29 ICdo 85/2023

Plný text

KSHK 45 INS 17722/2017 45 ICm 1062/2018 29 ICdo 85/2023-181

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce P. L., zastoupeného Mgr. Danielem Milićem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti žalovaným 1/ Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem [adresa] b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby [IČO], jako insolvenčnímu správci dlužníka P. Z., zastoupenému JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 140 00, a 2/ P. Z., Vančurova 2870, PSČ 580 01, zastoupenému JUDr. Pavlem Průšou, advokátem, se sídlem v Chotěboři, Klášterní 92, PSČ 583 01, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm 1062/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS 17722/2017, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2023, č. j. 45 ICm 1062/2018, 102 VSPH 884/2020-148 (KSHK 45 INS 17722/2017), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 23. července 2020, č. j. 45 ICm 1062/2018-111, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) určil pravost pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka P. Z. (druhého žalovaného) ve výši 230 068 Kč a ve „zbytku pohledávky“ žalobu zamítl (bod I. výroku). Dále zamítl žalobu na určení pořadí pohledávky (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body III. a IV. výroku).

2. K odvolání žalobce a druhého žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku větě první tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce má za druhým žalovaným pohledávku ve výši 46 058 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení z částky 500 000 Kč za období od 2. září 2016 do 24. října 2017; a ve zbylé části jej potvrdil ve znění, že žalobce má za druhým žalovaným pohledávku ve výši 184 010 Kč z nezaplacené zápůjčky ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 1. července 2016 (první výrok). Dále změnil bod II. výroku napadeného rozhodnutí tak, že se určuje, že žalobce má právo na uspokojení pohledávky za druhým žalovaným ve výši 500 000 Kč ze zpeněžení tam označené nemovitosti (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).

3. Odvolací soud – cituje zejména § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), jakož i (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – se především zabýval námitkou žalovaných, že dlužník v době uzavření smlouvy o zápůjčce (1. července 2016) a zástavní smlouvy (22. srpna 2016) jednal v duševní poruše. Konstatoval, že žalovaní museli tvrdit a prokázat, že dlužník nebyl s vysokou mírou pravděpodobnosti v době uzavření smluv pro (momentální) duševní poruchu schopen posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. To však v řízení neprokázali. Závěry vyplývající ze znaleckého posudku (i z výslechu znalce) se nevztahují ke konkrétnímu duševnímu stavu druhého žalovaného v době uzavírání obou smluv. Naopak znalec výslovně uvedl, že stav druhého žalovaného v tomto okamžiku nebylo možné určit. Odvolací soud tak uzavřel, že samotné zjištění, že dlužník v rozhodné době trpěl psychickou nemocí, nepostačuje k závěru, že by jej tato nemoc v konkrétní okamžik ovlivňovala (způsobila psychickou poruchu). Smlouva o zápůjčce ani zástavní smlouva proto nejsou ve smyslu § 581 věty druhé o. z. neplatné, neboť druhý žalovaný nejednal v duševní poruše, která by jej činila neschopným právně jednat.

4. Současně se odvolací soud ztotožnil se závěry insolvenčního soudu, že předání částky 184 000 Kč v hotovosti žalobce dostatečně prokázal výslechy svědků, žalobce i výpisem telefonní komunikace. Odvolací soud však uvedl, že z provedeného dokazování plyne, že konkrétní den splatnosti zápůjčky nebyl mezi žalobcem a druhým žalovaným ujednán. Nebyla-li zápůjčka splatná, nemohl se druhý žalovaný dostat do prodlení s jejím placením, a tedy žalobce nemá nárok na zaplacení úroku z prodlení. K tvrzené neurčitosti zástavní smlouvy či její neplatnosti z důvodu tzv. přezajištění odvolací soud uvedl, že při uzavírání zástavní smlouvy nejednal dlužník v duševní poruše, která by jej činila neschopným právně jednat. Současně uzavřel, že zástava v podobě pozemků byla v zástavní smlouvě vymezena určitě a že zajištění zápůjčky směnkou a současně zástavním právem není v rozporu s dobrými mravy. Zástavní smlouva je proto platná a žalobce má právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti potvrzující části prvního výroku (ohledně částky 184 010 Kč) a proti (měnícímu) druhému výroku, podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Dovolatel zejména namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil vztah jeho duševní nemoci a duševní poruchy, když i přes prokázání dlouhodobé duševní nemoci požadoval, aby byl prokázán duševní stav dovolatele v den uzavření smluv. Odchýlil se tedy od nálezu Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13. Důkazní standard totiž nesmí být natolik vysoký, aby nepřiměřeně ztěžoval či dokonce fakticky znemožnil aplikaci institutu ochrany osoby jednající v duševní poruše dle § 581 o. z. Dále dovolatel uvádí, že ze znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že při uzavření smlouvy o zápůjčce a zástavní smlouvy jednal v duševní poruše, při níž nebyl schopen rozpoznat dopady jednání na svůj majetek. Současně má za to, že důkazní situace neumožňovala učinit závěr o skutečném předání hotovosti ve výši 184 000 Kč, a právní závěry soudů obou stupňů tak nemají oporu v provedeném dokazování.

7. Dovolatel má rovněž za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku tzv. přezajištění, dovozuje, že postup, kdy věřitel požaduje zajištění závazku směnkou a později i zástavou (v hodnotě několikrát vyšší než zajišťovaný závazek), je v rozporu s dobrými mravy.

8. Podle žalobce odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. Ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.

9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.

10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné.

11. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

12. Dovolatel především namítá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu kladl na dovolatele nepřiměřeně vysoký důkazní standard co do průkazu toho, že byl v okamžiku posuzovaného právního jednání stižen duševní poruchou.

13. Právní názor Ústavního soudu (vyjádřený v dovolatelem označeném nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13) vychází při vymezení tzv. důkazního standardu ze stanovení „vysoké míry pravděpodobnosti prokázání“, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat.

14. Problematikou tzv. důkazního standardu ve sporech o platnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a reflexí shora označeného nálezu Ústavního soudu se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 27. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, či v rozsudku ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015. V označených rozhodnutích vyložil, že judikatura Nejvyššího soudu nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. (obdobně nyní § 581 o. z.) lze přistoupit pouze na základě stoprocentně zjištěného skutku, a že soud vždy, podle konkrétních okolností jednotlivých případů, připomínal, že nelze mechanicky přejímat odborné závěry znalců obsažené v jimi zpracovaných posudcích a že je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu § 132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr.

15. Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že dospěl-li odvolací soud ke skutkovému závěru (že nebylo prokázáno, že dovolatel byl v rozhodné době omezen ve schopnosti činit předmětné právní jednání) hodnocením důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. (které odpovídá rozhodovací praxi – viz výše), je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

16. Jestliže dovolatel polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu (rozporuje je) a tvrdí, že provedené důkazy měly být hodnoceny jinak a že skutkový děj se stal odlišně, pak těmito námitkami (posuzováno podle obsahu) jednak (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci (a uplatňuje tak dovolací důvod, který k dispozici nemá), jednak nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem; to však – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).

17. K výtkám dovolatele ohledně hodnocení znaleckého posudku je současně vhodné uvést, že znalecký posudek je dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud zkoumá přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01). Daným východiskům odvolací soud dostál.

18. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

19. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka, že došlo k nepřijatelnému „přezajištění“ pohledávky věřitele, byla-li pro případ nesplnění povinnosti ze smlouvy o zápůjčce vedle směnky zajištěna současně i zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví dovolatele. V usnesení ze dne 23. října 2019, sen. zn. 33 ICdo 101/2019, na které v dané souvislosti poukazoval první žalovaný v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, shledal Nejvyšší soud z důvodu tzv. „přezajištění“ v rozporu s dobrými mravy ujednání o smluvní pokutě, které zajišťovalo pohledávku zajištěnou již souhrnem dalších pěti zajišťovacích prostředků (vedle vysokého sjednaného úroku, notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti a paušální náhrady nákladů smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě a závazek byl zajištěn i zajišťovací blankosměnkou a ručitelským závazkem třetí osoby); při vzájemném poměření povinností, k nimž se dlužník zavázal, s povinnostmi věřitele uzavřel, že pohledávka věřitele byla zajištěna dostatečnými zajišťovacími instrumenty, a proto smluvní pokuta již nemohla splňovat svoji sankční, preventivní ani uhrazovací funkci. V nyní posuzované věci však o takový případ nejde. Nadto je v praxi běžné, že při půjčce finančních prostředků vyšší hodnoty se věřitel nespokojí s jediným zajištěním své pohledávky (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020, sen. zn. 33 ICdo 40/2020, které vychází z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 33 ICdo 101/2019).

20. Obecně k možnosti současného zajištění pohledávky zástavním právem a směnkou srov. závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2971/2007, jež potud vycházejí z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněného pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

21. Jestliže odvolací soud při posouzení konkrétních a individuálně daných skutkových okolností uzavřel, že v daném případě dvojí zajištění pohledávky není rozporné s dobrými mravy, je jeho rozhodnutí i v tomto směru souladné s judikaturou dovolacího soudu.

22. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 13. května 2023), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby započat, činí 3 100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 4 114 Kč.

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 4. 2025

Mgr. Milan Polášek předseda senátu

Plný text

KSHK 45 INS XY 45 ICm XY 29 ICdo 85/2023-175

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce P. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Danielem Milićem, advokátem, se sídlem v [adresa] proti žalovaným 1/ Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem [adresa] b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby [IČO], jako insolvenčnímu správci dlužníka P. Z., zastoupenému JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 140 00, a 2/ P. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému opatrovníkem V. K., bytem XY, a JUDr. Pavlem Průšou, advokátem, se sídlem v Chotěboři, Klášterní 92, PSČ 583 01, o určení výše a pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 45 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci druhého žalovaného vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 45 INS XY, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2023, č. j. 45 ICm XY, 102 VSPH XY (KSHK 45 INS XY), o návrhu druhého žalovaného na odklad vykonatelnosti tohoto rozsudku, takto:

I. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2023, č. j. 45 ICm XY, 102 VSPH XY (KSHK 45 INS XY), se zamítá.

II. Právní moc rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2023, č. j. 45 ICm XY, 102 VSPH XY (KSHK 45 INS XY), se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 23. července 2020, č. j. 45 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) určil pravost pohledávky žalobce přihlášené do insolvenční řízení vedeného na majetek dlužníka P. Z. (druhého žalovaného) ve výši 230 068 Kč a ve „zbytku pohledávky“ žalobu zamítl (bod I. výroku), zamítl žalobu na určení pořadí pohledávky (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (body III. a IV. výroku).

2. K odvolání žalobce a druhého žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku větě první tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce má za druhým žalovaným pohledávku ve výši 46 058 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení z částky 500 000 Kč za období od 2. září 2016 do 24. října 2017; jinak se potvrzuje ve znění, že žalobce má za druhým žalovaným pohledávku ve výši 184 010 Kč z nezaplacené zápůjčky ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 1. července 2016 (první výrok). V bodu II. výroku změnil odvolací soud napadený rozsudek tak, že se určuje, že žalobce má právo na uspokojení pohledávky za druhým žalovaným ve výši 500 000 Kč ze zpeněžení tam označené nemovitosti (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).

3. Proti potvrzující části prvního výroku a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání.

4. Zároveň druhý žalovaný podal návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu z důvodu hrozící závažné újmy. Ta by dovolateli mohla vzniknou „neprodleným výkonem rozhodnutí“, tedy zpeněžením zajištěné nemovitosti, kterou užívá jako své obydlí. Dovolatel trpí bipolární poruchou osobnosti a ztráta obydlí by mohla vést k prudkému zhoršení jeho zdravotního stavu.

5. Pro dovolací řízení je rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v aktuálním znění.

6. Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit

a/ vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo

b/ právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

7. V usnesení ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 144/2018“), jakož i v usnesení ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016 (z nějž R 144/2018 výslovně vychází), Nejvyšší soud rozebral předpoklady, za nichž lze vyhovět návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí podle výše citovaného ustanovení. Jedním z těchto předpokladů je i to, že podle dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí odvolacího soudu lze (případně též ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) exekuci. Odtud plyne, že návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je zjevně bezdůvodný, jelikož předmětný rozsudek o určení výše a pořadí pohledávky má povahu rozsudku o určení, jenž se nevykonává. Nejvyšší soud proto návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti rozsudku bez dalšího zamítl.

8. V R 144/2018 Nejvyšší soud dále doplnil, že materiální právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí (či jeho výroku) je možné odložit jen tehdy, nemohou-li být negativní dopady rozhodnutí (výroku) do poměrů účastníka řízení (dovolatele) beze zbytku sistovány odkladem jeho vykonatelnosti.

9. Vzhledem k tomu, že postup podle § 243 o. s. ř. není podmíněn návrhem dovolatele, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda v poměrech dané věci případně nejsou splněny podmínky pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř.). Nejvyšší soud – přihlížeje k argumentaci dovolatele a k aktuálnímu stavu insolvenčního řízení [zejména k „výzvě“ insolvenčního soudu ze dne 19. dubna 2023 insolvenčnímu správci, aby s ohledem na dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu jednal o zpeněžení nemovitostí dlužníka se zajištěným věřitelem (žalobcem) a dle jeho pokynů nemovitosti zpeněžil (B-65)] – dospěl k závěru, podle něhož jsou splněny předpoklady pro odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku, jak byly Nejvyšším soudem formulovány v R 144/2018.

10. Vzhledem k tomu, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníků řízení, Nejvyšší soud rozhodl (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání), že právní moc dovoláním napadeného rozsudku se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání druhého žalovaného.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 6. 2023

Mgr. Milan Polášek předseda senátu