Usnesení

Ústavní stížnost II. ÚS 527/25 (podána 17. 2. 2025): odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení ze dne 20. 5. 2025).

Spisová značka

29 ICdo 47/2024

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 2024-12-18ECLI:CZ:NS:2024:29.ICDO.47.2024.1
Další údaje
Předmět řízení: Insolvenční řízení Pohledávka Přípustnost dovolání

Související judikatura

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

KSPH 82 INS 16908/2022 77 ICm 324/2023 29 ICdo 47/2024-71

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce České kanceláře pojistitelů, se sídlem [adresa] PSČ 140 00, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného Mgr. Evou Vaškovou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, proti žalovanému Mgr. M. Č., se sídlem v [adresa] jako insolvenčnímu správci dlužníků J. M. a R. M., zastoupenému JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, se sídlem v Hlinsku, Adámkova třída 149, PSČ 539 01, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 77 ICm 324/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků J. M., a R. M., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 82 INS 16908/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, č. j. 77 ICm 324/2023, 101 VSPH 543/2023-51 (KSPH 82 INS 16908/2022), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 29. 5. 2023, č. j. 77 ICm 324/2023-33, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl pro předčasnost žalobu, kterou se žalobce (Česká kancelář pojistitelů) domáhal po žalovaném (Mgr. M. Č., jako insolvenčnímu správci dlužníků J. M. a R. M.) určení, že jeho pohledávka za dlužníkem (J. M.) č. P[č.p.] ve výši 3.308 Kč není vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení dlužníků (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že žalobce má za dlužníkem (J. M.) pohledávku č. P[č.p.] ve výši 3.308 Kč přihlášenou co do pořadí po právu (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

3. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 1 odst. 2, § 4 odst. 1, § 24 odst. 1 a § 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) – dospěl k závěru, že povinnost zaplatit žalobci příspěvek za porušení povinnosti platit pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozováním motorového vozidla podle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. není mimosmluvní sankcí vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení podle § 170 písm. d/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Hlavním účelem příspěvku není sankcionování vlastníků nebo provozovatelů nepojištěných vozidel, nýbrž zajištění plnění do garančního fondu zřízeného podle § 24 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., z něhož je následně vypláceno plnění, v případě vzniku újmy způsobené provozem vozidla, jež nemůže být pokryto (z jakéhokoli důvodu) z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.

5. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení dovolatelem předestřené otázky, zda příspěvek do garančního fondu dle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se řadí mezi pohledávky vyloučené z uspokojení podle § 170 písm. d/ insolvenčního zákona, totiž zcela odpovídá závěrům, jež Nejvyšší soud (v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) formuloval v rozsudku ze dne 4. 12. 2024, sen. zn. 29 ICdo 72/2024, (vydaném v incidenčním sporu vedeném mezi týmiž účastníky v insolvenčním řízení jiného dlužníka) a podle kterých:

[1] Povinnost podle § 4 zákona č. 168/1999 Sb. byla primárně stanovena jednak za účelem zajištění dostatečných prostředků pro výplaty zákonem stanovených plnění poškozeným za újmy způsobené provozem vozidla z garančního fondu zřízeného podle § 24 zákona č. 168/1999 Sb., jednak za účelem vyrovnání postavení osob povinných uzavřít pojištění odpovědnosti ve vztahu k financování tohoto garančního fondu. Osoby, jež plní zákonnou povinnost k pojištění odpovědnosti, se totiž na financování tohoto garančního fondu podílí zprostředkovaně prostřednictvím povinných příspěvků jejich pojistitelů podle § 18 odst. 5 zákona č. 168/1999 Sb. (kteří nadto ručí za dluhy žalobce), případně přímo v případě osob s uzavřeným hraničním pojištěním podle § 14 odst. 1 tohoto zákona. Proto byla (též) osobám, jež povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti nesplnily (nepojištěným vlastníkům a provozovatelům vozidel), stanovena povinnost platit příspěvek ke spolufinancování garančního fondu.

[2] Základním účelem příspěvku podle § 4 zákona č. 168/1999 Sb. tedy není potrestání protiprávního jednání dlužníka (jenž jako vlastník nebo provozovatel vozidla nesplnil povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti). Příspěvek podle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. má rovněž motivovat k plnění zákonné povinnosti uzavřít pojištění odpovědnosti (čemuž odpovídá jeho výše), ovšem tento (do určité míry též sankční) rozměr dané úpravy nebyl hlavním důvodem zavedení příspěvku.

[3] Příspěvek do garančního fondu dle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. nemá charakter mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka (ve smyslu § 170 písm. d/ insolvenčního zákona) a pohledávky z titulu tohoto příspěvku tak nejsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení.

6. Na výše uvedených závěrech, které se plně prosadí i v poměrech dané věci, nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit.

7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 12. 2024

JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací