Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekKategorie B - vybráno k publikaci

Spisová značka

29 ICdo 64/2026

Téma · generováno AINeúčinnost platby z účtu ovládané společnosti

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.64.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Incidenční spory (žaloba odpůrčí) Právní jednání (o. z.) Splnění dluhu

Shrnutí · generováno AI

Insolvenční správce napadl platbu věřiteli, která odešla z účtu společnosti ovládané dlužníkem. Odvolací soud žalobu zamítl s tím, že nešlo o jednání dlužníka, ale Nejvyšší soud tento závěr zrušil. Odvolací soud musí zjistit, jaký právní vztah měl dlužník ke společnosti a k penězům klientů na jejím účtu.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Pro posouzení neúčinnosti zvýhodňujícího právního jednání podle § 241 insolvenčního zákona nelze platbu z účtu ovládané společnosti bez dalšího vyloučit jako jednání dlužníka. Je-li jediný společník a jednatel ovládající osobou podle § 73 a § 74 zákona č. 90/2012 Sb., může ovládaná společnost platbou podle jeho pokynu současně splnit svůj dluh vůči němu a jako jiná osoba mu pomoci splnit dluh věřiteli ve smyslu § 1908 a § 1935 zákona č. 89/2012 Sb. Rozhodný je právní vztah k prostředkům na účtu.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Žádný z argumentů odvolacího soudu shrnutých v odstavci 62 odůvodnění shora totiž za daného skutkového stavu (toho, z nějž vyšel odvolací soud) nevylučuje možnost, že společnost H poukázáním odporované platby žalovanému podle pokynu dlužníka jednak reálně plnila svůj dluh vůči dlužníku ( § 1908 odst. 1 o. z.), jednak (současně) vystupovala jako „jiná osoba“, pomocí které plnil dlužník svůj vlastní dluh (dluh vůči žalovanému) [ § 1908 odst. 1 a § 1935 o. z.].
    Zobrazit v textu
  • Platbami ze svého účtu (podle pokynu dlužníka, který ji ovládal) žalovanému vracela společnost H (jako ovládaná osoba) dlužníku prostředky, které jí nepatřily (splatila mu svůj dluh ve smyslu § 1908 odst. 1 o. z.) a současně (zároveň) jako „jiná osoba“, pomáhala dlužníku plnit jeho vlastní dluh (dluh vůči žalovanému) [ § 1908 odst. 1 a § 1935 o. z.].
    Zobrazit v textu
  • Nejvyšší soud tedy uzavírá, že skutkový stav věci, z nějž vyšel, odvolacímu soudu nedovoloval (pro svou mezerovitost) v rovině právní uzavřít, že odporovaná platba není „právním jednáním dlužníka“, z čehož plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem je potud neúplné a tudíž i nesprávné.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

KSCB 46 INS [č.] 49 ICm 933/2025 29 ICdo 64/2026-106

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Insolvency Project v. o. s., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], jako insolvenčního správce dlužníka M. H., zastoupeného Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou, se sídlem [adresa] proti žalovanému P. M., zastoupenému Mgr. Klárou Hašovou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 49 ICm 933/2025, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. H., vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 46 INS [č.], o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2026, č. j. 49 ICm 933/2025, 106 VSPH [č.]-63 (KSCB 46 INS [č.]), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2026, č. j. 49 ICm 933/2025, 106 VSPH [č.]-63 (KSCB 46 INS [č.]), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem ze dne 16. července 2025, č. j. 49 ICm 933/2025-39, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o odpůrčí žalobě podané žalobcem (Insolvency Project v. o. s., jako insolvenčním správcem dlužníka M. H.) tak, že:

[1] Určil, že právní jednání dlužníka, konkrétně platba žalovanému (P. M.) ze dne 9. února 2023 ve výši 200.000 Kč, je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka neúčinné (I. výrok).

[2] Uložil žalovanému zaplatit do 3 dnů od právní moci rozhodnutí do majetkové podstaty dlužníka částku 200.000 Kč (II. výrok).

[3] Rozhodl o nákladech řízení (III. výrok) a o soudním poplatku (IV. výrok).

2. Insolvenční soud – vycházeje z § 3, § 235, § 239 odst. 3 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z § 420 odst. 1, § 574, § 579 odst. 1, § 588 a § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:

3. Spornou platbou, učiněnou v době, kdy dlužník byl v úpadku, došlo ke zvýhodnění žalovaného, kterému se dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než které by mu náleželo v konkursu, přičemž nešlo o výjimku dle § 241 odst. 5 písm. b/ insolvenčního zákona.

4. Jde o právní jednání dlužníka, i když šlo o platbu z účtu společnosti H. s. r. o. (dále jen „společnost H“). I tak jde o hospodaření s majetkem dlužníka, neboť ten je jediným společníkem společnosti H. Dlužník (tedy) prostřednictvím jím ovládané společnosti plnil svůj dluh vůči žalovanému ze svého majetku, jímž je obchodní jmění společnosti H.

5. Společnost H založil dlužník jen proto, aby mohl nadále inkasovat finanční prostředky a uzavírat smlouvy o správě investovaných finančních prostředků. To, že se prostředky klientů nacházely na účtu společnosti H, nic nemění na tom, že to byl dlužník, kdo právně jednal a projevil vůli splnit dluh žalovaného. Není rozhodné, že k tomu použil třetí osoby, popřípadě že jako ovládající osoba dal třetí osobě pokyn k plnění. Plněním zanikl dlužníkův dluh; ten (totiž) nakládal s prostředky na účtu společnosti H jako s vlastními.

6. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2026, č. j. 49 ICm 933/2025, 106 VSPH [č.]-63 (KSCB 46 INS [č.]):

[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích o věci samé tak, že žalobu zamítl (první výrok).

[2] Rozhodl, že žalovanému se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek (druhý výrok).

[3] Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).

7. Odvolací soud – vycházeje z § 235, § 236 odst. 1, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1 a § 241 insolvenčního zákona a z § 545, § 1723 odst. 1 a § 1746 o. z. a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí co do věci samé k následujícím závěrům:

8. Definičním znakem právnických osob je (mimo jiné) jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností plynoucích z účasti ve společnosti.

9. Majetek obchodních společností je pro jejich společníky či akcionáře majetkem cizím; stejně tak to platí i pro statutární orgán, a to i kdyby měl na obchodní společnosti majetkovou účast. Obchodní společnosti jsou zakládány z vůle jejich společníků a svým vznikem se majetkově oddělují od společníků; společníkům vznikají práva (např. právo na informace, na výnos v podobě podílu na zisku, na cenu za podíl při jeho převodu, popřípadě na vypořádací podíl) a povinnosti (např. vkladová povinnost či ručitelská povinnost) vyplývající z účasti na obchodní společnosti, které odpovídají jejich smluvenému podílu na společnosti, jež jsou zákonem různě modifikovány u jednotlivých obchodních společností a také v závislosti na postavení společníka (např. práva menšinových akcionářů). Rozsah, v němž společník vykonává tato svá práva a má plnit své povinnosti, pak určuje velikost jeho podílu. Z uvedeného je zřejmé, že společník, byť jde o jediného (stoprocentního) společníka, má postavení odlišné od postavení obchodní společnosti, vůči níž má pouze práva a povinnosti vymezené zákonem a zakladatelským právním jednáním.

10. Na peněžní prostředky na účtu vedeném u peněžního ústavu je nutné pohlížet jako na majetek tohoto peněžního ústavu; zároveň nelze ztotožňovat majetek společnosti s majetkem jejích jednatelů nebo společníků, neboť jde o odlišné subjekty práva.

11. Mezi účastníky nebylo sporu o obsahu smlouvy o správě investovaných finančních prostředků uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným dne 13. května 2021 (dále též jen „investiční smlouva“), ani o tom, že šlo o platbu z bankovního účtu společnosti H (tyto skutečnosti plynou i z insolvenčního spisu).

12. Již na tomto skutkovém základě odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl naplněn předpoklad, že sporná platba je právním jednáním dlužníka. Je (totiž) třeba důsledně rozlišovat mezi právním jednáním dlužníka a právním jednáním společnosti H; není rozhodné, že dlužník byl (je) jediným společníkem a jednatelem společnosti H.

13. Vlastníkem peněžních prostředků na účtu vedeném na její jméno není společnost H, nýbrž banka (za kterou má společnost H pohledávku na výplatu prostředků). Zároveň platí, že dlužník není „vlastníkem“ společnosti H a jejího „majetku“, nýbrž má vůči této společnosti práva a povinnosti definované zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákonem o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“]. Společnost H je tak zcela samostatným (od dlužníka coby fyzické osoby odlišným) subjektem práva s majetkovou autonomií. Na tomto závěru ničeho nemění to, že dlužník byl osobou s dispozičním oprávněním k účtu společnosti H.

14. Lze shrnout, že sporná platba není právním jednáním dlužníka, takže nemohla mít žádný vliv na rozsah majetkové podstaty dlužníka ve smyslu § 205 insolvenčního zákona. Realizací platby z účtu společnosti H se jen snížila pohledávka této společnosti vůči (její) bance. Přijetím platby se tudíž žalovanému ani nemohlo dostat vyššího uspokojení na úkor ostatních věřitelů dlužníka, než jaké by mu náleželo v konkursu (dlužník coby fyzická osoba jí žalovaného nezvýhodnil na úkor ostatních věřitelů). Následky toho, že společnost H plnila ze svého majetku žalovanému za dlužníka bez právního důvodu, upravuje § 1936 a § 1937 o. z. Plněním společnosti H se zmenšil její majetek (nikoli majetek dlužníka); z pohledu dlužníka nedošlo k žádné změně jeho majetkových poměrů, vyjma toho, že na místo žalovaného je novým věřitelem dlužníka společnost H.

15. V porovnání s věcí řešenou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 60/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 60/2014“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], šlo skutkově odlišnou situaci.

16. Odvolací soud nesdílí ani právní názor formulovaný ve skutkově obdobné věci v (označeném) rozhodnutí jiného senátu odvolacího soudu, zejména názor, že na věc jsou uplatnitelné závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024, sen. zn. 29 ICdo 107/2021 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 57/2025 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 57/2025“)], a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2024, sen. zn. 29 ICdo 15/2023; i potud jde o skutkově odlišné věci. V prvním případě dlužník disponoval vlastním nárokem (daňovým přeplatkem, který mu měl být vrácen), ve druhém případě pak byl plněn úvěrový dluh, který měl dlužník vůči bance, formou inkasa.

II. Dovolání a vyjádření k němu

17. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o následující otázky:

[1] Otázku přičitatelnosti jednání třetích osob dlužníku pro účely posouzení neúčinnosti podle § 111 a § 235 a násl. insolvenčního zákona, respektive možnosti považovat takové jednání (jež je nezbytné zkoumat ve všech souvislostech) za právní jednání dlužníka, má-li původ v jeho pokynu.

[2] Otázku plnění na účet třetí osoby coby sjednaného platebního místa, včetně jeho určení konkludentně jednáním smluvních stran.

18. Otázku č. 1 dovolatel následně opakuje ve spojení s argumentem, že napadené rozhodnutí (případně) závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, s doplněním o otázku, zda u takového jednání nejde o zjevné zneužití práva a zda takové jednání má požívat právní ochrany.

19. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, potažmo aby je změnil v tom duchu, že odpůrčí žalobě vyhoví.

20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k předestřeným otázkám následovně:

K otázce č. 1 (K přičitatelnosti jednání třetích osob dlužníku)

21. Judikatura k § 241 insolvenčního zákona je (mimo jiné) ustálena v závěru, že projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním úkonem ve smyslu § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jelikož jde o projev vůle směřující k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). Takovým právním úkonem je i projev vůle, jímž třetí osoba plní dluh (peněžitý závazek) dlužníkovu věřiteli se souhlasem dlužníka (R 60/2014).

22. V R 57/2025 Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy insolvenční dlužník poukázal vlastní daňový přeplatek k doplacení daňového nedoplatku dlužníkova věřitele. Tam dovodil, že správce daně vystupoval jako subjekt, jehož prostřednictvím plní insolvenční dlužník svůj vlastní dluh vůči svému věřiteli, považoval použití daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku dlužníkova věřitele správcem daně za právní jednání insolvenčního dlužníka (za právní jednání přičitatelné insolvenčnímu dlužníku), jehož případná neúčinnost má být uplatněna (v souladu s § 237 odst. 1 insolvenčního zákona) vůči onomu jinému daňovému dlužníku (věřiteli insolvenčního dlužníka), v jehož prospěch bylo právní jednání učiněno a který z něj (také) měl prospěch.

23. Obdobně v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 15/2023 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že i převod finančních prostředků na úhradu dluhu insolvenčního dlužníka, fakticky realizovaný bankou prostřednictvím inkasa, je nutné považovat (pro účely posouzení neúčinnosti podle § 111 insolvenčního zákona) za jednání dlužníka. Zdůraznil, že bez předchozí vůle dlužníka (jeho souhlasu) by převod peněžních prostředků nemohl být realizován.

24. Z provedeného dokazování vyplynul závěr, že dlužník uzavíral smlouvy s klienty a na tomto základě shromáždil svěřené finanční prostředky na účtu společnosti H za účelem obcházení zákonné regulace. Šlo o prostředky klientů dlužníka, nikoli společnosti H (jejímž byl dlužník jediným jednatelem i společníkem, takže k jakékoli dispozici s finančními prostředky na účtech společnosti H mohlo dojít pouze dle jeho pokynu).

25. Soudy zjistily, že dlužník jako správce vkladu uzavíral od roku 2012 s klienty jako investory svým jménem, na vlastní účet a odpovědnost, smlouvy o správě investovaných finančních prostředků, podle nichž byly vklady a výběry finančních prostředků zpravidla realizovány prostřednictvím jeho účtu. V roce 2021 však „narazil na mantinel“, že jako soukromá osoba nemůže disponovat s tak velkým množstvím peněz, a (jen) proto, aby mohl pokračovat v této své „podnikatelské činnosti“, založil společnost H, načež byly vklady a výběry finančních prostředků zpravidla realizovány prostřednictvím účtu společnosti H, která žádnou podnikatelskou (investiční) činnost nevyvíjela.

26. Z pohledu základních zásad insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona) tak nemůže být rozhodující, zda převod peněžních prostředků za účelem částečné úhrady dlužníkova dluhu je (byl) realizován dlužníkem z jeho účtu, nebo fakticky z účtu společnosti H na základě pokynu dlužníka jako jediného jednatele a společníka společnosti H. Proto je nutno uzavřít, že platba vyplacená žalovanému z účtu společnosti H na základě investiční smlouvy uzavřené s dlužníkem je právní jednáním přičitatelným dlužníku. Jinými slovy, převod finančních prostředků na úhradu dlužníkova dluhu realizovaný z účtu třetí osoby založeného právě a jen za účelem pokračování podnikatelské činnosti dlužníka, tedy plnění práv a povinností z investiční smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným, je nutné považovat pro účely posouzení neúčinnosti podle § 241 insolvenčního zákona za jednání dlužníka. Takový výklad je souladný s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i se zásadami insolvenčního řízení.

27. Právní jednání učiněné formálně společností H je nutné považovat za jednání dlužníka, bez jehož předchozí vůle (jeho souhlasu) by převod peněžních prostředků z účtu společnosti H ve prospěch žalované nemohl být realizován. Současně jde o jednání, z něhož měl žalovaný prospěch oproti ostatním věřitelům dlužníka (jeho pohledávka za dlužníkem se snížila oproti ostatním věřitelům dlužníka a zároveň se mu dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu).

28. Není správný ani závěr odvolacího soudu, že napadeným právním jednáním nedošlo k žádnému přesunu majetkových hodnot ve vlastnictví dlužníka. Přesunem aktiv z majetku společnosti H došlo i ke snížení aktiv v jejím majetku, čímž došlo ke snížení její hodnoty, respektive ke snížení hodnoty podílu dlužníka v této společnosti patřícího nepochybně do majetkové podstaty.

29. Je nutné opakovaně zdůraznit, že šlo o peněžní prostředky shromážděné dlužníkem od klientů procházející přes bankovní účet společnosti H jen jako přes platební místo (za účelem obcházení zákonné regulace kolektivního investování dlužníkem). Na peněžní prostředky na účtu společnosti H by tak mělo být nahlíženo jako na majetek dlužníka primárně nikoli proto, že byl jejím jediným společníkem, nýbrž proto, že používal (spíše zneužíval) bankovní účet společnosti H k provozování vlastní podnikatelské činnosti. V tomto smyslu také není správná argumentace odvolacího soudu týkající se právních závěrů vyjádřených v R 60/2014. Odvolací soud přehlíží, že v R 60/2014 hradila společnost s ručením omezeným dluh třetí osoby ze svých vlastních peněžních prostředků. Oproti tomu společnost H nedisponovala žádnými vlastními peněžními prostředky, nevykonávala žádnou vlastní podnikatelskou činnost, ze které by jí plynuly příjmy, neuzavírala žádné smlouvy s klienty. Veškeré peněžní prostředky na bankovním účtu společnosti H byly peněžními prostředky samotného dlužníka (respektive jeho klientů), získanými podnikatelskou činností dlužníka, na základě jím uzavíraných smluv s klienty. Bankovní účet společnosti H byl v této věci jen určitým technickým prostředkem určeným pro převody peněz mezi dlužníkem a jeho klienty.

30. Dovolatel poukazuje i na to, že odvolací soud nerozhoduje v obdobných věcech stejně (v jiných věcech potvrdil vyhovující rozsudek insolvenčního soudu).

31. Platby prostřednictvím třetí osoby fakticky ovládané dlužníkem (a tedy prováděné fakticky dlužníkem samotným) též lze mít v poměrech insolvenčních odpůrčích žalob obecně za zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.), které nepožívá právní ochrany.

K otázce č. 2 (K platebnímu místu)

32. Dovolatel též poukazuje na to, že zasílání plateb z účtu společnosti H (a nikoli z účtu evidovaného přímo na dlužníka) bylo mezi dlužníkem a jeho klienty zjevně zavedenou praxí. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět půjčky (zápůjčky) převeden, jestliže se na tom dohodnou strany smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2021, sp. zn. 23 Cdo 2939/2020). Pro splnění povinnosti přenechat zapůjčenou finanční částku není naopak třeba, aby si dlužník peníze z účtu vybral.

33. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu, představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku, je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, nikoli za plnění majiteli účtu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Taková platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé a nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003); provedením platby v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 179/2014. Uvedené závěry lze vztáhnout obdobně na projednávanou věc, v níž ze smlouvy plnily obě smluvní strany prostřednictvím bankovního účtu společnosti H (sjednaly si jako platební místo účet společnosti H).

34. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 4264/2009, se potud uzavírá, že splní-li dlužník závazek podle věřitelových pokynů, nelze takto vzniklou volní autonomii následně neproporcionálně narušovat soudní cestou (byť podle hmotného práva „stricto sensu“ strany neuzavřely dohodu o platebních podmínkách). Ačkoliv jde o rozhodovací praxi vztahující se k dřívější právní úpravě, jsou ony závěry „cum grano salis“ přenositelné i do poměrů spravovaných ustanovením § 1954 o. z.

III. Přípustnost dovolání

35. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

36. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř.

37. Dovolatel výslovně směřuje dovolání proti všem třem výrokům napadeného rozhodnutí.

38. V rozsahu, v němž dovolání takto směřuje proti druhému výroku (o poplatkové povinnosti) a třetímu výroku (o nákladech řízení), však jeho přípustnost vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. (co do výroku o nákladech řízení) a § 238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř. (co do výroku o soudním poplatku).

39. V části, kterou odvolací soud prvním výrokem změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích o věci samé, Nejvyšší soud shledal dovolání (pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.) přípustným podle § 237 o. s. ř., když v posouzení dovoláním otevřených právních otázek jde v daných skutkových souvislostech o věc dovolacím soudem zčásti neřešenou a zčásti jsou závěry napadeného rozhodnutí v rozporu s dále označenou (ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

40. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

41. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

42. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci v mezích položených otázek jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšel odvolací soud):

43. Dlužník (jako správce vkladu) uzavřel 13. května 2021 s žalovaným (coby investorem) smlouvu o správě investovaných finančních prostředků, ve které se zavázal zajistit pro žalovaného zhodnocení jím investovaných finančních prostředků na burze Forex s pevnou mírou zhodnocení ve výši 2,5 % měsíčně.

44. Dlužník je (vždy byl) jediným společníkem a jednatelem společnosti H (zapsané v obchodním rejstříku od 8. dubna 2021), na jejímž účtu se nacházely finanční prostředky klientů (s nimiž dlužník nakládal jako se svými).

45. Z bankovního účtu společnosti H vedeného u Fio banky, a. s. (dále jen „banka F“), číslo účtu [účet], byla žalovanému vyplacena (převodem na jeho bankovní účet vedený u MONETA Money Bank, a. s., číslo účtu [účet]) 9. února 2023 částka 200.000 Kč.

46. V e-mailu z 8. února 2023 dlužník adresoval svým „klientům“ sdělení, že vzhledem k obrovskému nárůstu výběrů z investičních účtů došlo k ovlivnění obchodování, což vedlo k uzavření několika ztrátových obchodů. Účet je v záporné bilanci, proto Česká národní banka nepovolila další výběry z obchodního účtu do doby, než bude ztráta dorovnána, což dlužník očekává ve lhůtě 3-4 měsíců; po tuto dobu nebude připisováno zúročení.

47. Dlužník podle svého vyjádření neuzavíral investiční smlouvy s klienty jako podnikatel. Svou činnost vykonával samostatně (nikdy nebyl nikomu podřízen), soustavně, na vlastní odpovědnost, na vlastní účet a za účelem získání zisku, který danil formou přiznání k dani z příjmu fyzických osob. V roce 2021 dlužník zjistil, že sám nemůže disponovat s tak velkým množstvím peněz; proto založil společnost H. Investiční účty klientů spravoval pro dlužníka J. V. S klienty dlužník neřešil, proč jim chodí peníze ze společnosti H; k případnému dotazu uváděl, že již investuje pod touto společností (u nových klientů již společnost H uváděl).

48. Podle znaleckého posudku znalce Ing. R. H., Ph. D., z 10. srpna 2023 (zhotoveného na objednávku Policie České republiky) v době od roku 2012 do 31. prosince 2022 bylo obchodování dlužníka na burze značně ztrátové (-34 miliónů Kč) a ten svěřené prostředky též užíval na jiné než smluvené účely (za uvedené období takto utratil přes 37 milionů Kč). Jednání dlužníka popsal znalec jako systém tzv. letadla (Ponziho schéma).

49. Insolvenční řízení na majetek dlužníka bylo zahájeno 13. listopadu 2023.

50. Usnesením ze dne 27. března 2024, č. j. KSCB 46 INS [č.] (zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil dovolatele.

51. Žalovaný přihlásil 22. dubna 2024 do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku z investiční smlouvy ve výši celkem 960.834 Kč (P55) představující nevrácenou část jistiny investované částky a nárokované zhodnocení vkladu.

52. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a občanského soudního řádu:

§ 237 (insolvenčního zákona)

(1) Povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

(…)

§ 241 (insolvenčního zákona) Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů

(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

(2) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

(3) Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník

a/ splnil dluh dříve, než se stal splatným,

(…)

(4) Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

(…)

§ 1908 (o. z.)

(1) Splněním dluhu závazek zaniká.

(2) Dlužník musí dluh splnit na svůj náklad a nebezpečí řádně a včas.

§ 1935 (o. z.)

Plní-li dlužník pomocí jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám.

§ 1936 (o. z.)

(1) Věřitel musí přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba. To neplatí, je-li plnění vázáno na osobní vlastnosti dlužníka.

(2) Kdo plní dluh jiného, aniž za dluh ručí a ani jinak dluh nezajistil, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby mu postoupil svoji pohledávku.

§ 1954 (o. z.)

K řádnému splnění se vyžaduje, aby byl dluh splněn ve stanoveném místě. Nelze-li místo plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo z účelu plnění, plní se v místě stanoveném zákonem.

§ 1957 (o. z.)

(1) Plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, je dluh splněn připsáním peněžní částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele.

(…)

53. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, již od jeho účinnosti (1. ledna 2014) a později nedoznala změn. Citovaná ustanovení insolvenčního zákona platí beze změny od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (13. listopadu 2023, kdy insolvenčnímu soudu došel věřitelský insolvenční návrh; srov. § 97 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném k uvedenému dni). S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. se pro dané insolvenční řízení a spory jím vyvolané uplatní i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.].

54. Úvodem k právnímu posouzení věci Nejvyšší soud poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34 obč. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 insolvenčního zákona a v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč.

55. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci pak činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:

56. Nejde-li o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké nebo osoby, která s ním tvoří koncern, pak ve sporu o určení neúčinnosti zvýhodňujícího právního jednání ve smyslu § 241 insolvenčního zákona nese žalobce (insolvenční správce dlužníka) břemeno tvrzení ohledně toho, že:

[1] Šlo o právní jednání, v jehož důsledku se věřiteli dlužníka (žalovanému) dostalo na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (vedeném na majetek dlužníka) [§ 241 odst. 1 insolvenčního zákona].

[2] Dlužník učinil právní jednání (účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení (§ 241 odst. 4 insolvenčního zákona).

[3] Šlo o právní jednání, které dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku (§ 241 odst. 2 věta první insolvenčního zákona).

Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2024, sen. zn. 29 ICdo 136/2023.

57. Uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu). V poměrech dané věci odvolací soud založil závěr o nedůvodnosti odpůrčí žaloby na tom, že nebyl splněn předpoklad, aby šlo o „právní jednání dlužníka“; jiné otázky odvolací soud nezkoumal, takže s přihlédnutím k vázanosti dovolacím důvodem je ve skutkové i právní rovině věci ponechává stranou své argumentace též Nejvyšší soud.

K otázce č. 1 (K přičitatelnosti jednání třetích osob dlužníku)

58. Soudní praxe je ustálena v závěru, že odporovatelným právním jednáním dlužníka může být i (jen) platba, kterou se plní dluh (ve smyslu § 1908 odst. 1 o. z.). Pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021, sen. zn. 29 ICdo 118/2020, uveřejněného pod číslem 64/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 64/2022“).

59. Již v R 64/2022 Nejvyšší soud vysvětlil, že osoba, která podle pokynu dlužníka plní svůj dluh (ze závazku) vůči němu (hradí kupní cenu z kupní smlouvy uzavřené s dlužníkem) tak, že dlužnou částku poukáže (na splnění dluhu) věřiteli dlužníka, tím jednak reálně splní svůj dluh (§ 1908 odst. 1 o. z.) [rozuměj svůj dluh vůči dlužníku], jednak (současně) vystupuje jako „jiná osoba“, pomocí které plní svůj vlastní dluh dlužník (§ 1908 odst. 1 a § 1935 o. z.). Odtud pak dovodil, že při takové transakci je osobou, která ve smyslu § 237 odst. 1 insolvenčního zákona měla prospěch z plnění reálně poukázaného kupujícím na úhradu obvyklé kupní ceny dle pokynu dlužníka (prodávajícího) jinam, než k rukám nebo na účet dlužníka, osoba, jíž se takového plnění dostalo na úhradu její pohledávky za dlužníkem (věřitel dlužníka, jemuž kupující plnil dle pokynu dlužníka); srov. odstavec 34 a 35 odůvodnění R 64/2022.

60. Na závěry R 64/2022 Nejvyšší soud navázal v R 57/2025, uzavíraje, že v soukromoprávních vztazích platí, že osoba, která podle pokynu dlužníka plní svůj dluh vůči němu tak, že dlužnou částku poukáže (na splnění dluhu) věřiteli dlužníka, tím jednak reálně splní svůj dluh (vůči dlužníku) [§ 1908 odst. 1 o. z.], jednak (současně) vystupuje jako „jiná osoba“, pomocí které plní dlužník svůj vlastní dluh (§ 1908 odst. 1 a § 1935 o. z.); srov. odstavec 35 odůvodnění R 57/2025. Na tomto základě pak tamtéž dovodil obdobný postup v poměrech daňové (veřejnoprávní) úpravy, dovozuje, že použije-li správce daně podle pokynu (žádosti) daňového dlužníka daňový přeplatek na úhradu daňového nedoplatku jiného daňového dlužníka, jde o právní jednání daňového dlužníka, jehož případná neúčinnost má být uplatněna (v souladu s § 237 odst. 1 insolvenčního zákona) vůči onomu jinému daňovému dlužníku, v jehož prospěch bylo právní jednání učiněno a který z něj (také) měl prospěch; srov. odstavec 36 a 37 odůvodnění R 57/2025.

61. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 15/2023 pak Nejvyšší soud uzavřel, že inkaso peněžních prostředků z účtu dlužníka provedené bankou (coby příjemcem) na úhradu dlužníkova dluhu (u oné banky - věřitele) v souladu s předchozím smluvním souhlasem dlužníka (coby plátce) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je neúčinným „právním jednáním dlužníka“ ve smyslu § 111 insolvenčního zákona; srov. odstavec 22 odůvodnění tamtéž. Týž závěr Nejvyšší soud zopakoval (pro inkaso provedené spořitelním družstvem coby příjemcem a zajištěným věřitelem) v rozsudku ze dne 30. října 2025, sen. zn. 29 ICdo 191/2023.

62. Při formulaci úsudku, že platba nebyla „právním jednáním dlužníka“, odvolací soud (zjednodušeně řečeno) měl za právně významné, že:

[1] Šlo o platbu z bankovního účtu společnosti H vedeného u banky F.

[2] Proto šlo o právní jednání společnosti H [a není rozhodné, že dlužník byl (je) jediným společníkem a jednatelem společnosti H].

[3] Vlastníkem peněžních prostředků na bankovním účtu společnosti H není společnost H, nýbrž banka (banka F), za kterou má společnost H pohledávku na výplatu prostředků.

[4] Dlužník není „vlastníkem“ společnosti H a jejího „majetku“.

[5] Platbou z bankovního účtu společnosti H se pouze snížila pohledávka společnosti H vůči bance F.

[6] Následky toho, že společnost H plnila ze svého majetku žalovanému za dlužníka bez právního důvodu, upravuje § 1936 a § 1937 o. z.

[7] Plněním společnosti H se zmenšil její majetek (nikoli majetek dlužníka).

Srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavcích 10 až 14 odůvodnění shora a též odstavce 27 a 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

63. K takto nastíněným východiskům úvah odvolacího soudu Nejvyšší soud úvodem uvádí, že s odvolacím soudem souhlasí co do úsudku, že pro právní posouzení předmětné věci nejsou využitelné závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 15/2023, zopakované v rozsudku téhož soudu sen. zn. 29 ICdo 191/2023. Základní skutková odlišnost oněch věcí tkví v tom, že při úvaze o povaze inkasa provedeného věřitelem (bankou, spořitelním družstvem) z účtu dlužníka nevstupovala do právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem žádná třetí osoba (nebylo zde žádného prostředníka nebo pomocníka).

64. Jinak je tomu ale se závěry obsaženými v R 64/2022 a v R 57/2025.

65. Žádný z argumentů odvolacího soudu shrnutých v odstavci 62 odůvodnění shora totiž za daného skutkového stavu (toho, z nějž vyšel odvolací soud) nevylučuje možnost, že společnost H poukázáním odporované platby žalovanému podle pokynu dlužníka jednak reálně plnila svůj dluh vůči dlužníku (§ 1908 odst. 1 o. z.), jednak (současně) vystupovala jako „jiná osoba“, pomocí které plnil dlužník svůj vlastní dluh (dluh vůči žalovanému) [§ 1908 odst. 1 a § 1935 o. z.].

66. Jinak řečeno, odvolací soud ponechal nedotčeným skutkový závěr insolvenčního soudu, že finanční prostředky dlužníkových klientů se nacházely na účtu společnosti H (srov. reprodukci skutkových zjištění v odstavci 45 a 47 odůvodnění shora, jakož i odstavec 15 a 44 odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu), v rovině právní však ze svých úvah vynechal posouzení otázky, jaký právní vztah se ohledně takto „umístěných“ (klienty dlužníka zaslaných) peněžních prostředků vytvořil mezi dlužníkem a společností H.

67. Při plnění peněžitého dluhu může být místem plnění sjednaným ve smlouvě (v souladu s § 1954 a § 1957 odst. 1 o. z.) i účet věřitele vedený pro něj poskytovatelem platebních služeb; srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024, sp. zn. 27 Cdo 2345/2023, uveřejněného pod číslem 25/2025 Sb. rozh. obč. Soudní praxe pak ani v poměrech právních vztahů upravených zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nepochybuje o tom, že peněžitým plněním, které dlužník poskytl věřiteli na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo ve smlouvě mezi nimi uzavřené, dlužník splnil svůj dluh vůči věřiteli (§ 1908 odst. 1 o. z.). Srov. k tomu např. závěry obsažené (pro poměry smlouvy o zápůjčce) v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1261/2019, nebo v odstavci 40 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněného pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč.

68. Jestliže v takovém případě současně neexistuje mezi třetí osobou (které plnil věřitelův dlužník) a věřitelem žádný právní důvod pro to, aby třetí osoba přijala (od věřitelova dlužníka) plnění jinak určené věřiteli, pak se třetí osoba přijetím plnění od věřitelova dlužníka bezdůvodně obohatí na úkor věřitele (nikoli na úkor věřitelova dlužníka); věřitel (coby ochuzený) má vůči třetí osobě (coby obohacenému) ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu.

69. Promítnuto do poměrů dané věci by u plnění podle investiční smlouvy byl v postavení „věřitele“ insolvenční dlužník a v postavení osoby, která jako investor, jenž plní vůči insolvenčnímu dlužníku svůj závazek z investiční smlouvy (závazek poskytnout investici), poukázala peníze pro dlužníka na účet společnosti H, žalovaný; „třetí osobou“ by pak byla společnost H. Tím ovšem Nejvyšší soud nechce říci, že na vztah dlužníka ke společnosti H má být nahlíženo (co do částek „umístěných“ na účtu společnosti H dlužníkovými klienty podle pokynů dlužníka) jako na vztah ochuzeného k bezdůvodně obohacenému.

70. Jednatel a jediný společník společnosti s ručením omezeným je ve vztahu k této společnosti ovládající osobou (§ 73, § 74 odst. 1 a 3 z. o. k.) a ona společnost s ručením omezeným je coby obchodní korporace v takovém případě ovládanou osobou (§ 74 odst. 1 věta první z. o. k.), tedy osobou, kterou ovládá onen jednatel a jediný společník. Vůle projevená ve vztahu k ovládané osobě osobou, která ji ovládá, je i vůlí osoby ovládané; srov. odstavce 96 až 98 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023, uveřejněného pod číslem 12/2025 Sb. rozh. obč.

71. V poměrech dané věci je insolvenční dlužník osobou ovládající společnost H (ovládal ji jako jediný společník a jednatel již od jejího vzniku v roce 2021). Ovládaná společnost H tudíž v právních vztazích s dlužníkem nemohla mít (neměla) jinou vůli než ji ovládající dlužník. Jestliže tedy dlužník projevil svou vůli tím způsobem, že investované finanční prostředky zaslané klienty na účet společnosti H tam mají zůstat (a nakládal s nimi podle své potřeby), pak společnost H nemohla mít jinou vůli (než tu, že uchovávala peněžní prostředky klientů na svém účtu pro potřeby dlužníka). Platbami ze svého účtu (podle pokynu dlužníka, který ji ovládal) žalovanému vracela společnost H (jako ovládaná osoba) dlužníku prostředky, které jí nepatřily (splatila mu svůj dluh ve smyslu § 1908 odst. 1 o. z.) a současně (zároveň) jako „jiná osoba“, pomáhala dlužníku plnit jeho vlastní dluh (dluh vůči žalovanému) [§ 1908 odst. 1 a § 1935 o. z.].

72. Oběma možnostem předestřeným v odstavcích 68 a 69 odůvodnění shora na straně jedné a v odstavcích 70 a 71 odůvodnění shora na straně druhé je nicméně společné, že odvolací soud se jimi ve skutkové ani právní rovině nezabýval. Ze shrnutí jeho tezí provedeného v odstavci 62 odůvodnění shora se naopak podává (srov. bod [6] tamtéž), že vznik bezdůvodného obohacení (v právním vztahu mezi dlužníkem a společností H) spojoval (prostřednictvím poukazu na § 1936 o. z.) až s poukázáním sporné platby žalovanému, maje zjevně za to, že společnost H bude poté vystupovat vůči dlužníku jako ochuzená (a dlužník bude osobou obohacenou na její úkor). To, jaký právní vztah mezi dlužníkem a společností H předtím založily platby klientů dlužníka na účet společnosti H, odvolací soud neřešil.

73. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že skutkový stav věci, z nějž vyšel, odvolacímu soudu nedovoloval (pro svou mezerovitost) v rovině právní uzavřít, že odporovaná platba není „právním jednáním dlužníka“, z čehož plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem je potud neúplné a tudíž i nesprávné.

74. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislých výroků o soudním poplatku a o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř., 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

75. V rozsahu, v němž směřovalo i proti druhému výroku (o poplatkové povinnosti) a proti třetímu výroku (o nákladech řízení), Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé výroky, které musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč.).

76. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině posouzení otázky č. 1 (v jejímž rámci se Nejvyšší soud zabýval i částí argumentace snesené dovolatelem k otázce č. 2), otázkou č. 2 se Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) již nezabýval.

77. V další fázi řízení odvolací soud vezme v potaz, že dovolatel (žalobce) uplatnil v řízení před insolvenčním soudem skutková tvrzení k povaze právního vztahu založeného ohledně finančních prostředků „umístěných“ na účet společnosti H mezi dlužníkem a společností H podáním ze 14. května 2025 (č. l. 25) reagujícím (též) na námitku žalovaného (ve vyjádření k žalobě z 30. dubna 2025, č. l. 16-17), že odporované právní jednání nebylo „právním jednáním dlužníka“. V onom podání dovolatel (žalobce) popsal daný vztah způsobem, jenž se „propsal“ do zjištění soudů reprodukovaného v odstavci 47 odůvodnění shora [Tedy tak, že v roce 2021 dlužník zjistil, že sám nemůže disponovat s tak velkým množstvím peněz; proto založil společnost H. S klienty dlužník neřešil, proč jim chodí peníze ze společnosti H; k případnému dotazu uváděl, že již investuje pod touto společností (u nových klientů již společnost H uváděl)].

78. Odvolací soud tak především vyhodnotí, zda tato dovolatelova (žalobcova) tvrzení (a jim odpovídající zjištění reprodukované v odstavci 47 odůvodnění shora) jsou dostatečná k tomu, aby v rovině právní bylo možné uzavřít, jaký právní vztah vznikl mezi dlužníkem a společností H ohledně částek poukázaných na základě investičních smluv uzavřených mezi dlužníkem a jeho „klienty“ (investory) na účet společnosti H. Přitom bude mít na paměti, že v situaci, kdy dlužník společnost H ovládal, nemůže mezi nimi jít o bezdůvodné obohacení společnosti H na úkor dlužníka (ochuzeného) plněním bez právního důvodu. Je-li totiž vůle ovládající osoby i vůlí osoby ovládané, pak i v popsaném skutkovém rámci vždy půjde o určité srozumění (shodu, dohodu) takových osob na tom, proč, jak a pro koho spravuje společnost H částky poukázané jí dlužníkovými kontrahenty (klienty, investory).

79. Bude-li mít odvolací soud za to, že ve skutkové rovině je nezbytné (minimálně formou doplnění žalobních tvrzení) vyloučit možnost, že mezi společností H a dlužníkem existovalo ohledně částek poukázaných „klienty“ (investory) dlužníka na účet společnosti H takové ujednání, které ze společnosti H nečinilo dlužníkova dlužníka, pak je namístě postupovat vůči žalobci podle § 118a odst. 1 o. s. ř. (jak v případě potřeby předepisuje odvolacímu soudu § 213b odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k omezení nastavenému v § 213b odst. 2 o. s. ř).

80. K poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) srov. dále závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod číslem 115/2012 Sb. rozh. obč., jehož judikatorní význam je nadřazen rozhodnutím tříčlenných senátů Nejvyššího soudu o stejných otázkách.

81. Jestliže v další fázi řízení nevyjdou najevo skutečnosti, jež by vylučovaly společnost H jako dlužníkova dlužníka ohledně částek poukázaných na její účet dlužníkovými „klienty“ (investory), pak se v rovině právní uplatní (mají uplatnit) závěry shrnuté v odstavci 71 odůvodnění shora.

P o u č e n í: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. září 2026

JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací