3 Tdo 331/2026

Plný text

3 Tdo 331/2026-541

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. M. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2026, č. j. 4 To 506/2025-435, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 26/2025, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 4 To 506/2025, v části, v níž bylo jako nedůvodné posouzeno odvolání obviněného proti výroku o trestu, a dále rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 5 T 26/2025, v části výroku o trestu.

II. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Strakonicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 15. 10. 2025, č. j. 5 T 26/2025-406, uznal obviněného M. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:

dne 4. 12. 2024 v 15.37 hodin na silnici č. XY na trase z obce XY ve směru na obec XY, obě okres XY, řídil osobní automobil tovární značky Nissan 350Z, registrační značky XY, který neměl platnou technickou prohlídku, kdy v km 1,72 v rozporu s § 18 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu jel rychlostí nejméně 98 km/hod., kdy při projíždění levotočivé zatáčky jím řízené vozidlo ztratilo směrovou stabilitu a při projíždění následující pravotočivé zatáčky vyjelo do levého okolí komunikace, načež po stočení řídících kol směrem doprava a překonání dráhy cca 44,5 m při současném stranovém smyku, při kterém se vozidlo stáčelo přední částí po směru hodinových ručiček, narazilo levým bokem do kmene prvního stromu, který přerazilo, a následně vlivem excentricity střetu došlo k téměř opačnému působení sil, při němž se přední část vozidla natočila proti směru hodinových ručiček při současném dopředném pohybu, kdy během levotočivé rotace narazilo pravým bokem do kmene druhého stromu, čímž způsobil spolujezdci na předním sedadle vpravo poškozenému V. D. polytrauma, kterému namístě podlehl, a majitelce poškozené E. M. poškozením osobního automobilu tovární značky Nissan 350Z, registrační značky XY, škodu v odhadované výši 150 000 Kč.

2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti (18) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel v trvání čtyř (4) roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky peněžní částku ve výši 41 991 Kč, jako náhradu škody způsobené výše uvedeným přečinem a poškozeným L. Č. peněžní částku ve výši 900 000 Kč, AAAAA (pseudonym) peněžní částku ve výši 800 000 Kč, M. D. peněžní částku ve výši 866 820 Kč, P. D. peněžní částku ve výši 862 400 Kč a J. D. peněžní částku ve výši 606 774 Kč, jako náhradu duševního utrpení v souvislosti s úmrtím V. D. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození L. Č., AAAAA, M. D. a J. D. odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jímž napadl všechny výroky citovaného rozsudku. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 2. 2026, č. j. 4 To 506/2025-435, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (podání ze dne 14. 3. 2026). Dovolání směřuje proti výroku o vině i výroku o trestu a uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. Obviněný především namítá, že soudy nižších stupňů chybně kvalifikovaly jeho jednání a tvrdí, že zjištěný skutkový děj (ztráta směrové stability vozidla v zatáčce a následný náraz do stromu) odpovídá nejvýše základní skutkové podstatě usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli jejímu kvalifikovanému znaku podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru nejsou splněny předpoklady „porušení důležité povinnosti“. 6. Dovolatel upozorňuje, že soud prvního stupně sám konstatoval, že nebyl prokázán vliv alkoholu ani technická příčina nehody, že jízda nebyla vedená „extrémně nebezpečným způsobem“, a přesto soud dospěl k právní kvalifikaci podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku. 7. Nesouhlasí se závěrem soudu odvolacího, který převzal právní názor soudu prvního stupně, že překročení přiměřené i povolené rychlosti na úzké neznámé silnici při nízkých teplotách a na letních pneumatikách již postačuje k naplnění znaku porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. V této souvislosti pak obviněný sumíruje judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k porušení důležité povinnosti a dochází k závěru, že soudy nižších stupňů nevyložily, proč jde v jeho případě o porušení důležité povinnosti, proč její porušení bylo zásadní příčinou následku a proč skutek přesahuje rámec základní skutkové podstaty projednávaného přečinu.

8. Dovolatel k rychlosti vozidla poukazuje na znalecký posudek technika Ing. Milana Uttla, z něhož vyplývá dopočtený interval 98–109 km/h, přičemž podle něj je to jediný relevantní vytýkaný prvek, který však soudy v rámci hodnocení přecenily. 9. Podle expertního závěru mohla mít nehoda více možných příčin (nepozornost řidiče, technická prodleva při udržování směru, náhlé stočení kol, souběh brzdění a ztráty adheze apod.), a proto není prokázána kauzální linie, že právě překročení rychlosti bylo zásadní příčinou následku. Dovolatel dále uvádí, že v oblasti nehody nelze vyloučit místní námrazové jevy, které mají vliv na adhezní rizika a směrovou stabilitu vozidla. Podle jeho názoru právě tento nedostatek naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 10. Dovolatel kriticky hodnotí závěry odvolacího soudu, které se týkají překročení nejvyšší povolené rychlosti a formy zavinění obviněného. Podle jeho názoru, který opírá o vybranou judikaturu Nejvyššího soudu, skutek odpovídá nejvýše základní skutkové podstatě § 143 tr. zákoníku.

11. Podpůrně pak navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nedostatečně vyloženého kauzálního a kvalifikačního závěru.

12. V návaznosti na předchozí námitky dovolatel uvádí, že i kdyby se shledalo pouze porušení základní skutkové podstaty (§ 143 odst. 1 tr. zákoníku), bylo by opodstatněné uložit mírnější trest (podmíněné odsouzení) s přihlédnutím k jeho osobě, dosavadní bezúhonnosti, doznání, lítosti, pozitivnímu hodnocení zaměstnavatelem a schopnosti odčinit škodu. 13. Dovolatel z výše uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích v plném rozsahu zrušil, zrušil také ve všech výrocích výše citovaný rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích a podle § 265l tr. ř. přikázal právě Okresnímu soudu ve Strakonicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

14. Dovolatel dále žádá odklad výkonu napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby předseda senátu soudu prvního stupně předložil Nejvyššímu soudu spisy s návrhem na odklad, popřípadě přerušení výkonu rozhodnutí. Důvodů pro takový postup uvádí několik. Primárně dovolatel považuje své podání za nesvévolné, protože se dotýká podstatné otázky právní kvalifikace, dále uvádí svou bezúhonnost, podle jeho názoru by výkon trestu způsobil obtížně napravitelné následky v osobním, pracovním a majetkovém životě a omezil jeho schopnost odčinění újmy. 15. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k dovolacím námitkám.

16. Státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání shrnuje, že dovolatel svými námitkami v podstatě opakuje obhajobu uplatněnou před oběma nižšími soudy, dále poukazuje na to, že oba soudy náležitě a podrobně vyhodnotily důkazy, že znalecké posudky byly v odůvodnění patřičně použity a že dovolání postrádá konkrétní identifikaci rozhodných rozporů, které by naplnily podmínky § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 17. Dále státní zástupce konstatuje, že právní posouzení trestného činu soudy opřely o zjištěné okolnosti (rychlost, charakter silnice, povětrnostní podmínky a použití pneumatik) a že judikatura, kterou ve svém vyjádření cituje, oproti dovolatelově argumentaci, opakovaně připouští, že nepřiměřená rychlost v zatáčce může představovat porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. 18. Státní zástupce v reakci na dovolací argumentaci obviněného k příčinné souvislosti poukazuje nejprve na věcnou chybu dovolatelem učiněného závěru, že „jiné příčiny“ nehody (nepozornost, technická prodleva, brzdění, námraza apod.) jeho vinu snižují. Státní zástupce upozorňuje, že jde právě o okolnosti, které v kombinaci s nepřiměřenou rychlostí mohou zavinění obviněného naopak zvýšit, neboť řidič musí zvolenou rychlostí čelit i takovým rizikovým faktorům; má-li být zachována směrová stabilita vozidla za daných podmínek, měl jet pomaleji. 19. Dále státní zástupce zdůrazňuje, že uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje konkrétní vymezení, které rozhodné skutkové zjištění je, v jakém konkrétním ohledu v rozporu, s kterým důkazem; taková konkretizace však chybí. 20. K otázce dodržení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu nedovoluje, aby toto procesní pravidlo, které se týká otázek skutkových, respektive jeho porušení, bylo předmětem přezkumu v rámci dovolacího řízení před Nejvyšším soudem. Navíc konstatuje, že nic nenasvědčuje tomu, že by soudy měly jakékoliv skutkové pochybnosti.

21. Odůvodnění napadených rozhodnutí nemůže být přezkoumáno v dovolacím řízení, neboť jak uvádí státní zástupce, bylo by to v rozporu s ustanovením § 265a odst. 4 tr. ř. 22. Státní zástupce dále připomíná, že úspěšné napadení druhu nebo výměry trestu v dovolání je přípustné pouze v rámci § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy výjimečně jen tehdy, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo výměra mimo zákonnou sazbu. Pouhá argumentace o „nepřiměřenosti“ bez takového legitimního titulu není v dovolacím řízení relevantní. Státní zástupce konstatuje, že nic nenasvědčuje porušení zásady proporcionality trestní represe v napadených rozhodnutích. Pro ilustraci poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 718/2018), v němž byl obdobný trest (nepodmíněné odnětí svobody) uložen i obžalovanému s jinak „příznivým“ profilem.

23. Z těchto důvodů navrhuje státní zástupce odmítnout dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., včetně odmítnutí návrhu na odklad výkonu rozhodnutí, neboť i tento návrh je nepodložený. 24. Dovolatel využil svého práva na repliku a reagoval na vyjádření státního zástupce. Zároveň doplnil dovolání o námitky proti adhezním výrokům (podání ze dne 24. 4. 2026). 25. V úvodu své repliky dovolatel polemizuje se závěry státního zástupce uvedenými v jeho vyjádření. Obhajoba odmítá výtku státního zástupce, že odkazovaná judikatura je nepřiléhavá, protože se netýká dopravních nehod při rychlém průjezdu zatáčkou. Zdůrazňuje, že citovaná rozhodnutí neuváděla pro skutkovou shodu, nýbrž pro jejich obecné právní závěry k výkladu znaku „porušení důležité povinnosti“ a k principu příčinné souvislosti, které jsou použitelné bez ohledu na konkrétní dopravní situaci.

26. Obhajoba dále poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 822/2023, které zdůrazňuje, že ani výrazné překročení rychlosti nemusí naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Uzavírá, že rozhodující je aplikace obecného právního testu plynoucího z judikatury, který však soudy nižších stupňů v projednávané věci neaplikovaly dostatečně restriktivně. 27. Dovolatel naopak kritizuje výběr judikatury státního zástupce, která však řeší skutkově odlišné, závažnější případy (profesionální řidič autobusu, vjetí do protisměru a ohrožení jiných osob). Tato rozhodnutí proto nepodporují jeho závěr, spíše potvrzují, že ustanovení § 143 odst. 2 tr. zákoníku dopadá jen na případy s vyšší rizikovostí či přímým ohrožením dalších osob, což zde dáno nebylo. 28. Obviněný dále rozporuje naplnění kvalifikované skutkové podstaty § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Podle jeho názoru samotné porušení rychlosti podle § 18 zákona o silničním provozu automaticky neznamená kvalifikaci podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Je nutné prokázat „důležitou povinnost“, vyšší intenzitu porušení oproti základní skutkové podstatě a zásadní příčinu vzniklého následku. V dané věci soudy extrémní nebezpečnost ani další přitěžující okolnosti neshledaly, takže závěr státního zástupce je podle jeho názoru zjednodušující. 29. Obhajoba nezpochybňuje vinu dovolatele, avšak namítá, že není dostatečně prokázáno, že právě rychlost byla zásadní příčinou následku v intenzitě odpovídající kvalifikované skutkové podstatě. Znalecký posudek totiž připouští více možných příčin či jejich kombinaci, což brání jednoznačnému závěru o naplnění § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Argumentace státního zástupce je podle dovolatele v rozporu se skutkovými zjištěními soudu (např. k námraze). 30. Obhajoba uvádí, že námitka zjevného rozporu nebyla obecná, jak tvrdí státní zástupce. Dovolatel konkrétně zpochybnil závěr o rozhodující roli rychlosti, opřel se o znalecký posudek a meteorologické důkazy a poukázal na rozpor mezi nimi a závěry soudů. Obviněný neočekává, že dovolací soud nahradí hodnocení důkazů, ale očekává, že z důvodu nedostatečného odůvodnění kvalifikačních a kauzálních závěrů, dovolací soud nařídí nové projednání věci. Výtka nedostatků odůvodnění slouží pouze k poukazu, že tento závěr není přezkoumatelně podložen, nejedná se o dovolací námitku proti odůvodnění. 31. K otázce přiměřenosti trestu obviněný uvedl, že dovolání nedopadá na pouhou nepřiměřenost trestu, ale na chybnou právní kvalifikaci skutku, nedostatečnou individualizaci (zejména ignorace polehčujících okolností) a nepostačující odůvodnění uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Odkaz státního zástupce na judikaturu není případný, skutkové okolnosti se liší a jeho tvrzení o „vědomě riskantní jízdě“ nemá oporu ve zjištěních soudů. Dovolatel sám označuje způsob jízdy za náhlou ztrátu směrové stability a následnou neúspěšnou korekci smyku. 32. Argument nepřiměřeně přísného trestu má podle dovolatele ústavněprávní rovinu. Obhajoba poukazuje na časté (91 %) ukládání podmíněných trestů v obdobných případech a namítá porušení zásady rovnosti a proporcionality, pokud mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody bez přesvědčivého odůvodnění. Zdůrazňuje, že jde o výjimečnou odchylku, kterou soudy nevysvětlily. Pro podporu svého tvrzení přiložil článek, který se věnuje smrtelné autonehodě.

33. Dovolatel uvádí nové dovolací námitky, které směřují proti adhezním výrokům. Namítá, že u poškozené L. Č. nebyla v trestním řízení dostatečně spolehlivě prokázána taková intenzita vztahu se zemřelým, která by bez dalšího odůvodňovala přiznání náhrady podle § 2959 občanského zákoníku v konkrétní výši. Vedle její vlastní výpovědi totiž vyšly najevo i okolnosti nasvědčující určité neujasněnosti či proměnlivosti jejich soužití. Za této důkazní situace měl být nárok podle obhajoby odkázán do občanskoprávního řízení, kde lze otázku skutečné intenzity vztahu posoudit v širším dokazování. 34. U poškozeného AAAAA byl nárok přiznán na základě předpokladu faktického otcovského vztahu se zemřelým, avšak provedené důkazy tento závěr podle obhajoby spolehlivě nepotvrzují. Výpověď svědka P. D. naopak ukazuje na vztah nejednoznačný a méně intenzivní, takže trestní soud neměl bez dalšího rozhodnout o náhradě v adhezním řízení, ale měl poškozeného odkázat na občanskoprávní řízení. 35. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2026, č. j. 4 To 506/2025-435, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 10. 2025, č. j. 5 T 26/2025-406, ve výroku o vině, trestu a v navazujících výrocích, případně nejméně ve výroku o adhezních nárocích v rozsahu, v němž nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí podle § 228 tr. ř., a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. 36. Dovolatel využil svého práva, a ještě ve lhůtě znovu doplnil dovolání (podání ze dne 27. 4. 2026). Tímto podáním doplňuje předchozí dovolání a repliku o samostatné námitky proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy přiznané třem poškozeným (L. Č., AAAAA a J. D.) v adhezním řízení opíraje se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvádí, že pojišťovna odmítá tyto nároky plnit jako neoprávněné, a proto je nucen se proti nim bránit i on, jinak by mu hrozila ekonomicky likvidační situace. V úvodu podání shrnuje zákonná a judikaturní východiska (zejména uvádí dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy v České republice v předcházejícím roce, přičemž výše této mzdy činila 43 341 Kč a dvacetinásobkem pak je částka 866 820 Kč, dále § 2959 občanského zákoníku, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 25 Cdo 177/2022 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 29 Cdo 55/2022. 37. U L. Č. obhajoba spatřuje nesprávné právní posouzení především v tom, že soudy sice samy připustily pochybnosti o kvalitě a stabilitě jejího vztahu se zemřelým, tyto pochybnosti však při stanovení výše náhrady fakticky pominuly. Z provedených důkazů podle obhajoby vyplývaly okolnosti svědčící o rozporuplnosti a menší stabilitě soužití, které měly být významné pro individualizaci náhrady. Současně soudy podle obhajoby mechanicky vycházely ze základní sazby určené pro citově nejbližší osoby, aniž dostatečně vysvětlily, proč je na družku v dané důkazní situaci možné tuto výchozí úroveň vztáhnout. Za nesprávné považuje obhajoba i to, že byla přiznána částka převyšující základní sazbu, aniž soud uvedl relevantní důvody pro její zvýšení. 38. U AAAAA obhajoba namítá nesprávné právní posouzení proto, že soud dostatečně neprokázal intenzitu jeho vztahu se zemřelým, a přesto mu přiznal náhradu blížící se částkám pro nejbližší osoby. Z provedených důkazů podle obhajoby vyplývá, že vztah nebyl srovnatelný s otcovsko-synovským poměrem, a soud jej zjednodušeně označil za „mužský vzor“, aniž tuto intenzitu přesvědčivě vyhodnotil. Současně soudy pominuly koncept sdílené újmy, neboť AAAAA a L. Č. žili ve společné domácnosti a jejich duševní újma byla prožívána společně, což mělo vést ke snížení náhrady.

39. U J. D. obhajoba namítá nesprávné právní posouzení proto, že soud přiznal sourozenci vysokou náhradu, aniž přesvědčivě odůvodnil skutečnou intenzitu jeho vztahu se zemřelým. Bratr nepatří do okruhu osob, pro něž se vychází ze základní sazby, takže bylo třeba individuálně hodnotit konkrétní blízkost vztahu. Tu však soud podle obhajoby dostatečně neprokázal, neboť vycházel jen z velmi obecných tvrzení a pominul okolnosti, které mohly svědčit o slabší intenzitě vazby, zejména omezený faktický kontakt v důsledku výkonu trestu. Odůvodnění výše náhrady je proto podle obhajoby nepřezkoumatelné a mechanické. I u J. D. soud při stanovení výše náhrady vůbec nezohlednil koncept sdílené újmy. J. D. totiž sdílí rodinné a životní prostředí s dalšími pozůstalými, zejména s matkou, a újmu proto neprožívá izolovaně, nýbrž za současné vzájemné psychické podpory. Podle obhajoby soud pochybil, když přiznal náhradu bez zohlednění toho, že peněžitá satisfakce v rámci takto propojené skupiny blízkých osob nemá být mechanickým součtem individuálních nároků, ale má odrážet i sdílené zmírňování újmy.

40. Obhajoba vytýká soudům, že u těchto poškozených mechanicky převzaly orientační základní sazby náhrady, aniž dostatečně individualizovaly konkrétní okolnosti každého případu. Soudy nevysvětlily, proč není namístě snížení náhrady, jak přiznané částky odpovídají skutečné intenzitě vztahu k zemřelému, jaký význam má sdílená újma mezi pozůstalými ani zda měla být zohledněna jiná forma satisfakce. Tím podle obhajoby porušily požadavek ústavně konformního a přezkoumatelného odůvodnění podle § 2959 občanského zákoníku a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 41. Obviněný doplňuje návrh na odklad vykonatelnosti adhezních výroků, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit těmto poškozeným celkem přes 2,3 mil. Kč (nároky ostatních poškozených již byly plně uspokojeny). Tvrdí, že napadené výroky jsou založeny na nesprávném právním posouzení a jejich okamžitý výkon by pro něj znamenal závažnou a obtížně napravitelnou újmu, zejména proto, že pojistitel plnění odmítá a musel by hradit nároky z vlastních prostředků. Zvlášť zdůrazňuje riziko nevratnosti plnění u J. D. vzhledem k jeho exekucím, a u L. Č. a AAAAA poukazuje na jejich majetkové poměry a na okolnosti nakládání s částkou přiznanou nezletilému. Uzavírá, že jsou splněny podmínky pro odklad vykonatelnosti podle § 265h odst. 3 tr. ř. do pravomocného skončení dovolacího řízení. 42. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2026, č. j. 4 To 506/2025-435, a současně rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 10. 2025, č. j. 5 T 26/2025-406, i ve výroku o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy vůči L. Č., AAAAA a J. D., jakož i veškerá navazující rozhodnutí, která pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Navrhl také, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost uvedených výroků. 43. Poškození využili svého práva a prostřednictvím společného zmocněnce se vyjádřili k doplnění dovolání obviněného ze dne 24. 4. 2026 a 27. 4. 2026. Poškození uvedli, že dosavadní rozhodnutí soudů obou stupňů považují za věcně správná, zákonná a spravedlivá. Podle jejich názoru nalézací i odvolací soud v souladu s právní úpravou i ustálenou judikaturou správně posoudily intenzitu citových vazeb mezi poškozenými a zesnulým V. D. a přiznaly jim odpovídající náhradu nemajetkové újmy. Zdůraznili, že skutečnost, že pojistitel odmítá nároky plnit, nemůže být důvodem k revizi pravomocně přiznaných nároků, neboť rozhodujícím kritériem pro určení výše náhrady je podle nich hloubka utrpení pozůstalých, nikoli ochrana majetkových zájmů obviněného ani ekonomický dopad přiznané povinnosti do jeho poměrů. V této souvislosti poukázali na to, že dostal-li se obviněný do tíživé ekonomické situace, je tomu podle nich v důsledku jeho vlastního zavinění a spáchání závažného trestného činu. 44. Poškození dále namítli rozpor v argumentaci obviněného. Připomněli, že v dovolání žádal o odklad výkonu trestu s tvrzením, že chce setrvat na svobodě, aby mohl plnit své závazky vůči poškozeným a vytvářet předpoklady pro další náhradu škody a nemajetkové újmy, případně jim poskytnout i plnění nad rámec pojistného plnění. Uvedli však, že poškozeným žádnou finanční náhradu neposkytl a nyní jejich nároky naopak napadá, zpochybňuje jejich citové vazby k zesnulému a opírá se i o tvrzení, která považují za vědomě nepravdivá. Takový postup poškození hodnotili jako sekundární viktimizaci a dovozovali z něj, že dříve deklarovaná snaha obviněného o nápravu byla pouze účelovou procesní strategií. Současně uvedli, že obviněný v doplnění dovolání v podstatě opakuje argumentaci již uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s níž se však odvolací soud podle nich dostatečně a přesvědčivě vypořádal. 45. Ve vztahu k námitkám směřujícím proti výši náhrady přiznané poškozené L. Č. poškození uvedli, že obviněný zpochybňuje stabilitu jejího vztahu se zesnulým poukazem na běžné projevy partnerského soužití, které však samy o sobě nemohou svědčit o absenci hluboké citové vazby. Zdůraznili, že poškozená L. Č. a V. D. po dobu deseti let sdíleli společnou domácnost, společně vychovávali AAAAA a vybudovali rodinný dům, přičemž jejich vztah byl založen na společném každodenním soužití a společných životních plánech. Odmítli rovněž argument, že neuzavření manželství oslabuje intenzitu jejich vztahu, a za nepřípadné označili i tvrzení, že satisfakci poškozené představovaly finanční prostředky získané z prodeje nemovitosti, neboť podle nich jde o majetkové vypořádání spoluvlastnictví, nikoli o odčinění duševních útrap. 46. K argumentaci opřené o výpověď svědka P. D. poškození uvedli, že jde o výpověď tendenční a subjektivně zabarvenou, jejíž vypovídací hodnota je omezená i tím, že svědek sám připustil, že s poškozenou a zesnulým nežil ve společné domácnosti a nemohl posoudit fungování jejich vztahu v soukromí. Z jeho výpovědi podle poškozených navíc nevyplývá nestabilita vztahu, nýbrž toliko existence běžných partnerských konfliktů, po nichž partneři nadále setrvávali ve společném soužití a tvořili rodinu až do tragické události. Za nepravdivé označili i tvrzení obviněného o tom, že poškozená krátce po smrti V. D. žila s novým partnerem, neboť taková skutečnost podle nich z provedených důkazů nevyplývá. Konečně připomněli, že judikatura Nejvyššího soudu považuje metodiku dvacetinásobku průměrné mzdy pouze za orientační vodítko, a dovozovali, že navýšení přiznané náhrady o 33 180 Kč je v projednávané věci plně odůvodněno konkrétními okolnostmi případu, zejména závažným zásahem do života poškozené, která zůstala bez životního partnera a se zajištěním péče o nezletilé dítě. 47. Poškození ve vztahu k nároku nezletilého AAAAA uvedli, že V. D. pro něj představoval jedinou skutečnou otcovskou figuru, neboť se o něj staral již od jeho půl roku věku a poškozený jej vnímal jako vlastního otce. Ztráta této osoby v devíti letech podle nich způsobila poškozenému závažné psychické trauma, které nelze zlehčovat poukazem na absenci biologického příbuzenství. Namítli, že obviněný i v této části dovolání účelově interpretuje výpověď svědka P. D. v rozporu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Zdůraznili, že z výpovědi svědka nevyplývá menší náklonnost zesnulého k nezletilému, nýbrž toliko odlišný přístup odpovídající tomu, že vůči AAAAA vykonával faktickou otcovskou a výchovnou roli, zatímco k jiné nezletilé osobě vystupoval pouze jako příbuzný. Podle poškozených soudy nevycházely z pouhých předpokladů, ale z provedených důkazů, zejména z výpovědi L. Č., výpovědi P. D. a z fotografické dokumentace, a správně proto uzavřely, že nárok AAAAA je opodstatněný, a to i za situace, kdy mu byla přiznána částka nižší než základní orientační výměra.

48. K námitce obviněného založené na konceptu sdílené újmy poškození uvedli, že je v posuzované věci nepřiléhavá. Podle jejich názoru nelze dovozovat, že by nezletilé dítě a jeho matka samoživitelka představovali jeden pro druhého rovnocennou psychickou oporu způsobem, který by odůvodňoval snížení náhrady. Naopak zdůraznili, že ztráta klíčového člena malé rodiny dopadla na oba poškozené o to tíživěji, že po tragické události zůstali na zvládání celé situace sami.

49. Poškození dále uvedli, že obviněný v dovolání uvádí vědomě nepravdivá tvrzení i ve vztahu k otázce výplaty plnění. Připomněli, že nejprve vyzývali obviněného k úhradě nemajetkové újmy na účet L. Č., přičemž následně pojišťovna připustila alternativní postup spočívající buď v doložení souhlasu opatrovnického soudu, nebo ve zřízení samostatného bankovního účtu pro nezletilého AAAAA. Podle vyjádření poškozených byl takový účet poškozenou zřízen a pojišťovna o této skutečnosti byla informována již dne 26. 3. 2026, přičemž tento postup akceptovala. Obhájce obviněného o tom byl vyrozuměn dne 21. 4. 2026. Za tohoto stavu poškození považují tvrzení obviněného obsažené v bodě 38. doplnění dovolání ze dne 27. 4. 2026 za vědomě nepravdivé a účelové, neschopné založit důvod pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 50. Poškození proto v závěru svého vyjádření navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako nedůvodné zamítl, neboť uplatněné námitky představují pouze opakování obhajoby z předchozích stadií řízení, s nimiž se soudy již řádně a přesvědčivě vypořádaly, a nejsou způsobilé zpochybnit pravomocná rozhodnutí. 51. K doplnění dovolání a replice ze dne 24. 4. 2026 a k dalšímu doplnění dovolání ze dne 27. 4. 2026 se následně vyjádřil státní zástupce. Státní zástupce k nově uplatněným námitkám proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy uvedl, že obviněný tuto argumentaci v dovolání otevřel až dodatečně, přičemž zčásti pouze opakoval výhrady již dříve vznesené v odvolání, s nimiž se odvolací soud podle něj dostatečně vypořádal, zejména opětovným výslechem svědka P. D. Zdůraznil, že v rozsahu, v němž obviněný zpochybňuje intenzitu citových vazeb poškozených k zemřelému a tvrdí, že tyto vztahy nebyly spolehlivě zjištěny, jde o námitky skutkové, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Dovoláním lze výrok o náhradě nemajetkové újmy napadat jen tehdy, jde-li o rozhodnutí ve věci samé a jsou-li uplatněny hmotněprávní vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoli pouhý nesouhlas se skutkovými závěry nebo s odůvodněním rozhodnutí. 52. Za právně relevantní považoval státní zástupce jen dvě dovolací výhrady, a to námitku, že soudy nepoužily koncept tzv. sdílené újmy, a námitku, že přiznané částky neodpovídají legitimnímu očekávání ve srovnání s jinými věcmi. K tomu poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu k náhradě podle § 2959 občanského zákoníku i ke konceptu sdílené újmy a zdůraznil, že tento koncept nelze použít mechanicky jen proto, že poškozených je více. Rozhodující je, zda vzájemná psychická opora skutečně snižuje intenzitu zásahu do sféry každého z nich. V nyní posuzované věci tomu tak podle státního zástupce nebylo, neboť újma každého z poškozených měla převážně individuální povahu a ani samotná argumentace obviněného nesvědčí o tom, že by poškození svůj zásah sdíleli způsobem odůvodňujícím snížení náhrady. Současně uvedl, že přiznané částky nevybočují z judikaturních východisek a soudy neshledaly důvody ani pro jejich mimořádné navýšení, ani pro jejich snížení. Uzavřel proto, že právní posouzení nároků poškozených bylo správné a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.

53. Státní zástupce ve stručné replice uvedl, že nové argumenty obviněného nepovažuje za důvodné. Pokud obviněný odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 822/2023, zdůraznil, že v této věci hrálo významnou roli spoluzavinění poškozeného cyklisty, a citované rozhodnutí tedy na nyní projednávanou věc nedopadá, protože obviněný žádné spoluzavinění poškozeného netvrdí. Za nepodstatnou označil i námitku, že vozidlo narazilo do stromu a nikoli do jiného vozidla, neboť rozhodující je, že obviněný převážel spolujezdce, kterému svým jednáním způsobil smrtelný následek. Pokud obviněný uváděl další možné příčiny vyjetí z vozovky, státní zástupce poukázal na to, že všechny tyto okolnosti spojuje právě nepřiměřená rychlost jízdy, kterou je třeba přizpůsobit stavu vozovky, řidičským schopnostem i vlastnostem vozidla. 54. Dále státní zástupce uvedl, že obviněný ani v doplnění dovolání nekonkretizoval tvrzený extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými závěry, ale setrval jen u obecného nesouhlasu se závěrem, že rychlost jízdy byla příčinou nehody v kvalifikačně významné intenzitě. Připomněl, že podle znaleckého posudku se vozidlo v zatáčce pohybovalo rychlostí nejméně 98 km/h, ačkoli ji bylo schopno bezpečně projet jen rychlostí 83 km/h, přičemž tyto znalecké závěry nebyly v řízení zpochybněny. 55. K námitkám proti trestu státní zástupce uvedl, že obviněný ani dodatečně nevymezil dovolací důvod odpovídající jeho výhradám, neboť námitky směřující proti přiměřenosti trestu ani proti údajnému nedostatečnému zohlednění polehčujících okolností dovolacím důvodům neodpovídají. 56. Uzavřel proto, že námitky obviněného proti náhradě nemajetkové újmy jsou zjevně neopodstatněné, ostatní výhrady buď neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, nebo jsou rovněž zjevně neopodstatněné, a setrval na návrhu, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

57. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

58. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

59. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.60. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. 61. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

62. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 63. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

64. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

65. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

66. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto. Z argumentace obviněného je také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně a na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové a právní, přičemž směřuje do výroku o vině, výroku o trestu odnětí svobody i proti výroku o náhradě nemajetkové újmy u tří poškozených. Předmětem dovolacího přezkumu tak s ohledem na absenci jakékoliv dovolací argumentace obviněného nemohly být další výroky rozhodnutí.

a) K námitkám obviněného vztahující se k výroku o vině

67. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho rámci obviněný namítá, že z důkazní situace, která sloužila jako podklad pro rozhodnutí, nelze učinit závěr o tom, že porušení rychlosti bylo zásadní a rozhodující příčinou nehody v intenzitě odpovídající § 143 odst. 2 tr. zákoníku, tedy tvrdí, že skutkové zjištění o rozhodné příčině nehody je ve zjevném rozporu s obsahem důkazů.

68. Nejvyšší soud považuje za nutné k takto koncipovaným námitkám obviněného v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve v obecné rovině uvést, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v neprovedení podstatného důkazu, to však opět ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním. Obviněný v právě projednávané věci uplatňuje první variantu tohoto dovolacího důvodu, neboť je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

69. Pokud obviněný vznáší námitky v rámci první varianty uvedeného dovolacího důvodu, pak lze opět nejprve v obecné rovině uvést, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). 70. Jakkoliv tedy lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí a je to třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

71. S ohledem na výše uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného se v naznačené otázce dílem nacházejí mimo první variantu uvedeného dovolacího důvodu, dílem jsou neopodstatněné.

72. V právě projednávané trestní věci nelze přisvědčit námitkám obviněného, jimiž poukazuje na další možné příčiny nehody, opíraje se o znalecký posudek Ing. Milana Uttla. Není ani zřejmé, proč tak činí, neboť to jeho obhajobě ve své podstatě neprospívá. Pokud naopak prezentuje komplex více alternativ a možného souběhu faktorů, což ve svém důsledku jeho vinu zvyšuje, neboť pokud by byly v době nehody přítomny i tyto příčiny (např. námraza), pak měl jet o to pomaleji, aby předešel případné nehodě. Ze znaleckého posudku vyplývá, že k nehodě došlo v důsledku směrové nestability způsobené s největší pravděpodobností rychlostí vyšší, než byla rychlost z technického hlediska přiměřená k poloměru zatáčky a adhezním možnostem vozovky, což ovšem nevylučuje i souběh jiných příčin než technických. Stále tedy lze vyházet z toho závěru znalce, že primární a nejvýznamnější příčinou vzniku smrtelného následku byla vysoká rychlost vozidla při projíždění zatáčky, kdy obviněný nepřizpůsobil rychlost situaci, ve které se nacházel. Znovu je třeba připomenout, že podle znaleckého posudku se vozidlo v zatáčce pohybovalo rychlostí nejméně 98 km/h, ačkoli ji bylo schopno bezpečně projet jen rychlostí 83 km/h. Obviněný tedy jel s vozidlem opatřeným letními pneumatikami nedovolenou a zároveň nepřiměřenou rychlostí v zatáčkách silnice III. třídy při teplotě kolem bodu mrazu, navíc pro něj zcela neznámým místem. O primární příčině tak není sporu a námitky dovolatele v tomto směru jsou neopodstatněné, neboť výše popsaný skutkový děj vyplývá z řádně provedeného dokazování soudu prvního stupně (viz podstata nehodového děje vypořádaná v bodě 20. odůvodnění, podobně odvolací soud věnoval přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně náležitou pozornost - srov. bod 14. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Příčinná souvislost mezi nepřiměřeně rychlou nepřizpůsobenou jízdou obviněného a smrtí poškozeného byla prokázána nade vší pochybnost. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případná kumulace či kombinace dalších vedlejších příčin vzniku následku jako například námraza nebo nepozornost řidiče, které však ve svém důsledku jen míru zavinění zvyšují. V tomto ohledu zde není prostor pro mimořádný zásah dovolacího soudu do správně a úplně zjištěného skutkového stavu a uvedená námitka obviněného první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá.

73. S ohledem na výše uvedené, Nejvyšší soud konstatuje, že zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soudy podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Za rozpor totiž nelze označovat prostý nesouhlas obviněného se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem. Této polemice dovolatele nelze přiznat žádné opodstatnění, a to ani ve spojení s procesní námitkou obviněného o porušení zásady in dubio pro reo.

74. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit námitku obviněného, pokud tvrdí, že porušení § 18 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu, samo o sobě není „porušením důležité povinnosti“ ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku, zejména, není-li jiné porušení důležité povinnosti obviněnému přičítáno.

75. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164.]. Dovolatel v rámci uvedeného dovolacího důvodu namítá nesprávné právní posouzení skutku. 76. Pokud dovolatel tvrdí, že absence dalších výrazných přitěžujících okolností (alkohol, letní pneumatiky, technická nezpůsobilost vozidla, extrémně nebezpečný způsob jízdy) znamená, že mohla být naplněna jen základní skutková podstata trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli kvalifikovaná skutková podstata uvedená v § 143 odst. 2 tr. zákoníku, pak Nejvyšší soud nemůže s takovým právním závěrem souhlasit. K úspěšnému uplatnění takové námitky je třeba prokázat, že právní kvalifikace byla nesprávně dovozena z konkrétních skutkových zjištění, což se dovolateli nepodařilo, byť k podpoře svého tvrzení nabídl judikaturní závěry z jiných trestních věcí, jimiž se zabýval Nejvyšší soud, avšak pro právě projednávanou věc nejsou zcela přiléhavé. 77. Soud prvního stupně důsledně analyzoval a vysvětlil, proč obviněný svým jednáním porušil důležitou povinnost (viz bod 20. odůvodnění tohoto rozhodnutí). Konkrétní příklady porušení důležité povinnosti jako znaku kvalifikované skutkové podstaty projednávaného trestného činu uvedl odvolací soud v bodě 14. odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud s odkazem na tato rozhodnutí konkluduje, že právě příliš rychlý průjezd zatáčky a nepřizpůsobení jízdy vlastnostem vozidla, podmínkám počasí a neznalosti terénu naplňuje porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu, když, jak vyplývá z judikatury, následkem takové jízdy může být reálné nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, což v právě projednávané věci nastalo, neboť poškozený v důsledku této riskantní jízdy obviněného na místě zemřel. Z provedeného dokazování také plyne, že k riskantní jízdě nebyl důvod, neboť obviněný se se svým vozidlem nacházel na silnici jako jediný a osamocený řidič, neocitl se v žádné nebezpečné či nepřehledné situaci v silničním provozu, na kterou by musel reagovat a měl tedy prostor zodpovědně přizpůsobit svou jízdu situaci. Nižší soudy tak učinily správný závěr, že zásadní příčinou vzniku trestněprávně relevantního následku bylo v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti jednání obviněného. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, a tím zároveň reaguje na kritiku odůvodnění napadených rozhodnutí, že předmětem dovolacího přezkumu nemohou být důvody rozhodnutí (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.). Nejvyšší soud konstatuje, že námitky proti právnímu posouzení protiprávního jednání jsou zjevně neopodstatněné a námitky proti důvodům rozhodnutí jsou nepřípustné.

b) K námitkám obviněného vztahujícím se k výroku o trestu

78. K námitkám obviněného vztahujících se k uloženému trestu, který je podle dovolatele vyvolaný již nesprávnou právní kvalifikací trestné činnosti, dovolací soud konstatuje, že námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace obviněným namítána není (obviněný do značné míry odvíjí nepřiměřenost trestu od zvolené právní kvalifikace) a současně v nyní projednávané věci ani nenastala. Dále také platí, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).

79. Výrok o trestu pak lze za jistých okolností napadat také s odkazem na obviněným rovněž vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo rozhodnutí založeno, je však možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové námitky nicméně obviněný ve svém dovolání opět neuplatnil a ani Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovouto vadou, neboť obviněnému nebyl uložen ani úhrnný, ani souhrnný ani společný trest.

80. V návaznosti na to je nutné poukázat i na rozhodnutí Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 429/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, uvedl, že „uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení. Nepřiměřenost trestu tak zásadně nemůže naplňovat dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [podle dnešní právní úpravy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Ten by námitkami brojícími proti trestu mohl být naplněn jen tehdy, bylo-li by rozhodnutí o trestu nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo-li by se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či bylo-li by založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny“.

81. Lze tedy uzavřít, že v rámci dovolacích důvodů se Nejvyšší soud jako soud dovolací přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže.

82. Na straně druhé je skutečností, že k určitému průlomu do shora uvedeného závěru stran možnosti napadnout v rámci dovolání uložené tresty může dojít ve zcela výjimečných případech, a to v situacích, kde byly pachateli trestné činnosti uloženy takové tresty, které lze označit jako tresty extrémně přísné a zjevně nespravedlivé, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně v rámci své rozhodovací činnosti připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb). V právě projednávané trestní věci se však o takový výjimečný případ nepochybně (i z dále uvedených důvodů) nejedná.

83. Obviněný své výhrady proti výroku o trestu odůvodňuje tím, že by bylo opodstatněné uložit mu mírnější trest (podmíněné odsouzení) zejména s přihlédnutím k jeho osobě, dosavadní bezúhonnosti, doznání, lítosti, pozitivnímu hodnocení zaměstnavatelem a schopnosti odčinit škodu. Tvrdí, že i při zachování dosavadní právní kvalifikace (s níž však nesouhlasí) se otevírá ústavněprávní otázka proporcionality a náležité individualizace trestu, jestliže soudy nevyložily, z jakých důvodů nelze účelu trestu dosáhnout uložením trestu podmíněného, a současně samy zdůraznily existenci všech významných polehčujících okolností, přesto však přistoupily k uložení trestu nepodmíněného. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně přísný a namítá, že v typově obdobných věcech nepodmíněný trest představuje spíše výjimku, která musí být zvlášť pečlivě a přesvědčivě odůvodněna. Nepodmíněný trest musí podle něj obstát z hlediska zákazu libovůle, principu rovnosti v právech a požadavku racionality soudního rozhodování.

84. Takto formulované námitky samy o sobě, jak již plyne z výše uvedených obecných východisek, zásadně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Obviněnému nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. U přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku je jeho pachatel ohrožen uložením trestu odnětí svobody v sazbě na jeden rok až šest let. Obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž prosté tvrzení, že takový trest je nepřiměřeně přísný, by samo o sobě nebylo způsobilé založit dovolací přezkum. Tím však není vyloučeno, aby Nejvyšší soud zasáhl tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu neobstojí z hlediska ústavněprávních požadavků na spravedlivý proces. Dovolacímu soudu sice nepřísluší nahrazovat úvahu soudů nižších stupňů o druhu a výměře trestu vlastní představou o tom, jaký druh trestu, potažmo v jaké výměře, by měl být přiměřený, avšak Nejvyšší soud musí být schopen z odůvodnění napadených rozhodnutí přezkoumat, z jakých konkrétních důvodů soudy k uloženému trestu dospěly, zvláště jde-li o trest odnětí svobody spojený s jeho bezprostředním výkonem. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 455/2022, v němž Nejvyšší soud přistoupil ke kasačnímu rozhodnutí právě z důvodu nedostatečného a nepřezkoumatelného odůvodnění nepodmíněného trestu odnětí svobody. Je totiž jednou ze základních povinností soudu svá rozhodnutí řádně odůvodnit, kdy uvedená povinnost představuje jeden z klíčových prvků spravedlivého procesu chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Úvahy soudu tak mají být čitelné, přezkoumatelné a racionálně odůvodněné; jinak může rozhodnutí vykazovat prvky svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2026, sp. zn. III. ÚS 659/25).

85. V nyní projednávané věci se soud prvního stupně věnoval odůvodnění ukládaného trestu odnětí svobody pod bodem 21. odůvodnění rozsudku, kde nejprve uvedl, že při ukládání trestu vycházel z povahy a závažnosti trestného činu, z osobních poměrů obviněného, z jeho dosavadního života, z chování po činu a z možností jeho nápravy. Ve prospěch obviněného soud hodnotil zejména to, že dosud vedl řádný život, nebyl soudně trestán, byl zaměstnavatelem velmi pozitivně hodnocen, svému povolání se dlouhodobě a odpovědně věnoval, činu litoval, snažil se omluvit pozůstalým, bezprostředně po nehodě usiloval o pomoc poškozenému a z celé události se podle soudu nepochybně doživotně poučil. Přitěžující význam soud přikládal především tomu, že obviněný svým jednáním zavinil smrt člověka, přičemž k nehodě nedošlo v důsledku nepřehledné nebo zvlášť nebezpečné dopravní situace, ale za okolností, kdy mohl bez vnějších vlivů přizpůsobit styl a rychlost jízdy tak, aby ke střetu nedošlo. Právě s ohledem na tento neodčinitelný následek soud uzavřel, že je namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Současně však s přihlédnutím ke všem polehčujícím okolnostem stanovil jeho výměru jen mírně nad dolní hranicí zákonné sazby, a to v délce osmnáct měsíců. Vedle toho soud uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na čtyři léta, protože trestný čin byl spáchán při řízení motorového vozidla.

86. Odvolací soud se námitkami obviněného k uloženým trestům zabýval v bodě 15. odůvodnění svého usnesení. Neshledal žádný důvod k zásahu do výroku o trestu a uzavřel, že nepodmíněný trest je s ohledem na závažnost jednání a zejména na jeho následek plně namístě. Zdůraznil, že obviněný byl zkušeným řidičem, avšak nepřizpůsobil jízdu svým schopnostem, překročil nejvyšší povolenou rychlost mimo obec a jel po úzké, klikaté a pro něj zcela neznámé silnici. Následkem tohoto pochybení bylo nezvládnutí řízení a usmrcení spolujezdce V. D., přičemž takové jednání podle odvolacího soudu nelze tolerovat a jeho důsledky jsou mimořádně závažné, neboť zásadně ovlivnily život více osob. Odvolací soud dále uvedl, že obviněný jednal ve formě vědomé nedbalosti, vědomě porušil pravidla silničního provozu a porušil povinnosti vyplývající z § 18 odst. 1, 3 zákona o silničním provozu. Za této situace považoval trest odnětí svobody uložený mírně nad dolní hranicí zákonné sazby za zcela přiměřený, a to i přes velmi kladné hodnocení obviněného zaměstnavatelem a jeho dosavadní řádný život. Stejně tak odvolací soud aproboval i trest zákazu činnosti, jehož výši nepovažoval za nezákonnou ani nepřiměřeně přísnou, protože trestný čin byl spáchán právě v souvislosti s řízením motorového vozidla.

87. Z uvedeného je patrné, že soudy nižších stupňů určité okolnosti rozhodné pro ukládání trestu uvedly, jejich úvahy však nepředstavují dostatečně přezkoumatelné odůvodnění toho, proč bylo v konkrétní věci nezbytné přistoupit k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud tím nijak nezlehčuje tragický následek činu, kdy v důsledku nedbalostního jednání obviněného zemřel člověk, což je následek nevratný a mimořádně závažný. To však samo o sobě nemůže soudy zbavit povinnosti přezkoumatelným způsobem konfrontovat tyto okolnosti se všemi ostatními kritérii rozhodnými pro volbu druhu trestu a stanovení jeho výměry. V tomto směru je již odůvodnění napadených rozhodnutí nedostatečné. Z odůvodnění totiž není zřejmé, zda a jak soudy zohlednily, že šlo o nedbalostní trestný čin v dopravě, nikoli o jednání spojené s řízením pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, útěkem z místa nehody, neposkytnutím pomoci, vědomým nerespektováním světelné signalizace nebo jiným zjevně hazardním způsobem jízdy a ze skutkových zjištění soudů se nepodává ani to, že by tato jízda byla ze strany obviněného vedena nějakým extrémně nebezpečným způsobem. Nižší soudy tedy mohly hodnotit jako významné, že obviněný nepřizpůsobil rychlost při průjezdu zatáčkou, čímž porušil důležitou povinnost řidiče, to však při vědomí toho, že samotné porušení důležité povinnosti a smrtelný následek jsou již znaky skutkové podstaty přečinu podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jako takové mohou být při ukládání trestu zohledněny s ohledem na konkrétní intenzitu. Je třeba zdůraznit, že v tomto směru se oba nižší soudy v rámci odůvodnění uloženého trestu do určité míry dostaly do rozporu s ustanovením § 39 odst. 5 tr. zákoníku, neboť jako přitěžující okolnost hodnotily smrt poškozeného, to však při opomenutí toho, že smrt poškozeného je zákonným znakem trestného činu, respektive v dané trestní věci okolností, která podmiňovala použití vyšší trestní sazby. Z odůvodnění pak musí být dále patrné, v čem právě nynější případ svou konkrétní závažností odůvodňuje trest odnětí svobody spojený s jeho bezprostředním výkonem. Obecný závěr, že protiprávní jednání obviněného mělo fatální a nevratný následek v podobě smrti poškozeného, takový požadavek zjevně nenaplňuje, když daná úvaha se až příliš blíží paušalizaci, která není slučitelná se zásadou individualizace trestu.

88. Zásada individualizace trestu je přitom úzce spojena se zásadou přiměřenosti trestních sankcí vyjádřenou v § 38 tr. zákoníku. Tato zásada patří ke stěžejním zásadám ukládání trestních sankcí, přičemž její podstatou je úměrnost trestní sankce konkrétnímu trestnému činu a osobnosti jeho pachatele. Výsledkem aplikace takto chápané zásady přiměřenosti má být individualizovaná trestní sankce, vyměřená s maximálním ohledem na konkrétní okolnosti konkrétního případu. [KALVODOVÁ, Věra. § 38 (Přiměřenost trestních sankcí). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025. Dostupné na beck-online.cz.]

89. V právě projednávané věci je kruciální otázkou posouzení přiměřenosti trestu ve smyslu vymezení toho, že tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější (srov. § 38 odst. 2 tr. zákoníku), což je ve své podstatě projevem zásady subsidiarity trestní represe. Při rozhodování o trestu je třeba respektovat a naplnit premisu, že základní kritérium pro posuzování, jak přísná sankce je pro pachatele ještě postačující, je dosažení účelu trestu. Jinak řečeno, v duchu zásady ekonomie trestní represe jde o volbu minima represe s maximálním ochranným efektem [KALVODOVÁ, Věra. § 38 (Přiměřenost trestních sankcí). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 5. Dostupné na beck-online.cz.]. V praxi to znamená, že soud má volit nejmírnější sankci, která ještě splní účel trestu, což platí nejen mezi druhy trestů, ale i uvnitř trestní sazby – tedy i pro výměru, přičemž přísnější řešení musí být konkrétně odůvodněno. Zároveň však platí, že nejde o automatické právo obviněného na nejmírnější postih. Pokud mírnější sankce reálně nestačí k ochraně společnosti nebo nápravě pachatele, přísnější sankce je přípustná.

90. Dále platí, že soudy mají při ukládání trestů respektovat i pravidlo vycházející z restorativní justice uvedené v § 38 odst. 3 tr. zákoníku, které zohledňuje právem chráněné zájmy poškozeného z trestného činu. Pojmem „právem chráněné zájmy osob poškozených trestným činem“ je primárně myšlen nárok poškozeného na náhradu škody, odčinění nemajetkové újmy, popřípadě vydání bezdůvodného obohacení. Lze se však přiklonit k tomu, že by trest měl plnit i funkci satisfakční ve smyslu určitého imateriálního zadostiučinění. Tuto instrukci ale nelze vnímat tak, že zájmy poškozeného mají být hlavním faktorem ovlivňujícím výběr druhu a výměry ukládané sankce. Stejně tak toto pravidlo nelze vykládat tím způsobem, že trestní sankce musí být pachateli ukládána tak, aby byly zájmy poškozeného vždy v maximální možné míře uspokojeny a už vůbec nelze ustanovení § 38 odst. 3 tr. zákoníku interpretovat tím způsobem, že by byl soud při ukládání trestní sankce vázán vůlí poškozeného. Zohlednění zájmů poškozeného v imateriální rovině však nemůže být provedeno typicky například uložením přísného trestu s odůvodněním, že si to poškozený přeje a že mu je tímto způsobem poskytována imateriální satisfakce. Soud totiž musí primárně sledovat dosažení účelu trestu, který je nezávislý na uspokojení představ a požadavků poškozeného ohledně přísnosti trestu [KALVODOVÁ, Věra. § 38 (Přiměřenost trestních sankcí). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 12. Dostupné na beck-online.cz.]. Soud při volbě druhu trestu zohledňuje, zda je třeba poškozeného účinně chránit. Typicky u domácího násilí, nebezpečného pronásledování, vyhrožování, sexuálních deliktů nebo v situacích s vysokým rizikem opakování útoku. Zde se zájmy poškozeného mohou projevit ve prospěch přísnějšího omezení pachatele nebo například přiměřených omezení a povinností. 91. Vycházeje z výše uvedených zákonných premis pro ukládání trestů musí Nejvyšší soud konstatovat, že oba soudy nižších stupňů v této trestní věci nedostatečně zdůvodnily z jimi zjištěných skutečností právní závěr ohledně nezbytnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Soud prvního stupně v bodě 21. odůvodnění svého rozsudku shledal na straně dovolatele mnohé polehčující okolnosti (dovolatel dosud vedl řádný život, nebyl soudně trestán, byl velmi pozitivně hodnocen zaměstnavatelem, dlouhodobě se snažil být prospěšným členem společnosti, svého jednání upřímně litoval, snažil se omluvit pozůstalým, bezprostředně po nehodě se navzdory vlastnímu zranění aktivně snažil zajistit pomoc poškozenému a z celé události se nepochybně doživotně poučil). Na základě těchto zjištění lze konstatovat, že dovolatel je takovou osobou, u které existuje vysoce reálná možnost nápravy. Přesto tento soud, a to bez další přesvědčivé úvahy, dospěl k závěru, že je nezbytné uložit dovolateli nepodmíněný trest odnětí svobody, přičemž tento závěr opřel především o neodčinitelný následek trestného činu, tj. smrt poškozeného, a o skutečnost, že k dopravní nehodě nedošlo ve složité či nepřehledné dopravní situaci. Takové odůvodnění je však nedostatečné, neboť samotná závažnost následku je již imanentní součástí právního posouzení projednávaného skutku a sama o sobě bez další individualizované úvahy nemůže automaticky odůvodnit závěr, že účelu trestu lze dosáhnout pouze nepodmíněným odnětím svobody. Jinými slovy, soud učinil z tragického následku v zásadě rozhodující a fakticky jediný důvod pro uložení nepodmíněného trestu, aniž náležitě vysvětlil, proč všechny jím zjištěné polehčující okolnosti, dosavadní bezúhonnost dovolatele, jeho výrazně pozitivní osobnostní profil a velmi příznivá prognóza budoucího vedení řádného života neumožňují dosažení účelu trestu prostřednictvím trestu mírnějšího, například podmíněně odloženým trestem odnětí svobody, a to například v kombinaci s dalším uloženým trestem, zejména trestem zákazu činnosti.

92. Napadené rozhodnutí je tak nutno v naznačeném směru považovat za vnitřně rozporné. Na jedné straně soud konstatuje okolnosti svědčící velmi výrazně ve prospěch dovolatele, včetně řádného dosavadního života, upřímné lítosti, aktivního postoje po činu a nepochybného poučení se z tragické události, tedy okolnosti zásadně relevantní pro posouzení možnosti nápravy obviněného bez nutnosti uložení již nepodmíněného trestu odnětí svobody, na straně druhé bez odpovídajícího hmotněprávního zdůvodnění uzavírá, že je přesto nutné přistoupit k jeho uložení. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak absentuje přesvědčivé vysvětlení, proč právě v tomto konkrétním případě nebylo možné uložit trest podmíněný, případně jiný trest odpovídající zásadě individualizace trestu a osobě pachatele. Soud tak fakticky absolutizoval následek činu a nedal odpovídající váhu možnosti nápravy pachatele. 93. Stejně tak Krajský soud v Českých Budějovicích, který jako odvolací soud, přezkoumával mimo jiné výrok o trestu, odůvodnil ponechání nepodmíněného trestu především samotnou závažností následku, tedy usmrcením poškozeného, a obecnou tezí, že takové jednání nelze tolerovat. Takový způsob odůvodnění však nepostačuje k závěru, že účelu trestu bylo možno dosáhnout pouze nepodmíněným trestem odnětí svobody. Soud sice poukázal na porušení povinností řidiče a na vědomou nedbalost dovolatele, zároveň však nepřesvědčivě naložil s okolnostmi svědčícími výrazně v jeho prospěch (viz výše). I toto rozhodnutí tak fakticky redukuje úvahu o druhu trestu na samotný následek činu jako určující a téměř výlučné kritérium, aniž dostatečně individualizuje posouzení s ohledem na ostatní rozhodná hlediska. Právní závěr o nezbytnosti nepodmíněného trestu je proto nedostatečně odůvodněný.

94. Napadená rozhodnutí jsou z hlediska uvedeného požadavku na náležité odůvodnění neúplná také proto, že postrádají odpovídající odůvodnění ve vztahu k § 38 odst. 3 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů totiž nevysvětlily, jakým způsobem při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody zohlednily požadavek ochrany práv a oprávněných zájmů poškozených a jejich odškodnění, aniž by současně byla narušena zásada přiměřenosti trestu. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody totiž zpravidla významně omezuje praktickou možnost obviněného podílet se bezprostředně a v potřebném rozsahu na náhradě škody či nemajetkové újmy způsobené trestným činem. Výkon trestu odnětí svobody totiž sám o sobě podstatně redukuje pracovní, výdělečné i majetkové možnosti obviněného, a tím i jeho reálnou schopnost průběžně a efektivně plnit povinnost k náhradě škody případně nemajetkové újmy vůči poškozenému. Je obecně známo, že osoba vykonávající nepodmíněný trest odnětí svobody je ve svých možnostech opatřovat si příjem nesrovnatelně více omezena než pachatel ponechaný na svobodě, jenž může vykonávat zaměstnání, podnikat nebo jinak aktivně vytvářet prostředky použitelné k odškodnění poškozeného. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody proto nemůže být odůvodněno pouze represivním aspektem trestní sankce nebo samotnou závažností následku trestného činu, aniž by soud současně posoudil, zda zvolený druh trestu nepovede v konkrétní věci k dalšímu oslabení či oddálení reálné reparace újmy vzniklé poškozenému. Jestliže má obviněný předpoklady k pracovnímu uplatnění, stabilní zaměstnání či jinou reálnou možnost vytvářet prostředky použitelné k náhradě škody či nemajetkové újmy, je povinností soudů přesvědčivě vysvětlit, proč navzdory této skutečnosti považují nepodmíněný trest odnětí svobody za řešení slučitelné s požadavkem ochrany a odškodnění poškozeného. Soudy v právě projednávané trestní věci však takovou úvahu neprovedly a jejich rozhodnutí je v rovině zdůvodnění druhu trestu neúplné, neboť se nevypořádává s tím, že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody může ve svém důsledku ztížit, zpomalit nebo fakticky znemožnit rychlé a efektivní nahrazení škody způsobené trestným činem.

95. Nejvyšší soud tak považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za vnitřně rozporná, neúplná a z hlediska zákonných požadavků na odůvodnění druhu trestu neakceptovatelná, neboť rezignovala na řádnou individualizaci trestu, nepřesvědčivě absolutizovala závažnost následku a nedostála povinnosti vysvětlit, proč navzdory zjištěným výrazným polehčujícím okolnostem a příznivé prognóze nápravy obviněného, nebylo možné dosáhnout účelu trestu jiným než nepodmíněným trestem odnětí svobody.

96. Je skutečností, že srovnání s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu o obdobných trestních věcech může mít při posuzování a přezkumu výroku o trestu pouze podpůrný a orientační význam, neboť trest nelze stanovovat mechanickým porovnáním s jinými trestními věcmi a vždy musí být individualizován podle konkrétních okolností případu a osoby pachatele. Přesto nelze odhlédnout od toho, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se vyskytují skutkově podobné dopravní nehody, v nichž byly i při závažném nedbalostním pochybení řidiče ukládány tresty odnětí svobody podmíněně odložené. Ve věci sp. zn. 8 Tdo 870/2012 řidič mimo obec za hustého deště na mokré vozovce a při nevyhovujícím technickém stavu vozidla nepřizpůsobil rychlost jízdy, dostal smyk, vjel do protisměru, způsobil smrt jednoho poškozeného a těžké zranění další osoby. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu 2 let a 6 měsíců a trest zákazu řízení všech motorových vozidel na stejnou dobu. Ve věci sp. zn. 7 Tdo 1517/2017 šlo o nepřizpůsobení rychlosti jízdy hustému dešti, špatnému stavu vozovky a vyjetým kolejím, zřejmě i o aquaplaning, přejetí do protisměru, čelní střet, smrt jedné osoby a těžké zranění dalších čtyř osob, přičemž byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let podmíněně odložený na zkušební dobu 4 let a trest zákazu řízení všech motorových vozidel na 5 let a 6 měsíců. Konečně ve věci sp. zn. 5 Tdo 1492/2007 řidič nákladní soupravy nepřizpůsobil jízdu mokré, resp. namrzlé vozovce se zbytky sněhu, neubrzdil vozidlo a narazil do odbočujícího automobilu, přičemž spolujezdkyně následně zemřela. Uložen byl trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu 3 let a trest zákazu řízení všech motorových vozidel na 3 roky.

97. Naproti tomu ve věci sp. zn. 8 Tdo 207/2020 byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, avšak šlo o věc zatíženou dalšími výrazně přitěžujícími okolnostmi: řidič byl ovlivněn návykovou látkou, na mokré vozovce v táhlé zatáčce překročil povolenou rychlost, započal riskantní předjíždění několika vozidel bez potřebného rozhledu, dostal smyk, přejel do protisměru, způsobil smrt spolujezdce a zranění dalších osob, současně šlo o pachatele s předchozí trestní minulostí a čin byl spáchán ve zkušební době podmíněného odsouzení. 98. Uvedené srovnání samo o sobě nevylučuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ani v nynější věci. Podporuje však závěr, že pokud soudy nižších stupňů u nedbalostního dopravního trestného činu, který není provázen takovými dalšími výrazně přitěžujícími okolnostmi, ukládají nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, musí být z jejich rozhodnutí jasně patrné, které konkrétní okolnosti činí právě takový druh a výměru trestu nezbytnými a přiměřenými. Soudy nižších stupňů se v případě obviněného opřely především o tragický následek a porušení důležité povinnosti řidiče. Již však dostatečně nevysvětlily, proč tyto okolnosti v souhrnu převažují nad polehčujícími okolnostmi natolik, že nepostačuje uložení mírnějšího druhu trestu ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 tr. zákoníku.

99. Nejvyšší soud proto uzavírá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů ve výroku o trestu nemohou obstát. Důvodem kasačního zásahu ovšem není závěr, že uložený trest by byl sám o sobě nepřiměřený, ani že by Nejvyšší soud sám určoval, jaký trest má být obviněnému uložen, důvodem je to, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze v potřebné míře zjistit, zda soudy při volbě nepodmíněného trestu odnětí svobody a při stanovení jeho výměry postupovaly v souladu se zákonnými kritérii pro ukládání trestu, se zásadou přiměřenosti trestních sankcí a se zásadou subsidiarity přísnější trestní sankce. Daný nedostatek způsobuje nepřezkoumatelnost výroku o trestu a porušuje právo obviněného na spravedlivý proces.

c) K námitkám obviněného vztahujícím se k výroku o náhradě nemajetkové újmy

100. Obviněný dále uplatňuje námitky také ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy, a to pouze ve vztahu k poškozeným L. Č., AAAAA a J. D., ohledně nichž jej soudy podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázaly zaplatit náhradu duševního utrpení v souvislosti s úmrtím V. D. (poškozené L. Č. částku ve výši 900 000 Kč, AAAAA částku ve výši 800 000 Kč a J. D. částku ve výši 606 774 Kč). Předmětem dovolacího přezkumu se tak nemohly stát další výroky o náhradě škody či nemajetkové újmy, a to ve vztahu k poškozeným M. D., P. D. a poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky.

101. Je skutečností, že obviněný ve svém dovolání ze dne 14. 3. 2026 námitky proti výroku o náhradě nemajetkové újmy vůči uvedeným poškozeným nezmínil a uplatnil je až v prvním doplnění dovolání (podání ze dne 24. 4. 2026) a posléze a zejména v druhém doplnění dovolání (podání ze dne 27. 4. 2026), ve kterém také námitky proti uvedeným výrokům již podřadil pod konkrétní dovolací důvod, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odůvodněním, že výrok o náhradě nemajetkové újmy spočívá na nesprávném právním posouzení věci, konkrétně na nesprávné aplikaci ustanovení § 2959 zákona číslo 89/2012 Sb. občanský zákoník a judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k tomuto ustanovení se vztahující. Kromě uvedených námitek založených převážně na posouzení otázky pojmů „osoby blízké“ a „konceptu sdílené újmy“, však v tomto podání, stejně jako v podání ze dne 24. 4. 2026, zopakoval námitky již uplatněné dříve v odvolání, tedy že podle výpovědi svědka P. D. nebyly vztahy poškozené Č. a jejího syna ve vztahu k zemřelému natolik silné, aby odůvodnily jim přiznanou výši náhrad. 102. S určitou mírou zjednodušení lze tyto námitky obviněného shrnout tak, že podle obviněného nebyl vznik nemajetkové újmy provedeným dokazováním dostatečně poškozenými doložen a soudy následně prokázán zejména co do přezkoumatelného odůvodnění výše nároku poškozených a co do konfrontace těchto závěrů s jinými rozhodnutími o náhradě nemajetkové újmy v obdobných trestních věcech. 103. Z hlediska charakteru uplatněných námitek tak lze na podkladě obsahu dovolání obviněného a jeho dvou doplňků konstatovat, že obviněný uplatňuje jednak námitky skutkové povahy, jednak námitky povahy hmotněprávní ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto směru je proto nutno korigovat a upřesnit argumentaci obviněného uplatněnou z hlediska konkrétní varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný ve svém druhém doplňku dovolání uplatnil první variantu tohoto dovolacího důvodu (nesprávné právní posouzení – viz výše bod 102. odůvodnění tohoto usnesení). Naznačené pochybení však Nejvyššímu soudu nebránilo, aby obviněným uplatněné námitky posoudil z hlediska toho, zda naplňují uplatněný dovolací důvod.

104. Z důvodů podrobně rozvedených dále v tomto usnesení pak může Nejvyšší soud již na tomto místě konstatovat, že skutkové námitky dovolatele proti výroku o náhradě nemajetkové újmy neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, jeho námitky proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení je pak nutno považovat za zjevně neopodstatněné. 105. Pokud jde o námitky obviněného ohledně kvality a podoby vztahů poškozených L. Č., AAAAA a J. D. k zemřelému V. D., které zpochybňuje poukazem na to, že nebyly spolehlivě objasněny, respektive jsou zatíženy důkazními nejasnostmi, pak tyto námitky pro svůj skutkový závěr neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Námitky skutkového charakteru sice nepochybně mohou být předmětem dovolacího přezkumu v rámci obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., muselo by se tak však stát za podmínek v tomto ustanovení uvedených. V obecné rovině lze k uvedenému dovolacímu důvodů znovu zopakovat, že tento dovolací důvod postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod však cílí toliko na závažné procesní vady, které v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. 106. V konfrontaci se zněním tohoto dovolacího důvodu považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit a za podstatné a zásadní označit to zjištění, že obviněným napadená skutková zjištění jsou podkladem pouze pro výrok o náhradě nemajetkové újmy a nikoli pro výrok o vině, který je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zásadní a určující, neboť obviněným zpochybňovaná skutková zjištění se nevztahují k naplnění znaků přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale toliko k navazujícímu výroku o náhradě nemajetkové újmy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2027, sp. zn 3 Tdo 387/2026, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, publikovaného pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). Z posledně uvedeného rozhodnutí vyplývá, že podmínkou naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je existence některé z vad, vymezených v tomto ustanovení, která se musí týkat rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu (např. ve vztahu ke zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jsou to zejména skutková zjištění, z nichž vyplývá užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem a jeho úmysl zmocnit se cizí věci). Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (ve vztahu k témuž zločinu např. skutkových zjištění ohledně konkrétní věci, které se pachatel zmocnil). S ohledem na právě uvedené tak je vyloučeno, aby takovéto námitky obviněného proti skutkovému stavu věci mající pouze a jen podklad v námitkách proti výroku u náhradě nemajetkové újmy mohly odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

107. Ostatní výše zmíněné námitky obviněného (viz bod 102. tohoto usnesení) již předmětem dovolacího přezkumu být mohou, neboť směřují proti výroku rozhodnutí „ve věci samé“ ve smyslu ustanovení § 265a tr. ř. a současně se jedná o „hmotněprávní vady“ ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 108. Jakkoliv je s ohledem na obsah podaného dovolání a jeho doplňků zřejmé, že dovolací argumentace obviněného vztahující se k údajnému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy spočívá ve zpochybňování zejména výše přiznaných nároků poškozených, nikoli co do jejich důvodu, považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že hmotněprávního posouzení nároků poškozených na náhradu nemajetkové újmy z hlediska této výše vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, který byl publikován pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr. s právní větou, že „za základní částku náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z., modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (rozhodnutí č. 85/2019 Sb. rozh. obč.); v případě sourozenců lze vycházet ze základní částky o jednu čtvrtinu nižší“.

109. Tato zákonná a judikaturní východiska pak je nutno konfrontovat s výší nároků poškozených na náhradu nemajetkové újmy přiznaných v této trestní věci. Z této konfrontace vyplývá, že jestliže v rozhodném roce (2023) činil uvedený dvacetinásobek částku 866 820 Kč, pak pokud byla poškozené L. Č. přiznána částka ve výši 900 000 Kč a poškozenému AAAAA částka ve výši 800 000 Kč, pak uvedené částky v rámci soudního uvážení představují odškodnění, jaké je poskytováno v případě standardního vztahu mezi poškozenými a pozůstalými. Částka přiznaná bratrovi zemřelého J. D. ve výši 606 774 Kč je pak výrazně pod uvedeným dvacetinásobkem sníženým o jednu čtvrtinu. Již z tohoto pohledu, při vědomí toho, jaké částky jsou v obdobných trestních věcech přiznávány poškozeným ohledně jejich nároku na nemajetkovou újmu, nelze přisvědčit obviněnému, že by uvedené částky jakkoli přesahovaly obvyklé nároky poškozených v jiných trestních věcech a jejich přiznávání v soudním rozhodování o těchto nárocích. Uvedený přístup k otázce výši nároku poškozených na hru nemajetkové újmy byl v tomto směru reflektován i soudy nižších stupňů, které poškozeným nároky přiznaly v uvedené výši a nad jejich rámec poškozené odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních.

110. Pokud se obviněný s odkazem na koncept institutu takzvané sdílené újmy domáhá snížení nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy, pak je třeba konstatovat, že uvedenou námitku obviněný v řízení před soudem prvního stupně ani v rámci odvolacího řízení ve vztahu k uvedeným nárokům poškozených z hlediska jejich výše doposud neuplatňoval. K této jeho námitce a uvedenému institutu lze proto nejprve v obecné rovině uvést, že uvedený institut bylo v rámci rozhodovací činnosti soudů nejprve uplatňován při odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 publikované pod č. 58/2011 Sb. rozh. civ.). Uvedený institut pak v současné době nachází své uplatnění i v rámci rozhodovací činnosti soudu při odškodňování nemajetkové újmy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 04. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, publikovaný pod č. 6/2022 Sb. rozh. civ.). Nejvyšší soud se k podstatě uvedeného institutu vyjádřil tak, že koncept sdílené újmy, která je důvodem ke snížení peněžité náhrady za neoprávněný zásah do osobnostních práv, je založen na úvaze, že nemajetková újma spočívající v duševním strádání skupiny blízkých osob je snášena lépe díky jejich vzájemné psychické podpoře a peněžitá náhrada této újmy není mechanickým součtem náhrad za újmu členů takové skupiny, neboť slouží k opatření hmotných a nehmotných statků, jež zmírňují nemajetkovou újmu poškozených a mohou přinášet užitky a požitky, které tuto újmu zmírní, více poškozeným současně (viz první odstavec právní věty k tomuto rozhodnutí, respektive bod 53. odůvodnění tohoto rozhodnutí).

111. S těmito zákonnými a judikaturními východisky je pak nutno konfrontovat obhajobu obviněného, kterou na podkladě uvedeného institutu zpochybňuje otázku výše přiznaného nároku na náhradu nemajetkové újmy. Obviněný uvedenou námitku uplatnil pouze ve vztahu k nárokům poškozených AAAAA a J. D. Z obsahu dovolání obviněného pak vyplývá, že obviněný uvedenou námitku odůvodňuje pouze a jen tím (při paušálním odkazu, že promítnutí uvedeného konceptu je do rozhodování soudů o výši nároku poškozených Nejvyšším soudem vyžadováno), že poškozený AAAAA žil ve společné domácnosti s L. Č. a poškozený J. D. pochází a aktuálně žije v rodině, v níž žijí i další poškození. Oba poškození si tedy fakticky mohou poskytovat psychickou podporu při vyrovnávání se ztrátou poškozeného, což zmírňuje jejich nemajetkovou újmu a přiznaná náhrada nemajetkové újmy jim přináší užitky a požitky současně. 112. K uvedeným námitkám obviněného, tak jak jsou popsány v předchozím odstavci, považuje Nejvyšší soud především konstatovat, že uvedená argumentace obviněného je jednak nedostatečná z hlediska odpovídajícího zdůvodnění požadavku na snížení nároku poškozených na náhradu na nemajetkové újmy s odkazem na koncept sdílené újmy, jednak je s ohledem na celkovou podobu či koncepci uvedené námitky obviněného v podaném dovolání a jeho doplňcích vnitřně rozporná. 113. Pokud jde o nedostatečnou argumentaci obviněného, tato nedostatečnost je podle Nejvyššího soudu založena na tom, že v rámci uvedené námitky absentuje popis toho, jaké konkrétní výhody v konkrétní trestní věci přináší mnohost poškozených v rámci vedeného řízení či v rámci pociťovaného následku, a to i při odhlédnutí od toho, že se obviněný vůbec nevypořádává s tím, že smrt poškozeného (v závislosti na rodinném, příbuzenském či jiném vztahu poškozených k němu) zcela zjevně vyvolává kvalitativně jiný individuální zásah do sféry každého z nich. Zde je nutno se vrátit k již citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovanému pod č. 6/2022 Sb. rozh. civ., ve kterém mimo jiné Nejvyšší soud uvedl, že pouze z důvodu společenství žalobců (jinými slovy – existence více poškozených) není na místě úvaha o snížení peněžitého zadostiučinění. 114. Současně považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit i tu skutečnost, že do značné míry uvedená námitka obviněného vychází z jiného skutkového stavu věci, než který by za splnění dalších podmínek mohl uplatnění uvedeného institutu odůvodňovat. Nejvyššímu soudu neuniklo, a v tom tkví do určité míry vnitřní rozporuplnost argumentace obviněného, že v jiné části své dovolací argumentace obviněný zpochybňoval podobu a kvalitu rodinných vztahů mezi poškozenými a poukazoval na to, že poškození nesli svůj žal spíše individuálně než společně. O tom svědčí jeho argumentace ve vztahu k J. D., podle které se tento bratr zemřelého mohl rodině vzdálit svým pobytem ve výkonu trestu. V případě (sekundárního) poškozeného AAAAA, který žil ve společné domácnosti se zemřelým a se svojí matkou L. Č., je zjevné, že tento poškozený mohl sdílet své utrpení v zásadě toliko se svojí matkou, nikoliv však již s ostatními členy rodiny zemřelého. V tomto směru L. Č. pak uvedla, že rodina zemřelého se vůči ní zachovala sice v podstatě korektně, když jí dala polovinu ceny společně stavěného domu, ale nenaplnila její očekávání, že by v domě mohla dále bydlet. Své utrpení tak mohla, stejně jako její syn, sdílet nanejvýš spolu, respektive navzájem, při vědomí toho, že svému synovi měla jako matka spíše poskytovat oporu, což pro ni v konečném důsledku mohlo být více přítěží než úlevou. Je tedy zjevné, že v případě tohoto poškozeného koncept sdílené újmy jako možnosti vzájemné psychické podpory poškozených či možnosti, že poskytnuté užitky a požitky zmírní újmu více osob současně, zjevně nevyhovuje.

115. Lze tedy uzavřít, že pokud se v této trestní věci výše přiznaných náhrad nijak nevymykala okolnostem obvyklým v jiných trestních věcech podobného charakteru se stejnými následky, pro které nebyly důvody k navyšování náhrad (kterých se v této věci také poškození domáhali a nebyly jim přiznány), pak současně nemohly být shledány ani důvody k uplatnění konceptu sdílené újmy a z toho plynoucímu snížení náhrad poškozených.

116. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněným uplatněných námitek nedosáhla limitů meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohlo dojít k naplnění ani tohoto důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

117. Pokud jde o podnět dovolatele k odkladu výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. týkající se uloženého trestu, pak k tomuto rozhodnutí s ohledem na zrušení rozhodnutí ve výroku o trestu Nejvyšší soud nepřistoupil.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

118. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2026, č. j. 4 To 506/2025-435, v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o trestu, a dále rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 10. 2025, č. j. 5 T 26/2025-406, ve výroku o trestu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu ve Strakonicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že tímto rozhodnutím není nijak dotčen výrok o vině z napadených rozhodnutí, respektive výroky o náhradě škody a nemajetkové újmy. Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

119. V dalším řízení bude úkolem Okresního soudu ve Strakonicích, aby znovu rozhodl o trestu, který nepochybně bude muset být obviněnému uložen. Bude přitom vycházet ze skutkových a právních závěrů o vině, které tímto rozhodnutím nejsou dotčeny. Při ukládání trestu bude povinen znovu posoudit všechny okolnosti významné podle § 38 a § 39 tr. zákoníku, včetně povahy nedbalostního jednání, konkrétní intenzity porušené povinnosti, následku činu, dosavadního života obviněného, jeho řidičské minulosti, chování po činu, postoje k trestnému činu a možností jeho nápravy. Dospěje-li znovu k závěru, že je namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, musí přesvědčivě vysvětlit, proč nepostačuje trest mírnější, zejména trest odnětí svobody podmíněně odložený v kombinaci s trestem zákazu činnosti, popřípadě s dalšími vhodnými omezeními či povinnostmi. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 7. 2026

JUDr. Aleš Kolář předseda senátu