29 Odo 1549/2006

Plný text

29 Odo 1549/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně G. R., k. s., zastoupené JUDr. F. H. Ph.D., advokátem, , proti žalovaným 1) J. H., a 2) E.H., , oběma zastoupeným JUDr. P. Š., advokátem, , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 128/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2004, č.j. 9 Cmo 437/2003-134, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. února 2003, č.j. 39 Cm 128/2002-87, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. července 2002, č.j. 39 Sm 389/2002-36, jímž žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 4,382.332,01 Kč s 6% úrokem od 20. dubna 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu 14.607,- Kč a náklady řízení.

Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování - vyšel z toho, že:

1) dne 21. prosince 1995 byla mezi „I. a P. b., a. s.“ (dále jen „banka“) a T. ., s. r. o. (dále jen „společnost“) uzavřena smlouva o úvěru, na základě které banka společnosti poskytla úvěr ve výši 3,000.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“);

2) pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna cizí směnkou vystavenou 21. prosince 1995 nikoli na řad banky, akceptovanou společností a avalovanou žalovanými;

3) dne 21. prosince 1995 vystavila společnost jednající prvním žalovaným vyplňovací prohlášení směnečné, podle něhož společnost odevzdala bance „krycí“ blankosměnku bez uvedení směnečné sumy a data splatnosti, s tím, že blankosměnka slouží k zajišťování všech splatných pohledávek včetně příslušenství ze smlouvy o úvěru, přičemž věřitel (rozuměj banka) není oprávněn blankosměnku převést, postoupit nebo zastavit třetí osobě;

4) dne 19. června 2000 byla mezi bankou a Č. o. b., a. s. uzavřena smlouva o prodeji podniku;

5) postupními smlouvami datovanými 15. dubna 2002 byla směnka převedena z Č. o. b., a. s. na CZ R., a. s. a z CZ R., a. s. na žalobkyni (v obou případech došlo k převodu směnky poté, co na nabyvatele směnky byla převedena i směnkou zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru).

Odkazuje na ustanovení čl. I § 1, § 11 odst. 2, § 31, § 48 odst. 1, § 70 odst. 1 a § 73 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), shledal soud prvního stupně námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu nedůvodnými. Přitom uzavřel, že:

1) směnka obsahuje veškeré náležitosti cizí směnky;

2) směnka byla splatná 19. dubna 1999 a žaloba byla podána dne 18. dubna 2002, pročež je - vzhledem k tříleté promlčecí lhůtě - nedůvodná námitka promlčení;

3) směnka na přívěsku obsahuje doložku „jako aval“ za směnečníka, jsou uvedena jména a příjmení avalů, rodná čísla a jejich bydliště včetně jejich vlastnoručních podpisů; aval byl sjednán platně a žalovaní jsou pasivně věcně legitimováni;

4) směnka byla vystavena nikoli na řad banky, do jejíchž práv vstoupila podle smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 Č. o. b., a. s., která směnku v souladu se směnečným zákonem převedla na CZ R., a. s., jež dále směnku převedla na žalobkyni; přitom shledal nedůvodnou námitku smluvního zákazu převodu blankosměnky, argumentuje, že „směnka je převoditelná neomezeně a oběhu směnky nelze žádným způsobem zabránit“, pročež k převodu směnky došlo platně a žalobkyně je ve věci aktivně legitimována;

5) žalobou uplatněný „nárok“ vyhovuje ustanovení čl. I § 48 odst. 1 směnečného zákona a není tudíž „neurčitý“.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. listopadu 2004, č.j. 9 Cmo 437/2003-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným, akcentuje, že „podstatou odvolání žalovaných“ je námitka nedostatku legitimace žalobkyně a žalovaných „z důvodu nedodržení ujednání o zákazu převodu blankosměnky“. Předmětem zmíněného zákazu - pokračoval odvolací soud - je blankosměnka jako „neúplný cenný papír“ vystavěný na zajištění „závazku“ ze smlouvy o úvěru (srov. čl. I § 10 směnečného zákona). Jelikož předmětem „převodu“ směnky v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 nebyla blankosměnka, nýbrž „listina vzniklá po jejím doplnění, tedy směnka jako perfektní cenný papír“, což platí i o následných převodech dle smluv o postoupení pohledávek uzavřených podle ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud uzavřel, že „nedostatek legitimace byť jedné ze stran sporu nebyl dohledán“.

Současně shledal nedůvodným poukaz žalovaných na zákaz „převodu pohledávky“ obsažený v ustanovení § 525 odst. 2 obč. zák., s tím, že se vztahuje „k pohledávce ve smyslu obecně občanskoprávním“, a nelze jej aplikovat na převod směnky, jenž upravuje „jako lex specialis“ ustanovení § 11 odst. 2 směnečného zákona.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovozujíce, že má po právní stránce zásadní význam, když řeší „otázku aktivní a pasivní legitimace sporných stran a otázku promlčení směnečného nároku v rozporu s hmotným právem“.

Dovolatelé zdůrazňují, že z jejich výpovědí jednoznačně vyplynulo, že zákaz převodu blankosměnky byl sjednán „pro cenný papír vystavený na zajištění úvěru, a že by bez tohoto ujednání k avalu nepřistoupili“.

Dále namítají, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s uplatněnou „relativní“ námitkou spočívající v nedostatku aktivní a pasivní legitimace sporných stran, akcentujíce, že ani postupitelem ani postupníkem nebyla „do současné doby cese žalovaným oznámena resp. prokázána“. „Z důvodu nesplnění této notifikační povinnosti došlo k výkonu směnečného práva v rozporu s právními předpisy“, přičemž „následně nato lze mít oprávněnou námitku promlčení směnečného nároku s ohledem na právní neúčinnost postoupení směnečné pohledávky vůči žalovaným“.

Proto dovolatelé požadují, aby dovolací soud rozhodnutí soudu nižších stupňů zrušil.

Žalobkyně se s odůvodněním rozhodnutí soudu nižších stupňů ztotožňuje a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledává.

Je tomu tak již proto, že vyplňovací prohlášení obsahuje zákaz převodu blankosměnky, přičemž v projednávané věci došlo k přechodu (z banky na Československou obchodní banku, a. s.) a následně k převodu směnky (po jejím vyplnění bankou o údaje směnečné sumy a data splatnosti). Soudní praxe je pak jednotná závěru, že dohody zakazující převod směnky jsou sice možné, nicméně nezakládají u směnky (bez ohledu na to zda jde o směnku na řad či o rektasměnku) neplatnost převodu směnky, je-li tento proveden v souladu s předpisy směnečného práva (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod číslem 118, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1446/2006, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2004, sp. zn. 5 Cmo 242/2004).

Na po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výhrady žalovaných o „nesplnění notifikační povinnosti“ (srov. § 526 obč. zák.), když splnění oznamovací povinnosti postupitele nemá na vliv na platnost postupní smlouvy a vznik aktivní legitimace postupníka.

Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr o nedůvodnosti námitky promlčení, když - jak je zřejmé z obsahu dovolání - správnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelé zpochybnili právě „s ohledem na právní neúčinnost postoupení směnečné pohledávky“.

Jelikož dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243 b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243 b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalovaným vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 7.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. srpna 2008

JUDr. Petr G e m m e l

předseda senátu

Plný text

28 Cdo 1549/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a/ E. A., b/ E. Z., oba zastoupeni advokátkou, proti žalované České republice, jejímž jménem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 235/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2006, č. j. 21 Co 508/2005-178, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 6. 2005, č. j. 4 C 235/95-151, kterým byla zamítnuta žaloba o vydání části pozemku „c“ parc. č. [parcela] - zbořeniště v k.ú. P., jak je vymezena v geometrickém plánu ze dne 24. 11. 1992 pod č. j. 091-920-902, do podílového spoluvlastnictví obou žalobců, každému k ideální jedné polovině. Žalobci byli společně a nerozdílně zavázáni nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 939,50 Kč.

Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně a) uplatnila žalobou dne 29. 3. 1992 nárok na vydání předmětné věci u Okresního soudu v Prostějově. Podáním ze dne 5. 11. 1992 však vzala svůj návrh zpět a Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 11. 1992, č. j. 19 Co 335/92-32, řízení zastavil. Žalobkyně, nyní společně se žalobcem b), následně uplatnila nárok znovu dne 30. 10. 1995. Žalovaná vznesla námitku „promlčení“ podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jak soud prvního stupně tak soud odvolací dovodily prekluzi restitučního nároku, tedy jeho zánik.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které opírali o tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelé namítali procesní pochybení soudů nižších instancí, jež v případech v dovolání vypočtených měly negativně zasáhnout do práv žalobců. Žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila odkazem na správnost napadeného rozsudku a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud shledal, že žalobci, zastoupení advokátkou, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (jen tato varianta připadala při shodě rozsudků nižších instancí - bez předchozí kasace v intencích § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - v úvahu). Dovolací důvod, spočívající podle nich v nesprávném právním posouzení věci, uplatnili podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolání není přípustné.

Podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinný výzvě k vydání věci, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Po předchozím zastavení řízení, kterým dříve uplatněný restituční nárok pozbyl právní účinky, uplatnili žalobci nárok až dne 30. 10. 1995. Přitom žalobci nepodléhali žádným výchozím zákonným omezením ve smyslu citovaného restitučního zákona, trvalý pobyt měli v České republice, a tak jim lhůta pro uplatnění nároku u soudu uběhla dnem 1. 4. 1992. Lhůta je prekluzivní, jak výslovně dovodil zejména Ústavní soud ve svém plenárním stanovisku ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS – st. 7/98.

Po stránce hmotněprávního posouzení věci (určující právní otázky) tedy odvolací soud nepochybil; jeho rozsudek nevykazuje ani judikatorní přesah resp. kontradikci.

Přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé, pak nelze posuzovat ta tvrzení dovolatelů, jež odpovídají dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vada řízení s následkem nesprávného rozhodnutí). Právě taková tvrzení však dovolání obsahuje, aniž by současně vymezilo jednoznačně položenou právní otázku, kterou by měl dovolací soud posoudit. V těchto směrech již Nejvyšší soud judikoval, že předmětem dovolacího přezkumu se mohou stát v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tvrzení korespondující dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004).

Podstatná část dovolání však obsahovala vylíčení procesních námitek, aniž by podepřela dovolání z hlediska jeho přípustnosti pro případný zásadní právní význam napadeného rozsudku; nebylo by ji možné podrobit ani pozdějšímu přezkumu stran její důvodnosti.

Zákonné znaky pro přípustnost dovolání, jak je stanoví § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy nebyly naplněny, a dovolací soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Úspěšné protistraně nevznikly v řízení žádné náklady.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. května 2007

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu