Plný text
29 Odo 1050/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobkyně K. K., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému Ing. T. K., jako správci konkursní podstaty úpadce B. d. K. s. Ř., zastoupenému, advokátem, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu bytu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 123/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 13 Cmo 539/2003-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 4. září 2002, č. j. 12 Cm 123/99-38, jímž Městský soud v Praze odmítl jako opožděné odvolání žalobkyně podle § 208 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“ ). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že odvolání je opožděné, jelikož odvoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2002, č. j. 12 Cm 123/99-23, byl žalobkyni doručen 21. února 2002 a tato odvolání podala na poštu k přepravě až 11. března 2002.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítala nesprávné právní posouzení počátku běhu odvolací lhůty na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu. Přípustnost dovolání opírala o ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (tedy ve znění před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Přitom poukazovala na ustanovení bodu 17., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (s přihlédnutím k tomu, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 30. prosince 1998). Dále žalobkyně uplatňovala námitky i proti správnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2002.
Žalovaný ve vyjádření považuje dovolání za nedůvodné, rozporné se zákonem.
Dovolání žalobkyně se týká toho, jak bylo naloženo s jejím odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. ledna 2002, vyhlášeném v řízení zahájeném před 1. lednem 2001.
Podle bodu 1., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.
Pro závěr, že ustanovení občanského soudního řádu ve znění zákona č. 30/2000 Sb. se uplatní i pro řízení zahájená před 1. lednem 2001, není z pohledu citovaného ustanovení podstatné, jak dlouhou dobu před tímto datem řízení probíhalo a kolik procesních úkonů soud učinil v době od 1. ledna 2001. V bodech 2. až 29. hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. není o situaci, kdy soud odvolání proti rozsudku vydanému po 1. lednu 2001 odmítne, uvedeno ničeho. Odtud plyne, že - ve shodě s výše cit. bodem 1. přechodných ustanovení - pro odvolací i dovolací řízení je nutno užít občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 a dovolatelka se mýlí, usuzuje-li jinak (shodně srov. též rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 626/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2002, pod číslem 177).
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu pak upravují ustanovení § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 o.s. ř. přípustnost dovolání nezakládá proto, že rozhodnutí odvolacího soudu není usnesením „ve věci samé“. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z dalších výše uvedených ustanovení občanského soudního řádu, když odvoláním napadené usnesení odvolacího soudu nelze podřadit pod žádný z případů v těchto ustanoveních taxativně uvedených. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni. Tato odměna pak – v intencích § 14 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů – sestává z částky 375,- Kč, když advokát žalovaného v dovolacím řízení učinil jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů určenou dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., částkou 75.- Kč tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem částku 450,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 27. ledna 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu