo známé soudu z jiné jeho úřední činnosti (§ 121 o. s. ř.), mohou být i předmětem dokazování; srov. v komentářové literatuře např. dílo Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, str. 2005). Pro „obchodní zvyklosti“ též Nejvyšší soud dovodil, že se nemohou prosadit (zavést jako pravidlo chování mezi podnikateli) před ustanoveními zákona, která mají donucující účinky; srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2024, sp. zn. 29 Cdo 658/2024.
79. V poměrech dané věci je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud úsudek, že nejde o obvyklý obchodní styk, nepřijal proto, že by kupní smlouva vybočovala z předmětu podnikání dlužníka a jeho obchodního partnera (dovolatele), nebo proto, že by dlužník uzavřel kupní smlouvu (v květnu 2021) a na jejím základě dodané zboží následně (byť s prodlením) uhradil (7. července 2021) sice v souladu se svým (ve veřejném rejstříku dosud zapsaným nebo jinak povoleným) předmětem podnikání, leč poté, kdy ukončil provoz svého závodu nebo poté, kdy podle § 3 odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona zastavil platby podstatné části svých závazků (dluhů). Proto jsou liché (nemají vliv na výsledek dovolacího řízení) výtky dovolatele, že soudy neprokazovaly (výpisy z obchodního rejstříku) předmět podnikání dovolatele a dlužníka.
80. K zodpovězení tak zůstává otázka, zda v případě, že dlužník (jako podnikatel a kupující) uzavřel s dovolatelem (jako podnikatelem a prodávajícím) v daném místě a čase kupní smlouvu o koupi movitých věcí v rámci obvyklého (běžného) obchodního styku dlužníka, lze mít odporované právní jednání dlužníka (uhrazení kupní ceny za zboží dodané podle kupní smlouvy) za vybočující z podmínek obvyklého (běžného) obchodního styku proto, že v době uskutečnění platby (7. července 2021) měl více věřitelů v postavení srovnatelném s dovolatelem, tedy více věřitelů s pohledávkami po splatnosti vzešlými z dlužníkova obvyklého (běžného) obchodního styku.
81. Dovolatel v této souvislosti vystihl (byť s nepřesným propojením na zkoumání úpadku dlužníka v době právního jednání), že prodlení dlužníka s úhradou jiným věřitelům je zkoumáno již pro naplnění definice zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (srov. reprodukci dovolání v odstavci 25 odůvodnění shora). To, že přijetím platby od dlužníka na úhradu zboží dovolatel „předběhl ve frontě“ další věřitele dlužníka ve srovnatelném postavení, tedy to, že dovolateli coby věřiteli dlužníka se v důsledku tohoto právního jednání dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka), je součástí předpokladů, za nichž lze usuzovat na existenci zvýhodňujícího právního jednání (srov. odstavec 62 bod [1] odůvodnění shora a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona). Přitom je zjevné, že o „předbíhání ve frontě“ může jít (v daném případě by šlo), i když dlužník uhradí pohledávku věřiteli ve lhůtě splatnosti, ale přitom má další věřitele ve srovnatelném postavení s pohledávkami po lhůtě splatnosti nebo stejně splatnými.
82. Předpoklad pro uplatnění pravidla (předpoklad pro závěr, že jde o zvýhodňující právní jednání ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona) však logicky nemůže současně sloužit jako překážka pro uplatnění výjimky z onoho pravidla (výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona) při zkoumání předpokladu, za kterého se má ona výjimka prosadit (při zkoumání, zda šlo o právní jednání, které dlužník učinil za podmínek obvyklých v obchodním styku).
83. Na otázku pojmenovanou v odstavci 80 odůvodnění shora tedy Nejvyšší soud odpovídá tak, že:
V případě, že dlužník (jako podnikatel a kupující) uzavřel se svým věřitelem (jako podnikatelem a prodávajícím) v daném místě a čase kupní smlouvu o koupi movitých věcí v rámci obvyklého (běžného) obchodního styku dlužníka, nelze mít odporované právní jednání dlužníka spočívající v uhrazení kupní ceny za zboží dodané podle kupní smlouvy za vybočující z podmínek obvyklého (běžného) obchodního styku proto, že v době uskutečnění platby měl dlužník více věřitelů ve srovnatelném postavení s pohledávkami po splatnosti vzešlými z obvyklého (běžného) obchodního styku.
84. Dovolání je tudíž v dotčené části důvodné.
K podotázce č. 2 (Účel právního jednání)
85. Potud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že úvahou, podle níž nebyl naplněn ani předpoklad, že dlužník učinil právní jednání proto, aby získal finanční prostředky využitelné k úhradě svých závazků nebo k dalšímu pokračování podnikatelské činnosti (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 14 odůvodnění shora), spojil aplikaci výjimky podle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona s podmínkou, která odtud nevyplývá.
86. Závěr, podle kterého pro posouzení, zda právní jednání mohlo být učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku, je rozhodné i to, zda je dlužník učinil právě (a jen) proto, aby mohl dokončit důležité zakázky, čímž by získal od (jiných) smluvních partnerů finanční prostředky (plnění) využitelné k úhradě svých závazků nebo k dalšímu pokračování v podnikatelské činnosti, formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 347/2017, nesměřoval k tomu, aby z něj soudní praxe učinila další (samostatný) předpoklad pro uplatnění výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona. Šlo o to, aby v rámci individuálního posouzení toho kterého případu nebylo při zkoumání „obvyklosti obchodního styku“ opomenuto takové právní jednání, jímž dlužník uhradil dluh sice jen jednomu z věřitelů, leč činil tak v zájmu zachování hodnoty svého závodu pro další své věřitele. Srov. k tomu mutatis mutandis pro „předbíhání ve frontě“ uhrazení jen některých pohledávek za konkursní podstatou (z těch, jež mají stejné pořadí uspokojení) např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 1482/2013, uveřejněného pod číslem 45/2016 Sb. rozh. obč.
87. S přihlédnutím k tomu, že odvolací soud dovolatelem kritizovaný úsudek vskutku formuloval jako nenaplnění dalšího předpokladu pro uplatnění výjimky (srov. opět reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 14 odůvodnění shora a odstavec 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí), je dovolání potud též opodstatněné.
K podotázce č. 3 (Právní význam následného ukončení podnikání dlužníkem)
88. Dovolatelem kritizované závěry odvolacího soudu v dotčeném ohledu zjevně necílily k porušení pravidla, podle kterého se podmínky odporovatelnosti posuzují ke dni vzniku právního jednání, nýbrž k posouzení významu (k výkladu) právního jednání dlužníka optikou jeho následného chování; jde o způsob výkladu právních jednání předjímaný v § 556 odst. 2 o. z. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v návaznosti na závěry rozsudku sp. zn. 29 Cdo 347/2017 v odstavci 77 odůvodnění shora, z toho, že dlužník i po uskutečnění odporovaného právního jednání pokračoval v podnikatelské činnosti a provozoval závod, lze logicky usuzovat na to, že závod provozoval i v době onoho právního jednání. Závěr, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy již ukončil provoz závodu, však odvolací soud v napadeném rozhodnutí nepřijal; srov. k tomu i odstavec 79 odůvodnění shora.
89. Co do řešení podotázky č. 3 tedy dovolání není důvodné.
K podotázce č. 4 (Dobrá víra zvýhodněného věřitele)
90. Na závěr, zda posuzované právní jednání je právním jednáním učiněným za podmínek obvyklých (běžných) v obchodním styku, nemá vliv skutečnost, zda dovolatel uzavřel kupní smlouvu a peníze přijal v dobré víře. Jde o okolnost rozhodnou pro zkoumání jiného předpokladu pro uplatnění výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona, totiž pro zkoumání „náležité pečlivosti“ dovolatele. To, že dovolatel coby osoba, v jejíž prospěch dlužník učinil právní jednání, nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by toto právní jednání mohlo vést k úpadku dlužníka, nebylo v řízení sporným (srov. závěry shrnuté v odstavci 64 odůvodnění shora).
91. Dovolání tudíž není důvodné ani co do řešení podotázky č. 4.
K podotázce č. 5 (Pokračující obchodní činnost dlužníka)
92. Odpověď na tuto podotázku plyne již ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem k podotázce č. 3 a lze ji shrnout tak, že zjištění, že dlužník i po uskutečnění odporovaného právního jednání pokračoval v podnikatelské činnosti a provozoval závod, zásadně potvrzuje, že závod provozoval i v době onoho právního jednání. Spor na toto téma však z pohledu osoby, v jejíž prospěch dlužník učinil odporované právní jednání (z pohledu dovolatele) má smysl vést jen tehdy, jestliže odvolací soud (bez dalšího dokazování k následnému provozu dlužníkova závodu) přijme závěr, že v době odporovaného právního jednání již dlužník závod neprovozoval (srov. opět i závěry obsažené v odstavci 77 odůvodnění shora). Takový (dovolateli nepříznivý) úsudek však odvolací soud v napadeném rozhodnutí nepřijal; srov. opět i odstavec 79 odůvodnění shora.
93. Ani co do řešení podotázky č. 5 tedy dovolání není opodstatněné.
94. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo v řešení podotázek č. 1 a 2 (jejichž zodpovězení bylo pro výsledek sporu určující), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení a soudním poplatku. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil Nejvyšší soud (opět včetně závislých výroků o nákladech řízení a soudním poplatku) i je a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
95. V rozsahu, v němž směřovalo proti té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku, Nejvyšší soud dovolání neodmítl [z příčin popsaných v odstavci 37 odůvodnění shora] jen proto, že šlo o závislé výroky, jež musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé.
96. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právního posouzení věci, Nejvyšší soud se již (pro nadbytečnost) nezabýval dovolatelem namítanými vadami řízení; vypořádat se s těmito výtkami bude případně úkolem soudů nižších stupňů v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2026
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu
Usnesení ze dne 30. 7. 2024
Plný text
MSPH 89 INS 16526/2021 214 ICm 3157/2022 29 ICdo 100/2024-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. I. M., se sídlem [adresa] PSČ 110 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Housing Invest s. r. o., zastoupené JUDr. Janem Onheiserem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, proti žalovanému EXIMPOTRANS spol. s r. o., se sídlem [adresa] PSČ 410 02, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupenému JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 412 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 214 ICm 3157/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Housing Invest s. r. o., se sídlem [adresa] PSČ 110 00, identifikační číslo osoby [IČO], vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 16526/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024, č. j. 214 ICm 3157/2022, 101 VSPH 810/2023-151 (MSPH 89 INS 16526/2021), o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:
Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2024, č. j. 214 ICm 3157/2022, 101 VSPH 810/2023-151 (MSPH 89 INS 16526/2021), se zamítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 2. srpna 2023, č. j. 214 ICm 3157/2022-132, ve znění (opravného usnesení) ze dne 19. března 2024, č. j. 214 ICm 3157/2022-157, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že právní jednání dlužníka (Housing Invest s. r. o.) spočívající v tom, že 7. července 2021 uhradil žalovanému (EXIMPOTRANS spol. s r. o.) dluh z označené smlouvy ve výši 124.584,20 Kč, je neúčinné vůči věřitelům dlužníka (bod I. výroku).
[2] Uložil žalovanému zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na účet majetkové podstaty dlužníka částku 124.584,20 Kč (bod II. výroku).
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (Ing. I. M., jako insolvenční správkyni dlužníka) na náhradě nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 12.342 Kč (bod III. výroku).
[4] Uložil žalovanému zaplatit státu na soudním poplatku do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 2.000 Kč (bod IV. výroku).
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2024, č. j. 214 ICm 3157/2022, 101 VSPH 810/2023-151 (MSPH 89 INS 16526/2021):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 4.114 Kč (druhý výrok).
3. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby je změnil v tom duchu, že žaloba se zamítá.
4. Současně dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí či exekucí by mu hrozila závažná újma v podobě nutnosti plnění do majetkové podstaty dlužníka, přičemž z tohoto jeho plnění by poté mohly být uspokojeny náklady správy podstaty či pohledávky jiných věřitelů za majetkovou podstatou, kdežto jeho případný nárok na vrácení tohoto plnění z majetkové podstaty by následně již nemusel být uspokojen buď vůbec nebo v plné výši. K tomu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého s ohledem na výši pohledávek za majetkovou podstatou a zajištěných pohledávek nebudou pravděpodobně uspokojeny ani z části pohledávky nezajištěných věřitelů.
5. Pro dovolací řízení, a tedy i pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, je rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v aktuální znění (dále jen „o. s. ř.“).
6. Podle ustanovení § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a/ vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma (…).
7. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku o určení neúčinnosti označeného právního jednání, je návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí zjevně bezdůvodný, jelikož potud jde o rozsudek o určení, jenž se nevykonává. Srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněného pod číslem 144/2018 Sb. rozh. obč.
8. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud důvod odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí též nemá.
9. Závažnost újmy, která ve smyslu ustanovení § 243 písm. a/ o. s. ř. dovolateli hrozí (na jeho právech) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí [dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí], se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele). Je-li vykonáváno rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění povinnému (dovolateli), je pro posouzení závažnosti hrozící újmy zásadně rozhodující možný dopad vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů povinného (dovolatele), tedy poměření toho, jak závažně se (případně též s přihlédnutím k dalším okolnostem, jež se mohou týkat i osoby oprávněného) vymáhání peněžitého plnění přiznaného exekučním titulem „neprodleným“ výkonem rozhodnutí nebo exekucí může projevit (se zřetelem k výši vymáhané částky) v majetkových poměrech povinného (dovolatele) [se zřetelem k rozsahu majetku povinného (dovolatele) a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí]; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněného pod číslem 78/2020 Sb. rozh. obč.
10. Tvrzení, jímž dovolatel návrh na odklad vykonatelnosti odůvodnil (pozdější nemožnost uspokojení jeho nároku na vrácení tohoto plnění z majetkové podstaty dlužníka vůbec nebo v plné výši), však nevypovídá ničeho o tom, jak „závažně“ se vymáhání peněžitého plnění přiznaného exekučním titulem „neprodleným“ výkonem rozhodnutí nebo exekucí může projevit ve vlastních majetkových poměrech dovolatele (coby osoby povinné).
11. Nejvyšší soud proto návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu zamítl v plném rozsahu.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2024
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu