Plný text
KSPL 20 INS 4679/2011 139 ICm 2205/2012 29 ICdo 50/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce AP insolvence, v. o. s., se sídlem [adresa] PSČ 301 00, identifikační číslo osoby [IČO], jako insolvenčního správce dlužníka F. L., proti žalované K. B., zastoupené JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, PSČ 339 01, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 ICm 2205/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka F. L., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 4679/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č. j. 139 ICm 2205/2012, 102 VSPH 217/2013-96 (KSPL 20 INS 4679/2011), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 139 ICm 2205/2012-67, určil Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“), že darovací smlouvy ze dne 9. července 2010 a 11. srpna 2010, kterými dlužník převedl ve výroku specifikované nemovitosti na žalovanou (svou dceru K. B.), jsou neúčinné (bod I. a II. výroku), uložil žalované vydat do majetkové podstaty dlužníka plnění přijatá jako dar z předmětných darovacích smluv a pokud to není možné, poskytnout rovnocennou náhradu (bod III. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu v bodech I., II. a IV. výroku (první výrok), v bodě III. výroku ho zrušil a věc v této části postoupil Okresnímu soudu v Domažlicích (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
V části, ve které směřuje proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, je dovolání nepřípustné. Ve zpochybněném výkladu ustanovení § 240 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve vztahu k ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) [obou ve znění účinném do 31. prosince 2013], je totiž napadený rozsudek plně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013.
V něm Nejvyšší soud vysvětlil, vycházeje ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněného pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i ze závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, uveřejněného pod číslem 34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v ustanoveních § 235 až § 243 je právní úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v ustanovení § 42a obč. zák., z čehož vyplývá, že úprava obsažená v občanském zákoníku se neprosadí. Skutková podstata neúčinných právních úkonů dlužníka bez přiměřeného protiplnění dle ustanovení § 240 insolvenčního zákona je koncipována jinak než skutková podstata odporovatelnosti dle ustanovení § 42a obč. zák. K naplnění skutkové podstaty ustanovení § 240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku (nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku). Jde-li (jako v této věci) o úkon činěný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá. V takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu nebyl v úpadku.
Tamtéž dodal, že smyslem úpravy neúčinnosti právních úkonů dlužníka v insolvenčním zákoně je, aby se osoba dlužníku blízká při právních úkonech s dlužníkem přesvědčila, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka. Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že tento úkon bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem zpochybněn. Posouzení takového právního úkonu učiněného dlužníkem v rozhodné době vůči osobě blízké není podmíněno tím, zda tato osoba věděla o tom, že v době učinění úkonu byl dlužník v úpadku, ani tím, zda věděla, že dlužník měl úmysl zpochybněným úkonem zkrátit uspokojení svých věřitelů.
Přestože dovolatelka výslovně napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům (prvnímu výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení, a třetímu výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení) neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatelka nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí insolvenčního soudu o nákladech řízení a k rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.
Nadto dovolatelka ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.
Totéž platí i pro tu část dovolání, jíž dovolatelka brojí proti druhému výroku napadeného rozsudku. Dovolání je v této části pouhým popřením správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož byl dán důvod ke zrušení bodu III. výroku insolvenčního soudu a postoupení věci (řízení o této části žalobou uplatněného nároku) Okresnímu soudu v Domažlicích, aniž by se však dovolatelka jakkoli vyslovila k přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a o zrušení bodu III. výroku rozsudku insolvenčního soudu, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.
Dovolání je proto v tomto rozsahu vadné, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2015
Mgr. M. P. senátu