Plný text
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 3 Tdo 191/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:19. 3. 2025 Spisová značka:3 Tdo 191/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:3.TDO.191.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Hodnocení důkazů Dokazování Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 5. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.07.2025I.ÚS 2132/25 Jan Wintr odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost18. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 191/2025-597 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný O. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2024, č. j. 3 To 235/2024-562, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 148/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. D. odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále také jen „okresní soud“) ze dne 10. 4. 2024, č. j. 1 T 148/2022-505, byl obviněný O. D. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečiny šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2019 na skutkovém základě, že (převzato z rozsudku okresního soudu) v období od ledna 2015 nejdéle do ledna 2019 v obci XY, okr. XY, ve svém bydlišti v rodinném domě čp. XY, kde jej navštěvoval nezletilý AAAAA (pseudonym), nar. XY, i se souhlasem a vědomím matky S. Č., které se na to, zda k němu poškozený nezletilý může jít, v některých případech ptal, či v bydlišti nezletilého v rodinném domě čp. XY v době, kdy pobýval sám v místnostech ve společnosti nezletilého, tomuto nejméně dvakrát až třikrát měsíčně pouštěl filmy s pornografickou tématikou, u toho mu sál pohlavní úd nebo prováděl rukou stimulaci jeho penisu nebo před nezletilým prováděl masturbaci, a když nezletilý s tímto jednáním v některých případech nesouhlasil, nabídl mu nejméně ve dvaceti případech finanční prospěch v podobě nákupu kreditů na počítačové hry, s čímž pak nezletilý souhlasil a nechal si sát pohlavní úd a provádět stimulaci svého penisu, čímž ohrozil mravní vývoj nezletilého a jeho nerušený vývoj v oblasti psychosexuální. 2. Za to byl obviněný podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 4 let. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud prvního stupně dále uložil povinnost zaplatit poškozenému AAAAA na náhradě škody částku 18 000 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 200 000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy pak poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozený odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále též jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2024, č. j. 3 To 235/2024-562, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody učiněném podle § 228 odst. 1 tr. ř. a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil povinnost zaplatit poškozenému na náhradě „majetkové škody“ částku 5 600 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu „majetkové škody“ pak poškozeného odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání poškozeného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný O. D. dovoláním s tím, že již řízení před soudem prvního stupně a jeho rozsudek byly zatíženy vadou podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou krajský soud následně nenapravil. 5. Úvodem předeslal, že si je vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení stricto sensu není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nižších soudů. Současně ale zdůraznil, že podle konstantní judikatury je dovolací soud oprávněn i povinen zasáhnout tehdy, jestliže skutkový stav, ze kterého vychází právní posouzení stíhaného jednání, byl v předcházejícím řízení ustálen v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Právě k této situaci přitom podle jeho mínění v dané věci došlo. Nižším soudům konkrétně vytkl, že dostatečně nezkoumaly věrohodnost výpovědi poškozeného, když bezdůvodně neprovedly nabízející se důkazy, kterými ji bylo možno verifikovat. Naproti tomu vycházely ze znaleckých posudků, které byly pro daný účel zcela nedostačující. V uvedené souvislosti připomněl, že poškozený jejich první vzájemný sexuální kontakt časově zařadil do období, kdy mu mělo být 10 či 11 let, a popsal ho tak, že po stimulaci penisu dosáhl orgasmu a schoulil se do klubíčka. Dovolatel pochybuje o tom, že tak mladý chlapec je s ohledem na svůj tělesný vývoj vůbec schopen ejakulace. Předmětné tvrzení poškozeného proto podle jeho mínění mělo být konfrontováno se znaleckým posudkem z odvětví endokrinologie, což se nestalo. Co se týče jednání, jehož se měl vůči poškozenému dopustit v noci z 24. 9. na 25. 9. 2021, nebylo postaveno najisto, že AAAAA referoval o něčem, co skutečně prožil. V době údajného činu byl totiž silně podnapilý, a proto bylo namístě zkoumat věrohodnost jeho výpovědi opatřením znaleckého posudku z odvětví toxikologie. Jedině znalec s takovou specializací mohl zodpovědně posoudit, jak mohl požitý alkohol ovlivnit schopnost poškozeného správně vnímat, pamatovat si a reprodukovat prožité události. Znalkyním MUDr. Vlastě Hanuškové a PhDr. Renatě Koláčkové, které pro účely trestního řízení společně zpracovaly k osobě poškozeného znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, potřebná odbornost chyběla. Konstatování soudů o nadbytečnosti navrhovaného důkazu tak nebylo namístě. 6. Dovolatel se kriticky staví též k argumentu soudů, že pokud znalkyně kladně hodnotily věrohodnost výpovědi poškozeného k sexuálně motivovanému útoku v noci na 25. 9. 2021, pak lze jejich závěry vztáhnout i na jeho údajné jednání z dřívější doby, pro něž je trestně stíhán. K tomu zdůraznil, že poškozený byl podroben znaleckému zkoumání téměř v 18 letech, nicméně skutek je ustálen tak, že k pohlavnímu zneužívání mělo docházet od ledna roku 2016 do ledna roku 2019. Dovolatel míní, že jestliže psychika dospívajícího člověka v rozmezí cca 7 let projde nesporně významným vývojem, pak nelze bez dalšího zkoumání uzavřít, že pokud dotyčný těsně před nabytím zletilosti popisuje relativně čerstvou událost a jeho výpověď je shledána věrohodnou, tak totéž platí automaticky i pro jeho výpověď pokrývající období od jeho 11 let. Z posudku znalkyň pak připomněl i jejich dílčí závěr, že poškozený je tak jako každý jiný člověk schopen lhát či neříkat pravdu, pokud se k tomu rozhodne, ovšem nikoli „z roviny patologie či duševního onemocnění“. Soudům vytýká, že jej nevzaly v potaz a z předmětného důkazu učinily závěry, které v něm nemají oporu. Zároveň je přesvědčen, že znalkyně PhDr. Renata Koláčková překročila svou kompetenci, když se vyjádřila ke specifické věrohodnosti poškozeného, přestože řešení této otázky přísluší pouze soudu. 7. Soudy se po výtce obviněného patřičně nevypořádaly ani se závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a sexuologie, který k jeho osobě zpracoval doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., a podle nichž netrpí žádnou sexuální deviací, což by se jinak vzhledem k předmětu řízení (homosexuální útok vůči malému chlapci) dalo předpokládat. Namísto toho akcentovaly úvahu znalce, že motivem trestného jednání zde mohla být zvědavost pachatele v kombinaci s touhou dosáhnout sexuálního uspokojení, a tím jeho vinu v podstatě presumovaly bez opory v provedených důkazech. Při hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného se pak spokojily s obecnými frázemi, že je autentická a nestojí osamoceně, neboť je podporována dalšími důkazy a mezi nimi zejména doloženou facebookovou komunikací nejen z 25. 9. 2021 a 27. 9. 2021, nýbrž i ze dne 3. 7. 2021. Přitom pominuly, že tuto komunikaci z převážné části jednostranně inicioval poškozený a že z ní vůbec není patrné, k jaké skutkové okolnosti a z jakého období se váže. Dovolatel přitom v průběhu řízení jednoznačně doložil, že v ní šlo o pořízenou videonahrávku potyčky mezi poškozeným a nějakými kluky z kritické noci před XY barem ve XY, a nikoli o nahrávku s nějakým intimním obsahem. Tím zároveň podpořil i svoji obhajobu, že žádnou pornografii nešířil, čemuž nasvědčuje i to, že v jeho elektronických zařízeních zabavených při domovní prohlídce se takový závadový obsah nenašel. 8. Věrohodnost usvědčujících tvrzení poškozeného zpochybnil obviněný i s poukazem na nekonzistentnost a vzájemnou rozpornost jeho výpovědí a vyjádření v průběhu trestního řízení. Specificky upozornil na to, že poškozený ve své výpovědi před soudem oproti přípravnému řízení rozšířil výčet lokalit, kde měl být údajně pohlavně zneužíván. Zatímco při znaleckém psychologickém vyšetření hovořil pouze o bydlišti obviněného, před soudem se již zmiňoval o událostech (resp. o dílčích útocích), k nimž mělo docházet i v jeho domácím prostředí, v autě nebo v saunovém oddělení a šatnách aquaparku XY. S těmito údaji přitom znalkyně konfrontována nebyla, neboť posudek zpracovala ještě před zahájením soudního řízení. Přestože její závěry k věrohodnosti poškozeného minimálně ve vztahu k jeho „novým“ tvrzením neměly žádnou hodnotu, okresní soud jimi v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětloval, proč měl za vyvrácenou obhajobu obviněného, že v jeho bydlišti nemohlo k tvrzeným sexuálním kontaktům docházet, neboť se u nich nezavírají dveře kvůli kocourovi a pokoje jsou navíc průchozí, takže by při něčem podobném musel být vyrušen či přistižen spolubydlícími rodinnými příslušníky. 9. Dovolatel vznesl výhrady i proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, když prvotní výslech poškozeného byl podle něj bezdůvodně realizován jako „neodkladný a neopakovatelný úkon“ v jeho nepřítomnosti a zároveň bez osobní účasti obhájce. Podle jeho názoru měl být poškozený nejprve vytěžen na protokol o podání vysvětlení a teprve po řádném vyhodnocení jeho obsahu a v návaznosti na další opatřené důkazy mělo být eventuálně rozhodnuto o tom, zda bude přípustně zahájeno trestní stíhání. Až poté měl být poškozený vyslechnut v procesním postavení svědka v přítomnosti obhájce tak, aby se předešlo pochybám o validitě jeho výslechu a bylo možné se účinně ohrazovat i proti případným návodným otázkám, které mu budou pokládány. Dovolatel míní, že pokud byla tato možnost obhajobě upřena, pak byl nepřípustně zkrácen ve svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces. 10. Z výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená meritorní rozhodnutí nižších soudů zrušil a okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného konstatovala, že dosavadní řízení před soudy žádnou vadou ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatíženo nebylo. Pokud obviněný namítá zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, jeho argumentace reálně spočívá jen ve zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozeného a v obecných výhradách vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, který mu nevyhovuje. Takové výtky však pod zvolený dovolací důvod podřadit nelze. K námitce, že znalkyně překročila svoji kompetenci, když se vyjádřila ke specifické věrohodnosti poškozeného, jejíž posouzení je ovšem výhradně na soudu, státní zástupkyně zdůraznila, že soudy při řešení dané otázky nevycházely automaticky jen ze závěrů znaleckého posudku, ale hodnotily je pouze jako podpůrné argumenty ve smyslu svého „právního“ závěru o pravdivosti výpovědi poškozeného. Zmíněným posudkem byly objasněny především osobnostní vlastnosti AAAAA významné pro posouzení věrohodnosti jeho tvrzení a dále jeho způsobilosti vnímat, uchovat v paměti a reprodukovat prožité události. Jeho výpověď byla navíc podpořena dalšími důkazy, konkrétně SMS zprávami a facebookovou komunikací s obviněným. 12. Státní zástupkyně odmítla i argument dovolatele, že byl zkrácen v ústavně garantovaném právu na obhajobu tím, že prvotní výslech poškozeného byl uskutečněn jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Podotkla, že se jednalo pouze o úkon neodkladný. Ona neodkladnost spočívala v tom, že předmětný výslech tehdy ještě nezletilého AAAAA byl rozhodující pro posouzení jednání obviněného a případné zahájení jeho trestního stíhání, neboť v danou chvíli nebyl provedeným prověřováním zjištěn dostatek skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 tr. ř. Zároveň hrozila ztráta důkazní hodnoty této výpovědi s ohledem na běh času a vzhledem k věku poškozeného a charakteru prověřované trestné činnosti. Podstatné však je, že AAAAA byl později vyslechnut i v hlavním líčení a okresní soud při formování skutkových zjištění vycházel právě a jen z této jeho výpovědi. Obviněný se přitom hlavního líčení osobně účastnil spolu se svou tehdejší obhájkyní. Tím byla zachována zásada kontradiktornosti řízení, neboť mu bylo umožněno klást poškozenému dotazy. 13. V řízení před soudy nedošlo ani k opomenutí důkazů. S příslušnými návrhy obviněného na doplnění dokazování se soudy až na jednu výjimku vypořádaly řádně a jestliže některé z nich zamítly, dostatečně to zdůvodnily. To se týká i návrhu na opatření znaleckého posudku z odvětví toxikologie na poškozeného, který okresní soud označil za nadbytečný s odůvodněním, že pro objasnění věci jsou dostačující závěry znalkyň z odvětví psychiatrie a psychologie a jejich následné výpovědi v hlavním líčení. Výše zmíněnou výjimku představuje podle státní zástupkyně dílčí pochybení odvolacího soudu, který se blíže nevypořádal s návrhem obviněného na opatření znaleckého posudku z odvětví endokrinologie. Tím však podle ní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. založen nebyl, neboť neprovedení tohoto důkazu nepředstavovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V tomto smyslu tedy nešlo o podstatný důkaz, jak výslovně předpokládá výše citované zákonné ustanovení. Tím, že byl fakticky zamítnut bez náležitého zdůvodnění, nebylo atakováno ani právo obviněného na spravedlivý proces. V posuzované věci bylo možné vycházet z výpovědi poškozeného, kterou soudy shledaly věrohodnou. 14. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího senátu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování 15. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost lze dovodit analogickým výkladem § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. 16. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. 17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. IV. Důvodnost dovolání 18. Nejvyšší soud úvodem podotýká, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému při podání dovolání primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nyní řešená trestní věc je specifická v tom, že ačkoli napadené rozhodnutí odvolacího soudu explicitně neobsahuje (a ani nemohlo obsahovat) výrok o „dílčím“ zamítnutí nebo odmítnutí odvolání obviněného, fakticky jím byl založen obdobný stav. Jeho řádnému opravnému prostředku totiž krajský soud vyhověl pouze v marginální části, když z jeho podnětu přistoupil toliko k částečné korekci adhezního výroku, zatímco klíčové námitky obviněného směřující proti výroku o vině odmítl („zamítl“) jako nedůvodné. 19. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud ve své praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu hodnocení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto bez dalšího zaměřil na posouzení otázky, zda napadený rozsudek krajského soudu či jemu předcházející řízení byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak tvrdí obhajoba. 20. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného, excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn relevantně a zároveň opodstatněně, musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení. 21. Z těchto pozic dovolací soud posoudil jednotlivé procesní (skutkové) námitky obhajoby a zjistil, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti postrádají právní relevanci a zčásti nemají potřebné věcné opodstatnění. 22. Obviněnému předně nebylo možné přisvědčit v názoru, že dosavadní řízení před obecnými soudy bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů. V uvedené souvislosti je třeba v obecné rovině podotknout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci nepodstatný, marginální význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci jednoznačně naplněn byl. 23. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení. Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, je navíc v každé individuální věci třeba zkoumat, zda vůbec a případně nakolik se takové pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu i v rovině materiální. 24. Ze souvztažných námitek obviněného je patrné, že při osobitém výkladu pojmu „opomenutí důkazu“ jde výrazně nad rámec jeho ústavněprávní intepretace (viz výše) a pojímá jej mnohem šířeji. To je patrné již z jeho výhrady vůči negativnímu stanovisku okresního soudu k nutnosti opatřit v řízení znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Soudu přímo nevytýká, že předmětný důkazní návrh ignoroval a nerozhodl o něm, ani to, že své zamítavé rozhodnutí v tomto ohledu vůbec neodůvodnil. Toliko zpětně oponuje jeho názoru, že provedení navrhovaného důkazu by pro účely posouzení obecné věrohodnosti poškozeného bylo nadbytečné zejména vzhledem k dostatečným informacím, které pramenily zejména z pořízeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a z následných výpovědí jeho zpracovatelek v hlavním líčení. Sám se přitom opírá o (mírně řečeno) diskutabilní a ničím neodůvodněnou tezi, že v případě zjištěného alkoholového opojení poškozeného v noci z 24. 9. na 25. 9. 2021 nebyly zmíněné znalkyně ke zpracování příslušného posudku odborně způsobilé, a zároveň účelově pomíjí, že závěr soudu o věrohodnosti výpovědi AAAAA vycházel i z dalších provedených důkazů. Současně nenabízí žádné přijatelné vysvětlení, jak by eventuální těžká opilost poškozeného a s ní spojená „opilecká okénka“ po jedné noci v září 2021 mohla determinovat jeho následnou výpověď k podstatným skutkovým okolnostem týkajícím se vzájemných sexuálních kontaktů v období od ledna 2016 do ledna 2019, kdy byl poškozený ještě dítětem v pubertálním věku a alkoholu jistě permanentně neholdoval. 25. Odmítnout je třeba i námitku obviněného, že odvolací soud opomenul podstatný důkaz, pakliže v řádném opravném řízení nenechal zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví endokrinologie, a řádně nezdůvodnil, proč tak neučinil. Tato výtka vyznívá až absurdně za situace, kdy obhájce sám v rámci svého konečného návrhu ve veřejném zasedání mimo jiné uvedl, že daný posudek vzhledem k věku poškozeného již „nebude možné provést“ (viz protokol na č. l. 557 a násl. spisu), čímž sám de facto připustil, že by jeho opatření stěží mohlo zpětně poskytnout relevantní informace o míře pohlavní zralosti (a s ní související schopnosti ejakulovat) nyní již dospělého poškozeného v době, kdy mu bylo zhruba jedenáct let. Toto přemítání krajský soud důvodně za kvalifikovaný důkazní návrh, o němž by byl povinen zvlášť rozhodnout a své stanovisko k němu explicitně vysvětlovat, nepovažoval. 26. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu se obviněný ocitl tvrzením, že soudy rekonstruovaný skutkový stav nemá dostatečnou oporu v provedených důkazech. Pokud v uvedené souvislosti reklamoval existenci tzv. zjevného rozporu mezi jejich obsahem a výslednými skutkovými zjištěními, nenabídl v tomto ohledu žádný skutečně pádný argument. Neoznačil jediný důkaz, který soudy měly hodnotit vyloženě deformativním způsobem a interpretovat jeho obsah v rozporu s jeho skutečným vyzněním. Zmíněný „extrémní nesoulad“ přitom nelze kvalifikovaně namítat jen prostým popíráním trestné činnosti, nabízením jiných verzí skutkového děje nebo obyčejnou polemikou se způsobem, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. 27. Právě tak ovšem postupuje dovolatel, jehož argumentační východiska lze charakterizovat jako určitý pokus o resuscitaci dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjistily „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. I proto byl uvedený pojem po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazen slovy „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o niž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či interpretaci kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34). 28. K takové principiální nejistotě však v nyní posuzované věci neměl soud prvního stupně žádný rozumný důvod. Jak již bylo naznačeno výše, k dispozici měl dostatek důkazů, které následně vyhodnotil v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. V relativně obsáhlém písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku transparentně, přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč vzal za základ pro svá skutková zjištění výpověď poškozeného z hlavního líčení (jako nikoli osamoceně stojící důkaz) a proč měl naopak popěrnou obhajobu dovolatele za účelovou, nepřesvědčivou a spolehlivě vyvrácenou. Kritickému a komplexnímu zhodnocení přitom podrobil obě skupiny ve věci opatřených důkazů, tedy nejen ty, které podporovaly verzi poškozeného a ukazovaly na věrohodnost jeho výpovědi, ale i ty, které měly vyznít ve prospěch obviněného. Pokud Krajský soud v Ostravě v rozporu s představami dovolatele následně neměl k takto rekonstruovanému skutkovému stavu žádných výhrad a připomínek, neznamená to, že rezignoval na svou přezkumnou povinnost, jak je mu implicitně vytýkáno. I jeho rozhodnutí splňuje zákonem požadované parametry (§ 125 odst. 1 tr. ř.), neboť je v něm dostatečně vysvětleno, proč neměl skutkové námitky obhajoby za důvodné. 29. Označený dovolací důvod obviněný kvalifikovaně neuplatnil ani námitkou vůči postupu policejního orgánu při prvotním „vytěžení“ poškozeného, který byl dne 30. 9. 2021 vyslechnut jako osoba mladší osmnácti let v režimu neodkladného úkonu podle § 158 odst. 9 tr. ř. za splnění podmínek § 158a tr. ř. Vyjma toho, že předmětný výslech po procedurální stránce zákonu neodporoval, je nutno zdůraznit, že reklamovaná výpověď se nakonec nestala výlučným ani rozhodujícím usvědčujícím důkazem. Tím byla až svědecká výpověď AAAAA v hlavním líčení, u kterého byl obviněný i se svojí tehdejší obhájkyní osobně přítomen, oba tak dostali možnost na ni bezprostředně reagovat a poškozenému klást otázky v souladu s principem kontradiktornosti řízení. 30. Toho si je obhajoba jistě vědoma a snad proto nyní vyrukovala s ryze spekulativní úvahou, že k odsouzení dovolatele vedla právě už výpověď poškozeného zajištěná před zahájením trestního stíhání, že orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem v podstatě „predikovaly otázku viny“ a že jeho právo na spravedlivý proces porušily tím, že mu (resp. jeho obhájci) znemožnily preventivně zakročit proti případným návodným otázkám kladeným poškozenému. Tato čirá hypotéza bez hmatatelné opory v realitě je z pohledu dovolacího přezkumu bezpředmětná a rozhodně nemůže být podkladem pro mimořádný zásah Nejvyššího soudu do zákonným způsobem ustálených skutkových zjištění, z nichž vycházejí napadená pravomocná rozhodnutí. 31. V rozporu s realitou je i tvrzení dovolatele, že zpracovatelky znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie se vyjádřily, pokud jde o věrohodnost poškozeného, výlučně ve vztahu k prvotně prověřovanému jednání z konce září 2021. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 22. 9. 2023 naopak plyne (viz č. l. 426 p.v. a 427), že PhDr. Renata Koláčková byla specificky dotázána i ve vztahu k jednání popsanému v obžalobě, jehož se měl obviněný vůči poškozenému dopouštět od roku 2016 do roku 2019, a k tomu mj. uvedla, že u poškozeného neshledala žádné lživé ani pomstychtivé tendence, nezjistila žádný motiv, který by opravňoval k úvaze, že poškozený nemluví pravdu (obviněného křivě obviňuje). 32. Nad rámec uvedeného dovolací senát dodává už jen to, že skutkové závěry soudů našly adekvátní odraz v použité právní kvalifikaci. Dovolatel spíše jen na okraj a telegraficky stručně zpochybnil pouze hmotněprávní posouzení svého jednání jako přečinu šíření pornografie. K tomu zopakoval, že během noci z 24. 9. na 25. 9. 2021 natočil na svůj mobilní telefon potyčku mezi AAAAA a nějakými kluky před XY barem a poškozený se ve skutečnosti obával zveřejnění právě tohoto obrazového záznamu. Takový argument je však naprosto lichý. Dovolateli je totiž kladeno za vinu zpřístupnění filmového pornografického díla dítěti ve smyslu samostatné skutkové podstaty trestného činu podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle odsuzujícího rozsudku dopustil tím, že poškozenému v rozhodné době při zákonem zapovězených intimních hrátkách pravidelně přehrával pornofilmy a vybízel ho, aby se na ně díval. Zda si v onu kritickou noc nahrával či nenahrával jejich homosexuální pohlavní styk, anebo si případně fotil či natáčel nahého poškozeného ve spánku, pro hmotněprávní posouzení věci žádný význam nemělo. 33. Lze tedy shrnout, že obviněný O. D. ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval jednak námitky, které neodpovídají žádnému ze zákonných důvodů podle § 265b tr. ř., a jednak námitky, kterým z pohledu jím výslovně označeného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přiznat věcné opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani výslovně neuplatnil. V. Způsob rozhodnutí 34. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 19. 3. 2025 JUDr. Petr Šabata předseda senátu Vypracoval: JUDr. Ondřej Círek