Plný text
MSPH 96 INS [č.] 214 ICm 2413/2024 29 ICdo 56/2026-102
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně JUDr. M. B., se sídlem [adresa] jako insolvenční správkyně dlužníka build&build s. r. o, zastoupené JUDr. Davidem Lejčkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti žalovanému JUDr. L. J., soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad Přerov, se sídlem [adresa] o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 214 ICm 2413/2024, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka build&build s. r. o, se sídlem [adresa] PSČ 102 00, identifikační číslo osoby [IČO], vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS [č.], o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2025, č. j. 214 ICm 2413/2024, 106 VSPH [č.]-75 (MSPH 96 INS [č.]), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2025, č. j. 214 ICm 2413/2024, 106 VSPH [č.]-75 (MSPH 96 INS [č.]), se v části potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně a) neúčinnosti právního jednání dlužníka spočívajícího v převodu částky 73.006,- na účet žalovaného a b) zaplacení částky 73.006,- Kč do majetkové podstaty dlužníka, jakož i ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. II. Jinak se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 3. února 2025, č. j. 214 ICm 2413/2024-42 ve znění (opravného) usnesení ze dne 12. června 2025, č. j. 214 ICm 2413/2024-56, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (JUDr. M. B., jako insolvenční správce dlužníka build&build s. r. o) domáhala vůči žalovanému (JUDr. L. J., soudnímu exekutorovi) určení, že právní jednání dlužníka spočívající v převodech finančních prostředků z (označeného) účtu dlužníka na (označený) účet žalovaného ve dnech 25. ledna 2023 ve výši 271.361,14 Kč a 27. ledna 2023 ve výši 249.302,- Kč a 330.996,- Kč jsou vůči věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 96 INS [č.] neúčinná, a zaplacení částky 851.659,14 Kč do majetkové podstaty dlužníka (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Insolvenčním návrhem doručeným insolvenčnímu soudu dne 9. ledna 2023 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka; účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení nastaly dne 10. ledna 2023.
2) Usnesením ze dne 11. srpna 2023, č. j. MSPH 96 INS [č.], insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni; usnesením ze dne 20. března 2024, č. j. MPSH 96 INS [č.], prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
3) Ve dnech 25. ledna 2023 a 27. ledna 2023 byly z účtu dlužníka na účet žalovaného (jako účet pro placení povinnými) převedeny částky 271.361,14 Kč, 249.302,- Kč a 330.996,- Kč, a to s popisem transakce „Ing. arch. M. K. – 203 Ex 33483/22 a 203 Ex 33486/22“. Ing. arch. M. K. (dále jen „M. K.) byl k datu plateb jediným jednatelem a společníkem dlužníka.
4) V exekučních řízeních vedených pod sp. zn. 203 Ex 33486/22 a sp. zn. 203 Ex 33483/22 byl povinným M. K. a oprávněným MONETA Money Bank a. s. (dále jen „oprávněný“). Oprávněnému byly vyplaceny částky 474.107,78 Kč a 299.469,59 Kč (a na nákladech 2x 600,- Kč), žalovanému „byla vyplacena“ odměna v částkách 43.040,- Kč a 29.966,- Kč a M. K. byl vrácen přeplatek v částkách 2.915,- Kč a 660,- Kč.
5) Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení M. K. (vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS [č.]) pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení spočívající v převodu uvedených peněžních prostředků.
Na tomto základě insolvenční soud ‒ odkazuje na § 237 a § 239 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), na § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a na § 46 odst. 5 a 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů ‒ dospěl k následujícím závěrům:
a) Žaloba byla podána včas a oprávněnou osobou.
b) V důsledku plnění za jiného vznikl dlužníku nárok na vydání bezdůvodného obohacení za M. K.; ten měl prospěch z poskytnutého plnění „minimálně“ v rozsahu částky, z níž byl uspokojen oprávněný, a v rozsahu jemu vráceného přeplatku. V daném rozsahu není žalovaný pasivně věcně legitimován, když ho nelze považovat za věřitele, kterému byl splněn dluh V. K. (mezi dlužníkem a žalovaným nebyl žádný závazkový vztah).
c) Nárok žalovaného coby soudního exekutora na odměnu „ze splněné exekuce“ (ve výši 73.006,- Kč) je chráněn § 46 odst. 7 exekučního řádu; soudní exekutor má vždy právo na odpočet nákladů exekuce z vymoženého plnění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. listopadu 2025, č. j. 214 ICm 2413/2024, 106 VSPH [č.]-75 (MSPH 96 INS [č.]), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry insolvenčního soudu, na něž „pro krátkost“ odkázal.
Cituje § 7, § 109 odst. 1 písm. c), odst. 2 a 6, § 111, § 235, § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1, 3 a 4 insolvenčního zákona a § 2991 a § 2993 o. z. a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu, odvolací soud dále zdůraznil, že:
1) Odporovaná právní jednání dlužník učinil v době po zahájení insolvenčního řízení; šlo o dobrovolné úhrady splatných dluhů M. K.
2) Žaloba je včasná a podána aktivně legitimovanou osobou (insolvenční správkyní dlužníka).
3) Žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, když plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele účtu na úkor osoby peníze zasílající. Taková platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé; nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu; v důsledku její realizace „v podstatě“ nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet.
4) Procesně právní vztahy založené pravomocným rozhodnutím působí nezávisle na skutečných hmotněprávních poměrech a naopak. Soudní exekutor při výkonu rozhodnutí není hmotněprávním ani procesním zástupcem oprávněného; provede-li kroky pro vymožení rozhodnutím stanovené povinnosti, nepřecházejí peněžní prostředky, jež byly vymoženy, do jeho držení (vlastnictví). „Jinak řečeno, soudní exekutor, jenž v exekučním řízení vymohl pohledávku pro oprávněného (dotčené finanční prostředky), se nestává hmotněprávním ani procesním zástupcem oprávněného, ani nevstupuje do vzájemných právních vztahů mezi povinným a oprávněným tak, že by vůči němu mohlo být plnění vymáháno (bezdůvodné obohacení) v souvislosti s oprávněnému vydaným plněním v rámci exekuce“.
5) Jen tím, že žalovaný vedl proti M. K. exekuci pro vymožení pohledávky oprávněného, v jejímž rámci byla tato pohledávka (odvolací soud uvádí nesprávně „dluh“) uhrazena dobrovolným plněním dlužníka na účet soudního exekutora, nebyl založen hmotněprávní vztah mezi dlužníkem a soudním exekutorem, když soudní exekutor není osobou, v jejíž prospěch bylo neúčinné jednání učiněno. Odpůrčí nároky jsou totiž koncipovány tak, že pasivní věcná legitimace postihuje osoby, jímž se dostalo prospěchu z neúčinného právního jednání dlužníka.
6) Byla-li zaslanou platbou zcela uspokojena exekučně vymáhaná pohledávka za M. K., je právě on osobou, vůči níž bylo „činěno neúčinné jednání“ a která měla z tohoto jednání prospěch; případně takovou osobou může být i oprávněný, jenž dosáhl uspokojení své pohledávky (v rozporu se zásadou pari passu) po zahájení insolvenčního řízení.
Závěrem odvolací soud, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, konstatoval, že „získal-li v exekuci oprávněný plnění z majetku třetí osoby, jež sama neměla povinnost plnit a ani neprojevila vůli plnit za osobu povinnou, došlo na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení (majetkového prospěchu získaného bez právního důvodu), které je povinen ochuzené osobě vydat“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ‒ dále jen „o. s. ř.“) k řešení následujících právních otázek, které (podle jejího názoru) dílem nebyly dosud Nejvyšším soudem zcela zodpovězeny a dílem byly vyřešeny odvolacím soudem v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 29 Cdo 363/2015 [jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 93/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 93/2018“)]:
a) Může být soudní exekutor pasivně legitimován v řízení o odpůrčí žalobě podle § 111 insolvenčního zákona, když po zahájení insolvenčního řízení vymohl plnění pro oprávněného?
b) Může být úhrada odměny soudního exekutora dlužníkem „za třetí osobou“ odporovatelným právním jednáním podle § 111 insolvenčního zákona?
Dovolatelka předesílá, že oprávněný částku 777.453,14 Kč již vrátil do majetkové podstaty dlužníka [na základě rozsudku insolvenčního soudu ze dne 13. června 2025, č. j. 2418/2024-23, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2026, č. j. 215 ICm 2418/2024, 101 VSPH [č.]-60 (MSPH 96 INS [č.])]; jelikož dosud neuběhla lhůta k podání dovolání, „z opatrnosti“ podává dovolání i v tomto řízení.
Dále popisuje dosavadní průběh řízení a zdůrazňuje, že za stavu, kdy platby byly poukázány na účet žalovaného, byl to právě žalovaný, kdo měl z těchto právních jednání prospěch, neboť „v danou chvíli byl předmětnými platbami rozmnožen majetek žalovaného“.
Částku 73.006,- Kč, pokračuje dovolatelka, uhradil dlužník žalovanému po zahájení insolvenčního řízení z titulu odměny soudního exekutora (a nikoli jako plnění pro oprávněného). Právní úprava obsažená v § 46 odst. 7 exekučního řádu se na danou věc nevztahuje, když nejde o případ, kdy by bylo exekuční řízení přerušeno; insolvenční řízení je vedeno vůči dlužníku a exekuční řízení bylo vedeno proti M. K. (povinnému).
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nedůvodné.
Přitom poukazuje na plnění oprávněného ve prospěch majetkové podstaty dlužníka v částce 777.453,14 Kč, jakož i na skutečnost, že dovolatelka v postavení žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek M. K. pohledávku (z titulu plnění realizovaného výše konkretizovanými platbami na dluh M. K. vůči oprávněnému). Ponechání si částky 73.0006,- Kč z titulu odměny exekutora má za odpovídající § 46 odst. 7 exekučního řádu, který považuje za lex specialis k § 111 insolvenčního zákona.
Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právních otázek dovolatelkou otevřených dosud Nejvyšším soudem ve srovnatelných skutkových poměrech nezodpovězených.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 111 insolvenčního zákona, nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 1) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné (odstavec 2). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu (odstavec 3).
Podle § 235 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2).
Podle § 237 odst. 1 insolvenčního zákona povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.
Podle § 239 odst. 4 insolvenčního zákona dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.
Podle § 46 odst. 7 exekučního řádu, je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace pozůstalosti do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty; toto usnesení exekutor vydá bez zbytečného odkladu po rozhodnutí o úpadku nebo po nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti.
Podle § 87 odst. 4 exekučního řádu náklady exekuce hradí exekutorovi povinný.
S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (11. srpna 2023) a k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení a spory jím vyvolané uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024) [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c) a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].
Vzhledem k době zahájení exekučních řízení vedených pod sp. zn. 203 Ex 33486/22 a sp. zn. 203 Ex 33483/22 (viz obsah sdělení na č. l. 11 a 12) a provedení odporovaných právních jednání (leden 2023) je pro věc rozhodné znění výše citovaných ustanovení exekučního řádu účinné od 1. ledna 2022.
V daném právním rámci Nejvyšší soud k dovoláním otevřené problematice úvodem poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb. nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 insolvenčního zákona. Srov. i § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2021“).
Nejvyšší soud dále připomíná, že jeho judikatura je ustálena v následujících závěrech:
1) Ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje dvě autonomní (na sobě nezávislé) skutkové podstaty omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou. Jde jednak o povinnost dlužníka zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení (§ 111 odst. 1 věta první), jednak o oprávnění dlužníka plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 111 odst. 1 věta druhá). Přitom omezení dlužníka plynoucí z § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona není vázáno na podmínky určené § 111 odst. 1 věty první insolvenčního zákona. Jinými slovy, plnil-li dlužník peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly obsaženými v § 111 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, není pro posouzení, zda jde o neúčinné právní jednání, významné, zda v důsledku takového plnění došlo (i) k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který do majetkové podstaty náleží (může náležet), anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018, odstavec 36. odůvodnění R 27/2021, nebo odstavec 74. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněného pod číslem 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) Právní jednání, jímž dlužník poruší pravidla formulovaná v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona (aniž by šlo o případ, kdy to dovoluje § 111 odst. 2 insolvenčního zákona), bude zásadně právním jednáním, kterým dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některého věřitele na úkor jiných. Pro účely posouzení, zda jde o neúčinné právní jednání ve smyslu § 111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, není významné, zda se takto věřiteli dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Částečná úhrada splatného dluhu uskutečněná dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení, pro kterou neplatí žádná z výjimek uvedených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona, je neúčinným právním jednáním dlužníka ve smyslu § 111 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2017, uveřejněného pod číslem 61/2020 Sbírky soudních rozhodnuté a stanovisek.
3) Ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona vymezuje jako pasivně legitimované subjekty (jako nositele povinnosti vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních jednání) osoby, „v jejichž prospěch bylo neúčinné právní jednání učiněno“ nebo osoby, „které z něho měly prospěch“. Zjednodušeně řešeno, odpůrčí nároky jsou koncipovány tak, že pasivní věcná legitimace postihuje osoby, jimž se dostalo prospěchu (poskytnutím plnění podle neúčinného právního jednání dlužníkem) z neúčinného právního jednání dlužníka. Srov. opět R 93/2018.
4) Platba exekutorovi provedená v rámci nařízené exekuce je plněním vymáhané pohledávky, přičemž exekutor přijímá plnění jako osoba oprávněná plnění jménem věřitele přijmout. Důsledkem uvedené skutečnosti je zánik vymáhané pohledávky v části úhrady dluhu dlužníkem (v rozsahu poskytnutého plnění). Okamžikem předání peněz exekutorovi povinný pozbývá vlastnické právo k těmto penězům. K tomu srov. již rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. 26 Co 504/2005, uveřejněný pod číslem 66/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněném pod číslem 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku ze dne 23. února 2021, sp. zn. 28 Cdo 3573/2020.
5) Pohledávky exekutora spočívající v nákladech exekuce ve smyslu § 87 odst. 1 exekučního řádu, nevznikají až právní mocí rozhodnutí o přiznání těchto nákladů (ať již jde o soudní rozhodnutí nebo o příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem), ale již k okamžiku, kdy exekutor při provádění exekuce vymůže plnění pro oprávněného. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněné pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014, uveřejněném pod číslem 2/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudcích ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 4/2015, a ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 56/2015.
6) Soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu (do 31. prosince 2012 šlo o § 46 odst. 6 exekučního řádu) tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení. K tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. IV. ÚS 378/16, ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 2372/16, a ze dne 19. září 2017, sp. zn. I. ÚS 3579/15. Uvedené závěry ve své rozhodovací praxi respektoval (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) rovněž Nejvyšší soud (viz např. důvody usnesení ze dne 19. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 3541/2016, nebo usnesení ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 3338/2016).
K závěrům dle bodů 4) až 6) se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v důvodech usnesení ze dne 30. prosince 2020, sp. zn. 29 Cdo 4037/2018.
V poměrech dané věci Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že platbami na účet žalovaného jako soudního exekutora (tj. na účet pro placení povinnými) dlužník po zahájení insolvenčního řízení neplnil oprávněnému svůj dluh; šlo o platby na pohledávky oprávněného vůči M. K., který k nim dal (jako jediný jednatel dlužníka) pokyn. Jinak řečeno, předmětnými platbami dlužník neplnil své peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení. Z takto poskytnutého plnění (na účet pro platby od povinných) si žalovaný „ponechal“ částku 73.006,- Kč (z titulu odměny exekutora), přeplatek ve výši 3.575,- Kč vrátil povinnému (M. K.); oprávněnému vyplatil 773.577,45 Kč (a náklady 1.200,- Kč). Za toho stavu nelze mít žádné pochybnosti o tom, že v rozsahu částky převyšující jeho odměnu nebyl žalovaný ani osobou, v jejíž prospěch byla právní jednání učiněna, ani osobou, která měla z těchto právních jednání prospěch.
K tomu ostatně viz výsledek řízení v incidenčním sporu žalobkyně proti oprávněnému (tamnímu žalovanému) vedeném u insolvenčního soudu v rámci insolvenčního řízení dlužníka pod sp. zn. 215 ICm 2418/2024; insolvenční soud (mimo jiné) rozsudkem ze dne 13. června 2025, č. j. 215 ICm 2418/2024-23, určil, že právní jednání dlužníka [převody finančních prostředků, jejichž neúčinnost je předmětem řízení (i) v projednávané věci], jsou vůči věřitelům dlužníka v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. MSPH 96 INS [č.] neúčinné, a uložil oprávněnému vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 777.453,14 Kč; ve spojení s (potvrzujícím) rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2026, č. j. 215 ICm 2418/2024, 101 VSPH [č.]-60 (MSPH 96 INS [č.]), nabyl rozsudek insolvenčního soudu právní moci dne 22. ledna 2026. Úhradu shora uvedené částky oprávněným do majetkové podstaty dlužníka potvrdila žalobkyně již v rámci podaného dovolání.
Proto Nejvyšší soud v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku (vyjma části týkající se neúčinnosti platby dlužníka na účet žalovaného v částce 73.006,- Kč a vrácení této částky do majetkové podstaty dlužníka), zamítl dovolání jako nedůvodné [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Jiná situace ovšem nastala, jde-li o částku 73.006,- Kč, kterou si žalovaný „ponechal“ z titulu odměny, na kterou mu měl vzniknout nárok v důsledku vymožení plnění pro oprávněného (dobrovolnou platbou z účtu dlužníka) v rámci (shora označených) exekučních řízení proti M. K.
V tomto směru Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že nešlo o plnění v poměrech předvídaných § 46 odst. 7 exekučního řádu, když exekuční řízení vedená proti M. K. nebyla přerušena, a nešlo ani o situaci, kdy by zvláštní předpis stanovil, že exekuci nebylo možno provést. Jinak řečeno, nešlo o případ, kdy by žalovaný (soudní exekutor) vydával [po odpočtu účelně vynaložených nákladů, jejichž součástí je i odměna exekutora (srov. též bod 28. nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16)] výtěžek exekuce do insolvenčního řízení M. K. (insolvenční řízení na majetek M. K. bylo zahájeno až 21. srpna 2024).
Z pohledu insolvenčního dlužníka šlo o platbu, kterou učinil poté, co v souladu s § 109 odst. 4 insolvenčního zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na jeho majetek (po 10. lednu 2023, kdy insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení), tj. v době, kdy byl omezen v nakládání s majetkovou podstatou (mimo jiné) ve smyslu § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona potud, že byl oprávněn plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. Toto omezení se vztahuje i na platbu provedenou dlužníkem na úhradu exekučně vymáhané pohledávky oprávněného za M. K.; skutečnost, že dlužník neplnil vlastní peněžitý závazek, nýbrž před zahájením insolvenčního řízení vzniklý závazek M. K., jakož i to, zda mezi dlužníkem a žalovaným vznikl „hmotněprávní vztah“, je v této souvislosti právně nevýznamné. Ponechal-li si žalovaný z takto poskytnutého plnění (rozuměj z plnění dlužníka ve prospěch oprávněného na úhradu dluhu M. K. na účet žalovaného jako soudního exekutora) částku 73.006,- Kč (tj. částku odpovídající jeho odměně jako soudního exekutora), nepochybně měl v tomto rozsahu z právního jednání dlužníka prospěch, byť i v této části šlo o právní jednání učiněné ve prospěch osoby od žalovaného odlišné. Jinak řečeno, měl-li žalovaný prospěch z právního jednání učiněného dlužníkem poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na jeho majetek, je osobou pasivně legitimovanou v řízení o odpůrčí žalobě podané insolvenční správkyní dlužníka.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není v tomto rozsahu správné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v části potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně neúčinnosti právního jednání dlužníka spočívajícího v převodu částky 73.006,- na účet žalovaného a zaplacení částky 73.006,- Kč do majetkové podstaty dlužníka, jakož i ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu