Plný text
KSBR 57 INS 9488/2021 73 ICm 1682/2023 29 ICdo 112/2024-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], proti žalované Mgr. V. Z. T., se sídlem ve [adresa] jako insolvenční správkyni dlužníka FACEGARDEN s. r. o., o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 73 ICm 1682/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka FACEGARDEN s. r. o., se sídlem [adresa] PSČ 602 00, identifikační číslo osoby [IČO], vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 57 INS 9488/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. března 2024, č. j. 73 ICm 1682/2023, 12 VSOL 21/2024-71 (KSBR 57 INS 9488/2021), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 6. listopadu 2023, č. j. 73 ICm 1682/2023-49, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že pohledávka ve výši 1.348.187 Kč je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (bod I. výroku).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud dospěl k závěru, že daňová pohledávka žalobce (Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj) uplatněná v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (FACEGARDEN s. r. o.) ve výši 1.348.187 Kč je coby pohledávka státu - správce daně vzniklá na základě povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty (podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. dubna 2019) pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. dubna 2019.
3. K odvolání žalované (Mgr. V. Z. T., jako insolvenční správkyně dlužníka) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. března 2024, č. j. 73 ICm 1682/2023, 12 VSOL 21/2024-71 (KSBR 57 INS 9488/2021):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí přitakal závěrům insolvenčního soudu, dodávaje, že (označená) judikatura Nejvyššího soudu vykládala jinou (dřívější) právní úpravu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
6. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí v tom duchu, že žaloba se zamítá. V dovolání snáší argumenty na podporu závěru, že ani podle právní úpravy účinné od 1. dubna 2019 nejde o přednostní pohledávku (nyní o pohledávku ve smyslu § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), přičemž shledává i nadále použitelnou judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu § 168 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. března 2019 [konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněné pod číslem 54/2012 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 98/2015, uveřejněný pod číslem 11/2019 Sb. rozh. obč.].
7. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, maje napadené rozhodnutí za správné.
III. Přípustnost dovolání
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
9. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
10. Učinil tak proto, že v posouzení dovoláním otevřené právní otázky je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2024, sp. zn. Pl. ÚS 37/23, uveřejněném pod číslem 5/2025 Sb. Šlo přitom o nález, jímž Ústavní soud zamítl návrh na zrušení části § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona ve slovech „nebo povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě nedobytné pohledávky podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty“, a odmítl návrh na zrušení části § 169 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona ve slovech „a pohledávky státu - správce daně vzniklé na základě povinnosti provést opravu odpočtu daně v případě reorganizace“. Závěry nálezu pléna Ústavního soudu, jimiž je odůvodněn zamítavý výrok, jsou přitom závazné (ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy) i pro Nejvyšší soud.
11. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.) a žalobce právo na náhradu těchto nákladů nemá vzhledem k ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona.
P o u č e n í: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2025
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu