Plný text
KSOL 20 INS [č.] 20 ICm 687/2023 29 ICdo 119/2024-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Ľ. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Ludvíkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) Mgr. T. G., se sídlem [adresa] jako insolvenčnímu správci dlužníka K. M., zastoupenému Mgr. Hynkem Jaškem, advokátem, se sídlem [adresa] a 2) K. M., zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem [adresa] o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 20 ICm 687/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 20 INS [č.], o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2024, č. j. 20 ICm 687/2023, 12 VSOL [č.]-182 (KSOL 20 INS [č.]), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. III. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 20 ICm 687/2023-126, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce (Ľ. S.) domáhal určení, že má za dlužníkem K. M. pohledávku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku, kterou přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOL 20 INS [č.] přihláškou P20, dílčí pohledávky č. 1 až 14, vždy po 257 307 Kč, celkem 3 602 298 Kč (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body II. a III. výroku).
2. Insolvenční soud měl za prokázané, že žalobci byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2009 přiznána pohledávka za druhým žalovaným ve výši 637 337 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny díla provedeného na základě ústní smlouvy o opravě rodinného domu. Pohledávka byla v exekuci vymožena koncem roku 2022. Žalobce dovozoval tvrzenou škodu v podobě ušlého zisku „z neuhrazení dlužné částky druhým žalovaným“, neboť v důsledku odčerpání finančního kapitálu žalobce postupně utlumil a následně ukončil podnikání. Podle insolvenčního soudu bylo škodní jednání druhého žalovaného prokázáno. Nedostatečná jsou však tvrzení žalobce o vzniku škody, její výši a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním druhého žalovaného. Žalobce netvrdil žádné činnosti, které se měly projevit v jeho podnikatelském výsledku. K doplnění rozhodných tvrzení a navržení důkazů byl přitom vyzván výzvou ze dne 31. srpna 2023, dále byl u jednání dne 10. října 2023 soudem poučen podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a opakovaně vyzván k doplnění tvrzení u jednání dne 30. listopadu 2023. Omezil se na konstatování, že nebýt prodlení druhého žalovaného se zaplacením dluhu, dosahoval by ve všech následujících letech (až do roku 2022) zisku 257 307 Kč, když k této částce dospěl na základě součtu výsledků z podnikání za roky 2007 až 2009. Žalobce neunesl povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně vzniku a výše škody a příčinné souvislosti mezi ní a jednáním druhého žalovaného.
3. K námitce promlčení vznesené žalovanými insolvenční soud uzavřel, že s ohledem na datum podání přihlášky pohledávky (16. února 2023) by pohledávky spočívající v ušlém zisku za období let 2009 až 2020, u nichž promlčecí doba počala běžet od 1. ledna 2010 do 1. ledna 2021, byly promlčeny. K tvrzení žalobce o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy insolvenční soud uvedl, že i kdyby druhý žalovaný odkláněl své prostředky, aby se vyhnul exekuci (což prokázáno nebylo), pak tato skutečnost objektivně nepředstavovala překážku pro včasné uplatnění žalobcova nároku na náhradu škody u soudu (jak to učinil ve vztahu k dlužné ceně za dílo). Výjimečným důvodem není ani to, že druhý žalovaný se vyhýbal exekucím a nebyl zaměstnán, neboť to není překážkou pro podání žaloby. Mimořádným důvodem není ani žalobcův nedostatek peněžních prostředků pro vedení sporu, když jsou zde zákonné prostředky (žádost o osvobození od placení soudního poplatku, o ustanovení zástupce). V situaci, kdy žalobce právo na náhradu škody uplatnil u soudu poprvé (přihláškou pohledávky) po více než 10 letech, aniž zde byla objektivní překážka, nelze považovat za důvodné tvrzení žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanými je v rozporu s dobrými mravy.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
5. Odvolací soud, cituje § 193 a § 198 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu, dospěl po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům:
6. Žalobce v insolvenčním řízení dlužníka přihlásil pohledávku z náhrady škody ve formě ušlého zisku za roky 2008 až 2022 ve výši 257 307 Kč ročně. Předpokladem vzniku nároku na náhradu škody dle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jsou porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Porušení právní povinnosti druhého žalovaného plnit cenu díla řádně a včas nebylo v řízení sporné.
7. Žalobce při jednání před insolvenčním soudem dne 10. října 2023 tvrdil, že po úrazu v roce 2014 zůstal invalidní (od roku 2016) a nebyl schopen si vydělávat jako osoba samostatně výdělečně činná, ani jako invalidní důchodce. Skutečnost, že žalobce v roce 2014 utrpěl pracovní úraz, v jehož důsledku pozbyl pracovní schopnosti, je samostatnou a výlučnou příčinou vzniku škody v následném období; tímto úrazem došlo k přerušení tvrzené příčinné souvislosti a již z tohoto důvodu nemůže být uplatněný nárok žalobce z titulu náhrady škody od data úrazu (2014) důvodný. Proto je zamítavé rozhodnutí insolvenčního soudu co do nároků za období od 2015 do 2022 bez dalšího věcně správné.
8. Insolvenční soud správně posoudil námitku promlčení uplatněnou žalovanými. Správně též vymezil rozhodnou právní úpravu (§ 106 odst. 1 obč. zák.), délku promlčecí „lhůty“ a počátek i konec běhu promlčecí „lhůty“. Pohledávky z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku za období let 2009 až 2020, u nichž promlčecí doba počala běžet vždy k 1. lednu následujícího roku, jsou promlčeny.
9. K námitce žalobce o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odvolací soud zdůraznil, že žalobce nárok na náhradu škody více než 10 let neuplatnil u soudu, ačkoliv mu byla známa výše škody a škůdce. Toto mu jde k tíži, neboť mu nic nebránilo žalobu podat a zamezit tak promlčení tvrzené pohledávky. Na tomto ničeho nemění tvrzený nedostatek finančních prostředků. Žalobce mohl v zahájeném sporu požádat o osvobození od placení soudních poplatků či o ustanovení zástupce. Navíc z daňových přiznání plynou dostatečné zisky žalobce (do roku 2014). Žalobce tedy vlastním rozhodnutím nepodat žalobu zavinil marné uplynutí promlčecí lhůty. Ani marné exekuční vymáhání pohledávky ze smlouvy o dílo nepředstavuje okolnost dosahující výjimečné intenzity.
10. Ohledně nedostatečných tvrzeních žalobce o vzniku škody v uplatněné výši a ohledně závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, odkázal odvolací soud na přiléhavé závěry insolvenčního soudu.
11. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
12. Přípustnost dovolání vymezuje dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, jakož i právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena.
13. Dovolací námitky lze (podle obsahu dovolání) shrnout takto: 1/ odvolací soud v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 922/18 nezohlednil činnosti podnikatele, které nesměřují k bezprostřednímu dosažení zisku, ale projeví se až v podnikatelském výsledku, 2/ mezi jednáním druhého žalovaného a škodou existuje příčinná souvislost, 3/ žalovanými vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.
14. První žalovaný ve vyjádření považuje napadené rozhodnutí za věcně správné. Vyjadřuje pochybnosti o vymezení dovolacích důvodů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě zamítl jako nedůvodné.
15. Druhý žalovaný ve vyjádření navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné, případně zamítl jako nedůvodné.
16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
17. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil body II. a III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, jakož i proti druhému a třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné (§ 243c odst. 1, § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
18. Ve zbývajícím rozsahu (týkajícím se dovolání proti rozhodnutí ve věci samé) Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
19. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
20. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že uplatněným dovolacím důvodem je vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K tvrzenému rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 922/18.
21. Poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 922/18 není přiléhavý, když jeho závěry zčásti na poměry dané věci nedopadají vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu, a zčásti toto rozhodnutí dovolatel nesprávně interpretuje. Především se však označený nález Ústavního soudu týká řízení vedeného podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
K příčinné souvislosti mezi jednáním druhého žalovaného a škodou.
22. Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody. O vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Příčinnou souvislost nelze zaměňovat za souvislost časovou.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021, sp. zn. 30 Cdo 883/2021, uveřejněného pod číslem 85/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, uveřejněného pod číslem 36/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
23. Příčinná souvislost mezi škodnou událostí a způsobenou škodou se nepřerušuje, pokud původní škodná událost zůstává tou základní skutečností, bez níž by k následku nedošlo. K přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 1840/2017, uveřejněného pod číslem 51/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2022, sp. zn. 25 Cdo 2586/2021.
24. Odvolací soud postupoval při zjišťování vztahu příčinné souvislosti v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu; závěr odvolacího soudu, že pracovním úrazem dovolatele v roce 2014 došlo k přerušení tvrzené příčinné souvislosti, a proto nemůže být nárok od roku 2014 důvodný, nevybočuje z mezí shora označené (ustálené) judikatury Nejvyššího soudu.
K rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
25. Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, podle něhož dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Důraz byl vždy kladen na individuální posouzení okolností každého jednotlivého případu založené na skutkových zjištěních.
Srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněný pod číslem 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně další judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zmíněné v jeho důvodech; dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015, sp. zn. 25 Cdo 2193/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2024, sen. zn. 29 ICdo 54/2023.
26. S uvedenými závěry jsou souladné i právní úvahy, jimž se odvolací soud řídil, když v konkrétních skutkových okolnostech, za nichž žalovaní uplatnili námitku promlčení, neshledal tak výjimečný charakter, jenž by odůvodňoval rozpor s dobrými mravy.
27. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Náklady obou žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby [vyjádření k dovolání (u prvního žalovaného ze dne 24. července 2024, u druhého žalovaného ze dne 29. července 2024)], která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby učiněn, činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná každému z žalovaných částku 4 114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 10. 2026
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu