Plný text
KSCB 27 INS XY 42 ICm XY 29 ICdo 27/2019-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. H. M. v právní věci žalobce JUDr. J. K., se sídlem [adresa] PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníků J. K. a V. K., proti žalovaným 1/ M. K., narozenému XY, bytem XY, a 2/ P. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Toscherem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 586 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků J. K., narozeného XY, a V. K., narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS XY o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2018, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 27 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 42 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) určil, že právní jednání dlužníků (J. K. a V. K.) spočívající v uzavření darovací smlouvy dne 31. července 2015 s prvním žalovaným (M. K.), jejímž předmětem je převod ve výroku specifikovaných nemovitých věcí (dále jen „darovací smlouva“), je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníků neúčinné (bod I. výroku), zamítl žalobu, jíž se žalobce (JUDr. J. K., jako insolvenční správce dlužníků) domáhal vůči druhému žalovanému (P. S.) určení, že právní jednání dlužníků spočívající v uzavření darovací smlouvy je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníků neúčinné (bod II. výroku), rozhodl o nákladech řízení (body III., V. výroku) a prvnímu žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek z žaloby (bod IV. výroku).
[2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a V. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (případně i rozhodnutí insolvenčního soudu) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (případně insolvenčnímu soudu) k dalšímu řízení.
[4] Druhý žalovaný ve vyjádření považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné.
[5] Podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a).
[6] Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace či jen odkaz na § 237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, jež jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže) veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. a jež je veřejnosti dostupné i na jeho webových stránkách.
[7] V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (a dále i v R 80/2013 nebo v usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013), Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Takové vymezení přípustnosti významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“.
[8] V dané věci dovolatel vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání jednak tím, že cituje ustanovení § 237 o. s. ř., jednak argumentuje tak, že „dovolacím soudem má být řešená právní otázka posouzena jinak, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru“ a „právní otázka právního nástupnictví má být posouzena jinak, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru“. Jde o nezpůsobilé vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání tak trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro tuto vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat.
[9] Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl.
[10] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
[11] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., článek II. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 24. 9. 2020
JUDr. H. M. pověřená členka senátu