Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekKategorie B - vybráno k publikaci

Spisová značka

29 ICdo 132/2024

Téma · generováno AIVadná přihláška doměřené daně z přidané hodnoty

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.132.2024.1
Další údaje
Předmět řízení: Incidenční spory (odporové spory) Daň z přidané hodnoty Přihláška pohledávky

Shrnutí · generováno AI

Finanční úřad přihlásil do insolvence pohledávku z doměřované DPH, kterou insolvenční správce popřel. Nejvyšší soud zjistil, že přihláška neuváděla dostatečně konkrétně, za která zdaňovací období je daň požadována. Žalobu proto zamítl jako předčasnou; nejprve se musí opravit přihláška a pohledávka znovu přezkoumat.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Přihláška pohledávky musí podle § 174 odst. 2 insolvenčního zákona konkrétně vylíčit skutkové okolnosti umožňující individualizaci uplatněného nároku; neurčitý údaj o doměřované DPH bez vymezení zdaňovacího období je vadou bránící přezkumu. Soud proto musí incidenční žalobu o určení pravosti či výše pohledávky zamítnout pro předčasnost a postupovat podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona. Nedoplatek DPH lze jinak přihlásit jako nevykonatelnou pohledávku i před pravomocným stanovením daně.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • V podobě, v jaké byly přihlášeny daňové pohledávky, je dovolatel neměl (nemohl) zařadit na přezkum, jelikož k tomu nebyly (pro vady přihlášky) způsobilé. Zcela nekonkrétní údaj o důvodech vzniku pohledávek (srov. odstavec 77 odůvodnění shora) znemožňuje jakoukoli řádnou individualizaci skutku, když z něj neplyne, za jaké daňové období jsou pohledávky na dani z přidané hodnoty uplatněny.
    Zobrazit v textu
  • Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti nebo výši popřené pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v insolvenčním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky.
    Zobrazit v textu
  • V režimu § 173 a násl. insolvenčního zákona pak nic nebrání tomu, aby správce daně (coby věřitel) takovou (již vzniklou) pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek (daňového) dlužníka i před tím, než o ní rozhodne pravomocným platebním výměrem.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

MSPH 93 INS [č.] 193 ICm 2798/2018 29 ICdo 132/2024-199

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem [adresa] PSČ 111 21, identifikační číslo osoby [IČO], proti žalovanému Ing. K. K., se sídlem [adresa] jako insolvenčnímu správci dlužníka P. K., zastoupenému Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem [adresa] o určení pravosti a výše nevykonatelné pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm 2798/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. K., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS [č.], o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2023, č. j. 193 ICm 2798/2018, 101 VSPH [č.]-121 (MSPH 93 INS [č.]), takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2023, č. j. 193 ICm 2798/2018, 101 VSPH [č.]-121 (MSPH 93 INS [č.]), se mění takto: 1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2023, č. j. 193 ICm 2798/2018-90, se mění v prvním výroku tak, že žaloba o určení, že žalobce má za dlužníkem daňové pohledávky z titulu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od ledna 2014 do července 2016 v celkové výši 55.232.081,60 Kč, se zamítá pro předčasnost. 2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) 3. října 2018 se žalobce (Finanční úřad pro hlavní město Prahu) domáhal vůči žalovaným (1/ Ing. K. K., jako insolvenčnímu správci dlužníka P. K., a 2/ dlužníku) určení, že má za dlužníkem „co do pravosti a výše“ označené daňové pohledávky z titulu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od ledna 2014 do července 2016 v celkové výši 61.456.874 Kč.

2. Usnesením ze dne 7. června 2022, č. j. 193 ICm 2798/2018-55 (které nabylo právní moci 24. června 2022), insolvenční soud:

[1] Zastavil (pro zpětvzetí žaloby v této části) řízení o žalobě v rozsahu, v němž směřovala proti druhému žalovanému (dlužníku) [I. výrok]

[2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).

3. Usnesením ze dne 28. června 2022, č. j. 193 ICm 2798/2018-60, insolvenční soud přerušil řízení do pravomocného skončení řízení o správní žalobě vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Af 14/2020.

4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. srpna 2022, č. j. 193 ICm 2798/2018, 101 VSPH [č.]-67 (MSPH 93 INS [č.]), potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 28. června 2022.

5. Usnesením ze dne 20. prosince 2022, č. j. 193 ICm 2798/2018-71, rozhodl insolvenční soud o pokračování v řízení.

6. Rozsudkem ze dne 7. února 2023, č. j. 193 ICm 2798/2018-90, insolvenční soud:

[1] Určil, že pohledávka žalobce za dlužníkem z titulu doměřené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2014 až červenec 2016 přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako přihláška P7, je po právu ve výši 55.232.081,60 Kč (I. výrok).

[2] Zamítl žalobu co do požadavku na určení pohledávky žalobce co do částky 6.224.792,40 Kč (II. výrok).

[3] Rozhodl o nákladech řízení (III. výrok).

7. Insolvenční soud – vycházeje z § 140d odst. 2, § 173 odst. 3, § 175, § 192 odst. 4 a § 410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z § 3 a § 243 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

8. Insolvenční zákon předpokládá i možnost, že věřitel uplatní v insolvenčním řízení pohledávku, jejíž výše je neurčitá, ať již proto, že jde o pohledávku nepeněžitou, nebo proto, že proces jejího vyčíslení není ukončen. S konečnou platností musí být vyřešena výše pohledávky do skončení přezkumného jednání (řádného nebo zvláštního).

9. Přezkumné jednání v dané věci skončilo 31. srpna 2018; poté již nebylo možné měnit výši přihlášené pohledávky. Celková výše přihlášené pohledávky je proto omezena částkou uvedenou odhadem v její přihlášce ke dni přezkumu (částkou 55.232.081,60 Kč).

10. Ke dni zjištění úpadku dlužníku nebyla doměřena pohledávka z titulu dlužné daně z přidané hodnoty, neboť u dlužníka stále probíhala daňová kontrola. Vzhledem k § 140d odst. 2 insolvenčního zákona se provádění kontroly nepřerušilo (zjištěním úpadku) a daň (z přidané hodnoty) byla doměřena (až) 18. a 19. prosince 2018 dodatečnými platebními výměry, které nabyly právní moci 15. ledna 2020.

11. S názorem žalovaného, že okamžikem přezkumného jednání se zastavuje nalézací daňové řízení, se nelze ztotožnit; takový závěr z daňového řádu neplyne (a byl by v rozporu s výslovnou úpravou, dle níž lze pokračovat v daňovém řízení).

12. Insolvenční soud si je vědom komentářové literatury, na kterou žalovaný odkazoval, ta ale pouze přebírá text důvodové zprávy k daňovému řádu (k jeho § 243), podle kterého:

„Odstavec 2 stanoví, že v souvislosti s insolvenčním řízením dochází k zastavení nalézacího řízení týkajícího se daňových povinností, které vznikly do rozhodnutí o úpadku. Časový okamžik zastavení nastane ukončením přezkumného jednání, a to ex lege, s tím, že vydané rozhodnutí nabývá tímto dnem právní moci“.

13. Uvedené však neodpovídá jednoznačně formulované zákonné úpravě, jež zastavení řízení nezmiňuje. Kdyby nebylo možné vydávat v daňovém řízení jakákoli rozhodnutí, nemohlo by ani pokračovat. Z § 243 odst. 2 daňového řádu plyne pouze to, že vydal-li příslušný orgán (dosud) nepravomocné rozhodnutí, na jehož základě byla pohledávka přihlášena, nabude toto rozhodnutí právní moci ukončením přezkumného jednání. Tam, kde rozhodnutí dosud nebylo vydáno (jako v této věci), může daňové řízení pokračovat. Bylo by absurdní, aby pohledávky státu z titulu nezaplacených daní za období předcházející úpadku dlužníka nemohly být uspokojeny jen proto, že dlužník dlouhodobě mařil a oddaloval jejich vyměření.

14. Pohledávka věřitele z titulu daňové povinnosti dlužníka vznikla již před úpadkem dlužníka (§ 3 daňového řádu), takže mohla být uplatněna přihláškou v odhadnuté výši (jelikož daň nebyla doměřena), a následně (po ukončení daňové kontroly) byla výše pohledávky stanovena dodatečnými platebními výměry. Soud proto vyhověl žalobě co do výše pohledávky přihlášené ke dni přezkumného jednání.

15. K odvolání žalovaného (proti vyhovujícímu výroku o věci samé a proti výroku o nákladech řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2023, č. j. 193 ICm 2798/2018, 101 VSPH [č.]-121 (MSPH 93 INS [č.]):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v I. a III. výroku (první výrok).

[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

16. Odvolací soud – vycházeje z § 140d odst. 2 písm. a/ a § 173 odst. 1 insolvenčního zákona, z § 21 odst. 1 a § 99 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (ve znění účinném do 30. června 2017), a z § 3 a § 243 odst. 1 a 2 daňového řádu (ve znění účinném do 30. června 2017) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

17. Předmětem sporu je daňová pohledávka, která vznikla před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka. Nejde tedy o pohledávku za majetkovou podstatou, což ale neznamená, že není možné ji (poměrně) uspokojit v insolvenčním řízení.

18. Odvolací soud především zdůrazňuje, že procesní režim daňového řádu nemůže být rozhodný pro výklad pojmu „vznik“ daňové povinnosti (daně). Daňový řád existenci daně předpokládá, její hmotněprávní základ (však) ponechává na jednotlivých daňových zákonech. „Klasické“ daňové povinnosti jsou obvykle časově ukotveny k jednoznačně určeným zdaňovacím obdobím anebo k časově jednoznačně identifikovatelným právním jednáním či skutečnostem, jež jsou právním důvodem vzniku daňové povinnosti v případech, kdy se daňová povinnost nevztahuje ke zdaňovacímu období; srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. října 2020, sp. zn. 9 Afs 4/2018 [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího správního soudu].

19. Daňová povinnost k dani z přidané hodnoty vzniká na podkladě § 21 a § 99 zákona o dani z přidané hodnoty, ve spojení s § 3 daňového řádu, k čemuž v dané věci došlo za každý měsíc v období od ledna 2014 do července 2016. Tyto pohledávky za každý konkrétní měsíc nejen vznikly, ale dlužník (coby daňový subjekt) byl povinen je i odvést státu zákonem předvídaným způsobem. Na již existující daňové povinnosti dlužníka (na již existující daňové pohledávce) nemůže ničeho změnit okolnost, že žalobce u dlužníka posléze zahájil a prováděl daňovou kontrolu. Výstupy procesů podle daňového řádu nemají vliv na hmotněprávní základ daňové povinnosti jako takové; pouze ji konkretizují v tom smyslu, že ozřejmují její skutečnou výši.

20. Žalobce proto postupoval v souladu s insolvenčním zákonem a daňovým řádem, jestliže již existující daňovou pohledávku uplatnil přihláškou v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka. Nepochybil ani tím, že nepřihlásil pohledávku jako podmíněnou (o takovou pohledávku totiž nešlo, jelikož v době svého přihlášení již existovala). Samo o sobě přitom není významné, že v době, kdy pohledávku přihlásil, neměl žalobce dostatek informací pro stanovení její přesné výše (takže ji určil odhadem). Žalobce se tím jen vystavil riziku zákonného omezení při nakládání s pohledávkou, plynoucího z § 192 odst. 4 insolvenčního zákona, riziku postihu dle § 178 insolvenčního zákona, jakož i zvýšenému riziku popření pohledávky (zejména co do výše) k tomu oprávněnými osobami.

21. Námitka, že žalobce měl zastavit daňovou kontrolu dle § 243 odst. 2 daňového řádu, není podstatná; ani zastavení daňové kontroly by nemělo vliv na samotnou existenci daňové pohledávky (a na právo žalobce uplatnit ji v insolvenčním řízení).

22. Žalovaný účinně popřel pohledávku žalobce co do její pravosti, nikoli též do její výše, Odvolací soud se proto s přihlédnutím k § 193 a § 194 insolvenčního zákona a k (označené) judikatuře Nejvyššího soudu nemohl zabývat správností výše přihlášené pohledávky.

II. Dovolání a vyjádření k němu

23. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:

[1] Lze do insolvenčního řízení přihlásit doměrek daně z přidané hodnoty, který nebyl vyměřen do dne přezkumného jednání, a jehož výše byla stanovena platebními výměry vydanými až po přezkumném jednání?

24. Následně dovolatel klade Nejvyššímu soudu jako neřešené i tyto otázky:

[2] Lze uplatnit přihláškou pohledávky nevyměřenou daň (respektive její doměrek) odhadem, ačkoli ke dni podání přihlášky, ani ke dni přezkumného jednání, zde nebylo jiné známé daňové povinnosti než té, kterou dlužník přiznal v rámci řádného daňového tvrzení?

[3] Lze po přezkumném jednání pokračovat v daňové kontrole zahájené podle daňového řádu ve znění účinném do 30. června 2017, ačkoli podle přechodných ustanovení bylo zapotřebí dokončit daňovou kontrolu podle dosavadních právních předpisů, včetně § 243 odst. 2 daňového řádu? Lze použít výsledky takové daňové kontroly pro uplatnění pohledávky přihláškou z titulu „doměrku“ daně z přidané hodnoty?

[4] Jestliže insolvenční správce popřel pohledávku co do pravosti i výše zcela tak, že jako správnou výši pohledávky uvede 0 Kč, brání právní úprava insolvenčního zákona tomu, aby se soud poté, co shledá pohledávku pravou, zabýval výší pohledávky?

25. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, případně, aby napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že pohledávka žalobce není po právu.

26. K věci samé dovolatel „v celém rozsahu odkazuje“ na argumentaci uplatněnou v řízení před oběma soudy, zejména pak na tvrzení, že vzhledem k jednoznačnému porušení pravidel stanovených § 243 daňového řádu nebylo možné uznat pohledávku za pravou. K tomu následně cituje z důvodové zprávy k vládnímu návrhu daňového řádu (vládní návrh daňového řádu projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 5. volebním období 2006 – 2010 jako tisk č. 685/0) pasáže k § 243 vládního návrhu a (rovněž k § 243 daňového řádu) „Komentář Aspi“ [správně Baxa, J., Dráb, O., Kaniová, L., Lavický, P., Schillerová, A., Šimek, K., Žišková, M.: Daňový řád. Komentář. Wolters Kluwer. Stav k: 1. březnu 2011. Identifikační číslo ASPI: KO280_2009CZ (dále jen „Komentář Wolters Kluwer, 2011“)].

27. Z citovaných pasáží důvodové zprávy a Komentáře Wolters Kluwer, 2011 pak dovolatel má za zřejmé, že nebyly-li pohledávky vyměřeny do 31. srpna 2018, kdy se konalo přezkumné jednání, měl žalobce zastavit nalézací řízení o nich a k vydaným platebním výměrům nelze přihlížet, jelikož jde o nicotné právní akty.

28. Tvrzení, že jde o pohledávky v odhadnuté výši, dovolatel odmítá, s tím, že odhadnutou pohledávkou nemůže být pohledávka „vycucaná z prstu“. Usuzuje, že nebyla-li ke dni konání přezkumného jednání pohledávka vyměřena jinak, než jak vyplývalo z dlužníkem podaného daňového přiznání, pak v jiné výši neexistovala a nebylo možné ji přihlásit jako nepodmíněnou ve věřitelem odhadnuté výši.

29. Na základě takto formulované argumentace pak dovolatel míní, že správné odpovědi na další položené otázky (č. 2 až 4) jsou následující:

K otázce č. 2 (Uplatnění nevyměřené daně)

30. Nárok na „doměrek“ daně vzniká teprve vyměřením, nikoli zahájením daňové kontroly, takže neexistoval k datu podání přihlášky ani k datu konání přezkumného jednání. „Doměrek“ daně nadto není pohledávkou, jejíž výše by byla závislá na věřitelem neovlivnitelných skutečnostech, popřípadě na znaleckém posudku (jako u náhrady škody na zdraví nebo majetku); proto jej nelze přihlásit jako odhadnutou pohledávku (jde o nárok, který neexistuje).

K otázce č. 3 (Pokračování v daňové kontrole)

31. V daňové kontrole nelze pokračovat a nevyměřenou daň nelze přihlásit jako nepodmíněnou pohledávku.

K otázce č. 4 (Účinky popření pohledávky co do pravosti a výše)

32. Judikaturou „dříve zastávaný názor“, že popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši, představuje ve své podstatě „denegatio justitiae“ a jako takový jej nelze aplikovat, zvláště proto, že z aktuální právní úpravy žádné takové omezení nevyplývá.

33. Podáním datovaným 13. prosince 2024 pak dovolatel dovolání doplnil poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2024, č. j. 9 Afs 69/2024-26.

34. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné. Míní, že zahájení daňové kontroly nemohlo mít vliv na existující daňovou povinnost dlužníka a že postupoval správně, přihlásil-li do insolvenčního řízení pohledávku, jejíž výši určil kvalifikovaným odhadem.

III. Přípustnost dovolání

35. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

36. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.

37. Dovolatel podal dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, aniž rozlišil, že odvolací soud tímto výrokem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu nejen ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nýbrž i ve výroku o nákladech řízení. V rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, však přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.

38. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o věci samé, pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a Nejvyšší soud je potud shledává přípustným podle § 237 o. s. ř., když v posouzení dovoláním otevřených právních otázek č. 1 až 3 jde o věc dovolacím soudem v daných souvislostech částečně neřešenou. V posouzení účinků popření přihlášené pohledávky, jehož se týká otázka č. 4, je pak napadené rozhodnutí v rozporu s dále označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

39. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

40. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

41. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):

42. Dne 26. ledna 2017 zahájil správce daně u dlužníka kontrolu, jejímž předmětem byly údaje uvedené v daňových tvrzeních dlužníka u daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od ledna 2014 do července 2016.

43. Usnesením ze dne 9. července 2018, č. j. MSPH 93 INS [č.] (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil dovolatele.

44. Podáním doručeným insolvenčnímu soudu 24. července 2018 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nevykonatelnou nezajištěnou pohledávku ve výši 55.232.081,60 Kč jako pohledávku z titulu daně z přidané hodnoty, odhadnutou na základě probíhající kontroly.

45. Usnesením ze dne 21. listopadu 2018, č. j. MSPH 93 INS [č.] (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) neschválil oddlužení dlužníka (jež mu předtím povolil usnesením ze dne 9. července 2018, č. j. MSPH 93 INS [č.]), prohlásil konkurs na majetek dlužníka a schválil zprávu o přezkumu, podle které dovolatel popřel pohledávku žalobce co do pravosti a výše.

46. Osobní jednání insolvenčního správce s dlužníkem, na němž byla mimo jiné přezkoumána i žalobou popřená pohledávka, se konalo dne 31. srpna 2018.

47. Podle výsledků kontrolního zjištění ze dne 1. října 2018, posléze zaslaného dlužníku, byla dlužníku na základě kontroly daně z přidané hodnoty za leden 2014 až červenec 2016 doměřena daň ve výši 61.456.874 Kč.

48. Dne 11. prosince 2018 byla projednána zpráva o daňové kontrole.

49. Ve dnech 18. a 19. prosince 2018 byly vydány dodatečné platební výměry k úhradě daně z přidané hodnoty dlužníkem leden 2014 až červenec 2016 znějící celkem na částku 61.456.874 Kč.

50. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona o dani z přidané hodnoty a daňového řádu:

§ 140d (insolvenčního zákona) Jiná řízení

(1) Jiná řízení než soudní a rozhodčí řízení se rozhodnutím o úpadku nepřerušují a lze je nově zahájit i v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku; v těchto řízeních však po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze rozhodnout o náhradě škody nebo jiné újmy. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Nestanoví-li zákon jinak, je účastníkem těchto jiných řízení i nadále dlužník.

(2) Rozhodnutím o úpadku se z jiných řízení podle odstavce 1 nepřerušují zejména

a/ daňové řízení,

(…)

§ 173 (insolvenčního zákona) Podání přihlášky

(1) Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Věřitelé vykonatelných pohledávek na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka a přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá.

(2) Přihlašují se i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch, které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

(3) Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku. Pohledávky věřitelů vázané na splnění rozvazovací podmínky se považují v insolvenčním řízení za nepodmíněné, dokud rozvazovací podmínka není splněna. Na pohledávky věřitelů vázané na splnění odkládací podmínky nemá zahájení insolvenčního řízení vliv.

(…)

§ 174 (insolvenčního zákona)

(…)

(2) Přihláška pohledávky musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.

(...)

(4) Jde-li o pohledávku vykonatelnou, musí věřitel v přihlášce uvést i skutečnosti, o které vykonatelnost opírá.

§ 175 (insolvenčního zákona)

Pohledávku je nutné vždy vyčíslit v penězích, i když jde o pohledávku nepeněžitou. Pohledávka v cizí měně musí být přepočítána na českou měnu podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou v den zahájení insolvenčního řízení, a stala-li se pohledávka splatnou dříve, podle kurzu vyhlášeného v den její splatnosti. Pro přepočet pohledávek v cizích měnách, pro něž Česká národní banka nevyhlašuje kurz devizového trhu, se použije střední kurz centrální banky příslušné země, popřípadě aktuální kurz mezibankovního trhu k americkému dolaru nebo k euru. Jde-li o pohledávku nepeněžitou nebo pohledávku neurčité výše, musí být vyjádřena v penězích na základě odhadu její hodnoty.

§ 176 (insolvenčního zákona)

Za správnost údajů uvedených v přihlášce jeho pohledávky odpovídá věřitel. Přihlášku pohledávky lze podat pouze na formuláři; náležitosti formuláře stanoví prováděcí právní předpis.

§ 188 (insolvenčního zákona) Přezkoumání přihlášek insolvenčním správcem

(1) Insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout.

(2) Nelze-li přihlášku pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen.

§ 190 (insolvenčního zákona) Přezkumné jednání

(1) Přezkoumání přihlášených pohledávek se děje, není-li způsobem řešení úpadku oddlužení, na přezkumném jednání nařízeném insolvenčním soudem.

(…)

§ 191 (insolvenčního zákona)

(…)

(2) Při přezkumném jednání se pokládá za vykonatelnou každá přihlášená pohledávka, ohledně které věřitel prokáže, že se stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku. Při přezkumném jednání nelze považovat vykonatelnou pohledávku za nevykonatelnou z důvodů, pro které byla popřena. V pochybnostech rozhodne o tom, zda se pohledávka považuje pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou, do skončení přezkumného jednání insolvenční soud; učiní tak usnesením, které se nedoručuje a proti němuž není přípustný opravný prostředek.

§ 192 (insolvenčního zákona) Popření přihlášených pohledávek

(…)

(4) Věřitel může až do skončení přezkumného jednání, dokud jeho pohledávka není zjištěna, měnit výši přihlašované pohledávky. Jestliže v důsledku této změny není možné přezkoumat přihlášenou pohledávku při nařízeném přezkumném jednání, nařídí insolvenční soud zvláštní přezkumné jednání. Věřitel je však povinen uhradit ostatním věřitelům na jejich žádost náklady, které jim vznikly v souvislosti s jejich účastí na zvláštním přezkumném jednání.

§ 193 (insolvenčního zákona) Popření pravosti pohledávky

O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

§ 194 (insolvenčního zákona) Popření výše pohledávky

O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.

§ 198 (insolvenčního zákona) Popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem

(1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a/; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 nebo § 410 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

(2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

(3) Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199.

§ 410 (insolvenčního zákona)

(1) Není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek za trvání účinnosti oddlužení obdobně § 190 až 202.

(2) Přezkoumání přihlášených pohledávek provede insolvenční správce tak, že v seznamu přihlášených pohledávek podle § 189 odst. 1 u každé z pohledávek výslovně uvede, zda ji on sám, dlužník nebo věřitel popírá nebo nepopírá, přičemž ke stanovisku dlužníka bude připojen i podpis dlužníka; stanovisko dlužníka zjistí insolvenční správce při osobním jednání s dlužníkem, jehož datum a místo konání sdělí dlužníkovi nejméně 7 dní předem. Věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí a poučí jej o dalším postupu. Poté insolvenční správce vypracuje zprávu o přezkumu; její součástí je záznam o jednání s dlužníkem podepsaný insolvenčním správcem a dlužníkem, seznam přihlášených pohledávek a doklad o písemném vyrozumění věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena.

(…)

Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (14. března 2018, kdy insolvenčnímu soudu došel insolvenční návrh) a do 31. května 2019 nedoznala změn. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (9. července 2018) se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve sporech jím vyvolaných) uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019 i v době od 1. června 2019. [srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb.].

§ 3 (daňového řádu) Daňová povinnost

Daňová povinnost vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem daně, nebo skutečnosti tuto povinnost zakládající.

§ 134 (daňového řádu)

(1) Daňové řízení se vede za účelem správného zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady a končí splněním nebo jiným zánikem daňové povinnosti, která s touto daní souvisí.

(2) Pro potřeby vymezení předmětu daňového řízení se daň posuzuje buď ke zdaňovacímu období, nebo ve vztahu k jednotlivé skutečnosti.

(3) Daňové řízení se skládá podle okolností z dílčích řízení, ve kterých jsou vydávána jednotlivá rozhodnutí. Dílčím řízením se pro účely tohoto zákona rozumí řízení

a/ nalézací

1. vyměřovací, jehož účelem je stanovení daně,

2. doměřovací, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně,

(…)

§ 143 (daňového řádu)

(1) Daň lze doměřit na základě dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování, nebo z moci úřední. Právní moc dosavadních rozhodnutí o stanovení daně není jejímu doměření na překážku.

(2) Podle výsledků doměřovacího řízení doměří správce daně daň ve výši rozdílu poslední známé daně a částky nově zjištěné a tento doměřený rozdíl na dani současně předepíše do evidence daní; doměřením daně se rozumí i dodatečné stanovení daně plátci daně k přímé úhradě.

(3) K doměření z moci úřední může dojít pouze na základě výsledku daňové kontroly. Zjistí-li správce daně nové skutečnosti nebo důkazy mimo daňovou kontrolu, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, postupuje podle § 145 odst. 2.

(…)

§ 147 (daňového řádu) Rozhodnutí o stanovení daně

(…)

(4) Dojde-li ke stanovení daně výlučně na základě výsledku daňové kontroly, popřípadě výsledku postupu k odstranění pochybností, považuje se za odůvodnění zpráva o daňové kontrole, popřípadě protokol o projednání výsledku postupu k odstranění pochybností.

§ 243 (daňového řádu) Účinky insolvenčního řízení na daňové řízení

(1) Po zahájení insolvenčního řízení lze daňové řízení zahájit a v celém daňovém řízení pokračovat, s výjimkou daňové exekuce, kterou lze nařídit, avšak nelze ji provést, pokud insolvenční zákon nestanoví jinak.

(2) Ukončením přezkumného jednání se nalézací řízení týkající se pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, zastavuje a dosud nepravomocné rozhodnutí nabývá právní moci.

(3) Ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku nevzniká k daňové pohledávce, která není pohledávkou za majetkovou podstatou, úrok z prodlení.

(4) Výsledek popření daňové pohledávky v rámci incidenčního sporu zohlední správce daně v evidenci daní.

V citované (pro věc rozhodné) podobě platil § 3 daňového řádu již v lednu 2014 (první sporné zdaňovací období) a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznal změn. Ustanovení § 134 odst. 1 až 3 daňového řádu v citované (pro věc rozhodné) podobě platilo v době zahájení daňové kontroly (26. ledna 2017) a do vydání napadeného rozhodnutí se nezměnilo. Ustanovení § 143 odst. 1 až 3, § 147 odst. 4 a § 243 daňového řádu v citované (pro věc rozhodné) podobě platilo v době zahájení daňové kontroly (26. ledna 2017) a do 30. června 2017 nedoznalo změn. S účinností od 1. července 2017, po novele daňového řádu provedené zákonem č. 170/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní, doznal § 243 daňového řádu změny jen co do nového znění odstavce 2 v následující podobě (která se do vydání napadeného rozhodnutí již nezměnila):

§ 243 (daňového řádu) Účinky insolvenčního řízení na daňové řízení

(…)

(2) Ukončením přezkumného jednání nebo schválením zprávy o přezkumu soudem nabývá nepravomocné rozhodnutí v nalézacím řízení týkajícím se pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, právní moci.

(…)

Bod 1. článku XI (Přechodná ustanovení) části šesté zákona č. 170/2017 Sb. přitom určoval, že řízení nebo jiné postupy při správě daní, které byly zahájeny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona č. 280/2009 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

§ 21 (zákona o dani z přidané hodnoty) Uskutečnění zdanitelného plnění a povinnost přiznat daň při dodání zboží a poskytnutí služby

(1) Daň je plátce povinen přiznat ke dni uskutečnění zdanitelného plnění nebo ke dni přijetí úplaty, a to k tomu dni, který nastane dříve, pokud zákon nestanoví jinak. Plátce daň uvádí v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém mu vznikla povinnost přiznat daň.

(2) Při dodání zboží se zdanitelné plnění považuje za uskutečněné

a/ dnem dodání podle § 13 odst. 1 při prodeji podle kupní smlouvy,

b/ dnem převzetí v ostatních případech,

c/ dnem příklepu při vydražení zboží ve veřejné dražbě podle zvláštního právního předpisu, nebo

d/ dnem přenechání zboží k užívání podle § 13 odst. 3 písm. d/.

(…)

§ 99 (zákona o dani z přidané hodnoty) Zdaňovací období

Zdaňovacím obdobím je kalendářní měsíc.

V této (rozhodné) podobě platil § 21 odst. 1 a 2 a § 99 zákona o dani z přidané hodnoty po celé (rozhodné) zdaňovací období (od ledna 2014 do července 2016).

51. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci Nejvyšší soud úvodem (v reakci na podání 13. prosince 2024, jímž dovolatel doplnil dovolání po uplynutí lhůty k dovolání) uvádí, že měnit vymezení důvodu dovolání (a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v mezích již uplatněného dovolacího důvodu a včetně doplnění dovolání o novou argumentaci) lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.). Srov. shodně např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008, uveřejněného pod číslem 148/2011 Sb. rozh. obč. [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Toto pravidlo nicméně Nejvyššímu soudu nebrání vypořádat se s dostupnou judikaturou Nejvyššího správního soudu (na kterou doplňující podání dovolatele poukazuje).

52. Dále Nejvyšší soud podotýká, že důvod dovolání se vymezuje tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu). Řádným vymezením důvodu dovolání přitom není pouhý poukaz na obsah podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení, jelikož takový postup dovolateli výslovně zapovídá § 241a odst. 4 o. s. ř. Dovolatel v této věci v dovolání „v celém rozsahu odkazuje“ na argumentaci uplatněnou v řízení před oběma soudy (srov. reprodukci dovolání v odstavci 26 odůvodnění shora a článek I odstavec 3 dovolání). Argumentace, kterou dovolání neobsahuje, se prostřednictvím „odkazu“ na jiná podání dovolatele v řízení před soudy nižších stupňů nestala (nemohla stát) součástí dovolání (nevymezuje dovolací důvod) a Nejvyšší soud ji proto nemá důvod vypořádat (reagovat na ni) v mezích věcného přezkumu podaného dovolání.

53. K dovoláním otevřeným (a dovolací argumentací podloženým) právním otázkám pak Nejvyšší soud činí následující závěry:

K otázce č. 1 a 2 (Uplatnění nevyměřené daně)

54. Pro účely zodpovězení otázek č. 1 a 2 Nejvyšší soud úvodem připomíná, že jeho judikatura je ustálena v závěru, že insolvenční zákon má ve vztahu k daňovému řádu povahu zákona speciálního (jehož uplatnění má v případě dlužníkova úpadku přednost) ve vztahu k plnění těch funkcí daňového řádu, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. Srov. např. odstavec 51 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 3/2016, uveřejněného pod číslem 69/2019 Sb. rozh. obč., odstavec 40 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 23/2016, uveřejněného pod číslem 70/2019 Sb. rozh. obč., důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2017, uveřejněného pod číslem 61/2020 Sb. rozh. obč., odstavec 36 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 73/2020, uveřejněného pod číslem 38/2023 Sb. rozh. obč., odstavec 29 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 101/2020, uveřejněného pod číslem 22/2023 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 23 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024, sen. zn. 29 ICdo 107/2021, uveřejněný pod číslem 57/2025 Sb. rozh. obč.

55. Poměřováno touto zásadou není úprava obsažená v § 243 daňového řádu, zejména v jeho druhém odstavci (lhostejno, zda ve znění účinném do 30. června 2017 nebo ve znění pozdějším, účinném do vydání napadeného rozhodnutí), v konfliktu s pravidly nastavenými insolvenčním zákonem pro uplatnění pohledávek (včetně daňových) v insolvenčním řízení vedeném na majetek příslušného dlužníka (byť by šlo o dlužníka daňového). Z pohledu insolvenčního práva je lhostejné, jak „zdařile“ reaguje daňový procesní předpis (daňový řád) na úpadek daňového dlužníka co do možnosti pokračovat ve vedení dříve zahájených daňových nalézacích řízeních [mezi něž ve smyslu § 134 odst. 3 písm. a/ bodu 1. daňového řádu patří i doměřovací řízení vycházející z výsledků daňové kontroly (srov. § 143 odst. 3 a § 147 odst. 4 daňového řádu)]. Přitom pravidla formulovaná v insolvenčním zákoně pokračování daňového řízení po zjištění úpadku dlužníka nebrání (srov. § 140d odst. 1, odst. 2 písm. a/ insolvenčního zákona).

56. Nejvyšší soud dodává, že jakkoli důvodová zpráva k bodu 14. části šesté článku X (k § 243 odst. 2) vládního návrhu pozdějšího zákona č. 170/2017 Sb. (který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 7. volebním období 2013 - 2017 jako tisk č. 873) odůvodňuje část změn promítnutých s účinností od 1. července 2017 v textu § 243 odst. 2 daňového řádu potřebou přizpůsobit úpravu připravované novele insolvenčního zákona [pozdějšímu zákonu č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinnému od 1. července 2017], konkrétně tomu, že u dlužníka v oddlužení nahradil insolvenční zákon přezkumné jednání zprávou o přezkumu (§ 190, § 410 odst. 2 insolvenčního zákona), zákonodárce tento záměr nepromítl v textu přechodných ustanovení obsažených v článku XI (Přechodná ustanovení) části šesté zákona č. 170/2017 Sb. Z pravidla formulovaného v bodu 1. těchto přechodných ustanovení se totiž podává, že dříve (před 1. červencem 2017) zahájená daňová řízení se mají dokončit podle daňového řádu ve znění účinném do 30. června 2017.

57. Vzhledem k tomu, že daňová kontrola, na jejímž základě došlo k doměření daně z přidané hodnoty dodatečnými platebními výměry z 18. a 19. prosince 2018, byla zahájena 26. ledna 2017, je pro poměry dané věci nutno vyjít i v době od 1. července 2017 z § 243 (a dalších shora citovaných ustanovení) daňového řádu ve znění účinném do 30. června 2017.

58. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že § 410 odst. 2 insolvenčního zákona v rozhodném znění (účinném do 31. května 2019) neobsahoval výslovnou úpravu na téma, kdy končí přezkoumání přihlášených pohledávek u dlužníka v oddlužení, jehož výsledky má insolvenční správce promítnout do zprávy o přezkumu. Nicméně lze mít za to [stejně jako pro dobu od 1. června 2019, kdy to určuje (po novele provedené s účinností od stejného data zákonem č. 31/2019 Sb.) § 410 odst. 2 věta druhá insolvenčního zákona], že takový přezkum (takové „přezkumné jednání“) končí skončením osobního jednání insolvenčního správce s dlužníkem (v poměrech dané věci 31. srpna 2018).

59. S přihlédnutím ke smyslu insolvenční úpravy, jež s účinností od 1. června 2017 nahradila u dlužníka v oddlužení soudní přezkumné jednání postupem podle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona (ve spojení s § 410 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona o procesu schvalování zprávy o přezkumu), je pak nutné vykládat termín „ukončení přezkumného jednání“ ve smyslu § 243 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 30. června 2017 pro ta insolvenční řízení, v nichž se přezkoumání pohledávek vůči daňovému dlužníku již uskutečnilo (jelikož šlo o dlužníka v oddlužení) podle § 410 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2017, tak, že zahrnuje i postupy dle posledně označeného ustanovení. „Přezkumné jednání“ ve smyslu § 243 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 30. června 2017 tudíž „končí“ u (daňového) dlužníka v oddlužení skončením osobního jednání insolvenčního správce s dlužníkem.

60. Na základě takto pojmenovaných východisek pak Nejvyšší soud připomíná, že otázkami souvisejícími s uplatněním (přihlášením) pohledávky z titulu daně z přidané hodnoty v insolvenčním řízení se zevrubně zabýval v rozsudku ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017, uveřejněném pod číslem 130/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 130/2019“). Tam šlo o popření pravosti daňových pohledávek přihlášených (z titulu daně z přidané hodnoty) jako vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím správce daně v daňovém řízení (na základě dodatečných platebních výměrů), přičemž předmětem výkladu bylo i ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 30. června 2017.

61. V R 130/2019 Nejvyšší soud uzavřel, že část pohledávek na dani z přidané hodnoty, které správce daně přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek tamního dlužníka podle dodatečných platebních výměrů jako vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím správce daně, nebyla v době skončení tamního přezkumného jednání ve smyslu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona pohledávkami přiznanými „pravomocnými“ rozhodnutími příslušného orgánu, ani pohledávkami „vykonatelnými“. Závěr, že by jen proto nešlo o pohledávky „existující“, však Nejvyšší soud odtud nevyvodil; akcentoval jen potřebu zkoumat pravost těchto pohledávek v režimu pohledávek nevykonatelných (v režimu § 198 insolvenčního zákona); srov. odstavec 73 odůvodnění R 130/2019.

62. Rozdíl mezi skutkovým stavem věci posuzované v R 130/2019 a této věci tkví v tom, že v R 130/2019 šlo o dodatečné platební výměry vydané před skončením přezkumného jednání, kdežto v této věci jde o dodatečné platební výměry vydané po skončení přezkumného jednání. V okamžiku přihlášení sice podle skutkového stavu věci zjištěného v R 130/2019 daňové pohledávky již byly podloženy vydanými dodatečnými platebními výměry, leč část těchto platebních výměrů tehdy (ani v době skončení přezkumného jednání) nebyla v právní moci ani nešlo o platební výměry vykonatelné (bez ohledu na právní moc).

63. Z § 173 insolvenčního zákona se podává, že do insolvenčního řízení lze přihlásit (zásadně jen v propadné přihlašovací lhůtě stanovené v rozhodnutí o úpadku) pouze pohledávku existující (již vzniklou), bez zřetele k tomu, že jde o pohledávku nesplatnou nebo o pohledávku vázanou na podmínku, přičemž i v těch případech, kdy jde o pohledávku nepeněžitou nebo o pohledávku neurčité výše, musí být (v přihlášce) vyjádřena v penězích na základě odhadu její hodnoty (§ 175 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, nejde-li o pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 insolvenčního zákona) nebo o pohledávku, která se v insolvenčním řízení uplatňuje jinak než přihláškou (§ 168, § 169 insolvenčního zákona), nevyžaduje insolvenční zákon obecně pro žádnou z pohledávek podléhajících režimu přihlášení jinou podmínku než tu, že již existuje (byť i jen v režimu pohledávky vázané na splnění odkládací podmínky ve smyslu § 173 odst. 3 insolvenčního zákona), zejména nepožaduje, aby šlo o pohledávku již přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušeného orgánu (srov. i § 173 odst. 2 insolvenčního zákona).

64. Jak přiléhavě uzavřely soudy nižších stupňů, daňová pohledávka spočívající v povinnosti plátce daně přiznat a odvést (uhradit) daň z přidané hodnoty za příslušné zdaňovací období vzniká již uskutečněním zdanitelného plnění nebo přijetím úplaty (§ 21 odst. 1 a 2, § 99 zákona o dani z přidané hodnoty). V režimu § 173 a násl. insolvenčního zákona pak nic nebrání tomu, aby správce daně (coby věřitel) takovou (již vzniklou) pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek (daňového) dlužníka i před tím, než o ní rozhodne pravomocným platebním výměrem. Přitom z pohledu požadavku, aby šlo o již existující daňovou pohledávku, Nejvyšší soud neshledává rozdílu mezi situací, kdy půjde o dlužníka – plátce daně z přidané hodnoty, který na této dani dosud neuhradil ničeho (řešenou ve vyměřovacím řízení vydáním platebního výměru) a situací, kdy půjde o dlužníka – plátce daně z přidané hodnoty, který tuto daň uhradil v nesprávné (nedostatečné) výši (řešenou v doměřovacím řízení vydáním dodatečného platebního výměru). Pro závěr, že v intencích § 173 insolvenčního zákona se přihlašuje existující daňová pohledávka, pak Nejvyšší soud nevidí rozdílu mezi tím, zda v době přihlášení opírá věřitel (správce daně) výši uplatněné pohledávky o nepravomocný a dosud nevykonatelný platební výměr (dodatečný platební výměr) [jako tomu bylo v R 130/2019] a tím, zda v době přihlášení opírá věřitel (správce daně) výši uplatněné pohledávky o podklady (pomůcky) vzešlé z neukončeného nalézacího daňového řízení (vyměřovacího nebo doměřovacího řízení), aniž zatím vydal příslušný platový výměr (dodatečný platový výměr).

65. U (existující) daňové pohledávky uplatněné přihláškou pohledávky co do výše na základě podkladů (pomůcek) vzešlých z neukončeného nalézacího daňového řízení (vyměřovacího nebo doměřovacího řízení), aniž správce daně zatím vydal příslušný platový výměr (dodatečný platový výměr), přitom nemá samostatný význam otázka, zda jde o pohledávku „neurčité výše“ vyjádřenou v penězích „na základě odhadu její hodnoty“ (§ 175 insolvenčního zákona). Z hlediska způsobu přezkoumání její pravosti a výše se taková pohledávka zásadně chová stejně jako jakákoli jiná (existující) nevykonatelná pohledávka, jejíž výše (přihláškou uplatněná) není potvrzena (určena) pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu.

66. Na otázky č. 1 a 2 tedy Nejvyšší soud odpovídá tak, že:

Pohledávku z titulu nedoplatku na dani z přidané hodnoty vzniklého tím, že plátce této daně poté, co mu podle zákona o dani z přidané hodnoty vznikla povinnost ji přiznat (ve smyslu § 21 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty), neuhradil daň za příslušné zdaňovací období před rozhodnutím o úpadku zcela nebo vůbec, je správce daně oprávněn přihlásit (jako nevykonatelnou) do insolvenčního řízení vedeného na majetek plátce daně bez zřetele k tomu, že její výše nebyla dosud pravomocně určena platovým výměrem nebo dodatečným platebním výměrem, a k tomu, zda v době podání přihlášky byl takový výměr vůbec vydán.

K otázce č. 3 (Pokračování v daňové kontrole)

67. K odpovědi na otázku č. 3 Nejvyšší soud opět poukazuje na závěry R 130/2019. Tam uvedl (a v odstavci 61 odůvodnění shora zmínil), že to, že přihlášená daňová pohledávka není vykonatelnou pohledávkou přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, nebrání jejímu přezkoumání (srov. odstavec 73 odůvodnění R 130/2019). Z toho ostatně vyšel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 21 odůvodnění shora). Jinou otázkou je, zda řešení, které přijal zákonodárce co do (ne)možnosti dalšího pokračování nalézacího daňového řízení prostřednictvím úpravy promítnuté v § 243 odst. 2 daňového řádu, neztěžuje správci daně, který přihlásil daňovou pohledávku jako nevykonatelnou, průkaz její pravosti (a správnosti uplatněné výše pohledávky). V této souvislosti si nelze nepovšimnout, že odvolací soud měl na jedné straně za nevýznamnou námitku, že daňová kontrola neměla pokračovat, na straně druhé však stejně jako insolvenční soud použil pro posouzení pravosti pohledávky ve skutkové rovině dodatečné platební výměry, které vzešly z pokračující daňové kontroly, jejímiž výsledky jedině mohly být odůvodněny (srov. § 143 odst. 3 a § 147 odst. 4 insolvenčního zákona).

68. Odpověď na otázku, zda daňová kontrola měla (mohla) dále pokračovat, pak plyne ze závěrů, které formuloval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 21. ledna 2026, sp. zn. 2 Afs 328/2023. V něm Nejvyšší správní soud shrnul dosavadní výstupy judikatury k § 243 odst. 2 daňového řádu (i ve znění účinném do 30. června 2017), načež při výkladu daného ustanovení ve znění účinném od 1. července 2017 dospěl k závěru, podle kterého:

„Zjistí-li krajský soud, že žaloba podaná proti platebnímu výměru, který nabyl právní moci dle § 243 odst. 2 daňového řádu, je důvodná, zruší napadený platební výměr a vysloví současně, že věc se vrací žalovanému, tedy prvostupňovému správci daně, k dalšímu řízení.

Po zrušení platebního výměru, který nabyl právní moci dle § 243 odst. 2 daňového řádu, prvostupňový správce daně nalézací daňové řízení zastaví podle § 106 odst. 1 písm. f/ téhož zákona.“

Srov. odstavec 47 a 48 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu.

69. Úvahy, které pro případ, že dojde ke zrušení takového platebního výměru a k zastavení daňového řízení, rozvíjí Nejvyšší správní soud v odstavci 45 odůvodnění rozsudku, pak naznačují, že bez platebního výměru (a v důsledku zastavení daňového řízení) má Nejvyšší správní soud v insolvenčním řízení předtím zjištěnou pohledávku správce daně za nepodloženou (vybízeje tamtéž daňový subjekt, aby se po insolvenčním správci domáhal náhrady škody způsobené nepopřením přihlášené daňové pohledávky).

70. Jakkoli lze na poli práva insolvenčního nalézt řadu argumentů, které dokončení vyměřovacího nebo doměřovacího daňového řízení po skončení přezkumu přihlášené nevykonatelné daňové pohledávky v insolvenčním řízení nečiní tak zbytečným, jak i prostřednictvím citace důvodové zprávy k § 243 daňového řádu dovozuje Nejvyšší správní soud v posledně označeném rozsudku (srov. odstavce 41 a 42 odůvodnění tamtéž), Nejvyšší soud neshledává patřičným zasahovat (aniž by to vyžadoval konflikt s normami práva insolvenčního) do role Nejvyššího správního soudu coby sjednocovatele judikatury v oblasti daňové jen proto, že by zde mohl být i jiný náhled na věc (než ten, který již formuloval Nejvyšší správní soud). V situaci, kdy závěr o nutnosti ukončení daňového řízení v režimu § 243 odst. 2 daňového řádu formulovala i starší (v označeném rozsudku zmíněná) judikatura Nejvyššího správního soudu, lze odmítnout (jako narušující roli správních soudů při sjednocování judikatury v oblasti daňové) úvahy insolvenčního soudu odmítající nutnost zastavení daňového řízení (jež odvolací soud nekorigoval) [srov. reprodukci rozsudku insolvenčního soudu v odstavci 12 a 13 odůvodnění shora].

71. Jak ovšem Nejvyšší soud shrnul již v R 130/2019 (srov. odstavec 65 odůvodnění tamtéž), k tomu, aby mimo rámec správního soudnictví obecné soudy mohly ponechat stranou (zcela pominout) příslušný (již vydaný) správní akt, by muselo jít o akt nicotný (nulitní). Poměřováno tamtéž označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu (rozsudkem ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněným pod číslem 9/1999 Sb. rozh. obč., jakož i rozsudkem ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněným pod číslem 11/2000 Sb. rozh. obč.) však zkoumané dodatečné platební výměry nicotnými (nulitními) správními akty nebyly.

K otázce č. 4 (Účinky popření pohledávky co do pravosti a výše)

72. U této otázky pokládá dovolatel názor, podle něhož popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši, za omezení které nevyplývá z aktuální právní úpravy.

73. Pro odpověď na otázku č. 4 je určující, že rozhodná insolvenční úprava (oproti mínění dovolatele) jednoznačně vymezuje náležité popření výše přihlášené pohledávky v § 194 insolvenčního zákona.

74. Popření pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení (lhostejno kým) je procesním úkonem, pro který přiměřeně platí § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí § 42 odst. 4 o. s. ř.; srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněného pod číslem 39/2019 Sb. rozh. obč. Takový procesní úkon lze formulovat též jako eventuální procesní úkon; srov. např odstavec 56 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 48/2020, uveřejněného pod číslem 109/2020 Sb. rozh. obč. Jako eventuální procesní úkon se zpravidla projevuje (může projevit) popření pohledávky co do pravosti, se současným popřením pohledávky co do výše; srov. odstavec 42 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 63/2022, uveřejněného pod číslem 22/2024 Sb. rozh. obč.

75. Každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. odstavec 53 stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st., důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč., a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč.

76. Otázkou, zda popěrným úkonem zachyceným v přezkumném listu [v němž vyplněním příslušných rubrik („Ano“ a „Ano“) projevil vůli popřít pravost a výši daňových pohledávek (s tím, že v rubrice o skutečné výši pohledávek popřených co do výše uvedl „0 Kč“)] dovolatel řádně popřel nejen pravost, nýbrž i výši daňových pohledávek, však má smysl se zabývat (v návaznosti na tam současně uvedené důvody obou popření) jen ve srovnání s přihláškou uplatněnými důvody vzniku přihlášených pohledávek (§ 174 odst. 2 insolvenčního zákona).

77. Z žalobcovy přihlášky (která neobsahuje žádné přílohy, na něž by text přihlášky odkazoval) se ovšem podává, že v rubrice 06 (Důvod vzniku) je přihlášení částky 55.232.081,60 Kč (jinou částku nepřihlásil žalobce ani později) uvedeno:

„k datu podání přiznání – DPH k doměření odhadnuté pohledávky“

V rubrice 07 (Další okolnosti) se dále uvádí:

„DPH k doměření na základě probíhající kontroly“.

Do skončení přezkumu (do 31. srpna 2018) žalobce přihlášenou částku žádným jiným způsobem neodůvodnil.

78. Důvodem vzniku popřené pohledávky (§ 174 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje) svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností, jež může mít (zprostředkovaně) původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k přihlášce, slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce [k tomu srov. např. odstavec 20 bod 1 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněného pod číslem 155/2018 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 155/2018“)]. K přihlášce pohledávky, kterou nelze přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, se ve smyslu ustanovení § 185 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 188 odst. 2 insolvenčního zákona, nepřihlíží ode dne, kdy přihlašovateli pohledávky marně uplynula lhůta určená mu insolvenčním správcem v řádné výzvě k odstranění vad přihlášky; srov. opět R 155/2018, odstavec 20 bod 2 odůvodnění.

79. V podobě, v jaké byly přihlášeny daňové pohledávky, je dovolatel neměl (nemohl) zařadit na přezkum, jelikož k tomu nebyly (pro vady přihlášky) způsobilé. Zcela nekonkrétní údaj o důvodech vzniku pohledávek (srov. odstavec 77 odůvodnění shora) znemožňuje jakoukoli řádnou individualizaci skutku, když z něj neplyne, za jaké daňové období jsou pohledávky na dani z přidané hodnoty uplatněny. To, že se soudy posléze zabývaly daňovými nedoplatky za dobu od ledna 2014 do července 2016, nemá žádnou oporu v přihlášce pohledávky [stejně jako ji nemělo ani to, že incidenční žaloba zněla na částku o 6.224.792,40 Kč vyšší (ač tuto další sumu žalobce nepřihlásil ani později), která již není předmětem sporu].

80. Povinností dovolatele bylo u takto vadné přihlášky postupovat podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona, což se nestalo.

81. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že argumentací k položeným otázkám se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí.

82. Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost nebo výši pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka a popřené některou z oprávněných osob však vždy musí být závěr o splnění předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného incidenční žalobou vůbec zabývat. Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti nebo výši popřené pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě takového rozsudku je třeba v insolvenčním řízení přistoupit zákonem stanoveným způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené pohledávky. Nedostatky přihlášky, jež brání přezkumu nevykonatelné pohledávky, se přitom mohou vyskytovat ve stejné míře i v přihlášce vykonatelné pohledávky. Srov. shodně např. odstavec 29 a 30 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo 55/2019, uveřejněného v časopise Vybraná judikatura, číslo 4, ročníku 2022, pod číslem 40, nebo odstavec 63 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2024, sen. zn. 29 ICdo 98/2023.

83. V poměrech této věci přitom nedostatky přihlášky brání i dokončení odpovědi na otázku č. 4 a právní posouzení věci oběma soudy (které vady bránící přezkumu pohledávky nevzaly v potaz) tak ve výsledku není správné. Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že podanou odporovou žalobu sám zamítl pro předčasnost (vyjma již dříve pravomocně zamítnuté části žaloby co do částky 6.224.792,40 Kč).

84. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů i před dovolacím soudem je odůvodněn jednak tím, že ve sporu o pravost a výši pohledávky nemá žalobce právo na náhradu nákladů řízení vůči insolvenčnímu správci (§ 202 odst. 1 insolvenčního zákona), jednak (ve smyslu § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a 2 a § 142 o. s. ř.) tím, že při zamítnutí žaloby pro předčasnost z důvodu vad přihlášky přezkoumávané co do pravosti a výše v odporovém sporu, nemá právo na náhradu nákladů řízení „podle výsledku řízení“ žádný z účastníků (což pro řízení před soudy nižších stupňů platí rozhodující měrou a pro dovolací řízení zcela); srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 117/2016.

85. V rozsahu výroků pro něž neshledal dovolání přípustným (srov. odstavec 37 odůvodnění shora) Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé výroky, jež musely být změněny při změně rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč.).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2026

JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací