Plný text
KSPH 37 INS XY 29 NSČR 36/2014-B-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníků M. L., narozeného XY, bytem XY a J. L., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 37 INS XY, o schválení oddlužení, o dovolání věřitele T SERVIS s. r. o., se sídlem [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, se sídlem [adresa] PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2013, č. j. KSPH 37 XY, KSPH 37 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Věřitel T SERVIS s. r. o. podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu. Přípustnost dovolání vymezil v článku II. dovolání tak, že:
„Dovolání je přípustné s ohledem na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“), jelikož má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“ (které je - stejně jako dále zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), Nejvyšší soud vysvětlil, že:
„Dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o. s. ř., ani v režimu § 237 o. s. ř.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit“.
Srov. k tomu i usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013.
Obsah článku II. dovolání ve světle výše uvedeného zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu