Plný text
29 Odo 139/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Františka Faldyny, CSc., v právní věci žalobkyně Ing. A. T., proti žalované JUDr. S. M., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Z., spol. s r. o., o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, o osvobození žalobkyně od soudních poplatků, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 28 Cm 5/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2005, č. j. 3 Cmo 165/2004-72, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 22. prosince 2003, č. j. 28 Cm 5/2000 - 59, jímž Krajský soud v Brně nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). V dovolání snáší argumenty na podporu uplatněného dovolacího důvodu a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že jí přizná osvobození od placení soudních poplatků.
Dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o žádosti (návrhu) účastníka řízení o přiznání osvobození od placení soudních poplatků, není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné.
Je tomu tak proto, že nejde o žádný z případů vypočtených v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Tomu, aby bylo možné založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. pak brání skutečnost, že nejde o usnesení „ve věci samé“ (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. 29 Odo 205/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2002, pod číslem 102).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Důvod k přerušení řízení Nejvyšší soud rovněž neshledal, neboť oproti mínění dovolatelky shledává ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. ústavně konformním.
Toliko pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že tzv. vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je žalobou určovací a nikoli (jak tvrdí odvolací soud) žalobou o splnění povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2004, pod číslem 179).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. února 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu