Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekKategorie B - vybráno k publikaci

Spisová značka

29 ICdo 120/2024

Téma · generováno AIUspokojení úroků z prodlení v insolvenci

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.120.2024.1
Další údaje
Předmět řízení: Insolvenční řízení (zásady) Majetková podstata Úroky z prodlení Pohledávka vyloučená z uspokojení

Shrnutí · generováno AI

Věřitel požadoval v insolvenci zaplacení úroků z prodlení z částky, kterou mu správce majetkové podstaty zadržel a následně vrátil jako jistinu. Nejvyšší soud potvrdil, že samotná jistina byla pohledávkou za majetkovou podstatou, avšak úroky z prodlení splatné po rozhodnutí o úpadku se neuspokojují. Dovolání proto zamítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Úroky z prodlení z pohledávky za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, která se stala splatnou až po rozhodnutí o úpadku, se podle § 170 písm. b) insolvenčního zákona v insolvenčním řízení neuspokojují. Omezení dopadá i na tyto přednostní pohledávky, aby délka řízení nezakládala věřiteli další výhody na úkor ostatních. Usnesení podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona pořadí pohledávky závazně neřeší; pochybnosti se řeší incidenční žalobou podle § 203a.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (1)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Účelem a smyslem úpravy vtělené do § 170 písm. b/ insolvenčního zákona je zejména zachovat předvídatelnost rozsahu uspokojení věřitelů a také zabránit tomu, aby část věřitelů mohla v závislosti na délce insolvenčního řízení získávat další majetkové výhody na úkor ostatních věřitelů.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

KSUL 71 INS [č.] 20 ICm 3061/202129 ICdo 120/2024-125

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce S. Z., proti žalovanému Římskokatolické farnosti Trmice, se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 ICm 3061/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS [č.], o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2024, č. j. 20 ICm 3061/2021, 105 VSPH [č.]-101 (KSUL 71 INS [č.]), takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. září 2023, č. j. 20 ICm 3061/2021-69, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2024, č. j. 20 ICm 3061/2021, 105 VSPH [č.]-101 (KSUL 71 INS [č.]), se zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) dne 4. listopadu 2021 se žalobce (S. Z.) domáhal (po upřesnění žalobního petitu u jednání insolvenčního soudu dne 18. září 2023) vůči (původnímu) žalovanému (Ing. A. K., jako insolvenčnímu správci dlužníka Římskokatolické farnosti Trmice, dále též jen „A. K.“ nebo „insolvenční správce“) určení, že má za majetkovou podstatou dlužníka pohledávku, jež se uspokojuje v insolvenčním řízení, a to v rozsahu úroku z prodlení z částky 970 779 Kč ve výši 7,75 % ročně od 14. srpna 2011 do 20. září 2021 v částce 759 361,95 Kč, která mu byla přiznána rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. srpna 2020, č. j. 9 C 189/2018-103, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2021, č. j. 9 Co 33/2021-127.

2. V žalobě uvedl, že rozsudkem ze dne 29. června 2021 Krajský soud v Ústí nad Labem mimo jiné uložil A. K. uhradit mu částku 970 779 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. srpna 2011 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo tak, že A. K. zadržel část kupní ceny ve výši 970 779 Kč, kterou žalobce zaplatil „v rámci prodeje“ majetkové podstaty dlužníka a následně nepřistoupil k uzavření kupní smlouvy. Pohledávka vznikla po zjištění úpadku dlužníka ze smlouvy uzavřené osobou s dispozičními oprávněními; jde tedy o pohledávku za majetkovou podstatou. Ve stejném režimu je nutno posuzovat i příslušenství jistiny, které A. K. (na rozdíl od jistiny) dosud nezaplatil. Insolvenční soud usnesením ze dne 20. září 2021, č. j. KSUL 71 INS [č.], přitom A. K. uložil, aby z finančních prostředků na bankovním účtu majetkové podstaty uhradil žalobci (mimo jiné) pohledávku z titulu úroku z prodlení.

3. Rozsudkem ze dne 20. září 2023, č. j. 20 ICm 3061/2021-69, insolvenční soud žalobu zamítl (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit A. K. na náhradě nákladů řízení částku 22 030 Kč (bod II. výroku).

4. Po stránce skutkové insolvenční soud uzavřel, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka vznikla (po rozhodnutí o úpadku) žalobci pohledávka s příslušenstvím, a to „v rámci prodeje“ majetkové podstaty dlužníka. Při výběrovém řízení ke zjištění nejvyšší nabídky, kterého se jako zájemce účastnil, žalobce zaplatil nejdříve kauci ve výši 100 000 Kč a poté celou kupní cenu. Následně však nepřistoupil k uzavření kupní smlouvy. Na základě pravomocných soudních rozhodnutí A. K. zaplatil žalobci jen jistinu, nikoliv úroky z prodlení v kapitalizované výši 759 361,95 Kč s tím, že se úroky z prodlení v insolvenčním řízení neuspokojují. S ohledem na pochybnosti o tom, zda jde o pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, insolvenční soud uložil žalobci (věřiteli) podat žalobu (B-209).

5. Insolvenční soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť v insolvenčním řízení se neuspokojují úroky z prodlení z pohledávek, které se staly splatnými až po rozhodnutí o úpadku; tento závěr plyne z § 170 písm. b/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Podle insolvenčního soudu dopadá § 170 písm. b/ insolvenčního zákona na všechny pohledávky, nikoliv jen na pohledávky přihlášené (jako v případě § 170 písm. a/ insolvenčního zákona).

6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku; v bodě II. výroku jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit A. K. na náhradě nákladů řízení částku 21 991,88 Kč (první výrok) a uložil žalobci zaplatit A. K. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (druhý výrok).

7. Odvolací soud poté, co zopakoval a doplnil dokazování (v důvodech napadeného rozhodnutí označenými listinami), s odkazem na § 7, § 168 odst. 2 písm. b/, § 170 písm. b/, § 203 a § 203a insolvenčního zákona, na § 13, § 3028 a § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), na § 121 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a na § 159a odst. 3 a § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a dále na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl k následujícím závěrům:

8. Insolvenční soud se nevypořádal se závěry uvedenými v odůvodnění usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. září 2021, č. j. KSUL 71 INS [č.], o lhůtě k plnění podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona. Tímto usnesením insolvenční soud k návrhu žalobce insolvenčnímu správci uložil, aby z finančních prostředků na bankovním účtu majetkové podstaty uhradil pohledávku žalobce z titulu úroku z prodlení z částky 970 779 Kč ve výši 7,75 % ročně od 14. srpna 2011 do zaplacení a náklady nalézacího řízení ve výši 247 036,60 Kč, ve lhůtě 15 dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobce. Z odůvodnění tohoto usnesení (mimo jiné) plyne závěr, že je-li pohledávka žalobce pohledávkou za majetkovou podstatou, pak stejný závěr platí i pro úroky z prodlení a náklady řízení s tím, že pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (§ 168 odst. 3 insolvenčního zákona). Insolvenční soud rovněž v odůvodnění usnesení o lhůtě k plnění poznamenal, že žalobce nesprávně požaduje uspokojení pohledávky z majetku insolvenčního správce, když jde o pohledávku za majetkovou podstatou, a dále, že insolvenční soud je vázán rozsudkem obecného soudu potud, že insolvenčnímu správci bylo uloženo předmětné částky uhradit, ovšem nikoli pariční lhůtou.

9. Uvedený nedostatek odůvodnění rozsudku nezakládá jeho nepřezkoumatelnost (když podle obsahu odvolání nebyl na újmu uplatnění práv žalobce), ani důvod pro kasaci napadeného rozsudku (když za odvolacího řízení mohla být objektivně zjednána náprava).

10. Ustanovení § 170 písm. b/ insolvenčního zákona blíže nespecifikuje povahu pohledávek, u nichž zákon zapovídá v insolvenčním řízení uspokojit (mimo jiné) úroky z prodlení, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku.

11. Insolvenčnímu soudu lze přisvědčit, že jistina pohledávky žalobce představuje pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona. Plněním z důvodu (zamýšlené kupní smlouvy, jež nebyla následně uzavřena), který (dodatečně) odpadl [§ 451 odst. 2 obč. zák., viz dopis žalobce o „odstoupení od koupě“ majetku a zjištění nalézacího (odvolacího) soudu uvedená v jeho rozsudku], je i jistina žalobcovy pohledávky.

12. Úroky z prodlení představují příslušenství pohledávky (podle § 121 odst. 3 obč. zák. a § 3028 odst. 3 o. z.), přičemž nejde o vlastní majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení), který by majetková podstata získala po rozhodnutí o úpadku dlužníka plněním žalobce z posléze odpadnuvšího důvodu (jako v případě jistiny) a jenž by v rámci řádné správy majetkové podstaty měl být vydán žalobci jako plnění na jeho pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.

13. Odvolací soud vychází též z právního názoru obsaženého v jeho rozsudku ze dne 19. června 2017, sen. zn. 104 VSPH [č.], v němž ohledně úroků z prodlení vztahujících se k daňovým pohledávkám vzniklým v období po rozhodnutí o úpadku tamního dlužníka, tedy k pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 1 písm. e/ insolvenčního zákona, uzavřel, že úroky z prodlení, které vznikly v důsledku neuhrazení daňových povinností vzniklých po rozhodnutí o úpadku (tamního) dlužníka ve lhůtách jejich splatnosti, nelze považovat za daň ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e/ insolvenčního zákona, ani za pohledávku za majetkovou podstatou. Insolvenční zákon naopak úroky z prodlení vzniklé až po rozhodnutí o úpadku výslovně uvádí jako jednu z pohledávek, jež se v insolvenčním řízení neuspokojují. Citovaný názor je s ohledem na typovou obdobu pohledávek posuzovaných v obou (takto srovnávaných) řízeních v převažujícím rozsahu využitelný i v poměrech této věci.

14. Pro výklad, jenž zapovídá uspokojení takových úroků z prodlení i u pohledávek za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, svědčí (kromě obecné povahy dotčeného ustanovení) i argumentace opírající se o základní zásady insolvenčního řízení, kdy v případě pohledávek podle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona by opačný výklad otevíral možnost nedůvodného zvýhodnění příslušného věřitele oproti ostatním věřitelům s pohledávkami za majetkovou podstatou (s ohledem na nutnost uspokojení pohledávky takového věřitele insolvenčním správcem ve lhůtě splatnosti, aby se předešlo dalšímu generování pohledávek daného typu ve formě úroků z prodlení).

15. Výše uvedený výklad není v kolizi ani s úpravou obsaženou v § 203 odst. 5 insolvenčního zákona, která hovoří nejen o stanovení lhůty k uspokojení přisouzené pohledávky, ale rovněž jejího příslušenství. Uvedená úprava tím, že používá terminologii „pohledávka“ a „příslušenství“, rozlišuje mezi vlastními „pohledávkami“ za majetkovou podstatou a jejich „příslušenstvím“, které zahrnuje i úroky z prodlení. Jestliže odkazované ustanovení umožňuje uspokojit z majetkové podstaty rovněž příslušenství pohledávky, nelze takové ustanovení vykládat bez vazby na § 170 písm. b/ insolvenčního zákona (zapovídající mimo jiné uspokojení úroků z prodlení i u pohledávek za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona); přichází tak v úvahu pouze u úroků z prodlení u pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, které se staly splatnými před rozhodnutím o úpadku (typicky u pohledávek podle § 168 odst. 1 písm. e/ nebo podle § 169 odst. 1 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona).

16. Obecné soudy ve svých rozhodnutích nemohly posuzovat (určovat) pořadí úroků z jistiny v insolvenčním řízení dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou. Řešení takové otázky je totiž možné výlučně v tomto řízení (v incidenčním sporu podle § 203a insolvenčního zákona).

II. Dovolání a vyjádření k němu 17. Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku insolvenčního soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že oba soudy nezákonně rozšířily § 170 písm. b/ insolvenčního zákona z pohledávek, které se staly splatnými až po rozhodnutí o úpadku, i na jeho pohledávku, která ovšem celá vznikla až po rozhodnutí o úpadku; po rozhodnutí o úpadku se stala nejen splatnou, ale také vznikla. Dále namítá, že oba soudy nesprávně hodnotily usnesení, jímž insolvenční soud uložil insolvenčnímu správci uhradit žalobci z prostředků majetkové podstaty jistinu pohledávky, ale i její příslušenství (tedy úroky z prodlení), a určil lhůtu k plnění. Podle dovolatele nelze toto usnesení redukovat pouze na usnesení o lhůtě k plnění. Tvrdí, že § 170 písm. b/ insolvenčního zákona nezapovídá uspokojení úroků z pohledávek, které nemají status přihlašovaných pohledávek.

19. Dovolatel poukazuje na „Rc 48/2018“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2016, sen. zn. 29 ICdo 88/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2018, dále jen „R 48/2018“), podle něhož není v rozporu s § 170 insolvenčního zákona ujednání, že se splatnou stává celá doposud neuhrazená část úvěru i s dohodnutými úroky z úvěru za celou dobu, po kterou měl být úvěr splácen a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené jistiny. Závěrem namítá, že insolvenční správce měl po vydání usnesení podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona požadavek dovolatele uspokojit, nikoli jej vyzývat k podání žaloby o pořadí pohledávky.

20. A. K. ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, maje napadené rozhodnutí za věcně správné.

III. Přípustnost dovolání 21. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

22. Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka v průběhu dovolacího řízení pravomocně skončilo [usnesením ze dne 23. září 2025, č. j. KSUL 85 INS [č.], jímž insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení a které (ve výroku o zrušení konkursu) nabylo právní moci 15. října 2025]. V souladu s § 203a odst. 2, § 159 odst. 1 písm. a/, odst. 4 a 5 insolvenčního zákona se tak od skončení insolvenčního řízení považuje předmětný spor za spor o určení pořadí pohledávky pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, a účastníkem řízení se dnem skončení insolvenčního řízení stal místo insolvenčního správce dlužník, což se promítlo též v označení účastníků a předmětu řízení v záhlaví tohoto rozhodnutí.

23. Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku insolvenčního soudu zastavil podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

24. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil bod I. výroku rozsudku insolvenčního soudu o věci samé (posuzováno podle obsahu dovolání), je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky (výkladu § 170 písm. b/ insolvenčního zákona), jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou.

IV. Důvodnost dovolání 25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou podstatná následující skutková zjištění (jak z nich vyšly oba soudy a jak se podávají z obsahu spisu):

[1] Insolvenční soud usnesením ze dne 5. října 2010, č. j. KSUL 71 INS [č.], zjistil úpadek dlužníka a usnesením ze dne 2. prosince 2010, č. j. KSUL 71 INS [č.], prohlásil konkurs na jeho majetek.

[2] Rozsudkem ze dne 18. srpna 2020, č. j. 9 C 189/2018-103, Okresní soud v Děčíně zamítl žalobu (nynějšího žalobce) vůči A. K. o zaplacení částky 1 070 779 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. srpna 2011 do zaplacení. Tento rozsudek Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. června 2021, č. j. 9 Co 33/2021-127, změnil tak, že uložil A. K. uhradit žalobci částku 970 779 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 14. srpna 2011 do zaplacení; jinak rozsudek potvrdil; žalovanému A. K. uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 247 036,60 Kč. Dle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu A. K. zadržuje zbývající část kupní ceny z právního důvodu, který neuzavřením kupní smlouvy odpadl ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., a je povinen tuto částku jako bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák. vydat žalobci. Se splněním povinnosti se A. K. ocitl v prodlení a je povinen žalobci zaplatit podle § 517 odst. 2 obč. zák. úrok z prodlení ve výši stanovené podle § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném do 30. června 2013. Rozsudky obou soudů nabyly právní moci 9. srpna 2021.

[3] Usnesením ze dne 20. září 2021, č. j. KSUL 71 INS [č.], insolvenční soud na návrh žalobce na vydání usnesení dle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona uložil insolvenčnímu správci, aby z finančních prostředků na bankovním účtu majetkové podstaty uhradil pohledávku navrhovatele z titulu úroku z prodlení z částky 970 779 Kč ve výši 7,75 % ročně od 14. srpna 2011 do zaplacení a náklady nalézacího řízení ve výši 247 036,60 Kč, ve lhůtě 15 dnů od právní moci usnesení, k rukám zástupkyně navrhovatele.

[4] V podání doručeném insolvenčnímu soudu dne 12. října 2021 insolvenční správce sdělil, že náklady řízení žalobci uhradí a současně navrhl, aby soud vyzval věřitele k podání žaloby na určení pořadí pohledávky představující úroky z prodlení. V podání doručeném soudu dne 20. října 2021 doplnil, že pohledávku věřitele považuje za pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje podle § 170 písm. b/ insolvenčního zákona.

[5] Insolvenční správce uhradil žalobci jistinu pohledávky a náklady řízení; úroky z prodlení v kapitalizované výši 759 361,95 Kč žalobci neuhradil.

[6] Usnesením ze dne 25. října 2021, č. j. KSUL 71 INS [č.], insolvenční soud na návrh insolvenčního správce uložil žalobci, aby ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení usnesení podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí pohledávky (§ 170 písm. b/ insolvenčního zákona), uplatněné na základě rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. srpna 2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2021, a to v rozsahu, v jakém dosud nebyla uspokojena.

27. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:

Podle § 5 insolvenčního zákona insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů (písm. a/); věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti (písm. b/).

Dle § 168 insolvenčního zákona pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty dlužníka (odstavec 2 písm. b/), pohledávky věřitelů ze smluv uzavřených osobou s dispozičními oprávněními, s výjimkou smluv uzavřených dlužníkem po schválení oddlužení (odstavec 2 písm. f/). Není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku (odstavec 3).

Z § 170 insolvenčního zákona plyne, že v insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí (písm. a/), úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku (písm. b/).

Dle § 203 insolvenčního zákona neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor (odstavec 4 věta první). Po právní moci rozhodnutí o žalobě podle odstavce 4 určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud; současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby nebo osoby s dispozičními oprávněními, kterým se rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, doručuje, a to zvlášť (odstavec 5).

Podle § 203a insolvenčního zákona v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno (odstavec 1). Řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1 písm. a/; ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně (odstavec 2).

28. Ve výše citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 5 písm. a/ a b/, § 168 odst. 2 písm. b/ a f/ a odst. 3, a § 170 písm. a/ a b/ insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek žalovaného (7. července 2010) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. Ustanovení § 203 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona je citováno ve znění účinném do 31. května 2019. Ustanovení § 203a insolvenčního zákona platí v nezměněné podobě od 1. ledna 2014. Budiž dodáno, že s přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (5. října 2010) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka a ve sporech jím vyvolaných uplatní i v době od 1. června 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.].

29. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním předestřené problematice následující závěry.

30. Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že uplatněným dovolacím důvodem je vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ú. soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ú. soudu). V projednávané věci nejsou dovoláním nijak zpochybněny (a dovolacímu přezkumu tedy nepodléhají) právní závěry obou soudů, že o existenci a výši pohledávky žalobce (jistiny a zákonných úrocích z prodlení) se vedl spor u obecného soudu, který není incidenčním sporem (§ 203 odst. 4 insolvenčního zákona); v nynějším řízení jde o incidenční spor (§ 203a odst. 2 insolvenčního zákona) a insolvenční soud se v něm zabývá pouze okolnostmi rozhodnými pro posouzení správnosti uplatněného pořadí pohledávky. Pro absenci dovolací argumentace v dotčeném směru dovolání neotevírá dovolacímu přezkumu ani závěr odvolacího soudu, podle něhož jistina pohledávky žalobce z titulu bezdůvodného obohacení představuje pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona (v tom smyslu, že dovolatel již v žalobě a odvolání z 27. října 2023 tvrdil, že jde o pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. f/ insolvenčního zákona).

31. Významná část dovolací argumentace spočívá na tvrzení dovolatele, že insolvenční správce byl vázán usnesením ze dne 20. září 2021, č. j. KSUL 71 INS [č.], jímž mu insolvenční soud uložil, aby pohledávku dovolatele z titulu úroků z prodlení (o níž bylo pravomocně rozhodnuto obecným soudem) uhradil z prostředků majetkové podstaty dlužníka; proto insolvenční soud (podle mínění dovolatele) již neměl dovolatele vyzývat k podání žaloby.

32. Ke vztahu řízení o zaplacení podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona a řízení o určení pořadí pohledávky podle § 203a insolvenčního zákona (i k jejich návaznosti za situace, kdy je mezi věřitelem a insolvenčním správcem sporné, zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou) se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozsudku ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněným pod číslem 109/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 109/2020“). V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pohledávkami se zvláštním právem přednosti (srov. § 168 odst. 3 a § 169 odst. 2 insolvenčního zákona), které se v insolvenčním řízení uplatňují jiným způsobem (než přihláškou) [§ 203 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona]. Případný spor o to, zda taková pohledávka v právu vůbec existuje, případně v jaké výši, se vede na základě žaloby o (s)plnění podané věřitelem, který ji uplatňuje, proti osobě s dispozičními oprávněními jako žalovaným u obecného soudu (nejde o incidenční spor) [§ 203 odst. 4 věta první insolvenčního zákona]. U takové pohledávky není posouzení její pravosti nebo výše vyhrazen zvláštní (incidenční) spor o příslušné určení (o určení pravosti nebo výše pohledávky), nýbrž obecný spor o splnění povinnosti (u peněžité pohledávky spor o její zaplacení). Posouzení, zda jde o pohledávku s takovým právem přednosti (zda pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou, nebo zda pohledávka je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), tedy posouzení (přednostního) pořadí pohledávky pro účely jejího uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, však stále (výlučně) zůstává v rukou insolvenčního soudu (srov. § 203a odst. 1 insolvenčního zákona). I v takovém případě jde o incidenční spor dle § 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona (srov. § 203a odst. 2 insolvenčního zákona), vedený na základě žaloby, kterou věřitel vždy podává proti insolvenčnímu správci (srov. § 203a odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona).

33. Závěry obsažené v R 109/2020 jsou judikatorně ustálenými. Nejvyšší soud se k nim přihlásil např. v rozsudku ze dne 19. července 2022, sen. zn. 29 ICdo 8/2021, uveřejněném pod číslem 40/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 30. prosince 2024, sp. zn. 29 Cdo 2886/2024, nebo v rozsudku ze dne 28. srpna 2025, sen. zn. 29 ICdo 102/2024.

34. Usnesení insolvenčního soudu vydané podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona (v dané věci usnesení ze dne 20. září 2021) není rozhodnutím o pořadí pohledávky ve smyslu § 203a insolvenčního zákona. Jeho účelem je určit (stanovit) lhůtu k uspokojení pohledávky, kterou insolvenční správce neuspokojuje dobrovolně, a současně rozhodnout, která část majetkové podstaty bude použita k uspokojení; jeho účelem není závazně vyřešit pochybnosti o tom, zda jde o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku, jejíž uspokojení je v insolvenčním řízení vyloučeno. K odstranění takových pochybností slouží postup podle § 203a insolvenčního zákona. Vyvstanou-li pochybnosti o pořadí pohledávky (v této věci pochybnosti insolvenčního správce), otevírá se jejich řešení až v incidenčním sporu o určení pořadí pohledávky. Skutečnost, že insolvenční soud v usnesení vydaném podle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona (v usnesení ze dne 20. září 2021) vycházel z předpokladu, že pohledávka žalobce může být uspokojena z majetkové podstaty dlužníka (když jistina pohledávky je pohledávkou podle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona a proto stejný osud sdílí i příslušenství, tedy úroky z prodlení a náklady řízení), sama o sobě nevylučuje následný postup podle § 203a insolvenčního zákona ani nepředjímá jeho výsledek. Jelikož jde o postup předvídaný insolvenčním zákonem (viz § 203a odst. 1), nelze ani přisvědčit dovolateli v tom, že byl „prolomen princip legitimním očekávání navozený“ pravomocným usnesením insolvenčního soudu ze dne 20. září 2021.

35. Dále je pro posouzení opodstatněnosti podaného dovolání nezbytné prověřit (ne)správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož úroky z prodlení z pohledávky dovolatele, která je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka ve smyslu § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení podle § 170 písm. b/ insolvenčního zákona.

36. Kategorizací pohledávek věřitelů z hlediska možnosti jejich uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ú. soud usnesením ze dne 22. března 2012, sp. zn. III. ÚS 721/12). Konstatoval zde, že odpověď na otázku, zda posuzovaná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou či pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, nelze hledat mimo rámec § 168 a § 169 insolvenčního zákona. Výčty pohledávek v označených ustanoveních jsou totiž výčty taxativními. Protipólem takto nastavené úpravy pohledávek věřitelů uspokojitelných v insolvenčním řízení jsou pak pohledávky, které insolvenční zákon z takového uspokojení výslovně vylučuje, ač by jinak patřily mezi pohledávky, jež se uspokojit mohou. Jde o pohledávky vypočtené v § 170 insolvenčního zákona.

37. Z těchto závěrů Nejvyšší soud ustáleně vychází. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 89/2014, uveřejněné pod číslem 17/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 98/2015, uveřejněný pod číslem 11/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2021, sp. zn. 29 Cdo 1745/2021, uveřejněné pod číslem 63/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

38. Nejvyšší soud dále podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá rozhodovací činnost dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 45/2009), přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ú. soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl.ÚS-st. 1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ú. soudu. T. Ú. soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. T. Ú. soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující například více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

39. Jazykový výklad § 170 písm. b/ insolvenčního zákona vzbuzuje určité pochybnosti o charakteru jím vymezených pohledávek. O tom svědčí i komentářová literatura. Např. v díle Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, se (mimo jiné) k § 170 uvádí, že zatímco písmeno a/ dopadá výslovně na „přihlášené“ pohledávky, písmeno b/ takové omezení nestanoví. Jeví se, že absence omezení úroků podle písmene b/ na „přihlášené“ pohledávky představuje spíše legislativní opomenutí. Úmysl zákonodárce byl v zásadě převzít dosavadní úpravu ze zákona o konkursu a vyrovnání.

40. Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), který projednávala Poslanecká sněmovna ve svém 4. volebním období 2002 – 2006 jako tisk č. 1120 (zvláštní část důvodové zprávy k § 165 až 172 osnovy) [dále jen „důvodová zpráva“], se podává, že „výčet věřitelů, jejichž pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují, odpovídá v podstatě platné úpravě (§ 170)“. Platnou úpravu, na niž je v důvodové zprávě odkazováno, představoval § 33 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Ustanovení § 170 písm. b/ insolvenčního zákona v zákoně o konkursu a vyrovnání svoji obsahově srovnatelnou předlohu nemělo a důvodová zpráva toto ustanovení nijak nekomentuje.

41. Účelem a smyslem úpravy vtělené do § 170 písm. b/ insolvenčního zákona je zejména zachovat předvídatelnost rozsahu uspokojení věřitelů a také zabránit tomu, aby část věřitelů mohla v závislosti na délce insolvenčního řízení získávat další majetkové výhody na úkor ostatních věřitelů. Mají-li být respektovány základní zásady insolvenčního řízení, je nezbytné vztáhnout omezení plynoucí z § 170 písm. b/ insolvenčního zákona rovněž na úroky z prodlení náležející k pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona.

42. Na uvedeném závěru nic nemění ani § 168 odst. 3 insolvenčního zákona, podle něhož není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku. Již ze slov „není-li dále stanoveno jinak“ plyne, že nejde o pravidlo bezvýjimečné. Ani slova „v plné výši“ nelze vykládat izolovaně a bez vazby na ostatní ustanovení insolvenčního zákona. Vyjadřují zásadu, že pohledávky za majetkovou podstatou mají být uspokojeny přednostně a zásadně bez poměrného krácení. Neznamenají však, že by se z majetkové podstaty uspokojovaly i ty pohledávky, jejichž uspokojení insolvenční zákon v jiném ustanovení výslovně vylučuje. Takovou úpravu představuje právě § 170 písm. b/ insolvenčního zákona. Přiznat mu užší působnost jen proto, že jistina pohledávky má režim pohledávky za majetkovou podstatou, není namístě.

43. Závěry formulované v R 48/2018 (na něž odkazuje dovolatel) nejsou v dané věci přiléhavé. Označené rozhodnutí řeší odlišnou situaci, kdy se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala (na základě dohody smluvních stran) pro prodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s dohodnutými úroky z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou měla být půjčka (úvěr) splácena, a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené jistiny. V nyní projednávané věci nejde o kapitalizovaný úrok tvořící součást jistiny, nýbrž o samostatně uplatněné úroky z prodlení představující příslušenství pohledávky.

44. Lze tedy shrnout, že úroky z prodlení z pohledávky za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, která se stala splatnou v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka, jsou z uspokojení v insolvenčním řízení vyloučeny podle § 170 písm. b/ insolvenčního zákona.

45. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti, se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

46. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 163 insolvenčního zákona, § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo zamítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny advokáta (zastupujícího původně žalovaného insolvenčního správce dlužníka) za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání z 5. srpna 2024), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ a odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí žalovanému přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací