Plný text
KSHK 33 INS 28564/2019 29 NSČR 78/2026-B-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka N. K., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 33 INS 28564/2019, o zrušení oddlužení, o dovolání dlužníka zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, se sídlem v [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2026, č. j. KSHK 33 INS 28564/2019, 5 VSPH 1624/2025-B-109, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 6. října 2025, č. j. KSHK 33 INS 28564/2019-B-74, Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „insolvenční soud“) zrušil schválené oddlužení dlužníka (N. K.) pro nepoctivý záměr dlužníka (bod I. výroku), zastavil řízení (bod II. výroku), určil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce (Kancelář správců v. o. s.) v celkové výši 73 023,50 Kč včetně daně z přidané hodnoty (bod III. výroku) a zprostil insolvenčního správce funkce (bod IV. výroku).
2. Podle insolvenčního soudu dlužník po celou dobu trvání oddlužení soustavně a závažným způsobem neplnil povinnosti vyplývající ze schváleného splátkového kalendáře. Za významné soud považoval rovněž to, že dlužníku v průběhu oddlužení vznikly další splatné závazky vůči České správě sociálního zabezpečení (dále též jen „ČSSZ“) a Vojenské zdravotní pojišťovně (dále též jen „VoZP“), a porušil tak povinnost nepřijímat nové závazky, které není schopen plnit. Dále insolvenční soud uzavřel, že dlužník nevynakládal veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat k uspokojení věřitelů, a že řádně nedokládal své příjmy a majetkové poměry.
3. Na tomto základě měl insolvenční soud za splněné podmínky pro zrušení oddlužení, neboť dlužník neplnil řádně podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Současně shledal okolnosti odůvodňující důvodný předpoklad, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr, neboť přes existenci příjmů a pracovních možností dlužník dlouhodobě neposkytoval věřitelům odpovídající plnění a oddlužení fakticky „udržoval“ pouze minimálními platbami. Jelikož dlužník neměl majetek postačující ani k vedení konkursu, insolvenční soud po zrušení oddlužení insolvenční řízení podle § 418 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zastavil.
4. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil bod I. výroku usnesení insolvenčního soudu a v bodech II., III. a IV. je změnil tak, že se na majetek dlužníka prohlašuje konkurs.
5. Odvolací soud přisvědčil závěru insolvenčního soudu, že zrušení oddlužení je namístě podle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona. Za rozhodující považoval, že dlužník v roce 2019 neuvedl v seznamu majetku nemovitost nacházející se na Slovensku, přestože o její existenci věděl. Ani případná nízká hodnota tohoto majetku jej neopravňovala k jeho zatajení. Navíc následně nemovitost prodal sám, místo aby ji vydal insolvenčnímu správci ke zpeněžení. Současně měl odvolací soud za prokázané, že dlužník zkresloval údaje o svých příjmech, tedy opakovaně a systematicky vykazoval nižší příjmy, než jakých ve skutečnosti dosahoval. Vysvětlení dlužníka, že šlo pouze o administrativní pochybení způsobené péčí o nemocnou matku, odvolací soud nepřijal. Naopak uzavřel, že okolnosti případu zakládají důvodný předpoklad úmyslného zatajování majetku a příjmů, a tedy i nepoctivého záměru sledovaného oddlužením.
6. Nadto odvolací soud konstatoval, že dlužníkovi po schválení oddlužení vznikly nové, dlouhodobě neuhrazené závazky (vůči ČSSZ a VoZP), které byly po splatnosti déle než 30 dnů a jejichž vznik zavinil. Z tohoto důvodu byly splněny i podmínky pro zrušení oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona.
7. Na rozdíl od insolvenčního soudu odvolací soud neshledal důvody pro zastavení insolvenčního řízení. V průběhu odvolacího řízení totiž bylo zjištěno, že na účtu majetkové podstaty se nachází více než 546 000 Kč získaných z prodeje nemovitosti, takže majetek dlužníka nelze považovat za zcela nepostačující k uspokojení věřitelů. Proto odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
8. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené usnesení závisí (posuzováno dle obsahu dovolání) na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci zejména v tom, že odvolací soud dovodil naplnění nepoctivého záměru primárně z okolnosti, že v seznamu majetku neuvedl spoluvlastnický podíl na nemovitosti a následně jej sám zpeněžil; závěr odvolacího soudu považuje za formalistický. Dle dovolatele je totiž rozhodující, zda ze všech okolností věci plyne, že jednal s cílem poškodit věřitele, zneužít oddlužení a uchovat majetkovou hodnotu mimo majetkovou podstatu nebo zabránit jejímu použití k uspokojení věřitelů. Takový závěr však v projednávané věci nemohl být učiněn, neboť dovolatel (v dobré víře) nezahrnul nemovitost do seznamu majetku z důvodu její bezcennosti při zahájení insolvenčního řízení a následný výtěžek z jejího prodeje (v důsledku změny územního plánu) řádně vydal do majetkové podstaty. Dovolatel má tedy za to, že se soudu nepodařilo prokázat jeho nepoctivý záměr, resp. úmysl poškodit věřitele.
10. Současně dovolatel namítal, že nebyly dány ani důvody pro zrušení oddlužení dle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona z důvodu vzniku nových peněžitých závazků, neboť samotná existence dluhu vůči veřejnoprávní instituci nepostačuje k závěru, že jsou splněny všechny podmínky pro zrušení oddlužení. Namítal zejména, že vzniklé závazky nebyly výsledkem jeho zavinění a že sám do majetkové podstaty poskytl prostředky způsobilé k úhradě daných závazků.
11. Dovolatel konečně uvedl, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť zamítl (pro nadbytečnost) jím navržené důkazy, ačkoliv byly relevantní zejména pro posouzení jeho dobré víry, platební schopnosti a zavinění vzniku závazků. Má za to, že v jeho jednání nelze spatřovat nepoctivý záměr, ale naopak maximální snahu o uspokojení věřitelů, přičemž nesrovnalosti v uváděných příjmech byly způsobeny administrativní chybou.
12. Insolvenční správce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem.
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
14. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
15. Učinil tak proto, že v posouzení otázky, zda byly splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení dle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. září 2024), je napadené usnesení souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jde především o tyto judikaturní závěry:
16. Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“)].
17. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo (R 86/2013).
18. Ustanovení § 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/, § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 insolvenčního zákona pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročníku 2020, pod číslem 63].
20. V tom, že dlužník v seznamu závazků zamlčel některé své věřitele a že v seznamu svého majetku neoznačil část svého majetku Nejvyšší soud spatřuje vzorový příklad toho, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr (R 86/2013).
21. Souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“ (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 41/2017).
22. Podle dovoláním nikterak nezpochybněných skutkových zjištění dlužník v seznamu závazků ze dne 27. listopadu 2019 (A-2), připojeném k insolvenčnímu návrhu spojenému s návrhem na povolení oddlužení (A-1), neuvedl, že je vlastníkem pozemku v k. ú. XY a „čestně prohlásil“ (a svým podpisem stvrdil), že údaje uvedené v tomto seznamu jsou „správné a úplné“. Posléze vyšlo najevo, že dlužník již v roce 2019 věděl, že je vlastníkem příslušné nemovitosti nacházející se v zahraničí (v seznamu majetku ji tak neuvedl úmyslně, údajně z důvodu její tehdejší bezcennosti), a dále v průběhu odvolacího řízení (po tvrzeném zvýšení hodnoty předmětné nemovitosti v důsledku změny územního plánu) přistoupil k prodeji této nemovitosti (namísto toho, aby ji vydal insolvenčnímu správci ke zpeněžení).
23. Odvolací soud správně usoudil na nepoctivý záměr dlužníka z okolnosti zatajení nemovitého majetku, neboť dlužník je obecně povinen uvést v seznamu majetku veškerý svůj majetek. Hodnocení, zda jde o majetek zpeněžitelný v insolvenčním řízení, není na dlužníku. Jinak řečeno, dlužníkova subjektivní představa, že určitý majetek, jenž je obecně (druhově) vnímán jako majetek hodnotný, má nulovou hodnotu, se může promítnout v seznamu majetku v údaji o dlužníkem odhadované hodnotě majetku, nikoli tak, že dlužník tento majetek (v daném případě podíl na zahraniční nemovitosti) v seznamu majetku pomine (srov. opět R 86/2013). Již tato samotná okolnost umožňuje učinit závěr, že dovolatel jednal v nepoctivém záměru. Na uvedeném závěru pak ničeho nemění ani skutečnost, že výtěžek z prodeje tohoto majetku nakonec dlužník vydal do majetkové podstaty.
24. V poměrech projednávané věci tudíž nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že úvaha odvolacího soudu o nepoctivém záměru dovolatele není zjevně nepřiměřená (odpovídá výše citované judikatuře), a Nejvyšší soud nemá důvod ji v mezích své přezkumné činnosti jakkoli korigovat.
25. Konečně k výtkám dovolatele ohledně neprovedení veškerých jím navržených důkazů je třeba zmínit, že ustálenou judikaturou k výkladu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“), anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněný pod číslem 83/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2019“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98. Z R 39/1999, R 71/2009 a R 83/2019 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné). Napadené rozhodnutí je i s touto judikaturou v souladu.
26. Nejvyšší soud nemá pochyb, že důkazní návrhy jsou v rozsahu, v němž směřovaly k okolnostem zatajení a následného zpeněžení nemovitosti, nadbytečné. Dlužník nezpochybňuje, že nemovitost neuvedl v seznamu majetku, a nezpochybňuje ani to, že tak neučinil ani poté, kdy se (údajně) dozvěděl o zvýšení hodnoty tohoto majetku, jakož ani to, že namísto toho, aby v tomto okamžiku sdělil údaje o dotčeném majetku insolvenčnímu správci (jako osobě s dispozičním oprávněním), sám majetek zpeněžil. Za tohoto stavu nemohly další důkazy přivodit odlišný skutkový podklad pro posouzení, zda uvedené jednání svědčí o důvodném předpokladu nepoctivého záměru.
27. Posouzení další dovolatelem předestřené otázky (naplnění podmínek pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) pak již v poměrech dané věci nemohlo nijak ovlivnit správnost závěru odvolacího soudu o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud proto neměl důvod připustit dovolání ani k řešení této otázky.
28. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného usnesení, kterou odvolací soud změnil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zastavení insolvenčního řízení tak, že se na majetek dlužníka prohlašuje konkurs, je samostatným důvodem odmítnutí dovolání skutečnost, že neobsahuje žádné důvody, pro které by tento výrok nemohl samostatně obstát. Výrok o prohlášení konkursu na majetek dlužníka má povahu výroku závislého na výroku o zrušení oddlužení. V režimu ustanovení § 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. by tedy byl automaticky odklizen (zrušen), kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným a důvodným v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zrušení oddlužení. To však nic nemění na skutečnosti, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o prohlášení konkursu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněné pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i (k přípustnosti dovolání) důvody R 86/2013.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
Mgr. Milan Polášek předseda senátu