Plný text
3 Tdo 365/2026-9819
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 2 To 81/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 3/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. R. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 54 T 3/2023, byl Ing. R. H. (dále rovněž jako „obviněný“ či „dovolatel“) pod body I.1. a I.5. výroku o vině uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že: I.1. společně se spoluobviněným R. Ř. v době od roku 2016 do roku 2020 v Ostravě, vedeni záměrem získat neoprávněný prospěch, ač věděli, že účelově vázané prostředky lze použít výhradně pro podporu mládežnického sportu, R. H. jako předseda spolku FC Vítkovice 1919, z.s., IČ: [IČO], se sídlem na ul. 30. dubna č. 11, v Ostravě – část Moravská Ostrava, po předchozí dohodě a rozdělení úloh s R. Ř., sportovním ředitelem klubu, účelově podstatně navýšili měsíční odměny sportovním trenérům s tím, že z navýšené odměny si tito trenéři ponechali pouze část zvýšené měsíční odměny a zbylou, předem dohodnutou část, v souladu s původním úmyslem, předávali v hotovosti R. Ř. nebo R. H., kteří je od nich přijímali, ačkoliv k tomuto nebyli oprávněni a věděli, že se jedná o účelově poskytnuté dotační prostředky od Statutárního města Ostrava, Fotbalové asociace České republiky a od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, určené pro sportovní výchovu mládeže, s čímž byli srozuměni, kdy takto vybrané získané prostředky následně použili v rozporu s vymezeným účelem jednotlivých dotací, tedy na výlohy klubu nespojené s podporou mládežnického sportu a výchovou mládeže, a to v těchto případech: od šéftrenéra L. A. - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 7. 2017, č. 2036/2017/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 50.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 9. 3. 2018, č. 0415/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 8.000.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 50.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 5. 9. 2018, č. 2386/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 200.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 3. 2019, č. 0566/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 7.500.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 250.000 Kč, - v rozporu s čl. III. Smlouvy o spolupráci při rozvoji fotbalu v České republice – Talentovaná mládež z rozpočtu Fotbalové asociace České republiky ze dne 23. 8. 2019, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.264.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 25.000 Kč, celkem tedy za uvedené období převzali od L. A. částku 575.000 Kč, od trenéra R. D. - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 7. 2017, č. 2036/2017/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku ve výši 50.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 9. 3. 2018, č. 0415/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 8.000.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 100.000 Kč, celkem tedy za uvedené období převzali od R. D. částku 150.000 Kč, od trenéra L. D., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a tento rozsudek se jej netýká, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 7. 2017, č. 2036/2017/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku ve výši 58.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 9. 3. 2018, č. 0415/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 8.000.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 145.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 5. 9. 2018, č. 2386/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 145.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 3. 2019, č. 0566/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 7.500.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 116.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 15. 7. 2019, č. 1920/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 2.000.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 232.000 Kč, celkem tedy za uvedené období převzali od L. D., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a tento rozsudek se jej netýká, částku 696.000 Kč, od trenéra J. F. - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 5. 9. 2018, č. 2386/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 185.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 9. 3. 2018, č. 0415/2018/ŠaS, na základě které FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 8.000.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 259.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 3. 2019, č. 0566/2019/ŠaS, na základě které FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 7.500.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 189.000 Kč, celkem tedy za uvedené období převzali od J. F. částku 633.000 Kč, od trenéra R. H., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a tento rozsudek se jej netýká, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 7. 2017, č. 2036/2017/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku ve výši 135.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 9. 3. 2018, č. 0415/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 8.000.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 30.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 5. 9. 2018, č. 2386/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 až 2019 v hotovosti obdrželi částku 30.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 3. 2019, č. 0566/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 7.500.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 91.362 Kč, - v rozporu s čl. III. Smlouvy o spolupráci při rozvoji fotbalu v České republice – Talentovaná mládež z rozpočtu Fotbalové asociace České republiky ze dne 23. 8. 2019, na základě které byl FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.264.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 71.638 Kč, celkem tedy za uvedené období převzali od R. H., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a tento rozsudek se jej netýká, částku 360.000 Kč, od trenéra P. K., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a tento rozsudek se jej netýká, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 7. 2017, č. 2036/2017/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku ve výši 72.000 Kč, - v rozporu s čl. III. Smlouvy o spolupráci při rozvoji fotbalu v České republice – Kluby – profisoutěže – rok 2018, z rozpočtu Fotbalové asociace České republiky ze dne 25. 9. 2018, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 1.866.666 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 216.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 3. 2019, č. 0566/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 7.500.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 210.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 15. 7. 2019, č. 1920/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 2.000.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 48.000 Kč, - v rozporu s čl. III. Smlouvy o spolupráci při rozvoji fotbalu v České republice – Talentovaná mládež z rozpočtu Fotbalové asociace České republiky ze dne 23. 8. 2019, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.264.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 6.000 Kč, celkem tedy za uvedené období převzali od P. K., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a tento rozsudek se jej netýká, částku 552.000 Kč, od trenéra M. K. - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 9. 3. 2018, č. 0415/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 8.000.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 110.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 5. 9. 2018, č. 2386/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 100.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 3. 2019, č. 0566/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 7.500.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 100.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 15. 7. 2019, č. 1920/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 2.000.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 140.000 Kč, celkem tedy za uvedené období převzali od M. K. částku 450.000 Kč, od trenéra J. L. - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 7. 2017, č. 2036/2017/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku ve výši 60.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 5. 9. 2018, č. 2386/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 a 2019 v hotovosti obdrželi částku 300.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 9. 3. 2018, č. 0415/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 8.000.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 60.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 3. 2019, č. 0566/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 7.500.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 240.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 15. 7. 2019, č. 1920/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 2.000.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 60.000 Kč, celkem tedy za uvedené období převzali od J. L. částku 720.000 Kč, trenéra J. N., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a tento rozsudek se jej netýká, - v rozporu s čl. III. Smlouvy o spolupráci při rozvoji fotbalu v České republice, Kluby – profisoutěže – rok 2018, z rozpočtu Fotbalové asociace České republiky ze dne 25. 9. 2018, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 1.866.666 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 200.000 Kč, - v rozporu s čl. III. Smlouvy o spolupráci při rozvoji fotbalu v České republice – Talentovaná mládež z rozpočtu Fotbalové asociace České republiky ze dne 23. 8. 2019, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.264.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 120.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 3. 2019, č. 0566/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 7.500.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 100.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 15. 7. 2019, č. 1920/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 2.000.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 20.000 Kč, celkem tedy za uvedené období převzali od J. N., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a tento rozsudek se jej netýká, částku 440.000 Kč, od trenéra R. P., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a tento rozsudek se jej netýká, - v rozporu s čl. III. Smlouvy o spolupráci při rozvoji fotbalu v České republice – Talentovaná mládež z rozpočtu Fotbalové asociace České republiky ze dne 23. 8. 2019, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.264.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 72.000 Kč, od trenéra Z. H. - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 29. 7. 2016, č. 1731/2016/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.000.000 Kč, za období roku 2017 v hotovosti obdrželi částku ve výši 98.400 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 7. 2017, č. 2036/2017/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2017 a 2018 v hotovosti obdrželi částku ve výši 360.800 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 9. 3. 2018, č. 0415/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 8.000.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 65.600 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostrava ze dne 5. 9. 2018, č. 2386/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti obdrželi částku 229.600 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 3. 2019, č. 0566/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 7.500.000 Kč, za období roku 2019 v hotovosti obdrželi částku 196.800 Kč, celkem tedy za uvedené období převzali od Z. H. částku 951.200 Kč, trenéru O. J. společně a po předchozí dohodě, vědomi si skutečnosti, že jmenovaný nebude vykonávat trenérskou činnost, výhradně pro doložení dokladu o čerpání, po sepsání účelově vyhotovené trenérské smlouvy s ním, vyplatili z poskytnutých účelových dotací níže uvedené částky: - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 7. 2017, č. 2036/2017/ŠaS, na základě které byla spolku FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 takto vyplatili celkem 111.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 9. 3. 2018, č. 0415/2018/ŠaS, na základě které byla spolku FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 8.000.000 Kč, za období roku 2018 takto vyplatili celkem 37.000 Kč, - v rozporu s čl. III. Smlouvy o spolupráci při rozvoji fotbalu v České republice – Kluby – profisoutěže – rok 2018, z rozpočtu Fotbalové asociace České republiky ze dne 25. 9. 2018, na základě které byla spolku FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 1.866.666 Kč, za období roku 2018 vyplatili takto celkem 296.000 Kč, - v rozporu s čl. II. Rozhodnutí ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 502019_2B_4520 o poskytnutí dotace ze státního rozpočtu České republiky na rok 2019, na základě které byla spolku FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 1.575.200 Kč, za období roku 2019 takto vyplatili celkem 370.000 Kč, celkem tedy za uvedené období vyplatili O. J. částku 814.000 Kč, trenéru J. P. společně a po předchozí dohodě, vědomi si skutečnosti, že jmenovaný nebude vykonávat trenérskou činnost, výhradně pro doložení dokladu o čerpání, po sepsání účelově vyhotovené trenérské smlouvy s ním, vyplatili z poskytnutých účelových dotací níže uvedené částky: - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 7. 2017, č. 2036/2017/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 vyplatili celkem 120.000 Kč, - v rozporu s čl. III. Smlouvy o spolupráci při rozvoji fotbalu v České republice – Kluby – profisoutěže – rok 2018, z rozpočtu Fotbalové asociace České republiky ze dne 25. 9. 2018, na základě které byla poskytnuta účelová dotace ve výši 1.866.666 Kč, za období roku 2018 vyplatili celkem 360.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 18. 3. 2019, č. 0566/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 7.500.000 Kč, za období roku 2019 vyplatili celkem 306.665 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 15. 7. 2019, č. 1920/2019/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 2.000.000 Kč, za období roku 2019 vyplatili celkem 13.333 Kč, - v rozporu s čl. III. Smlouvy o spolupráci při rozvoji fotbalu v České republice – Talentovaná mládež z rozpočtu Fotbalové asociace České republiky ze dne 23. 8. 2019, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.264.000 Kč, za období roku 2019 v vyplatili celkem 159.996 Kč, celkem tedy za uvedené období vyplatili J. P. částku 959.994 Kč, trenéru J. U., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a tento rozsudek se jej netýká, společně a po předchozí dohodě, vědomi si skutečnosti, že jmenovaný nebude vykonávat trenérskou činnost, výhradně pro doložení dokladu o čerpání, po sepsání účelově vyhotovené trenérské smlouvy s ním, vyplatili z poskytnutých účelových dotací níže uvedené částky: - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 9. 3. 2018, č. 0415/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 8.000.000 Kč, za období roku 2018 v hotovosti vyplatili částku 114.000 Kč, - v rozporu s čl. II., III., V., VI. Veřejnosprávní smlouvy o poskytnutí účelové dotace z rozpočtu Statutárního města Ostravy ze dne 5. 9. 2018, č. 2386/2018/ŠaS, na základě které byla FC Vítkovice 1919, z.s., poskytnuta účelová dotace ve výši 3.500.000 Kč, za období roku 2018 a 2019 v hotovosti vyplatili částku 57.000 Kč, celkem tedy za uvedené období vyplatili J. U., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána a tento rozsudek se jej netýká, částku 171.000 Kč, čímž způsobili souhrnně a pokračujícím jednáním celkovou škodu 7.544.194 Kč. I.5. dne 2. 1. 2018 v Ostravě, v součinnosti s obžalovaným R. G., vedeni záměrem získat neoprávněný prospěch, R. H. jako předseda představenstva klubu FC Vítkovice 1919, z.s., a R. G. coby jednatel obchodní korporace TMSV Corporation s.r.o., se sídlem v Ostravě, v úmyslu použít dotační peněžní prostředky na jimi zvolený účel, podepsali účelovou smlouvu, jejímž předmětem bylo „praní prádla“ tedy hráčských dresů dalších pro FC Vítkovice 1919, z.s., které měla dle ujednání provádět firma TSMV Corporation s.r.o., avšak v totožném objektu zařízené prádelny při výkonu práce totožných zaměstnanců, tak, že firma TMSV Corporation s.r.o. fakturovala údajné praní prádla klubu FC Vítkovice 1919, z.s., ačkoliv tato firma ve skutečnosti tuto činnost pro klub neprováděla a „praní prádla“ bylo ve skutečnosti vykonáváno v režii a na náklady klubu FC Vítkovice 1919, z.s., čímž došlo k neoprávněnému čerpání účelové dotace č. 0415/2018/ŠaS Statutárního města Ostravy v částce 441.457 Kč, a vznikla škoda Statutárnímu městu Ostrava, se sídlem [adresa] škoda ve výši 441.457 Kč.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 212 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Statutárnímu městu Ostrava, se sídlem [adresa] částku 441.457 Kč. 4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněným R. Ř. a J. F. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozenému Statutárnímu městu Ostrava, se sídlem [adresa] částku ve výši 633.000 Kč. 5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněným R. Ř. a Z. H. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozenému Statutárnímu městu Ostrava, se sídlem [adresa] částku ve výši 951.200 Kč. 6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněným R. Ř. a O. J. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozenému Statutárnímu městu Ostrava, se sídlem [adresa] částku ve výši 148.000 Kč. 7. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněnému R. Ř. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozenému Statutárnímu městu Ostrava, se sídlem [adresa] částku ve výši 2.987.548 Kč. 8. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené Statutární město Ostrava, se sídlem [adresa] odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 9. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněným R. Ř. a O. J. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozenému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, Karmelitská 529/5, Praha 1, částku ve výši 362.500 Kč. 10. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Karmelitská 529/5, Praha 1, odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 11. Pod bodem II. byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. dílem zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 3. 2. 2023, sp. zn. 4 KZV 17/2023, a to pro jednání podrobně popsané v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž se měl dopustit dílčích útoků pokračujícího trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán. Současně bylo podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozené Statutární město Ostrava, se sídlem [adresa] odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, pokud jde o ve zprošťující části identifikované nároky z dotací. 12. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných R. Ř., J. F., Z. H., a O. J. 13. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 54 T 3/2023, podal obviněný odvolání směřující do (jeho se týkajících) výroků o vině, trestu a náhradě škody. Spoluobviněný R. Ř. podal odvolání do výroku o jemu uloženém trestu a náhradě škody, spoluobviněný O. J. podal odvolání do všech výroků jeho se dotýkajících, a poškozené Statutární město Ostrava podalo odvolání do výroku pod bodem I., a to v části týkající se nároku na náhradu škody. 14. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 2 To 81/2024, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného, obou spoluobviněných a poškozeného Statutárního města Ostrava zamítl.
II.
15. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 2 To 81/2024, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 9784–9794 spisu). Obviněný uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. ř.
16. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, který neodpovídá zásadě proporcionality ani účelu trestu. Soudy obou stupňů podle jeho názoru nepřiměřeně akcentovaly represivní složku trestu, aniž dostatečně zohlednily jeho preventivní a výchovný účel. Těmto požadavkům by přitom odpovídalo uložení přísnějšího, avšak podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, případně v kombinaci s trestem peněžitým. Obviněný současně poukazuje na to, že uložený nepodmíněný trest se svou přísností vymyká trestům ukládaným v obdobných případech pachatelům srovnatelných osobních poměrů. Důsledkem výkonu nepodmíněného trestu bude reálná ztráta jeho zaměstnání, narušení rodinných vztahů a výrazné ztížení možnosti uspokojit nároky poškozených. Uložený trest tak postrádá přiměřené vyvážení represivní a výchovné složky. Obviněný zdůrazňuje, že je osobou dosud bezúhonnou, která se posuzovaného jednání dopustila před více než pěti lety a od té doby vede řádný život. Z trestné činnosti nezískal žádný osobní prospěch, disponuje výborným pracovním hodnocením zaměstnavatele Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s., a má stabilní rodinné zázemí, když žije ve společné domácnosti s družkou, zletilým synem a nezletilou dcerou. Soudy však těmto okolnostem nevěnovaly náležitou pozornost a jako polehčující okolnost zohlednily v podstatě pouze jeho dosavadní bezúhonnost. Za nepřesvědčivou považuje obviněný rovněž argumentaci odvolacího soudu, který označil trest odnětí svobody v trvání dvou let za nepřiměřeně mírný s tím, že za odpovídající by považoval trest až v délce pěti let. Takový náhled je zcela mimo realitu trestání v obdobných věcech. Na tomto základě se pak odvolací soud podle obviněného odmítl zabývat možností uložení podmíněně odloženého trestu, ačkoli právě tato úvaha byla pro posouzení přiměřenosti trestu zásadní. Takový postup obviněný pokládá za účelový a nedostatečně odůvodněný. Stejně tak nelze podle obviněného akceptovat závěr soudu prvního stupně, že nepodmíněný trest je nezbytný k zabránění další trestné činnosti. Kromě projednávaného skutku se totiž nikdy nedopustil žádného dalšího protiprávního jednání, dlouhodobě vede řádný život, a navíc se již zcela vzdálil sportovnímu prostředí, s nímž souzená věc souvisela. Závěr o potřebě speciální prevence proto nemá oporu ve zjištěných skutečnostech a postrádá racionální odůvodnění.
17. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný namítá, že ve skutkové větě rozsudku nejsou dostatečně vymezeny a identifikovány dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Obsahovou náležitostí výrokové části odsuzujícího rozsudku je přitom vyslovení samostatného výroku o každém jednotlivém dílčím útoku pokračujícího trestného činu, čemuž však soud prvního stupně v daném případě nedostál. Je přesvědčen, že soud prvního stupně byl povinen každé předání peněz v hotovosti přesně identifikovat (zejména uvedením místa a času předání peněz), což však ve skutkové větě absentuje. Rozsudek vymezuje pouze celkovou dobu, po kterou mělo k předávání peněz docházet a souhrnné částky, které měli obvinění v jednotlivých letech převzít od konkrétních trenérů. Skutková věta tak podle dovolatele neumožňuje identifikovat jednotlivé dílčí útoky, které mají tvořit pokračující trestný čin. Tento nedostatek měl současně flagrantní dopad na realizaci jeho práva na obhajobu. Nebylo totiž zřejmé, proti jakým konkrétním jednáním se má bránit a jaká skutková tvrzení má vyvracet. Obzvlášť výrazně se tento problém projevil ve vztahu k tvrzeným předáním finančních prostředků ze strany Z. H., která od počátku popírá. Obhajobě bylo fakticky znemožněno nabízet důkazy k tomu, že tyto vratky ve skutečnosti neproběhly (např. nabízet důkazy k tomu, kde se nacházel v době, kdy mělo k předání dojít), byť právě jednání, kterého se měl dopustit se Z. H. bylo zásadním při hodnocení důkazů soudem prvního stupně. V tomto smyslu odkazuje obviněný pro úplnost také na obsah svého odvolání a svého závěrečného vyjádření. Současně poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 6. 11. 2023, č. j. 4 As 236/2022-161, a rozsudek ze dne 12. 3. 2025, č. j. 4 As 146/2024-81), podle níž musí být skutek ve výroku rozhodnutí vymezen natolik určitě, aby byl nezaměnitelný a aby byla zachována práva obhajoby. Obviněný rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 8 Tdo 920/2014-79; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2021, sp. zn. 3 Tdo 958/2021) s tím, že prvostupňový soud byl povinen ve výroku napadeného rozsudku identifikovat všechny jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu (tj. mj. všechna jednotlivá předání hotovosti trenéry R. Ř. a dovolateli). Z výroku rozsudku ani z jeho odůvodnění přitom není patrno, kolikrát mělo dojít k tomu, že jemu nebo R. Ř. trenéři předali část své odměny v hotovosti, jaké částky měly být v konkrétních případech předány ani kdy a kde se tak mělo stát. Dílčí útoky přitom nemohou být vymezeny pouze „paušálně“ s odkazem na delší časové období a souhrnnou výši plnění, jak vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 645/2017. Neurčitost skutkové věty proto podle obviněného představuje vadu, která měla za následek porušení jeho práva na obhajobu a současně zpochybňuje správnost výroku o vině.
18. V oddíle nadepsaném „Založení rozhodných skutkových zjištění z Rozsudku na procesně nepoužitelných důkazech“, obviněný poukazuje na to, že výpověď spoluobviněného R. Ř. z přípravného řízení, z níž soudy stran závěru o vině převážně vycházejí, je procesně nepoužitelným důkazem, jelikož byla pořízena v době, kdy dovolatel ještě nebyl seznámen se skutkem, pro který se trestní řízení vedlo. Důvodem bylo, že mu nebylo řádně doručeno usnesení o zahájení trestního řízení, což je zásadní procesní vadou. Nebylo-li mu usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno, nebylo trestní stíhání vůči jeho osobě ani účinně zahájeno. V odvolacím řízení bylo podle obviněného prokázáno, že opis usnesení o zahájení trestního stíhání byl v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení doručen jiné osobě, konkrétně jeho synovi R. H. K tomuto pochybení mělo dojít proto, že na doručované zásilce nebylo uvedeno datum narození adresáta. Zásilka byla dne 14. 6. 2021 a následně 18. 6. 2021 převzata jmenovcem obviněného, nikoli jím samotným. Za nepřesvědčivý považuje dovolatel závěr odvolacího soudu, podle něhož z úvodní strany protokolu o jeho prvním výslechu v přípravném řízení vyplývá, že převzal usnesení o zahájení trestního stíhání dne 8. 6. 2021. Takový údaj je podle něj v rozporu s doručovacími doklady, z nichž vyplývá, že uvedeného dne nebylo žádné doručování provedeno. Současně upozorňuje, že samotná úvodní strana protokolu je datována dnem 19. 10. 2021, tedy dva dny před konáním výslechu dne 21. 10. 2021, a nemůže proto sama o sobě představovat spolehlivý důkaz o tom, že byl s obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání řádně a včas seznámen. Podle dovolatele rovněž nebyly splněny podmínky k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 tr. ř., kdy nebyla naplněna materiální důvodnost jejich nařízení. V době vydání příkazu totiž nebylo možné důvodně předpokládat, že prostřednictvím odposlechů budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, a současně nebylo prokázáno, že sledovaného účelu nebylo možno dosáhnout jinými, méně invazivními prostředky. Nebyla splněna ani podmínka neodkladnosti nebo neopakovatelnosti ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř., když byly nařízeny před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání. K nařízení odposlechů došlo se značným časovým odstupem od doby, kdy mělo docházet k údajnému vytýkanému jednání. Z příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaného Okresním soudem v Ostravě dne 4. 9. 2020, stejně jako z návrhu státního zástupce, přitom vyplývá, že prověřované jednání se mělo týkat období let 2016 až 2019. Mezi údajnou trestnou činností a nařízením odposlechů tak existoval značný časový odstup, který závěr o neodkladnosti či neopakovatelnosti zpochybňuje. Odůvodnění nařízení odposlechů v odst. 18 příkazu k odposlechu je navíc formulováno tak obecně, že by jej bylo možné použít na jakékoliv podezření ze spáchání trestného činu páchaného více osobami, neboť nespecifikuje žádné konkrétní skutkové okolnosti prověřované věci, které by mohly odůvodňovat jeho vydání. Dále z tohoto vyplývá, že nařízení odposlechu mělo být provedeno toliko v návaznosti na předvolání a následné provedení výslechu. V právním státě je však podle dovolatele nepřípustné, aby se naplnění podmínek neodkladnosti a neopakovatelnosti při zásahu do základních práv a svobod odvíjelo od vlastních procesních úkonů orgánů činných v trestním řízení, jak se stalo v projednávaném případě, a nikoliv od skutkových okolností prověřované věci (které v daném případě nemohly ani existovat). Nezákonnost nařízeného odposlechu pak vyplývá i ze způsobu, jakým je odůvodněna doba trvání odposlechu v délce čtyř měsíců.
19. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Obviněný rozporuje výpověď spoluobviněného R. Ř. z přípravného řízení, která je ve zjevném rozporu s obsahem ostatních provedených důkazů, zejména pak výpověďmi svědků M. P., M. H., V. M., M. B. a J. U. Rozporuje tvrzení R. Ř., že za ním měl přijít a požádat ho, zda by nebylo možné oslovit trenéry se žádostí o pomoc, která měla spočívat v tom, že trenéři budou část zvýšené odměny vracet v hotovosti na provoz dospělého fotbalu. Poukazuje na to, že R. Ř. byl od 16. 2. 2017 do 3. 8. 2018 členem představenstva společnosti MFK Vítkovice a měl detailní přehled o její ekonomické situaci. Ve vytýkaném období sám za společnost MFK Vítkovice uzavřel významné sponzorské smlouvy se subjekty podnikatelského seskupení VMI Silesia s plněním v řádu několika milionů korun ročně, o nichž obviněný nevěděl. O tom vypovídali svědci M. P. a M. H. Neexistuje proto žádný logický důvod, proč by měl dovolatel žádat spoluobviněného R. Ř. o výpomoc s provozem dospělého fotbalu. Sám obviněný poukazoval na to, že v hlavním líčení nebylo prokázáno, jak bylo s finančními prostředky vybranými R. Ř. naloženo. V této souvislosti poukazoval na možné propojení s podnikatelskou skupinou VMI Silesia a její úlohu při financování činnosti klubu, o níž se podle svých slov dozvěděl až následně. Rovněž nebyla podle jeho názoru prokázána samotná existence kanceláře se skříní, do níž měl spoluobviněný R. Ř. finanční prostředky od trenérů ukládat, přičemž svědkyně M. B. potvrdila, že žádná taková kancelář se skříní neexistovala. Obviněný rovněž vyslovil domněnku, že peníze spoluobviněný R. Ř. shromažďoval pro společnosti skupiny VMI Silesia pana V. M., které měly následně z těchto prostředků hradit společnosti MFK Vítkovice reklamní kampaň. O tom vypovídal svědek M. P.. O tom, že spoluobviněný R. Ř. byl hlavním hybatelem a byl spojnicí mezi společnostmi skupiny VMI Silesia pana V. M. a „tím fotbalem“, vypovídal svědek M. H. Svědek V. M. pak vypověděl, že se od R. G. dozvěděl, že systém vratek vymyslel právě spoluobviněný R. Ř.. Podle obviněného toto ve své výpovědi potvrdil i svědek J. U. Dále obviněný namítá, že žádný z provedených důkazů nepotvrzuje ani skutkové zjištění soudu prvního stupně, dle něhož měl po předchozí dohodě s R. Ř. sepsat se spoluobviněnými O. J., J. U. a J. P. účelové trenérské smlouvy. Stejně tak nebylo prokázáno, že by si byl vědom skutečnosti, že jmenovaní trenérskou činnost fakticky nevykonávali. I podle samotné výpovědi R. Ř. měl totiž požadavek směřovat vůči „trenérům“, přičemž o jiných osobách než trenérech se R. Ř. ve své výpovědi nezmiňoval. Nadto, soud prvního stupně neprokázal žádným důkazem, že by nějaká taková dohoda mezi ním a R. Ř. vůbec existovala. Zcela absentuje jakýkoliv důkaz o tzv. „shodě vůlí“ mezi nimi ve vztahu k tomuto vytýkanému jednání. Tvrzení spoluobviněného R. Ř., že ho dovolatel požádal o pomoc s financováním mužské kopané, stojí tedy osamoceně. Nadto je spoluobviněný blízkým (rodinným) přítelem V. M. což tento sám potvrdil, přičemž tato skutečnost mohla mít podle obviněného vliv na výpověď spoluobviněného R. Ř., a to z důvodu možné snahy zachovat loajalitu vůči rodině M. Stran skutku pod bodem I.1. pak obviněný dále namítá, že v rozporu s provedeným dokazováním je i závěr soudu prvního stupně, že byl veden záměrem získat neoprávněný prospěch. Soud totiž současně v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že obviněný z posuzovaného jednání přímo neprofitoval. Obviněný proto považuje tento závěr za věcně nesprávný, vnitřně rozporný a neodpovídající výsledkům provedeného dokazování.
20. Pokud jde o skutek pod bodem I.5., obviněný namítá, že skutkový závěr soudu prvního stupně, podle něhož měl za spolek FC Vítkovice 1919, z.s., v součinnosti s R. G. uzavřít účelovou smlouvu na praní prádla se společností TMSV Corporation s.r.o., ačkoli tato společnost předmětné služby ve skutečnosti neposkytovala, je v rozporu s provedenými důkazy. Tyto podrobně rozepisuje s tím, že TMSV Corporation s.r.o., v období od 2. 1. 2018 do 30. 6. 2018 prala v prostorách Vítkovické Arény, kde působila i v roce 2017, kdy hradila i náklady související s provozem (opravy, prací prostředky), přičemž spolku FC Vítkovice 1919, z.s., v roce 2017 zajišťovala praní prádla společnost MFK Vítkovice právě prostřednictvím společnosti TMSV Corporation s.r.o. Obviněný jednající za spolek FC Vítkovice 1919, z.s., kontaktoval po uzavření smlouvy se společností VÍTKOVICE ARÉNA, a.s. svědka R. G. s nutností uzavřít podnájemní smlouvu a v této souvislosti rovněž vyčíslil pohledávku za TMSV Corporation s.r.o. z titulu nákladů na pronájem. Prádlo pro spolek FC Vítkovice 1919, z.s., v prvním pololetí roku 2018 tedy praly zaměstnankyně společnosti TMSV Corporation s.r.o., zejména paní B., která byla do 30. 6. 2018 zaměstnankyní TMSV Corporation s. r. o. Naproti tomu zaměstnankyně spolku FC Vítkovice 1919, z.s., paní K. a paní D., nebyly zaměstnány jako pradleny a jejich pracovní náplň byla ve smlouvách přesně vymezena. Obviněný zdůrazňuje, že spolek působil jako zaměstnavatel na chráněném trhu práce a praní prádla nebylo součástí pracovních povinností uvedených zaměstnankyň. Obě vypověděly, že paní K. prádlo v první polovině roku 2018 neprala a paní D. pouze tehdy, pokud zaskakovala za paní B., když tato byla na nemocenské. Z těchto důkazů podle obviněného nevyplývá závěr, že by si spolek FC Vítkovice 1919, z.s., v první polovině roku 2018 zajišťoval praní prádla vlastními zaměstnanci (paní K. a paní D.) a na vlastní náklady. Závěr soudu prvního stupně, podle něhož byla smlouva uzavřená se společností TMSV Corporation s.r.o., fiktivní a zakrývala služby fakticky vykonávané zaměstnanci spolku, proto obviněný označuje za rozporný s provedeným dokazováním. Vadný a vnitřně rozporný je podle něho rovněž závěr, že měl být veden záměrem získat neoprávněný prospěch. Bylo naopak prokázáno, že nejednal ze zištných pohnutek a z vytýkaného jednání neprofitoval. Dále obviněný poukazuje na to, že svědek R. G. odmítl vypovídat, čímž mu bylo znemožněno klást mu otázky. Současně namítá, že k prohlášení viny R. G. nelze přihlížet jako k důkazu usvědčujícímu jeho osobu, přičemž v tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06. Ze žádného provedeného důkazu ani z výpovědí svědků přitom nevyplývá, že by se podílel na vytvoření či organizaci údajně fiktivního systému praní prádla. Skutkový závěr soudu o jeho účasti na takovém jednání proto podle něj nemá oporu v provedeném dokazování.
21. Pokud jde o nesprávné právní posouzení skutku, tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný namítl, že jednání konkrétně ve vztahu ke spoluobviněným O. J., J. P. a J. U. podle něj znaky dotačního podvodu páchaného ve spolupachatelství nenaplnilo, neboť u všech bylo prokázáno, že pro spolek FC Vítkovice 1919, z.s., vykonávali činnost, která, pokud ji nebylo možné považovat za trenérskou, odpovídala svou náplní alespoň činnosti, kterou vykonávají organizační pracovníci či správci. Svou činností tak přispívali k naplňování účelu dotací poskytovaných spolku. V případě J. U. bylo prokázáno, že jmenovaný působil jako organizační pracovník ve sféře ženského fotbalu. J. P. pak poskytoval trenérům rady, účastnil se zápasů mládeže, byl veden v zápisech o utkáních a zastřešoval mládežnické centrum. O. J. vykonával činnost organizačního pracovníka. Spoluobviněným byly vyplaceny peněžní prostředky z dotací, které Statutární město Ostrava poskytlo spolku FC Vítkovice 1919, z.s., na základě smluv č. 2036/2017/ŠaS, č. 0415/2018/ŠaS, č. 2386/2018/ŠaS, č. 0566/2019/ ŠaS a č. 1920/2019/ ŠaS. Dále jim byla vyplacena odměna z dotací, které spolku FC Vítkovice 1919, z.s., poskytla Fotbalová asociace České republiky a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (dále jen „MŠMT“). Ve všech uvedených smlouvách lze přitom za uznatelné náklady považovat i odměny organizačních pracovníků, potažmo správců. Vyplacením peněžních prostředků z předmětných dotací jmenovaným spoluobviněným tedy nemohlo dojít k spáchání trestného činu dotačního podvodu. Obviněný trvá na tom, že nenakládal s prostředky z dotací města Ostravy, MŠMT a Fotbalové asociace České republiky v rozporu s dotačními podmínkami, neboť finanční prostředky z dotací byly spoluobviněným sportovním trenérům a dalším spoluobviněným vyplaceny na základě platných a účinných smluv. Pokud docházelo k vratkám, obviněný uvedl, že se jednalo výhradně o záležitost mezi R. Ř. a daným spoluobviněným sportovním trenérem nebo jiným spoluobviněným. Dovolatel se na páchání daného trestného činu nepodílel a jeho roli by bylo možné podle (nutno uvést nesprávných) skutkových zjištění soudu prvního stupně hodnotit toliko jako podpůrnou, tedy nanejvýš jako účastenství ve formě pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
22. Obviněný dále za nesprávný označil obecný závěr soudů, podle něhož byly předmětné dotační prostředky použity v rozporu s účelem, pro který byly poskytnuty. Vychází přitom i ze skutkových zjištění samotných soudů. Pokud soud prvního stupně dovodil, že část finančních prostředků směřovala na financování mužského fotbalového týmu, přičemž podle výpovědi spoluobviněného R. Ř. byly tyto prostředky použity na úhradu ploch, pronájmů, dopravy autobusovou dopravou, sportovního vybavení či mezd, tedy na výdaje, které samy o sobě představují uznatelné náklady podle dotačních podmínek, nelze podle dovolatele bez dalšího uzavřít, že byly použity v rozporu s účelem dotace. To platí i tehdy, pokud byly uvedené prostředky využity ve prospěch mužského fotbalového týmu. Obviněný v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že mužský fotbalový tým byl v rozhodném období tvořen převážně hráči mladšími 26 let a jeho existence a sportovní úroveň byly současně úzce provázány s fungováním mládežnických kategorií klubu. Nadto sportovní úroveň mládeže byla podmíněna soutěží, kterou hrál mužský fotbalový tým. Na soutěži, kterou hrál mužský fotbalový tým, totiž záviselo mj. i to, zda sportovnímu středisku spolku FC Vítkovice 1919, z.s., bude udělen status Sportovní centrum mládeže, s čímž se pak pojila i kategorie soutěže, kterou hrály mládežnické týmy. Přitom pouze skutečnost, že mužský fotbalový tým hrál profesionální soutěž (tj. druhou ligu), umožnovala naplnit účel dotace, a to přípravu mládeže na vrcholový sport (a to mládeže do 26 let), neboť mládežnické kategorie FC Vítkovice končily věkem 18 let. Pokud by mužský fotbalový tým profesionální soutěž nehrál, nebylo by možné naplnit ani účel poskytované dotace spočívající právě v přípravě na vrcholový sport či na Kluby profisoutěže.
23. Závěrem obviněný soudům vytkl, že se podrobněji nezabývaly zásadou subsidiarity trestní represe. Podle jeho názoru nebylo náležitě posouzeno, zda okolnosti projednávané věci skutečně odůvodňují uplatnění prostředků trestního práva jako prostředku ultima ratio. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se on nebo ostatní obvinění posuzovaným jednáním osobně obohatili. Podle jeho tvrzení nebylo cílem vytýkaného jednání získání majetkového prospěchu, nýbrž snaha zajistit fungování fotbalového klubu Vítkovice, konkrétně snaha o zachování sportovní úrovně a kvality mládežnických týmů spolku FC Vítkovice 1919, z.s. (což ostatně odpovídalo účelu poskytovaných dotací). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne ze dne 25. 11. 2025, č. j. 2 To 81/2024-9674, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
24. Obviněný součástí dovolání učinil i návrh na odklad výkonu dovoláním napadených rozhodnutí. V případě, že by předseda senátu soudu prvního stupně nepostupoval podle § 265h odst. 3 tr. ř., pak obviněný žádá dovolací soud, aby rozhodl o odkladu nebo přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.
25. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 27. 2. 2026, sp. zn. 1 NZO 149/2026.
26. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a stručně popsal námitky obviněného, uvedl, že dovolací argumentace obviněného je po obsahové stránce shodná s námitkami, které uplatňoval v předchozích stadiích trestního řízení a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Vzhledem k tomu, že oba soudy na totožné výhrady dovolatele v průběhu dosavadního trestního řízení srozumitelně, a především přiléhavě reagovaly, považuje státní zástupce za nadbytečné podrobně rozvádět a opakovat ty argumenty jejich rozhodnutí, s jejichž nosnými body se ztotožňuje. Státní zástupce následně popsal východiska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy konstatoval, že podané dovolání je v podstatné části věnující se zmíněnému dovolacímu důvodu vystavěno zejména na výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily. Směřuje tak proti hodnocení důkazů a proti skutkovým závěrům soudů. Obviněný tak namísto právně relevantních námitek předkládá vlastní verzi skutkového děje. S velkou mírou tolerance lze pod tento dovolací důvod podřadit pouze námitku zjevného rozporu skutkových závěrů s jeho výpovědí a námitky týkající se údajné procesní nepoužitelnosti některých důkazů. I ty jsou však zjevně neopodstatněné. Státní zástupce uvedl, že dokazování provedené Krajským soudem v Ostravě bylo úplné a zákonné. Soud provedl všechny podstatné důkazy a skutková zjištění založil výhradně na důkazech řádně obstaraných a procesně použitelných. V této souvislosti odkazuje zejména na obsáhlé hodnocení důkazů provedené Krajským soudem v Ostravě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, k jednání pod bodem I.1. v bodech 181. až 358. a k jednání pod bodem I.5. v bodech 359. až 371. Námitkami týkajícími se údajné procesní nepoužitelnosti důkazů se již podrobně zabýval Vrchní soud v Olomouci a státní zástupce se s jeho závěry ztotožňuje. Nad rámec toho uvádí, že není pravdivé tvrzení obviněného, že mu nebyla řádně doručena usnesení o zahájení a rozšíření trestního stíhání. Tato rozhodnutí byla doručována na jím označenou adresu, ve spise jsou založeny doručenky a sám obviněný při výslechu za účasti obhájce potvrdil jejich doručení. Trestní stíhání tedy bylo zahájeno řádně a výpověď spoluobviněného R. Ř. z přípravného řízení byla použitelným důkazem. Zjevně neopodstatněná je také námitka nepoužitelnosti odposlechů. Příkaz k odposlechu i návrh státního zástupce splňovaly zákonné náležitosti a byly řádně odůvodněny. Skutečnost, že odposlechy byly pořízeny s časovým odstupem, jejich použitelnosti nebrání. Jejich obsah měl podpůrný význam, zejména pro posouzení věrohodnosti zainteresovaných osob a dokreslení komunikace pachatelů. V této části státní zástupce výslovně odkazuje na závěry Vrchního soudu v Olomouci obsažené v odstavcích 38. a 39. odůvodnění usnesení. Rozhodnutí soudů tak nejsou zatížena vadou zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Takový rozpor lze dovodit pouze tehdy, pokud skutková zjištění nemají žádnou oporu v důkazech nebo odporují jejich obsahu. V projednávané věci však soudy hodnotily důkazy logicky, zákonně a ve vzájemných souvislostech. Státní zástupce proto odkazuje na skutková zjištění a hodnocení důkazů obsažené v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, zejména v pasážích věnovaných jednotlivým skutkům.
27. Dále státní zástupce uvedl, že skutkový závěr, že obviněný se dopustil jednání popsaných pod body I.1. a I.5. rozsudku, je správný. Obviněný jako předseda spolku FC Vítkovice 1919, z.s., společně s R. Ř. organizoval systém účelového navyšování odměn trenérům, z nichž byla část peněz vrácena zpět a následně použita v rozporu s účelem dotací. Tím byla způsobena škoda ve výši 7.544.194 Kč (viz body 181. až 358. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě). Dále se podílel na účelové smlouvě týkající se praní prádla, na jejímž základě mělo dojít k neoprávněnému čerpání dotace ve výši 441.457 Kč. Tyto závěry podporují výpovědi spoluobviněného Ř., trenérů i dalších svědků. Neexistuje podle něj rozumný důvod, proč by více osob současně nepravdivě obviňovalo dovolatele. Ve vztahu ke skutku pod bodem I.5. státní zástupce odkazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, zejména body 359. až 371. odůvodnění. Státní zástupce proto uzavírá, že skutková zjištění soudů odpovídají provedeným důkazům a rozhodnutí nejsou zatížena vadami podřaditelnými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Správnost právního posouzení je však nutné hodnotit na základě skutkových zjištění soudů, nikoli podle vlastní skutkové verze předkládané obviněným. Státní zástupce uvedl, že námitky obviněného proti právní kvalifikaci nelze pod tento dovolací důvod z velké části podřadit, neboť vycházejí z odlišného skutkového základu. Obviněný přehlíží, že byl spolu s R. Ř. hlavní osobou, která trestnou činnost organizovala. Stejně tak pomíjí fiktivní charakter trenérských smluv a účelové použití dotačních prostředků v rozporu s podmínkami dotací. Pro naplnění trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku přitom není nutné, aby se pachatel osobně obohatil. K těmto závěrům státní zástupce navazuje na hodnocení skutkového stavu provedené Krajským soudem v Ostravě a aprobované Vrchním soudem v Olomouci.
29. Státní zástupce dále uvedl, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku týkající se subsidiarity trestní represe. Ani ta však není podle něj důvodná. Zásadu subsidiarity trestní represe nelze vykládat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, když lze na protiprávní jednání reagovat také prostředky jiného právního odvětví. Trestní represe se neuplatní jen ve výjimečných případech, kdy čin nedosahuje ani spodní hranice trestnosti daného trestného činu. O výjimečný případ, kdy by nebylo namístě použít trestní právo, zde však podle státního zástupce nejde. Podotýká, že jednání obviněného mělo trvat delší dobu, sestávat z více dílčích útoků a způsobená škoda měla výrazně přesáhnout hranici značné škody. Společenská škodlivost činu proto podle něj odůvodňuje uplatnění trestní odpovědnosti. Tento závěr státní zástupce dovozuje ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně a potvrzených soudem odvolacím.
30. Pokud jde o námitku nepřiměřenosti uloženého trestu, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce konstatoval, že pod tento a ani pod žádný jiný dovolací důvod nespadá. Uložený trest odnětí svobody byl stanoven při spodní hranici zákonné sazby a nelze jej považovat za extrémně přísný či nespravedlivý. Soudy přihlédly k bezúhonnosti obviněného, ale také k jeho vůdčí roli, promyšlenosti a rozsahu trestné činnosti, výši škody a absenci sebereflexe na straně obviněného. Státní zástupce se tak ztotožnil se závěry soudů stran uloženého trestu, co do jeho druhu i výše.
31. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento důvod dopadá na situace, kdy v rozhodnutí chybí určitý výrok nebo je některý výrok neúplný. Netýká se však pouhé nespokojenosti s formulací skutkové věty. Námitka obviněného, že skutková věta je neúplná, tak pod uvedený dovolací důvod nespadá, a navíc není ani důvodná. Popis skutku obsahuje všechny podstatné náležitosti, skutek je dostatečně konkretizován a není zaměnitelný s jiným jednáním. Nadto se uvedenou námitkou již zabýval Vrchní soud v Olomouci a státní zástupce se s jeho závěry plně ztotožňuje, kdy odkazuje zejména na body 43. až 45. a 51. odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
32. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., státní zástupce uvedl, že obviněný jej opírá o tvrzení, že odvolací soud nesprávně zamítl jeho odvolání, ačkoli řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadami. Jelikož však rozsudek soudu prvního stupně takovými vadami zatížen není, nemůže být vadné ani rozhodnutí odvolacího soudu. Státní zástupce podotýká, že právo na spravedlivý proces nezaručuje obviněnému úspěch v řízení ani rozhodnutí odpovídající jeho představám. Zaručuje pouze spravedlivé řízení vedené v souladu se zákonem a ústavními principy. Tyto požadavky byly podle jeho závěru v projednávané věci splněny. Současně neshledal, že by byla porušena zásada in dubio pro reo či presumpce neviny obviněného. Zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, pokud po zhodnocení důkazů zůstanou důvodné pochybnosti o skutkovém ději. V projednávané věci však soudy zjevně po provedeném dokazování žádné takové pochybnosti neměly.
33. Státní zástupce proto uzavřel, že námitky obviněného z velké části neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně považuje za nedůvodný požadavek na odklad výkonu trestu a souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.
III.
34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
35. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 2 To 81/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
36. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. ř.
37. Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v předcházejících stádiích trestního řízení, zejména pak v rámci odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci, kdy vznáší námitky totožné s námitkami uplatněnými v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení, tedy takové, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak na podkladě řádného opravného prostředku i soud odvolací. Odvolací soud neopomněl žádnou ze stěžejních námitek uplatněných obviněným v rámci jeho odvolání (případně u veřejného zasedání). Lze odkázat zejména na body 30. až 52. odůvodnění jeho usnesení, kde se odvolací soud námitkami obviněného, které se v podstatě překrývají s námitkami uplatněnými v dovolání, náležitě zabýval. Přestože se může rozhodnutí odvolacího soudu obsahově oproti rozhodnutí soudu prvního stupně jevit jako poněkud strohé, odvolací soud se s námitkami obviněného (a rovněž spoluobviněných a poškozeného statutárního města) vypořádal zcela dostačujícím způsobem. Je namístě upozornit, a to s ohledem na další výklad Nejvyššího soudu, že podle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, platí, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60).“ V rozporu s tím tedy není, pokud odvolací soud na odvolací námitky obviněného reaguje též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadené usnesení nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08). Pokud tedy uvedený postup platí pro odvolací řízení, pak o to víc platí pro řízení dovolací jako řízení o mimořádném opravném prostředku. Odůvodnění soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním soudu odvolacího je detailní a podrobné, tedy ani Nejvyšší soud nevidí důvod k tomu, aby v případě, že se s těmito závěry ztotožní, tyto v celé jejich šíři znovu opakoval a rozepisoval.
38. Obviněný v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l), m) tr. ř.
39. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
40. První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. Taková situace nicméně není obviněným namítána, přičemž v projednávané věci je naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci odvolání (nejen) obviněného projednal a také z podnětu (nejen) tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Obviněný však zjevně poukazuje na variantu druhou, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy konkrétně uplatňuje dovolací důvody uvedené pod písm. g), h), l).
41. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
42. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
43. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a druhé variantě, která je dána, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Procesně nepoužitelnými důkazy jsou takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení § 12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.
44. Obviněný namítl, že výpověď R. Ř. z přípravného řízení je procesně nepoužitelným důkazem, neboť byla učiněna v době, kdy obviněný ještě nebyl seznámen se skutkem, pro který se trestní řízení vedlo, neboť mu nebylo řádně doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. toto bylo doručeno jeho synovi stejného jména. Uvedená námitka byla již vypořádána soudem odvolacím, který se k této vyjádřil velmi podrobně v bodě 30. odůvodnění svého usnesení. Zcela správně uvedl, že usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba v souladu s ustanovením § 64 odst. 1 písm. b) tr. ř. doručit do vlastních rukou obviněného, který je oprávněn podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek (stížnost). Podle § 160 odst. 2 tr. ř. je opis usnesení o zahájení trestního stíhání třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu. Usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného ze dne 2. 6. 2021 (č. l. 17–37 spisu) a o rozšíření trestního stíhání dovolatele ze dne 9. 6. 2021 (č. l. 88–91 spisu) byla dovolateli doručena dne 14. 6. 2021 (doručenka na č. l. 94 spisu), resp. 18. 6. 2021 (doručenka na č. l. 38 spisu). Obviněnému bylo doručeno na adresu 30. dubna 560/11, Ostrava, kterou označil jako doručovací. Plná moc obhájce JUDr. Petra Stoklase je datována dnem 17. 6. 2021 (č. l. 83 spisu), a to k řízení vedenému ve věci trestního stíhání obviněného. K prvnímu výslechu dovolatele v pozici obviněného došlo dne 21. 10. 2021. Z první stránky protokolu o výslechu obviněného (č. l. 135–137 spisu) se podává, že obviněný vlastnoručním podpisem stvrdil, že mu byla obě usnesení o zahájení trestního stíhání doručena. Skutečnost, že zde bylo nesprávně uvedeno 8. 6. 2021 namísto 18. 6. 2021 není významnou nesrovnalostí, a zjevně se jedná o překlep. Obviněný byl při výslechu zastoupen svým obhájcem, přičemž během výslechu ze strany obviněného, ani jeho obhájce nebylo ani jednou zmíněno, že by mu nebyla usnesení o zahájení trestního řízení řádně doručena či že by nebyl řádně seznámen se skutkem, v němž je spatřován trestný čin, jehož spáchání je mu kladeno za vinu. Obviněný stvrdil, že byl před započetím výslechu poučen o svých právech, porozuměl poučení, a vyjádřil se pouze v tom rozsahu, že se dostavil jakožto obviněný ve věci dotačního podvodu, přičemž využívá svého práva nevypovídat. Ačkoli se u nedoručení předmětných usnesení jednalo o skutečnost, která podle obviněného nastala již na samém počátku trestního řízení proti jeho osobě, tato nebyla v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně vůbec zmíněna a objevila se až při podání odvolání. Uvedená námitka se tak ve světle těchto skutečností jeví jako ryze účelová. Soud odvolací rovněž zcela výstižně poukázal na to, že „povinnost orgánů činných v trestním řízení stran přezkumu řádného doručení usnesení o zahájení trestního stíhání není bezbřehá, kdy na tyto bez dalších poznatků nelze klást požadavek, aby ověřovaly pravdivost vyjádření samotného obviněného o doručení písemností, či z úřední povinnosti zkoumaly pravost podpisu při doručování“. Nelze přisvědčit námitce obviněného, že v průběhu odvolacího řízení bylo prokázáno, že opis usnesení o zahájení jeho trestního stíhání byl v důsledku nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení doručen jeho jmenovci, nikoli jemu samotnému. Z provedeného dokazování totiž takový závěr nevyplývá; naopak bylo postaveno najisto, že předmětné usnesení bylo doručeno právě obviněnému. Není proto dán žádný důvod pro závěr, že by výpověď spoluobviněného R. Ř. z přípravného řízení ze dne 26. 4. 2022 (č. l. 381–386 spisu) představovala procesně nepoužitelný důkaz. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že obhájce obviněného byl o konání výslechu spoluobviněného R. Ř. řádně a včas vyrozuměn, a to dne 12. 4. 2022 prostřednictvím datové zprávy. Současně se tohoto výslechu osobně zúčastnil, což vyplývá i z jeho podpisu na poslední straně protokolu o výslechu. Byla tak plně zachována procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu a možnosti účasti obhájce při provádění tohoto důkazu.
45. Obviněný dále namítá procesní nepoužitelnost záznamů o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (dále jen „odposlechy“). Namítá, že nebyla splněna materiální důvodnost jejich nařízení, podmínka neodkladnosti a neopakovatelnosti, stejně jako nebyla řádně zdůvodněna doba, na kterou byly odposlechy nařízeny. Má za to, že se jednalo o nepřípustný zásah do jeho soukromí, kdy teprve na podkladě provedeného předvolání a výslechu došlo k jejich nařízení. O nezákonnosti příkazu k povolení odposlechů svědčí i absence konkrétních skutkových okolností odůvodňujících délku trvání odposlechu, konkrétní skutečnosti stran toho, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, případně proč by jeho dosažení bylo podstatně ztížené, přičemž obviněný rovněž poukazuje na to, že odůvodnění příkazu nespecifikuje žádné konkrétní skutkové okolnosti a je formulováno natolik obecně, že by jej bylo možno použít na jakékoli podezření ze spáchání trestného činu.
46. I zde se jedná o námitku, s níž se již plně a správně vypořádal soud odvolací, a to zejména v bodech 38. a 39. odůvodnění svého usnesení. Nejvyšší soud se se závěry jak soudu odvolacího, tak soudu prvního stupně zcela ztotožňuje, přičemž nepovažuje za nutné tyto v detailu opakovat. Použití operativně pátracích prostředků, kam spadají i odposlechy, či dalších právních institutů v přípravném řízení slouží právě k tomu, aby byly ověřeny skutečnosti nasvědčující spáchání trestné činnosti a zjištěny skutečnosti nové sloužící k jejímu objasnění. Jinými slovy jedná se o právní instituty umožňující orgánům činným v trestním řízení efektivně odhalovat trestnou činnost, objasňovat skutkové okolnosti případu, a na jejich podkladě následně učinit závěr o tom, zda došlo ke spáchání trestné činnosti, a pokud ano, zjistit, resp. ztotožnit pachatele. S ohledem na omezené množství výchozích informací v raných fázích přípravného řízení proto nelze vyžadovat, aby bylo nasazení operativně pátracích prostředků a dalších právních institutů v rámci přípravného řízení, zejména pak ve fázi prověřování, podmíněno detailními informacemi o konkrétních osobách, místech a souvislostech. Současně se však jedná o právní instituty, jejichž použití vede k určitému zásahu do osobnostních práv prověřované osoby. Trestní řád proto stanovuje podmínky, za nichž lze použití takovýchto prostředků povolit.
47. Podle § 88 odst. 1 tr. ř. je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, pro trestné činy taxativně uvedené v tomto ustanovení nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné. V příkazu musí být vedle obecných náležitostí vymezen trestný čin, pro který se vede trestní řízení, doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce a v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Dále zde musí být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a také vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené (§ 88 odst. 2 tr. ř.).
48. Z obsahu spisu se nepodává ničeho, co by jakkoli indikovalo procesní nepoužitelnost důkazů získaných prostřednictvím nařízených odposlechů. V projednávané věci byl odposlech neodkladným a neopakovatelným úkonem ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř., neboť odposlech byl nutný ke zjištění konkrétních osob, které se na trestné činnosti mohly podílet nebo ji i organizovat, přičemž nešlo čekat na zahájení trestního stíhání, neboť by v mezidobí mohlo dojít ke zmaření, zničení či ztrátě důkazů. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 0 Nt 29042/2020/V (č. l. 7111–7118 spisu) se vztahoval k řádně identifikovaným telefonním číslům, jejichž uživatelé byli ztotožněni, a to včetně dovolatele. Příkaz obsahuje všechny podstatné náležitosti. V předmětné fázi přípravného řízení zde existovalo podezření z dotačního deliktu, konkrétně se jednalo o zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 2, 5 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) s trestní sazbou dvě až osm let, tedy trestný čin s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (§ 88 odst. 1 tr. ř.). Odposlech byl povolen na dobu od 4. 9. 2020 10:00 hodin do 4. 1. 2021 24:00 hodin, tedy podmínka 4 měsíců byla dodržena (§ 88 odst. 2 tr. ř.). V uvedené fázi šetření zde byl předpoklad, že tento prostředek přispěje k zadokumentování trestné činnosti odhalením vztahů a vazeb mezi jednotlivými členy skupiny, zejména určení toho, kdo trestnou činnost řídil, k ustanovení dalších, dosud neustanovených osob, které se na trestné činnosti mohly podílet a ke stanovení způsobu, jakým byla trestná činnost páchána, případně k odhalení toho, jak se osoby budou vzájemně kontaktovat a vyžadovat informace, zejména stran toho, jak ve věci dále postupovat a co uvést při výsleších, případně sdělovat, co již u výslechů uvedly, tedy, že odposlechy budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, neboť se jednalo o telefonní čísla užívaná skupinou osob napojených na klub FC Vítkovice 1919, kde docházelo k neoprávněnému využívání dotací a fiktivním plněním. Cílem tedy bylo odhalit i současné vztahy v rámci skupiny v reakci na procesní úkony plánované policejním orgánem. Odposlechy byly nejúčinnějším prostředkem k takovémuto objasnění. V příkazu byl přitom popsán dosud zjištěný skutkový stav, v bodě 21. příkazu je pak stručně a výstižně rozvedeno a zdůvodněno, proč je užití odposlechů s ohledem na množství sledovaných osob nejúčinnější metodou pro získání informací, je zde rovněž odůvodněna neodkladnost i neopakovatelnost tohoto úkonu. Jednalo se o zvlášť závažnou úmyslnou trestnou činnost, a tedy zájem na jejím odhalení a potrestání pachatelů vyvažoval případný zásah do soukromí sledovaných osob. Záznamy o odposleších sloužily v projednávané věci spíše podpůrně, přesto jejich prostřednictvím byly získány důležité informace, kdy se někteří dotčení trenéři za situace, že se o věc začala zajímat policie, obraceli se žádostí o schůzku právě na obviněného. Odvolací soud uvedl, že informace získané prostřednictvím odposlechů, „a to nejen k obžalovanému H., ale též Ř., J. a dalším, umožnily nalézacímu soudu konstatovat věrohodnost výpovědí osob, jež prohlásily vinu a na jejichž výpovědích jsou závěry krajského soudu (mimo jiné) založeny“. … „Obsah hovorů jednoznačně potvrzuje, že i v době jejich pořizování jednotliví pachatelé trestnou činnost řešili a minimálně se domlouvali na postupu tak, aby docházelo ke znesnadnění práce policejního orgánu“ (bod 39. usnesení odvolacího soudu). Se zřetelem k uvedeným skutečnostem proto Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným rozporovaný příkaz k nařízení odposlechů byl vydán v mezích zákona a jeho odůvodnění je zcela dostatečné, neboť z formálně-materiálního hlediska splňuje všechny náležitosti vymezené v § 88 tr. ř.
49. Obviněný, jak již uvedeno, uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž v jeho první variantě, kdy namítá existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. V této souvislosti především namítá, že z provedeného dokazování, zejména z výpovědi spoluobviněného R. Ř. učiněné v přípravném řízení, nelze dovodit jeho účast na jednání popsaném pod bodem I.1. výroku o vině ani jeho vědomost o systému tzv. vratek, spočívajícím ve zpětném odvádění části vyplacených finančních prostředků v hotovosti. Obviněný konkrétně zpochybňuje skutkový závěr soudů, že byl iniciátorem tohoto systému a že to byl právě on, kdo se obrátil na spoluobviněného R. Ř. s požadavkem na zajištění dodatečných finančních prostředků pro provoz mužského fotbalu prostřednictvím vracení části odměn trenéry. Rovněž rozporuje závěr, podle něhož mezi ním a R. Ř. existovala dohoda o uzavírání fiktivních trenérských smluv se spoluobviněnými O. J., J. P. a J. U. za účelem získávání dotačních prostředků. Za nepodložené považuje i skutkové zjištění, že finanční prostředky získané prostřednictvím vratek byly na základě jeho pokynů ukládány do skříně umístěné v kanceláři klubu. Podle obviněného žádný z provedených důkazů takové zjištění nepotvrzuje, přičemž soudy založily své závěry především na výpovědi spoluobviněného R. Ř., kterou považuje za nevěrohodnou a osamocenou. Poukazuje i na svědecké výpovědi M. P., V. M., M. B. a J. U. Z těchto důvodů má za to, že skutkové závěry soudů nemají odpovídající oporu v provedeném dokazování a jsou s jeho obsahem v extrémním rozporu. V rozporu s provedeným dokazováním je podle dovolatele i zjištění soudu prvního stupně, že byl veden záměrem získat neoprávněný prospěch. Ve vztahu k jednání pod bodem I.5. výroku o vině rozporuje závěr, že by z provedeného dokazování vyplynulo, že by smlouva na praní prádla byla fiktivní a že si spolek FC Vítkovice 1919, z.s., měl v první polovině roku 2018 zajištovat praní prádla vlastními prostředky. Odkazuje na výpovědi svědků R. G., M. K., M. D. a O. B., stejně jako listinné důkazy, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že společnost TMSV Corporation s.r.o. předmětné služby skutečně poskytovala. Také ve vztahu k tomuto skutku obviněný rozporuje závěr soudů, že jednal se záměrem získat neoprávněný prospěch.
50. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přikloní k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jak obviněný v rámci dovolání rovněž namítá.
51. Soud prvního stupně věnoval zjištění skutkového stavu náležitou pozornost, kdy provedl v podstatě všechny dostupné důkazy, které bylo možno získat. Soud prvního stupně provedl pečlivé, podrobné a nadstandardně rozsáhlé dokazování (body 5. až 178. odůvodnění napadeného rozsudku), v jehož rámci podrobně zmapoval činnost jednotlivých obviněných. Současně dostál požadavkům vyplývajícím z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a respektoval zásadu in dubio pro reo. O tom ostatně svědčí skutečnost, že některé obviněné v části obžaloby zprostil, neboť provedené dokazování neumožnilo bez důvodných pochybností prokázat, že se posuzovaného jednání dopustili. Vycházel jak z výpovědí obviněného a spoluobviněného R. Ř., tak dalších spoluobviněných z řad trenérů či osob, s nimiž byly uzavřeny fiktivní trenérské smlouvy (J. P., J. U., O. J.), stejně jako svědků majících povědomí o fungování klubu FC Vítkovice (zejména M. P., V. M., Mgr. P. F., M. H., Mgr. M. D., M. B., M. K., M. D.). Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně přijal prohlášení viny mnoha z dotčených trenérů, stejně jako spoluobviněných R. Ř. a R. G.. Soud prvního stupně se ve vztahu ke každému ze spoluobviněných, jakož i ke svědkům z řad trenérů a osob, které uzavřely fiktivní trenérské smlouvy či měly povědomí o fungování klubu, podrobně vyjádřil v hodnocení jejich výpovědí. Individuálně posoudil jejich obsah, vnitřní konzistenci a soulad s ostatními provedenými důkazy, přičemž u každého z nich odůvodnil, v jakém rozsahu považuje jejich výpověď za věrohodnou, popřípadě z jakých důvodů jí věrohodnost nepřiznal (zejména body 191., 196., 205., 213., 220., 231., 241., 247., 257., 266., 276., 286., 296., 307., 314., 316., 318., 320., 322., 324., 326., 340., 354. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). U svědeckých výpovědí šlo zejména o to, zda jsou výpovědi v souladu s tím, co uvedl ve své výpovědi z přípravného řízení spoluobviněný R. Ř., který prohlásil svou vinu a byl spolu s obviněným hlavním organizátorem a hybatelem celého systému vratek finančních prostředků poskytnutých prostřednictvím dotací. O věrohodnosti spoluobviněného R. Ř., který v rámci klubu zastával pozici sportovního ředitele klubu, neměly soudy v projednávané věci pochybnosti, neboť jeho výpověď nestála osamoceně, ale byla v souladu právě se svědeckými výpověďmi dotčených trenérů, zainteresovaných osob i dalších svědků či spoluobviněných. Právě vzájemné potvrzení rozhodných skutečností vypovídá o věrohodnosti těchto výpovědí, kdy nelze přehlížet ani důkazy listinné (zejména bod 342. a body 343. až 352. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně týkající se jednotlivých dotací a body 372. až 375. odůvodnění rozsudku týkající se praní prádla pro spolek) a záznamy odposlechů (sumarizace v bodě 152. odůvodnění rozsudku). Není účelem dovolacího řízení znovu opakovat argumentaci soudů v otázkách, které neshledává spornými. Je proto možné odkázat na podrobné a přesvědčivé hodnocení důkazů obsažené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně v bodech 181. až 358. ve vztahu ke skutku pod bodem I.1. výroku o vině a v bodech 359. až 371. ve vztahu ke skutku pod bodem I.5. výroku o vině. Soud prvního stupně se zde jednotlivými důkazy zabýval jak samostatně, tak v jejich vzájemných souvislostech, a své skutkové závěry logicky a srozumitelně odůvodnil. O systému umělého navyšování odměn trenérů a o existenci dohody, podle níž měla být podstatná část takto vyplacených finančních prostředků následně vracena v hotovosti zpět, a to buď spoluobviněnému R. Ř., nebo přímo obviněnému v případě Z. H., tedy o mechanismu nakládání s dotačními prostředky popsaném ve výroku o vině, vypovídala řada osob, které byly do tohoto systému přímo zapojeny. Jednalo se zejména o L. D., R. P., P. K., J. N., J. U., J. P., R. D., L. A., M. K., J. L. a Z. H. Jejich výpovědi se v podstatných skutečnostech vzájemně doplňovaly a podporovaly. Popsané skutečnosti současně potvrzovaly i osoby, které se na vytýkaném jednání přímo nepodílely, avšak měly znalosti o fungování spolku a poměrech v něm. Šlo zejména o svědky V. M., Mgr. P. F. a M. H. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, že za dané důkazní situace postrádá logiku obhajoba dovolatele založená na tvrzení, že osoby ho usvědčující vypovídaly nepravdivě. Je poněkud absurdní představa, aby se obvinění při doznání k vlastní trestné činnosti snažili křivě obvinit i dovolatele, případně by se k nim přidaly osoby, které se na trestném jednání nijak nepodílely a neměly žádný rozumný motiv podávat vůči němu nepravdivé svědectví.
52. Jelikož obviněný popřel svou vinu, soud prvního stupně ve vztahu k obviněnému vyhodnotil provedené důkazy a podrobně popsal skutečnosti podávající se z jednotlivých výpovědí, listinných důkazů i odposlechů, a to zejména s ohledem na to, že obviněný působil ve spolku FC Vítkovice 1919, z.s., v pozici jeho předsedy (zejména body 356. až 358., 379. rozsudku soudu prvního stupně). Jak uvedl odvolací soud, „jako jeho předseda to byl právě obžalovaný H., který v rámci svých pravomocí a úkolů představoval osobu stojící za subjektem, jež pobíral dotace, podílel se na jejich zprocesování a věděl tudíž o účelu, na který jsou určeny. Stejně se podílel na sjednávání trenérských smluv se stanovením výše odměny, jakož i dalších kontraktů jménem FC Vítkovice 1919“ (bod 35. odůvodnění usnesení dovolacího soudu). Obhajoba obviněného založená na tvrzení, že o systému vracení části trenérských odměn nevěděl a že veškerou odpovědnost za vytýkané jednání nese spoluobviněný R. Ř., byla podle Nejvyššího soudu spolehlivě vyvrácena souborem vzájemně se doplňujících a podporujících důkazů. Soudy nižších stupňů přitom své závěry neopřely pouze o výpověď spoluobviněného R. Ř., nýbrž o širší okruh důkazních prostředků, které ve svém souhrnu vytvářejí logický a uzavřený řetězec svědčící o vině obviněného. Zásadní význam v tomto směru měly zejména výpovědi jednotlivých trenérů a dalších osob zapojených do fungování spolku, které potvrzovaly existenci systému umělého navyšování odměn a následného vracení části vyplacených finančních prostředků v hotovosti. Výpověď spoluobviněného R. Ř. byla soudy hodnocena jako věrohodná, vnitřně konzistentní a souladná s ostatními provedenými důkazy. Její obsah navíc nacházel oporu v dalších svědeckých výpovědích i listinných důkazech. Z provedeného dokazování podle soudů vyplynulo, že obviněný nebyl osobou stojící mimo popsaný systém, nýbrž se na jeho fungování aktivně podílel. Důkazy totiž nasvědčují tomu, že systém vratek nejen spoluvytvářel a organizoval, ale v některých případech jeho fungování také přímo zajišťoval. To se týká zejména jednání se Z. H., který finanční prostředky předával přímo obviněnému. Nelze rovněž přehlédnout postavení obviněného ve spolku FC Vítkovice 1919, z.s. Jako jeho předseda měl rozhodující vliv na nakládání s finančními prostředky spolku a současně byl osobou odpovědnou za plnění dotačních podmínek. Musel proto mít podrobnou znalost pravidel, za nichž byly dotační prostředky poskytovány, i způsobu, jakým byly následně používány. Za těchto okolností nelze akceptovat jeho tvrzení, že o dlouhodobém a systematickém odvádění části vyplacených odměn neměl žádné povědomí. Soud prvního stupně konstatoval, že obviněný se spoluobviněným R. Ř. jednali tak, že „některé části vytýkaného jednání realizovali společně, jak o tom hovoří např. obžalovaný J. P. a jiné části vytýkaného jednání každý samostatně, a to s ohledem na jejich postavení ve spolku. Obžalovaný R. Ř. jako sekretář a osoba mající blíže k jednotlivým, ve vytýkaném jednání zapojeným, trenérům, jednal s trenéry, vedl si evidenci a mimo obžalovaného Z. H. inkasoval vratky odměn, zatímco obžalovaný R. H. jako předseda spolku naopak jednal s poskytovateli dotací, vyřizoval dotace a zajišťoval, aby jejich čerpání proběhlo formálně bez závad a dílem pak pomáhal některým trenérům s vyplněním daňových přiznání a inkasoval vratky od obžalovaného Z. H.“ (bod 357. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). O tom, že jednání obviněného a spoluobviněného R. Ř. bylo koordinované, vzájemně provázané a založené na předchozí dohodě, nesvědčí pouze výpověď samotného R. Ř., ale i řada dalších důkazů provedených v řízení. Existence společného postupu obou jmenovaných se podává z výpovědí svědků, kteří popisovali způsob fungování spolku FC Vítkovice 1919, z.s., a okolnosti zavedení a realizace systému vratek. Svědek Z. H. po celou dobu trestního řízení konzistentně uváděl, že mu systém vracení části vyplacených finančních prostředků představil právě obviněný, jemuž také předmětné částky osobně předával. Tato výpověď koresponduje s výpovědí spoluobviněného R. Ř., který Z. H. od počátku označoval za osobu, s níž ohledně vratek nejednal, a která byla v kontaktu přímo s obviněným. Obdobně svědek M. K. uvedl, že otázku vracení části vyplácených odměn řešil právě s obviněným. Svědek M. H. vypověděl, že poté, co dal najevo svou znalost systému vratek, mu jak obviněný, tak spoluobviněný R. Ř., každý samostatně, nabídli okamžité vyplacení odstupného výměnou za jeho dobrovolný odchod z klubu. Takové jednání podle soudů svědčí o jejich vzájemné koordinaci a společném zájmu na zachování fungování popsaného systému. Svědek J. P. pak uvedl, že mu byl mechanismus vratek prezentován společně obviněným a R. Ř.. Současně vypověděl, že mu bylo vysvětleno, že vracené finanční prostředky mají sloužit k podpoře vítkovického fotbalu. Také tato výpověď podporuje závěr o společném postupu obou obviněných. Zapojení obviněného a jeho úzká součinnost se spoluobviněným R. Ř. se navíc podávají rovněž z obsahů odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jejichž hodnocení soud prvního stupně podrobně rozvedl zejména v bodě 358. odůvodnění svého rozsudku. Ve svém souhrnu tak provedené důkazy netvoří izolované či osamocené podklady, nýbrž vzájemně provázaný důkazní celek, z něhož soudy nižších stupňů důvodně dovodily existenci společného a koordinovaného postupu obviněného a spoluobviněného R. Ř. při realizaci systému vratek a manipulaci s finančními prostředky spolku.
53. Pokud jde o námitku, že trenérské smlouvy s O. J., J. P. a J. U. byly platné a účinné, neboť jmenovaní vykonávali sice ne přímo trenérskou činnost, ale činnost organizační či správcovskou, a tím přispívali k naplnění účelu poskytovaných dotací, tedy, že tyto smlouvy nebyly fiktivní, je možno odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku vztahující se ke každé z uvedených osob. Provedeným dokazováním (včetně výpovědi J. U.) bylo zjištěno, že J. U. působil v sekci ženského fotbalu, ale nikoli jako trenér mládeže (bod 220. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně bylo zjištěno, že J. P. mládežnická družstva netrénoval, nýbrž vystupoval jako bývalý hráč a trenér poskytující ostatním trenérům rady a konzultace, přičemž na utkáních figuroval zejména proto, že byl držitelem trenérské licence A (bod 241. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Také v případě O. J. bylo prokázáno, že ačkoli disponoval trenérskou licencí a byl formálně veden jako trenér, fakticky trenérskou činnost v deklarovaném rozsahu nevykonával, jak soud prvního stupně podrobně rozebral v bodě 307. odůvodnění svého rozsudku. Námitku obviněného týkající se neexistence skříně, v níž měly být shromažďovány finanční prostředky získané prostřednictvím systému vratek, rovněž nelze akceptovat. Soudy vycházely zejména z výpovědi spoluobviněného R. Ř., který konzistentně uváděl, že vybrané finanční prostředky ukládal do skříně nacházející se v kanceláři vedení spolku, nikoli v prostorách sekretariátu. Pokud jde o námitky vztahující se ke skutku pod bodem I.5. výroku o vině, tedy k údajné účelovosti smlouvy na praní prádla, Nejvyšší soud konstatuje, že touto otázkou se podrobně zabýval již soud prvního stupně, zejména v bodech 359. až 379. odůvodnění svého rozsudku, a následně také soud odvolací v bodě 42. odůvodnění svého usnesení. Soud prvního stupně při svých závěrech vycházel především z výpovědi spoluobviněného R. G., který se ke skutku doznal a učinil prohlášení viny, dále z výpovědí zaměstnankyň spolku, zejména M. K. a M. D., jakož i z dalších důkazů mapujících faktické fungování prádelny v areálu stadionu. Z těchto důkazů vyplynulo, že náklady související s provozem prádelny nesl samotný spolek FC Vítkovice 1919, z.s., který hradil nájemné včetně spotřeby energií, vody a tepla, zajišťoval pracovní sílu prostřednictvím svých zaměstnankyň a pořizoval rovněž prací prostředky. Za této situace soudy důvodně dovodily, že deklarované poskytování služeb praní prádla externím subjektem neodpovídalo skutečnému stavu věci. Přiléhavý je v tomto směru rovněž závěr odvolacího soudu, podle něhož: „Nemohlo tak logicky docházet k tomu, aby danou činnost vykonával jiný subjekt. Plně lze souhlasit též s hodnocením krajského soudu, které se opírá o poznatky k množství prádla, jež neodpovídalo potřebám mládežnického fotbalu, či právě postavení obžalovaného H., který jako osoba vystupující za spolek musel vědět nejen o povaze dotací, ale též skutečnosti, jaká je reálná podoba praní prádla pro jeho klub. … Obžalovaný si musel být vědom mimo jiné i faktu, že nájemní smlouva mu neumožňuje podepsat smlouvu podnájemní s jiným subjektem, čímž tak dochází k vyvrácení jeho obhajoby, že poté, co zjistil skutečný stav věci, snažil se o daný postup a vyčíslení pohledávky vůči TMSV Corporation“ (bod 42. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud současně poukázal na zjištění týkající se množství praného prádla, které neodpovídalo potřebám mládežnického fotbalu, a na postavení obviněného jako osoby jednající za spolek, která musela mít znalost jak dotačních podmínek, tak skutečného způsobu zajišťování praní prádla. Nejvyšší soud proto neshledal důvod zpochybnit skutkové ani právní závěry soudů nižších stupňů ani ve vztahu k trenérským smlouvám uzavřeným s O. J., J. P. a J. U., ani ve vztahu ke skutku pod bodem I.5. výroku o vině týkajícího se smlouvy na praní prádla. Námitky obviněného v této části představují převážně polemiku s hodnocením provedených důkazů, nikoli poukaz na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a jejich obsahem.
54. Ve vztahu k oběma skutkům obviněný namítá zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a závěrem, že byl veden záměrem získat neoprávněný prospěch. V tomto bodě je třeba nejprve uvést, že formulace „byli vedeni záměrem získat neoprávněný prospěch“ v sobě zahrnuje jak motiv (cíl jednání), tak úmysl jednajících osob (nešlo o náhodu ani nedbalost, ale o vědomé jednání mající konkrétní cíl). Obviněnému není kladeno za vinu, že by se sám obohatil nebo naložil s finančními prostředky ve svůj prospěch. Taková podmínka není ani znakem skutkové podstaty jemu za vinu kladeného trestného činu dotačního podvodu. Neoprávněný prospěch zde v podstatě představuje získání výhody, na kterou podle práva neměl nárok. Takovou výhodou bylo získání finančních prostředků na financování mužského fotbalového týmu (jak se z provedeného dokazování podává), přestože tyto prostředky byly z dotací poskytovaných městem Ostrava, MŠMT a Fotbalovou asociací České republiky určeny výhradně pro podporu mládežnického sportu. O tom, že financování mužského fotbalového týmu bylo složité, a že finanční situace byla nejistá, vypovídal ostatně i sám obviněný. Celý systém vratek tak byl vymyšlen hlavně proto, aby se získaly finanční prostředky na podporu mužského fotbalového týmu, což potvrdil nejen spoluobviněný R. Ř., ale rovněž i řada trenérů (např. J. P., L. D. či R. P.).
55. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá či neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním rozpor, natož rozpor zjevný. Obviněný tak nevhodně bagatelizuje, čeho se dopouštěl, čímž se snaží modifikovat skutková zjištění soudu, aniž by tato narušil poukazem na konkrétní pochybení stran hodnocení důkazů soudy.
56. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
57. Předmětný dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Jednak, že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174–3175).
58. V napadeném rozsudku žádný z obligatorních výroků nechybí, ostatně ani sám obviněný netvrdí, že by soud opomněl rozhodnout o některé otázce, o níž rozhodnout měl. Jeho námitka ve skutečnosti nesměřuje proti absenci výroku, nýbrž proti formulaci skutkové věty výroku o vině, kterou považuje za nedostatečně konkrétní. Namítá zejména, že ve skutkové větě nejsou dostatečně individualizovány jednotlivé dílčí útoky pokračující trestné činnosti, a to zejména z hlediska času, místa a způsobu jejich spáchání. Obviněný tak pravděpodobně uplatňuje verzi druhou předmětného dovolacího důvodu, tedy, že některý výrok je neúplný. Obviněný se domnívá, že v rámci každého z dílčích jednání měl soud prvního stupně za povinnost každé předání peněz přesně identifikovat uvedením místa a času. Tím, že toto vymezení absentuje i u části jednání týkající se Z. H., mu bylo fakticky znemožněno nabízet důkazy k tomu, kde se v době údajného předání peněz nacházel.
59. Uvedené námitce nelze přisvědčit. Předně je třeba uvést, že obviněný nenapadá vymezení jednání jako pokračujícího trestného činu, resp. znak pokračování, kteroužto námitku by bylo možno (s přihlédnutím ke konkrétní argumentaci) v obecné rovině podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitka obviněného míří na popis skutku a jeho kvalitu. Tím se však obviněný s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. míjí. Stran znaku pokračování je možno odkázat na bod 51. odůvodnění usnesení odvolací soudu, kde se soud odvolací k tomuto znaku dostatečně vyjádřil. Pokud jde o námitku nedostatečně popsaného dílčího jednání, pak lze odkázat na body 43. až 45. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde se odvolací soud s předmětnou námitkou vypořádal způsobem, který Nejvyšší soud shledává zcela dostačujícím. Připomněl, že je třeba rozlišovat mezi skutkem a popisem skutku, kdy pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně jeho popisu. Skutek musí být ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. dostatečně výstižně popsán co do místa, času a způsobu spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, tedy obsahovat popis skutkových okolností odpovídajících požadovaným zákonným znakům. Prokázání všech rozhodných skutečností přitom musí být patrné z odůvodnění rozsudku a zároveň konkrétní jednání vyčerpávající všechny znaky skutkové podstaty musí být alespoň v hrubých, typově odlišitelných obrysech popsáno ve skutkové větě rozsudku (nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1531/23). Míra konkrétnosti skutkového popisu přitom vždy závisí na povaze projednávané věci a na možnostech dokazování.
60. V posuzovaném případě soud prvního stupně ve skutkové větě dostatečně vymezil období, v němž k trestné činnosti docházelo, okruh zúčastněných osob, mechanismus jejího páchání, jednotlivé dotační tituly, jakož i výši finančních prostředků, jichž se jednání týkalo. Skutek byl tedy popsán způsobem, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci a vylučuje jeho záměnu s jiným skutkem. Nelze souhlasit s názorem obviněného, že bylo nezbytné, aby soud ve vztahu ke každému jednotlivému předání finančních prostředků přesně specifikoval datum, čas a místo jeho uskutečnění. Takový požadavek neodpovídá povaze projednávaného jednání, které spočívalo v dlouhodobě realizovaném systému vracení části vyplacených odměn, a ani z hlediska trestního řádu nepředstavuje nezbytnou náležitost skutkové věty. Soud prvního stupně zasadil jednání obviněného, resp. všech obviněných do pevně ohraničeného časového rámce, kdy se jednalo o období od roku 2016 do roku 2020, k němuž se vztahovaly ve výroku rozsudku identifikované smlouvy o poskytnutí účelových dotací. S ohledem na to, že se odměny pravidelně vyplácely, a tedy se i pravidelně uskutečňovaly vratky, jak ostatně vypověděla i většina na systému se podílejících osob, a současně byly přesně identifikovány smlouvy o poskytnutí účelových dotací, které jsou popsány podrobněji v odůvodnění rozsudku (včetně období, na které se konkrétní dotace vztahovala) a ve vztahu ke konkrétním osobám jsou k dispozici smlouvy uzavřené mezi nimi a FC Vítkovice 1919, z.s. (obsahující údaj o výši sjednané odměny), je takovýto závěr o časovém vymezení spáchání skutku s ohledem na specifikum páchané trestné činnosti, k níž docházelo po dobu čtyř let a bylo na ní zainteresováno větší množství osob, zcela dostačující. Není tak důvodná argumentace obviněného, podle níž mělo nedostatečné vymezení jednotlivých předání peněžních prostředků obviněnému znemožnit účinnou obhajobu. Obviněný byl po celou dobu řízení seznámen s podstatou skutku, který mu byl kladen za vinu, s okruhem osob, jež se na něm měly podílet, i s důkazy, o něž obžaloba opírala své závěry. Měl proto dostatečný prostor k uplatnění obhajoby a k navrhování důkazů na podporu svých tvrzení. Stran výše částek vycházel soud prvního stupně „v souladu s výsledky dokazování, z měsíčního poskytování daných prostředků s vyčíslením jak hodnoty, která byla celkově poskytnuta v rámci dotací FC Vítkovice 1919, a z ní konkretizované částky, která směřovala k jednotlivým trenérům, a od této právě dle jejich výpovědí či výpovědi obžalovaného Ř. stanovil konkrétní hotovostní vratky. Současně v případě osob, které na postu trenéra nepůsobily vůbec a účelová dotace jim tak neměla být vyplácena, byly rozvedeny celkové částky, které byly vyplaceny“ (bod 44. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K jednání docházelo v Ostravě, kde sídlil spolek FC Vítkovice 1919, z.s., jemuž byly dotace určeny. Způsob spáchání byl popsán jak obecně (na základě dohody docházelo k účelovému navýšení měsíčních odměn sportovním trenérům a následně k předání části odměny v hotovosti obviněnému či spoluobviněnému R. Ř.), tak individuálně ve vztahu k jednotlivým trenérům či osobám, které podepsaly fiktivní trenérské smlouvy (s určením konkrétních smluv o poskytnutí účelových dotací a konkrétních částek, které byly v hotovosti předány), a to včetně Z. H. V rámci skutkové věty je rovněž vymezeno rozdělení úloh mezi všemi zainteresovanými osobami a v rámci odůvodnění rozsudku jsou pak konkretizovány další detaily, zejména osoba, resp. osoby, kterým byla hotovost předávána, detaily stran výše sjednaných odměn a poskytnutých dotací, rovněž i vztahy mezi jednotlivými zainteresovanými osobami. Skutková věta odsuzujícího rozsudku obsahuje všechny podstatné skutkové okolnosti nezbytné pro závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Skutkový popis tak poskytuje dostatečný podklad pro právní závěr o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu dotačního podvodu. Současně je skutek ve výroku o vině vymezen natolik určitě a nezaměnitelně, že je vyloučena jeho záměna s jiným skutkem.
61. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
62. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
63. Obviněný v rámci dovolání výslovně nenamítá, že by skutková zjištění, jak jsou zachycena ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídala přisouzené právní kvalifikaci, byť v jedné pasáži naznačuje, že jeho jednání mohlo být posouzeno nanejvýše jako účastenství ve formě pomoci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný však tento závěr činí na podkladě namítaného nesprávného hodnocení důkazů (zejména výpovědi spoluobviněného R. Ř., stejně jako dalších svědeckých výpovědí, záznamů odposlechů a listinných důkazů, především trenérských smluv či smluv uzavřených v souvislosti s praním prádla pro spolek) a z nich se podávajících, dle jeho názoru vadných skutkových zjištění (zejména, že byl osobou, která spolu se spoluobviněným R. Ř. spoluvytvářela, organizovala a realizovala předmětnou trestnou činnost, či že smlouva na praní prádla a některé z trenérských smluv byly účelové), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a na jejich podkladě překládá vlastní verzi skutkového stavu s tím, že se uvedeného jednání nedopustil, vše bylo v režii spoluobviněného R. Ř., přičemž finanční prostředky z dotací byly sportovním trenérům a dalším spoluobviněným vyplaceny na základě platných a účinných smluv, kdy i smlouva na praní prádla spolku byla zcela v pořádku. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soud prvního stupně, a potažmo soud odvolací při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod z velké části nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Jelikož se však již Nejvyšší soud v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vypořádal s drtivou většinou těchto tvrzení, jak je rozvedeno výše (ať už se jedná o roli obviněného a jeho zapojení v rámci trestné činnosti, či účelovost smluv uzavřených se sportovními trenéry, neoprávněný prospěch, mechanismus celého systému, věrohodnost výpovědí spoluobviněných či svědků, stejně jako o procesní použitelnost některých důkazních prostředků), kdy námitky obviněného shledal neopodstatněnými, je třeba vycházet z ustáleného skutkového stavu, jak je zachycen ve výroku o vině.
64. S jistou dávkou benevolence je možno pod předmětný dovolací důvod podřadit námitku obviněného, že prostředky získané účelovou dotací nebyly použity v rozporu s jejich účelem, neboť existence mládežnického fotbalu byla podmíněna soutěží, kterou hrál mužský fotbalový tým. Jinými slovy, účel dotace, a to sportovní výchova mládeže, mohla být naplněna pouze tehdy, pokud mužský fotbalový tým hrál profesionální soutěž (tj. druhou ligu). Podle obviněného je tedy stav, kdy byly finanční prostředky z účelově poskytnutých dotací použity na financování mužského fotbalu, v pořádku. S takovouto argumentací se však nelze ztotožnit, neboť je v naprostém protikladu k tomu, co je podstatou tzv. účelové dotace. Účelová dotace je finanční příspěvek poskytnutý na předem stanovený účel, který musí příjemce dodržet. To znamená, že poskytovatel dotace (např. zde se jednalo o město Ostrava, Fotbalovou asociaci České republiky a MŠMT) určí, na co přesně mohou být peníze použity, tedy konkrétní projekt nebo aktivitu (zde to byl obecně řečeno mládežnický fotbal), a příjemce musí následně prokázat, že je využil v souladu s těmito podmínkami. Použití dotace totiž podléhá kontrole, kdy příjemce je povinen předložit vyúčtování a zprávu o využití, přičemž nevyčerpané či nesprávně použité prostředky musí být zpravidla vráceny.
65. Ustanovení § 212 odst. 2 tr. zákoníku říká, že dotačního podvodu se dopustí ten, kdo použije, v nikoli malém rozsahu, prostředky získané účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel. Použitím získaných a účelově vázaných prostředků se tu tedy rozumí jejich upotřebení pachatelem na jiný účel, než určuje rozhodnutí o poskytnutí dotace. Může jít i o pouhé neužití těchto prostředků k určenému účelu a jejich vložení do aktiv příjemce (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 186/2014), tedy nikoli nezbytně o jejich spotřebování. Pro dovození trestní odpovědnosti pachatele přitom není nezbytné, aby byl zjištěn onen jiný účel, na nějž byly poskytnuté prostředky užity. Postačí zjištění, že pachatel poskytnuté prostředky upotřebil jinak, než měl. Není rovněž rozhodné, zda pachatel získané prostředky užije v rozporu s určeným účelem bez souhlasu jejich poskytovatele, anebo s jeho souhlasem. Jinými slovy, ani případný dodatečný souhlas poskytovatele dotace zásadně nemá na vznik trestní odpovědnosti pachatele vliv [srovnej ČEP, David, KANDOVÁ, Katarína. § 212 [Dotační podvod]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 40–42. Dostupné na beck-online.cz.].
66. V projednávané věci není pochyb o tom, že finanční prostředky, které byly získány účelovou dotací na provoz mládežnického fotbalu, byly užity v rozporu s tímto účelem, když byly dotační finanční prostředky částečně vyvedeny prostřednictvím tzv. vratek z prostředků FC Vítkovice 1919, z.s. a následně použity na výlohy nesouvisející s provozem mládežnického fotbalu. Podle ustálených skutkových zjištění byl dovolatel jednou ze dvou osob (druhou byl spoluobviněný R. Ř.), která tento systém vratek spoluvytvářela, organizovala, a v některých případech přímo sjednávala s trenéry (viz body 51. a 52. výše tohoto usnesení). Přestože si byl jako předseda spolku FC Vítkovice 1919, z.s., a jako osoba odpovědná za dotační agendu spolku vědom skutečnosti, že účelově vázané prostředky od Statutárního města Ostrava, Fotbalové asociace České republiky a od MŠMT lze použít výhradně pro sportovní výchovu mládeže, spolu s R. Ř. vytvořil systém, při němž účelově navýšili měsíční odměny sportovním trenérům s tím, že z navýšené odměny si tito trenéři ponechali pouze část zvýšené měsíční odměny a zbylou, předem dohodnutou část, v souladu s původním úmyslem, vraceli v hotovosti zpět. Tyto částky byly zpravidla předávány R. Ř., v případě Z. H. pak přímo dovolateli. Takto získané finanční prostředky byly následně používány k jiným účelům, než pro které byly dotace poskytnuty, tedy nikoli na podporu mládežnického fotbalu a sportovní výchovy mládeže. Obdobný závěr platí i ve vztahu ke skutku pod bodem I.5. výroku o vině. V tomto případě dovolatel z pozice osoby jednající za spolek uzavíral nájemní smlouvy se společností VÍTKOVICE ARÉNA, a.s., včetně smluv týkajících se prostor prádelny, současně však zajistil uzavření smlouvy o praní prádla se společností TMSV Corporation s.r.o., zastoupenou spoluobviněným R. G.. Z provedeného dokazování vyplynulo, že tato společnost fakturovala spolku praní prádla, ačkoli ve skutečnosti tuto činnost nevykonávala, neboť spolek zajišťoval praní prádla vlastními zaměstnanci, na vlastní náklady a v prostorách prádelny nacházející se v areálu Vítkovické Arény. Finanční prostředky hrazené z dotačních zdrojů tak nebyly použity na deklarovaný účel, ale byly odčerpávány prostřednictvím fiktivně vykazovaných služeb. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že obviněný tímto jednáním nesledoval vlastní obohacení, tedy, že by takto získané prostředky užil pro vlastní potřebu, a že ani ostatní spoluobvinění nejednali s úmyslem se obohatit, přičemž v projednávané věci soudy tuto skutečnost rovněž nepřehlédly, nicméně osobní obohacení pachatele nepředstavuje zákonný znak skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje s dovolacím soudem, že „již samotná skutečnost, že došlo k navýšení odměn v rozporu s deklarovaným dotačním účelem a vyvedení finančních prostředků tímto způsobem pro úhradu jiných potřeb, ať již FC Vítkovice 1919 či jakéhokoliv jiného subjektu, naplňuje příslušné zákonné znaky trestného činu dotačního podvodu ve smyslu § 212 odst. 2 tr. zákoníku“ (bod 40. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud konstatuje, že skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně plně odpovídá právní kvalifikace použitá soudy nižších stupňů. Námitka obviněného, podle níž dotační prostředky nebyly použity v rozporu s jejich účelem a jeho jednání nenaplňuje znaky dotačního podvodu, proto není důvodná.
67. S ohledem na tento závěr nelze přisvědčit ani námitce obviněného, podřaditelné pod jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci níž namítá, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, kdy akcentuje nedostatečnou společenskou škodlivost svého jednání, neboť se nikdo z obviněných neobohatil a jediným záměrem bylo pomoci fotbalovému klubu Vítkovice. Porušení principu subsidiarity trestní represe samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Obecně platí pravidlo, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva.
68. Je možno uvést, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Je vymezena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které stanoví, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin), obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti. Společenská škodlivost nicméně není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, ale vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
69. V projednávané věci nic nepoukazuje na to, že by jednání obviněného neodpovídalo svým způsobem provedení, rozsahem či vzniklou škodou ani běžně se vyskytujícím činům podřaditelným pod skutkovou podstatu dotačního podvodu. Jednání obviněného naopak odpovídá typově podobným případům dotačních podvodů ve sportovních klubech, které jsou častými příjemci účelových dotací. Obviněný vyjma skutečnosti, že se osobně neobohatil, žádnou jinou významnou a reálnou okolnost, která by společenskou škodlivost jeho jednání významně snižovala, nezmiňuje. Jak již uvedeno v bodě 65. výše tohoto usnesení, obohacení pachatele není znakem skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku. Skutečnost, že finanční prostředky neužil pro svou potřebu, ale pro potřeby mužského fotbalového týmu, tedy, že to vše dělal takříkajíc pro fotbal jako takový (v tomto smyslu se vyjádřili i někteří z obviněných trenérů a zainteresovaných osob), nelze přeceňovat. „Ačkoliv v případě projednávané trestní věci nalézací soud uzavřel, že obžalovaní Ing. H. a Ř. nesměřovali zisk z poskytnutých dotací k obohacení sebe sama, činili tak za při zneužití účelově poskytnutých dotačních prostředků do majetkové sféry jiných subjektů“ (bod 50. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obviněný byl spolu se spoluobviněným R. Ř. hlavní osobou, která celou trestnou činnost vymyslela, organizovala a zastřešovala. Jednání se dopouštěl po dlouhou dobu, do systému vratek byla zapojena celá řada osob, obviněný tedy čin spáchal mnoha dílčími skutky, a způsobená škoda ve svém souhrnu přesáhla více jak sedminásobně spodní hranici značné škody. Jeho podíl na trestné činnosti tak byl naprosto zásadní. Je možno připomenout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v projednávaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu. Dotační podvod nepředstavuje pouze porušení formálních pravidel pro čerpání veřejných prostředků. Každá neoprávněně získaná dotace znamená, že prostředky určené na veřejně prospěšné účely končí v rukou někoho, kdo na ně neměl nárok. Nejde o čistě ekonomický čin. Škoda se promítá nejen do majetkové sféry poskytovatele dotace, ale nepřímo i do společnosti jako celku, protože prostředky, které mohly pomoci potřebným projektům, byly odčerpány podvodným jednáním. V projednávané věci se jednalo o podporu sportu a sportovní výchovy dětí a mládeže, kdy dotace byly určeny na to, aby se sport, konkrétně fotbal, stal pro děti a mládež dostupnějším, aby byly v rámci spolku podporovány a zajištěny jejich potřeby a sportovní rozvoj. Obviněný ve svém postavení předsedy spolku však upřednostnil jiné cíle, a prostředky určené těm, pro které byly vyčleněny, byly částečně odčerpány jinam. Uplatnění trestní odpovědnosti na jednání obviněného tedy bylo zcela adekvátní.
70. Obviněný dále uplatnil námitky vůči jemu uloženému trestu odnětí svobody, který označil jako trest, který neobstojí v testu proporcionality. Obecně lze uvést, že (jiné) hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnuje i otázky ukládání trestu. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz výše citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však obviněný nevznáší. Rovněž výslovně uvádí, že pokud jde o námitky proti jemu uloženému trestu, vědomě neodkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný uvedl, že si je vědom, že mu byl uložen trest přípustný a v rámci zákonné trestní sazby. Jemu uložený trest však shledává nepřiměřeně přísným, nespravedlivým a nezohledňujícím kritéria pro jeho ukládání. Obecně platí, že jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39, a § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
71. Je pravdou, že v případě zákonného trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). Přestože obviněný argumentuje právě tím, že přesně takový trest mu byl uložen, jeho námitka v rámci tohoto přezkumu neobstojí. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky“ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
72. Obviněný byl podle ustanovení § 212 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 (od 1. 1. 2026 odpovídá znění § 212 odst. 4 tr. zákoníku) ohrožen trestem odnětí svobody na dvě léta až osm let. Soud prvního stupně mu uložil trest odnětí svobody ve výměře dvou let, tedy na samé spodní hranici trestní sazby. Soud prvního stupně jeho uložení, a to včetně zařazení obviněného do věznice s ostrahou, řádně a podrobně zdůvodnil v bodech 389. a 393. svého rozsudku, kde se zabýval polehčujícími i přitěžujícími okolnostmi, a rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody bylo ve vztahu k obviněnému namístě. Uvedl, že přihlédl zejména k účelu trestu zabránit obviněnému v páchání další trestné činnosti. Obviněný byl totiž spolu se spoluobviněným R. Ř. vůdčí osobou a architektem celého systému vyvádění finančních prostředků ze spolku [§ 42 písm. p) tr. zákoníku], kdy k tomu využil svého postavení, resp. funkce předsedy spolku FC Vítkovice 1919, z.s. [§ 42 písm. f) tr. zákoníku]. Trestný čin spáchal s rozmyslem a předchozím uvážení [§ 42 písm. a) tr. zákoníku] a jednání se dopouštěl v letech 2016–2020, tedy po delší dobu [§ 42 písm. m) tr. zákoníku]. Jedinou polehčující okolnost shledal soud prvního stupně v tom, že obviněný před spácháním činu vedl řádný život [§ 41 písm. p) tr. zákoníku]. Námitky obviněného, že nebylo zohledněno, že má vynikající pracovní hodnocení, žije ve společné domácnosti s nezletilou dcerou a družkou, která je aktuálně vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, a že od spáchání skutků uplynula doba nejméně pěti let, kdy po celou dobu žije řádným životem, neobstojí. Soud prvního stupně při individualizaci trestu zohlednil dosavadní bezúhonnost a zabýval se i osobními poměry obviněného, tyto se však nijak nevymykají běžným osobním a rodinným poměrům obviněných. Soud posuzoval rovněž charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, rozsah účasti obviněného na ní a postavení, které v rámci trestné činnosti zastával. Obviněný tak pomíjí, že posuzovaná trestná činnost byla dlouhodobá, promyšlená a byla páchána v pozici organizátora, přičemž její realizaci ukončil až v době, kdy se o fungování spolku začaly zajímat orgány činné v trestním řízení. Jak již mnohokrát uvedeno, ze skutkových zjištění vyplývá, že v případě obviněného nešlo o osobu stojící na okraji celého mechanismu, nýbrž o jednoho z jeho organizátorů, který se na vytvoření a fungování systému aktivně podílel. Přiléhavě tak soud prvního stupně při ukládání nepodmíněné trestu odnětí svobody konstatoval, že „pokud jde o principy individuální a generální prevence, pak uložený trest, ve vztahu k obžalovanému, odráží především míru jeho narušení, jakož i ochotu vnímat páchání trestné činnosti jako akceptovatelný prostředek uspokojování svých zájmů a potřeb. Pokud jde o generální prevenci, je nutno akcentovat, že trestná činnost prostřednictvím které jsou odčerpávány finanční prostředky mající primárně sloužit ke sportovní výchově mladých sportovců a obecně mládeže, nebude ze strany společnosti přehlížena“ (bod 393. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nelze současně přehlédnout, že soud prvního stupně při ukládání trestu reflektoval i skutečnost, že obviněný nezískal z trestné činnosti osobní majetkový prospěch. Tato okolnost se promítla do úvah o druhu a výměře trestu a byla hodnocena v jeho prospěch. Nejednalo se však o okolnost natolik významnou, aby sama o sobě odůvodňovala uložení trestu nespojeného s výkonem odnětí svobody. Za daného stavu věci soudy důvodně uzavřely, že přitěžující okolnosti, zejména povaha a délka trestné činnosti, její organizovaný charakter, postavení obviněného v rámci spolku a rozsah zásahu do pravidel nakládání s účelově vázanými dotačními prostředky, výrazně převažují nad okolnostmi polehčujícími. Odvolací soud se k otázce trestu vyslovil v bodech 52. a 53. odůvodnění svého usnesení, přičemž Nejvyšší soud se s těmito závěry, kterými je rovněž poukazováno na závěry soudu prvního stupně, ztotožnil. Pokud odvolací soud vyslovil své úvahy v tom smyslu, že shledal soudem prvního stupně uložený trest za nepřiměřeně mírný a že bylo namístě uložení citelnějšího trestu, k čemuž však s ohledem na absenci odvolání státního zástupce nebylo možno přistoupit, jedná se právě toliko o úvahu, která však reflektuje náhled odvolacího soudu, který by ve věci obviněného zjevně uplatnil ještě citelnější trest. „Ukládání podmíněně odloženého trestu odnětí svobody by pak nebylo stran přiměřenosti možné v případě obžalovaného ani za doplnění jakékoliv jiné sankce, zejména v podobě peněžitého trestu, jakkoliv by jeho vymožitelnost s ohledem na majetkové poměry obžalovaného byla reálná“ (bod 52. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Trest odnětí svobody ve výměře dvou let je trestem zákonným a přiměřeným, soud prvního stupně jeho uložení řádně a pečlivě odůvodnil, kdy vyhodnotil všechny rozhodné okolnosti, a v žádném případě jej tedy nelze označit za trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, který by vyžadoval zásah Nejvyššího soudu.
73. Závěrem je možno uvést, že obviněný v rámci dovolání na několika místech akcentuje skutečnost, že soudy nedostály své povinnosti v pochybnostech vyhodnotit důkazy v jeho prospěch, čímž naznačuje, že byla ze strany soudů porušena zásada in dubio pro reo. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout ani to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolené (avšak ani žádné jiné) dovolací důvody.
74. Pokud jde o podnět obviněného, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu (přerušení) výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, tak předseda senátu neshledal žádný relevantní důvod k rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.
IV.
75. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného Ing. R. H. odmítl.
76. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2026
JUDr. Petr Šabata předseda senátu