29 Odo 457/2003

Plný text

29 Odo 457/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Ivany Štenglové, v konkursní věci dlužnice L., akciové společnosti, o návrhu věřitelů a) L. V. M., s. r. o., a b) S. B. s. r. o., o návrhu věřitelů na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 38 K 32/99, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 1 Ko 135/2001-154, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 1 Ko 135/2001 154, potvrdil k odvolání dlužnice jako věcně správné usnesení ze dne 20. března 2001, č. j. 38 K 32/99 - 96, jímž Krajský soud v Brně prohlásil na základě návrhu věřitelů a) L. V. M., s. r. o. a b) S. B. s. r. o. konkurs na majetek dlužnice. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že dlužnice je - ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 a § 12a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - v úpadku pro platební neschopnost.

Stejně jako soud prvního stupně měl odvolací soud za doložené splatné pohledávky navrhujících věřitelů, přičemž k dalším věřitelům dlužnice s pohledávkami po lhůtě splatnosti přiřadil P. a c. v T. a. s. a Českou správu sociálního zabezpečení, s tím, že takto bylo osvědčeno, že dlužnice má další věřitele, kterým po delší dobu neplní své splatné závazky. K námitce dlužnice, že má vůči státu pohledávku z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, odvolací soud uzavřel, že tuto pohledávku dlužnice nedoložila a z jejího vyjádření je patrno, že tvrzená pohledávka je sporná a soudní řízení o ní bylo zastaveno. K této pohledávce proto nelze podle odvolacího soudu přihlížet, přičemž užití ustanovení § 352 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ani § 561 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) nepřichází v úvahu. Z okolností případu pak neplyne ani existence jiné osoby, s jejíž pomocí by závazek dlužnice vůči věřitelům byl splnitelný a ze shora uvedených důvodů nelze za tuto osobu považovat ani stát. Všechny doložené pohledávky jsou peněžité a žádná není s alternativním předmětem plnění, takže dlužnice nemá ani volbu způsobu jejich plnění (a to ani podle § 327 obch. zák.).

Dlužnice, posléze zastoupená advokátem, podala proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, namítajíc, že odvolací soud se v plném rozsahu nezabýval jejími odvolacími důvody, a to:

1) její stížností na průběh konkursního řízení,

2) obsahem spisů týkajících se jí podaných trestní oznámení, a

3) tím, že její žaloba o náhradu škody a trestní oznámení předcházela prohlášení konkursu na její majetek.

Dále odvolacímu soudu vytýká, že chybně uvedl, že řízení o její žalobě na náhradu škody bylo zastaveno, jelikož Krajský soud v Ostravě na základě jejího odvolání rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Tím, že nerespektoval její tvrzení, odvolací soud podle dovolatelčina přesvědčení celou věc posoudil nesprávně po stránce právní, a to zejména při aplikaci ustanovení § 352 obch. zák., § 561 obč. zák., § 1 odst. 3 ZKV, článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 1 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, § 238, § 238a odst. 1 písm. b/ až g/ a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné i proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání. Dle ustanovení § 238a odst. 2 o. s. ř. však v takovém případě platí obdobně ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.

Z uvedeného plyne, že podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je možné přípustnost dovolání založit jen ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jinak řečeno, dovolání proti napadenému potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu může být přípustné jen za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podmínka, aby šlo o rozhodnutí „ve věci samé“, je v tomto případě splněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „R 51/2003“/).

Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. přitom určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nejvyšší soud pak ani po zvážení všech kritérií, jejichž prostřednictvím lze usuzovat na zásadní významnost rozhodnutí, napadené rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce nepokládá.

Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde.

Dovolatelka se výslovně nepřihlašuje k žádnému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., po obsahové stránce je však její dovolání kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, která je uplatnitelná právě prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Z otázek, o jejichž zodpovězení dovolatelka žádá, však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovodit nelze.

Tak především Nejvyšší soud uvádí, že na zásadní významnost napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z toho, že odvolací soud se při posuzování podmínek pro prohlášení konkursu na její majetek nezabýval její stížnosti na další průběh konkursu. V rozhodnutí, jímž odvolací soud posuzuje správnost usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu na majetek dlužníka nezkoumá a logicky vzato ani nemůže zkoumat opodstatněnost opatření přijatých po rozhodnutí o prohlášení konkursu a v důsledku tohoto prohlášení. Jak Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení uveřejněném pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v řízení o odvolání dlužníka proti usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek jsou z hlediska konkursního práva rozhodné skutečnosti, které nastaly nebo vznikly nejpozději ke dni prohlášení konkursu soudem prvního stupně (srov. § 12a odst. 2 a § 13 odst. 6 ZKV). Ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. tím není dotčeno.

Přípustnost dovolání nelze dovodit na základě námitky, že odvolací soud se nezabýval obsahem spisů týkajících se dovolatelkou podaných trestních oznámení (z nichž dovolatelka dovozuje vůči státu pohledávku z titulu náhrady škody způsobené rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem), a tím, že její žaloba o náhradu škody a trestní oznámení předcházela prohlášení konkursu na jejím majetek. V tomto směru Nejvyšší soud opět již dříve uzavřel (v usnesení uveřejněném pod číslem 83/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda je v úpadku formou platební neschopnosti (§ 1 odst. 2 věta druhá ZKV) ani k výši těchto pohledávek. Přitom není významné ani to, zda řízení o dovolatelkou tvrzené pohledávce dosud probíhá, nebo již bylo skončeno a zda dovolatelce tato pohledávka náleží podle článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. či nikoliv.

Zásadní význam napadeného rozhodnutím po stránce právní nespočívá ani ve výkladu ustanovení § 352 obch. zák. Toto ustanovení se zabývá dodatečnou nemožností plnění, leč ve spojení s dovolacími argumenty nemá pro věc žádný význam. Situace, kdy dovolatelka neplní své závazky po lhůtě splatnosti proto, že její dlužník (ať již domnělý nebo skutečný) též neplní svůj závazek, režimu uvedeného ustanovení nepodléhá. Obdobně to platí o ustanovení § 561 obč. zák., ke kterému již odvolací soud správně uvedl, že dovolatelka výběr ve volbě plnění, jež má poskytnout svým věřitelům neměla. Zbývá dodat, že odkaz na uvedené ustanovení je zcela bezpředmětný, jestliže dovolatelka na své splatné závazky neplnila vůbec.

Zcela nepřípadný je argument nesprávností výkladu ustanovení § 1 odst. 3 ZKV. Toto ustanovení se totiž zabývá úpadkem formou předlužení, kdežto soudy nižších stupňů dovodily úpadek dlužnice pro platební neschopnost (tedy dle § 1 odst. 2 ZKV).

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. tedy dovolání rovněž není přípustné.

Skutečnost, že odvolací soud účastníky v napadeném usnesení nesprávně poučil, že dovolání je přípustné bez dalšího, přípustnost dovolání rovněž nezakládá; toto pochybení mělo toliko za následek, že - v intencích § 240 odst. 3 o. s. ř. - účastníkům řízení uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (srov. k tomu shodně i R 51/2003).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2006

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Plný text

29 Odo 457/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci konkursu dlužnice LENA, akciové společnosti, se sídlem v [adresa] identifikační číslo [IČO], zastoupené opatrovníkem J. P., bytem XY, o návrhu věřitelů A) LACRUM Velké Meziříčí, s. r. o., se sídlem ve [adresa] identifikační číslo [IČO], a B) SHP BOHEMIA s. r. o., se sídlem v [adresa] identifikační číslo [IČO], zastoupené Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem v Praze 10, Slovinská 23, o návrhu věřitelů na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 38 K 32/99, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 1 Ko 135/2001 – 154, takto:

I. Nejvyšší soud vyzývá dovolatelku, aby ve lhůtě deseti dnů od doručení tohoto usnesení odstranila nedostatek povinného zastoupení a to tak, že předloží Nejvyššímu soudu procesní plnou moc prokazující, že je v dovolacím řízení zastoupena advokátem, případně doklad potvrzující, že za ni jedná osoba uvedená v § 21 občanského soudního řádu, která má právnické vzdělání.

II. V případě, že si dovolatelka zvolí advokáta, je nutné, aby tento advokát již podané dovolání ve lhůtě uvedené v odstavci I. výroku také podepsal, vlastnoručně podepsaným podáním se s ním ztotožnil, nebo je nahradil podáním vlastním.

Odůvodnění:

Dlužnice podala včas dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 1 Ko 135/2001 – 154, přičemž při podání dovolání nebyla zastoupena advokátem, ani nedoložila, že za ni jedná osoba uvedená v § 21 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), která má právnické vzdělání.

Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Podle ustanovení § 241 o. s. ř. dovolatel musí být zastoupen advokátem nebo notářem; to neplatí, má-li dovolatel právnické vzdělání, popřípadě jedná-li za něj osoba uvedená v § 21 nebo v § 21a anebo v § 21b, která má právnické vzdělání. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (odstavec 1). Nemá-li dovolatel právnické vzdělání, musí být dovolání sepsáno advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v § 21 nebo v § 21a anebo v § 21b, která má právnické vzdělání (odstavec 2).

Ustanovení § 21 o. s. ř. pak určuje, že za právnickou osobu jedná a/ její statutární orgán; tvoří-li statutární orgán více fyzických osob, jedná za právnickou osobu jeho předseda, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen, nebo b/ její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen, nebo c/ vedoucí jejího odštěpného závodu nebo vedoucí jiné její organizační složky, o níž zákon stanoví, že se zapisuje do obchodního rejstříku, jde-li o věci týkající se tohoto závodu (složky), nebo d/ její prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, stanoví-li tento nebo zvláštní zákon, že za právnickou osobu jednají jiné osoby (odstavec 2). Byla-li u právnické osoby zavedena nucená správa, jedná za ni nucený správce, který má podle zákona postavení jejího statutárního orgánu, popřípadě zaměstnanci právnické osoby, které tím nucený správce pověřil; jinak se postupuje podle odstavců 1 a 2 (odstavec 3). Za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby (odstavec 4). Každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat. V téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba (odstavec 5).

Povinné zastoupení dovolatelky dle § 241 odst. 1 o. s. ř. je zvláštní podmínkou dovolacího řízení, týkající se účastníka řízení (dovolatele), bez jejíhož splnění nelze vydat – s výjimkou usnesení, jímž se dovolací řízení zastavuje nebo usnesení, jímž se dovolání odmítá – rozhodnutí, kterým se dovolací řízení končí. Zvolí-li si dovolatel advokáta až poté, co sám podal dovolání, je ke splnění požadavku povinného zastoupení nezbytné, aby zmocněnec dovolatele již učiněné podání nahradil nebo doplnil vlastním podáním, popřípadě aby sdělil soudu, že se s podáním, které učinil dovolatel sám, ztotožňuje.

Vzhledem k tomu, že dlužnice v dovolacím řízení odpovídajícím způsobem zastoupena není, Nejvyšší soud ji k odstranění nedostatku této podmínky dovolacího řízení v určené desetidenní lhůtě vyzval. Jelikož zákon nerozlišuje mezi způsoby vzniku povinného zastoupení, může být tato podmínka splněna i v případě zastoupení na základě rozhodnutí (je-li např. opatrovníkem dovolatele ustanovena osoba, která prokáže, že je současně advokátem).

Pro úplnost se dodává, že Nejvyšší soud nepokládá za řádnou výzvu k odstranění nedostatku povinného zastoupení, kterou Krajský soud v Brně formuloval v usnesení ze dne 28. března 2003, č. j. 38 K 32/99 – 167. Soud prvního stupně jím totiž vyzval k doložení právnického vzdělání nebo k volbě právního zástupce, jehož prostřednictvím podá dovolání, opatrovníka dlužnice (nikoli dlužnici samotnou). Je-li ovšem dovolatel zastoupen opatrovníkem, který sám není advokátem a není-li zde osoby uvedené v § 21 nebo v § 21a anebo v § 21b o. s. ř., může být nedostatek podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení odstraněn jen tím, že opatrovník udělí advokátu (případně – v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy – notáři) procesní plnou moc k tomu, aby v řízení zastupoval jeho opatrovance (dovolatele). Plná moc, kterou opatrovník dokládá, že on sám je zastoupen advokátem, zastoupení jeho opatrovance (dovolatele) v dovolacím řízení neprokazuje a výzva, která jej k takovému kroku nabádá, řádná není.

Nebude-li v poskytnuté lhůtě zhojen nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud dovolací řízení ve smyslu ustanovení § 243c odst. 1 a § 104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. zastaví.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 8. července 2003

JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu