Plný text
KSOS 22 INS 2858/2024 29 NSČR 2/2026-B-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužnice J. A., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 2858/2024, o návrhu věřitele č. 3 B. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 746 01, o dovolání dlužnice, zastoupené Mgr. Sabinou Pliskovou, advokátkou, se sídlem [adresa] PSČ 796 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2025, č. j. KSOS 22 INS 2858/2024, 4 VSOL 299/2025-B-97, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. května 2025, č. j. KSOS 22 INS 2858/2024-B-49, Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) zamítl návrh věřitele č. 3 [B. B. (dále jen „věřitel B“)] na zrušení rozhodnutí o úpadku dlužnice (J. A.) [výrok I.] a zamítl jeho návrh na zrušení oddlužení dlužnice (výrok II.)
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Usnesením ze dne 1. března 2024, č. j. KSOS 22 INS 2858/2024-A-6, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice, povolil jí oddlužení a ustanovil insolvenčního správce.
2) Dne 3. července 2024 zveřejnil zprávu o oddlužení ze dne 13. června 2024 a o přezkumu z 20. května 2024 a 29. května 2024 obsažené v podáních insolvenčního správce B-4 a B-7 (B-8). Současně poučil účastníky insolvenčního řízení, že mohou podat námitky proti této zprávě do 7 dnů od zveřejnění vyhlášky v insolvenčním rejstříku; námitky podány nebyly.
3) Usnesením ze dne 23. července 2024, č. j. KSOS 22 INS 2858/2024-B-10, ve znění usnesení ze dne 25. července 2024, č. j. KSOS 22 INS 2858/2024-B-12, schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
4) Podáním ze dne 10. října 2024 (B-13) věřitel podal návrh na zrušení rozhodnutí o úpadku dlužnice a rozhodnutí o schválení jejího oddlužení, které následně doplnil podáními (B-23, B-24, B-28, B-30, B-31 a B-33). Namítl, že do insolvenčního řízení se přihlásili pouze čtyři věřitelé, přičemž přihláška věřitelky M. B. (dále jen „M. B.“) byla odmítnuta, jeho přihláška byla popřena; nepatrný dluh vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 172,- Kč byl (dle jeho informací) zcela uhrazen. V insolvenčním řízení tak „zůstala“ jen přihláška pohledávky věřitelky J. H. (dále jen „J. H.“) ve výši 15.369,76 Kč, kterou věřitel považuje za „pravděpodobně smyšlenou“. Podle věřitele sledovala dlužnice „oddlužením“ nepoctivý záměr; jedinou relevantní pohledávku (rozuměj pohledávku věřitele) popřela, ač byla přiznána (označeným) soudním rozhodnutím. Přitom insolvenční návrh podala neprodleně poté, kdy byl zřejmý výsledek řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 78/2020. Nepoctivý záměr dlužnice dále spatřuje v jejím pokusu převést v průběhu tohoto řízení (označené) nemovité věci na věřitelku J. H.; převod byl „odvrácen“ (až) nařízením předběžného opatření. Věřitel podal na dlužnici trestní oznámení, které bylo odloženo usnesením Policie České republiky ze dne 9. dubna 2024; v rámci podání vysvětlení J. H. přiznala, že nemovitosti měly být převedeny účelově a následně darovány zpět dlužnici. Podle názoru věřitele dovolatelka neuvedla (zatajila) další majetek a příjmy; není v úpadku, když má majetek v hodnotě převyšující 14 miliónů Kč a její závazky činí necelé 4 milióny Kč; není u ní dána ani mnohost věřitelů a v době podání insolvenčního návrhu neměla více věřitelů s pohledávkami déle než tři měsíce po splatnosti.
5) Dlužnice v podáních ze dne 18. října 2024 a 26. listopadu 2024 (B- 21 a B-27) konstatovala, že do oddlužení vstoupila s úmyslem transparentně vyřešit své dluhy a uspokojit věřitele v nejvyšší možné míře. Jako další věřitelku označila M. B. s pohledávkou z titulu smluvní pokuty ve výši 3,3 miliónů Kč splatnou 21. srpna 2017.
6) Do insolvenčního řízení dlužnice přihlásili pohledávky věřitelé Všeobecná zdravotní pojišťovna (ve výši 172,- Kč), J. H. (ve výši 15.369,76 Kč), věřitel B (ve výši 3.938.416,85 Kč) a M. B. (ve výši 6.593.800,- Kč)
Na tomto základě insolvenční soud ‒ cituje § 418 odst. 1, 3, 7 a 8 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 30. září 2024 – především konstatoval, že návrh na zrušení (pravomocného) usnesení, jímž bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice, není přípustný. Současně neshledal ani důvody pro zrušení schváleného oddlužení, když dlužnice plní řádně veškeré své povinnosti v souladu s § 412 insolvenčního zákona. Měl-li věřitel před schválením oddlužení za to, že dlužnice jedná nepoctivě, oddlužení zneužívá, mohl podat námitky proti zprávě o oddlužení a o přezkumu, což neučinil. Přitom po schválení oddlužení nevyšly najevo ani žádné okolnosti, na jejichž základě by bylo možno důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§ 418 odst. 3 insolvenčního zákona); nebylo zjištěno, že by dlužnice zatajovala příjmy; disponovala-li svým majetkem, učinila tak před schválením oddlužení a v době, kdy k tomu byla oprávněna.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání věřitele B usnesením ze dne 25. září 2025, č. j. KSOS 22 INS 2858/2024, 4 VSOL 299/2025-B-97, změnil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku tak, že zrušil schválené oddlužení dlužnice pro nepoctivý záměr (první výrok), prohlásil konkurs na její majetek (druhý výrok) a určil, že účinky prohlášení konkursu nastávají zveřejněním rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (třetí výrok).
Odvolací soud především (s poukazem na obsah spisu insolvenčního rejstříku a po doplnění dokazování) konstatoval, že:
a) Věřitel B přihlásil do insolvenčního řízení (mimo jiné) dílčí pohledávku č. 1 ve výši 3.598.103,61 Kč z titulu (označené) směnky vystavené dlužnicí [zaplacení směnky bylo předmětem řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 78/2020; rozsudkem ze dne 21. února 2024, č. j. 17 Cm 78/2020-362, byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. října 2020, jímž bylo dlužnici uloženo zaplatit věřiteli B 2.904.000,- Kč s 6% úrokem od 7. března 2020 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení 206.607,50 Kč; proti tomuto rozsudku podala dlužnice odvolání; odvolací řízení bylo přerušeno (viz usnesení o úpadku dlužnice)].
b) Bezprostředně poté, kdy byl v (shora označeném) řízení doručen zástupci dlužnice revizní znalecký posudek se závěrem, že podpis dlužnice na směnce je s vysokou pravděpodobností jejím pravým podpisem, převedla dlužnice (dne 3. září 2024) „téměř všechen svůj majetek“ na J. H.; k návrhu věřitele B Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. září 2023, č. j. 17 Cm 78/2020-301, které nabylo právní moci dne 22. prosince 2023, uložil dlužnici, aby se zdržela nakládání s (označenými) nemovitostmi). V rámci podání vysvětlení před orgánem „trestního řízení“ dlužnice a J. H. uvedly, že šlo o účelový převod.
c) Rozsudkem ze dne 24. října 2024, č. j. 3 ICm 1844/2024-42, insolvenční soud zamítl žalobu, kterou se věřitel B domáhal určení pravosti pohledávky za dlužnicí z titulu (označené) směnky; Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. března 2025, č. j. 3 ICm 1844/2024, 12 VSOL 38/2025-86 (KSOS 22 INS 2858/2024), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu. Důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že přihlášenou pohledávku popřeli insolvenční správce i dlužnice, přičemž věřitel B podal žalobu jen proti insolvenčnímu správci. Usnesením ze dne 9. července 2025, sen. zn. 29 ICdo 92/2025-117, Nejvyšší soud odložil právní moc posledně označeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném věřitelem B.
Následně odvolací soud – vycházeje z § 395 odst. 1 písm. a), § 405 odst. 1, § 412 odst. 1 písm. a) až g) a odst. 3 a § 418 odst. 3 insolvenčního zákona a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl k závěru, podle něhož byly naplněny důvody pro zrušení schváleného oddlužení dlužnice pro nepoctivý záměr.
Přitom zdůraznil, že:
1) Věřitel B je minimálně do právní moci rozhodnutí o dovolání ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sen. zn. 29 ICdo 92/2025 přihlášeným věřitelem a účastníkem insolvenčního řízení.
2) Nelze uvěřit dlužnici, že se snažila podáním insolvenčního návrhu a návrhem na povolení oddlužení o poctivé vypořádání se svými věřiteli; naopak vše nasvědčuje tomu, že zneužitím institutu oddlužení chtěla takovému vypořádání zabránit.
3) Před podáním insolvenčního návrhu (a po doručení revizního znaleckého posudku ohledně pravosti podpisu dlužnice na směnce v řízení ve věci sp. zn. 17 Cm 78/2020) převedla (označené) nemovitosti na J. H. (převod „byl zmařen“ předběžným opatřením soudu vydaným k návrhu věřitele B).
4) Ke dni vzniku (dlužnicí tvrzené) pohledávky J. H. z titulu zápůjčky měla dlužnice na účtu dostatek finančních prostředků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) k řešení právních otázek, které odvolací soud (podle jejího názoru) zodpověděl odchylně od ustálené (v dovolání označené) rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, vztahující se k podmínkám pro zrušení schváleného oddlužení pro nepoctivý záměr podle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona.
Dovolatelka připouští, že se pokusila převést (označené) nemovitosti, následně však dospěla k rozhodnutí vyřešit své finanční problémy transparentně a smysluplnou cestou insolvenčního řízení. Samotné podání insolvenčního návrhu, (časovou) souvislost s probíhajícím řízením vedeným pod sp. zn. 17 Cm 78/2020 a skutečnost, že nevyužila své finanční prostředky na účtu (a peněžní prostředky jí poskytla J. H.), nepovažuje z hlediska (ne)poctivosti záměru za právně významné. Napadené rozhodnutí hodnotí jako „nepřiměřeně tvrdé a spekulativní“, když podáním insolvenčního návrhu nikoho nepoškodila, napravila své předchozí jednání a v dobré víře nabídla majetek k uspokojení pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení. Oproti tomu věřitel B podal návrh na zrušení jejího oddlužení až poté, kdy pochybil při podání žaloby o určení pravosti a výše (jím přihlášené a dlužnicí a insolvenčním správcem popřené) pohledávky.
Konečně dovolatelka „žádá“, aby dovolací soud přihlédl k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř., když odvolací soud rozhodl o odvolání věřitele B v době, kdy tento již nebyl věřitelem v jejím insolvenčním řízení; napadené usnesení totiž vyhlásil a jeho zkrácené znění zveřejnil dne 25. září 2025, tj. v době, kdy již bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2025, sen. zn. 29 ICdo 92/2025 [tímto usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání věřitele B proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2025, č. j. 3 ICm 1844/2024, 12 VSOL 38/2025-86 (KSOS 22 INS 2858/2024)], které (podle jejího názoru) nabylo právní moci dne 24. září 2025, tj. dnem zveřejnění v insolvenčním rejstříku.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil.
Věřitel B považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl. Připomíná, že v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu byl stále přihlášeným věřitelem a účastníkem insolvenčního řízení, když usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 92/2025, nabylo právní moci až 2. října 2025 (tohoto dne bylo doručeno do datové schránky jeho právního zástupce); zveřejnění usnesení v insolvenčním rejstříku nemělo vliv na nabytí právní moci rozhodnutí.
Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice (1. března 2024) se v návaznosti na část první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 1. zákona č. 252/2024 Sb. uplatní v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c) a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II. (Přechodná ustanovení) bodu 2. a 3. zákona č. 252/2024 Sb.] i v době od 1. října 2024 insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024. Insolvenční zákon v tomto znění je rozhodný i pro dovolací řízení v této věci.
Dovolání dlužnice, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr. Srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením poctivý záměr ve smyslu § 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017.
3) Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda je oddlužením sledován nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a), § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona)], vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr, „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). Srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017.
4) Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr. Srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017).
5) Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka (ve smyslu závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněného pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu dlužníkova předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné). Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom závěr odvolacího soudu, podle něhož byly naplněny důvody pro zrušení schváleného oddlužení dlužnice pro nepoctivý záměr, neshledává Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřeným. K tomu viz skutečnosti týkající se snahy o účelový převod (označených) nemovitostí dlužnice na J. H., okolností vzniku pohledávky J. H., ve spojení se zjištěním ohledně stavu finančních prostředků na účtu dlužnice (tj. neexistence důvodu pro vznik této pohledávky), a stavu soudního řízení vedeného pod sp. zn. 17 Cm 78/2020. Nelze též přehlédnout ani fakt, že dlužnice v insolvenčním návrhu spojeném s návrhem na povolení oddlužení nejprve sama potvrdila existenci pohledávky věřitele B (ve výši 2.904.000,- Kč), čímž splnila (ve spojení s údajem o pohledávce J. H. ve výši 15.000,- Kč) předpoklad plurality věřitelů pro zjištění svého úpadku; přesto následně tuto pohledávku popřela. Samotná skutečnost, že věřitel B podal návrh na zrušení schváleného oddlužení dlužnice až poté, kdy insolvenční správce dlužnice v rámci incidenčního sporu o určení pravosti a výše pohledávky (vedeného u insolvenčního soudu sp. zn. 3 ICm 1844/2024) namítl, že věřitel B nepodal žalobu (i) proti popírající dlužnici, není způsobilá na shora uvedeném nic změnit.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že ve vztahu k námitce, podle níž odvolací soud rozhodl o odvolání věřitele B v době, kdy tento již nebyl věřitelem v insolvenčním řízení dlužnice, dovolatelka nevymezila důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a bod 17. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2026, sp. zn. III. ÚS 3369/24).
S přihlédnutím k § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje jako dovolací důvod tzv. zmatečnostní vady řízení podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu