Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

3 Tdo 458/2026

Téma · generováno AIZpronevěra výtěžku z prodeje svěřeného vozidla

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 12. 8. 2026ECLI:CZ:NS:2026:3.TDO.458.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Zpronevěra Subsidiarita trestní represe Subjektivní stránka

Shrnutí · generováno AI

Obviněný zprostředkoval prodej svěřeného vozidla, ale peníze z prodeje majiteli nepředal a tvrdil, že je započetl na své pohledávky. Soudy jeho pohledávky z větší části neuznaly a uzavřely, že zadržovací právo uplatnil opožděně a bezdůvodně. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 trestního zákoníku spáchá i zprostředkovatel prodeje, který si bez právního důvodu ponechá výtěžek ze svěřené věci. Zadržovací právo podle § 1395 občanského zákoníku neospravedlňuje zadržení peněz bez splnění notifikační povinnosti dle § 1397 občanského zákoníku ani v rozsahu zjevně převyšujícím existující pohledávku. Pouhá civilněprávní povaha původního vztahu nevylučuje trestní odpovědnost ani použití § 12 odst. 2 trestního zákoníku.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní (dokonce se ani takové paralelní uplatňování jiného druhu právní odpovědnosti poškozeným nevyžaduje).
    Zobrazit v textu
  • Ustanovení § 1397 občanského zákoníku pak stanovuje notifikační povinnost osobě, jíž je věc zadržena. Obviněný nesplnil notifikační povinnost bezprostředně po zadržení předaných peněžitých prostředků ani v krátké časové návaznosti.
    Zobrazit v textu
  • Fakticky tedy od budoucího poškozeného převzal věc a naložil s ní následně způsobem naprosto rozporným s tím, k jakému účelu mu byla svěřena, tedy zprostředkování prodeje, se kterým je přirozeně spojeno následné vyplacení částky obdržené za tento prodej. Tuto částku si však pro své osobní potřeby ponechal. Naplnil tak objektivní znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 , 3 tr. zákoníku.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

3 Tdo 458/2026-572

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný E. E. H. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 55 To 320/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 6 T 43/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného E. E. H. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 8. 2025, sp. zn. 6 T 43/2024, byl obviněný E. E. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoníku“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v době od 1. 9. 2021 do 31. 10. 2021 na blíže nezjištěném místě v XY se po předchozí ústní dohodě s O. J. zavázal zprostředkovat prodej jeho osobního motorového vozidla zn. Mercedes Benz E350, reg. Značky XY, za částku 500.000 Kč, které mu za tímto účelem O. J. předal, následně obžalovaný uvedené vozidlo prodal obchodní společnosti GMT Stavby s.r.o., IČO [IČO], za prodejní cenu 500.000 Kč, kdy tato prodejní cena mu byla vyplacena zčásti převodem na bankovní účet č. XY dne 15. 10. 2021 v částce 200.000 Kč, z části platbou v hotovosti dne 18. 10. 2021 v částce 150.000 Kč a z části doplatkem ve výši 150.000 Kč ve formě protihodnoty, kterou bylo vozidlo zn. BMW GT 535D, RZ: XY, přičemž takto získanou finanční částku za prodej vozidla prodávajícímu O. J. nepředal, ponechal si ji a použil pro svoji potřebu, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému O. J. škodu ve výši 470.000 Kč.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.

3. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

4. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků zajištěných na účtu č. XY ve výši 10.041,33 Kč ke dni 12. 2. 2024 a finančních prostředků zajištěných na účtu č. XY ve výši 24.750,82 Kč ke dni 12. 2. 2024. 5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému O. J. na náhradě škody částku 234.614 Kč.

6. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený O. J. odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 8. 2025, sp. zn. 6 T 43/2024, podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků.

8. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 55 To 320/2025, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. v celém výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků zajištěných na účtu č. XY ve výši 10.041,33 Kč ke dni 12. 2. 2024 a finančních prostředků zajištěných na účtu č. XY ve výši 24.750,82 Kč ke dni 12. 2. 2024. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl insolvenční správce Jakub Háj a spol., IČ [IČO], se sídlem [adresa] náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

9. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 55 To 320/2025, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 550–554 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. [pozn. v dovolání zřejmým nedopatřením nesprávně uvedeno písm. l)].

10. Obviněný v podaném dovolání kritizoval postup odvolacího soudu, který odmítl jeho oprávněnost započtení své pohledávky na pohledávku poškozeného. Pohledávku poškozeného za prodej předmětného vozidla, resp. vrácení částky 500.000 Kč zadržel a započetl na svoji pohledávku ve výši 1.158.321 Kč vzniklou v důsledku lživého příslibu poškozeného z jím zajišťované investice. Po zjištění, že byl podveden, vyčíslil poškozenému veškeré své služby, za které předtím úhradu nepožadoval, neboť počítal s výnosem z investice. Tento stav vzal ostatně soud prvního stupně za prokázaný, když konstatoval, že nebýt podvodného jednání poškozeného, tak by se daného skutku obviněný nedopustil. Odvolací soud rovněž nesprávně odmítl jím tvrzené započtení pohledávek s ohledem na disproporci započítávaných částek. S ohledem na přislíbený výdělek však tento závěr nemá oporu v dokazování. Obviněný zdůraznil, že s poškozeným uzavřel dohodu o vyrovnání, kterou soud prvního stupně vyhodnotil jako platnou a vycházel z ní u adhezního výroku, ale vyselektoval z ní pouze fragment v podobě výše zůstatku dlužné částky u započtení. Soudy neakceptovaly ujednání účastníků stran jednotlivých pohledávek dokládajících, k jakým obchodním vztahům mezi poškozeným a obviněným docházelo, což vytváří nesrozumitelnost rozhodnutí, když na jedné straně učiní zjištění o zůstatkové částce po započtení pohledávek dle dohody a zároveň učiní zjištění, že žádné vzájemné pohledávky neexistovaly, k započtení nedošlo, neboť pohledávky nevznikly. Skutková zjištění soudu jsou tak ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

11. Rozpor mezi obsahem provedených důkazů obviněný shledává i v závěru soudu, že nepředal finanční částku 500.000 Kč za prodej vozidla, ponechal si ji a použil pro svou potřebu. To však neodpovídá zjištění, že finanční částka byla vyplacena ve výši 350.000 Kč a zbývající část kupní ceny byla hrazena protihodnotou vozidlem BMW. Zbývající část kupní ceny pak měl přebírat otec obviněného, nikoliv obviněný sám. Ve skutkové větě zjištěná výše škody zahrnuje sice sjednanou provizi 30.000 Kč, ale nikoliv dalších 30.000 Kč coby poškozenému poskytnutou investici.

12. Obviněný dále brojil proti závěru odvolacího soudu, že nedošlo k prodlení věřitele ve smyslu § 1975 občanského zákoníku na straně poškozeného. Poškozený mu nikdy neposkytl bankovní spojení, což potvrdil u hlavního líčení, hotovostní platba nebyla možná s ohledem na zákonný limit a dlouhodobý pobyt poškozeného v zahraničí. Sám poškozený měl v jiné trestní věci uvést, že částku uhradit nechce a má být poukázána osobám, vůči kterým se dopustil trestného činu podvodu. Dlužná částka byla uhrazena bezodkladně insolvenčnímu správci, jakmile tento poskytl součinnost. Z dokazování také vyplynulo, že poškozený uzavřel dohodu o vyrovnání vzájemných závazků, ale neposkytl potřebnou součinnost k úhradě závazku a výši dlužné částky opakovaně měnil.

13. Soudy rovněž podle obviněného nesprávně vyhodnotily otázku vlastnictví předmětného vozidla, jehož prodej obviněný zprostředkoval. Dospěly k závěru, že vlastníkem vozidla byl právě poškozený, přestože toto vozidlo pořídil částečně z prostředků pocházejících z trestné činnosti, za kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci. Toto vozidlo by tak bylo možné považovat ve smyslu § 77b odst. 1 písm. c) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 za zprostředkovaný výnos z trestné činnosti. V takovém případě je sporné, komu by měly být finanční prostředky vráceny, zdali poškozenému J., nebo jemu poškozeným osobám. Poškozený tak nemohl nabýt vlastnické právo k předmětnému vozidlu, což má vliv při posouzení otázek stran zavinění, prodlení věřitele a následného plnění pohledávky.

14. Obviněný dále namítl, že jeho jednání postrádá znak protiprávnosti, neboť z provedeného dokazování nelze dospět k závěru o naplnění subjektivního znaku trestného činu v podobě úmyslného jednání. Obviněný při podání vysvětlení ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci uváděl, že v trestní věci poškozeného J. se nebude připojovat jakožto poškozený, neboť se jedná o občanskoprávní spor, který řešil formou zápočtu. Celou dobu přiznával zadržení předmětné částky a její započtení na pohledávky vůči poškozenému.

15. Obviněný rovněž uváděl, že se soudy nezabývaly aplikací zásady subsidiarity trestní represe, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 8 Tdo 493/2023. Celou dobu se jednalo o občanskoprávní spor a poškozený s obviněným nakonec své závazky přes počáteční neshody vyřešili dohodou. Nestandardnost celé situace, která přímo souvisí se společenskou situací, obviněný spatřuje v tom, že byl podveden poškozených stran přislíbené investice, která podmiňovala bezplatné zápůjčky vozidel poškozenému. Po odhalení podvodného jednání vznesl obviněný požadavek na kompenzaci. Do té doby jednal v omylu vyvolaném poškozeným, vznikla mu škoda, kterou u něj následně uplatnil v době zprostředkování prodeje vozidla. Cílem tedy nebylo zadržené prostředky zpronevěřit, ale vypořádat. Soudy vůbec nehodnotily investici, kterou měl poškozený obviněnému vyplatit. Poškozený neposkytl obviněnému součinnost s výplatou peněz a neumožnil tak závazek splatit, tu poskytl až insolvenční správce. Ostatně podvedení obviněného přiznal poškozený i v hlavním líčení, kdy vypověděl, že jej uvedl v omyl a z velké části za jednání obviněného mohl. S přihlédnutím k ustanovení § 12 tr. zákoníku považuje obviněný za sporné, zda lze v posuzovaném případě uplatňovat trestněprávní odpovědnost pachatele v občanskoprávním vztahu, jak tento spor opakovaně charakterizoval i poškozený.

16. V podaném dovolání obviněný brojil proti způsobu, jakým soudy hodnotily důkazní situaci a zejména pak jeho vlastní výpověď a výpověď poškozeného. V projednávané věci proti sobě stojí verze poškozeného a verze obviněného, jedná se o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“. Obhajoba poukazovala na četné kontroverze poškozeného, které nebyly odvolacím soudem v rozporu s § 125 tr. ř. vyhodnoceny. Jednalo se o tvrzení, že veškeré peníze na nákup vozidla získal z trestné činnosti, o hádce v počátku sporu, ačkoliv soud dovodil, že s obviněným nekomunikoval, poškozený uznal své podvodné jednání vůči obviněnému, za které byl odsouzen. Je přitom zjevné, že poškozený je na výsledku řízení zainteresován, on podal trestní oznámení a svůj nárok neustále měnil, a to i po uzavření dohody o narovnání. V rozporu s uzavřenou dohodou, kterou soud shledal platnou, požadoval úhradu celých 470.000 Kč. Soudy přesto konstatovaly věrohodnost výpovědi poškozeného a nesprávně nekriticky z ní vycházely a v rozporu s jednoduchým i ústavním právem a judikaturou (nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/99 a sp. zn. I. ÚS 520/16) nereflektovaly zvýšené požadavky v souvislosti s hodnocením důkazů a způsobem, kterým hodnotily svědeckou výpověď poškozeného J., zasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces.

17. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

18. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 29. 4. 2026, sp. zn. 1 NZO 318/2026.

19. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, stručně shrnul námitky obviněného a obecná východiska obviněným uplatněných dovolacích důvodů, poukázal na to, že soudy důvodně nepřijaly tvrzení obviněného, že mají s poškozeným O. J. narovnané majetkoprávní vztahy. Poškozený v hlavním líčení dne 29. 4. 2025 uvedl, že se obviněný nijak nepokoušel sjednanou dohodu naplnit. Zároveň státní zástupce upozornil na skutečnost, že obviněný od spáchání skutku (1. 9. 2021 do 31. 10. 2021) až do zahájení trestního stíhání dne 20. 3. 2023 neprojevil žádnou ochotu poškozenému cokoliv vracet. Jeho argumentace, že se jedná pouze o vypořádání vzájemných pohledávek, se proto podle státního zástupce jeví jako účelová a nevěrohodná. Svědek J. i jeho manželka se snažili s H. komunikovat, ale nikdo s nimi nekomunikoval, a naopak jim bylo vyhrožováno.

20. K namítané aplikaci institutu zadržovacího práva státní zástupce uvedl, že sdělení o uplatnění zadržovacího práva bylo datováno dnem 31. 3. 2023, tedy 17 měsíců po obdržení kupní ceny za vozidlo a 11 dní po zahájení trestního stíhání. V přímém rozporu s jeho argumenty je vyčíslení zajištěné pohledávky ve zmíněném sdělení v částce pokrývající celou způsobenou škodu. Lživé je i tvrzení obviněného z hlavního líčení o tom, že o zadržení finančních prostředků vyrozuměl poškozeného. Podle státního zástupce je potřebné odmítnout celou legendu o uplatnění zadržovacího práva. Policejní orgán vyvrátil částku 328.500 Kč, kterou požadoval za zapůjčení motorových vozidel, jako zjevně přemrštěnou a obviněný ji ponížil na 109.500 Kč, přičemž i tak se jedná o výrazně nadsazenou částku neodůvodňující zadržení finančních prostředků poškozenému. Jako absurdní pak označuje státní zástupce konstrukci obviněného, který jako pohledávku vyčíslil částky za své návštěvy poškozeného J. (nejprve 31.234 Kč, poté v dohodě 15.620 Kč). Shodně pak zpětně požadoval přemrštěnou částkou částku 24.500 Kč za dva dny zapůjčení dodávky Mercedes (tržní cena představuje 4.000 Kč).

21. K námitkám dovolatele týkajícím se hodnocení důkazů státní zástupce uvedl, že jeho námitky samy o sobě nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Soud prvního stupně hodnotil důkazy přiléhavě a v souladu s pravidly formální logiky, v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ustálil skutkový stav, přičemž státní zástupce v tomto ohledu odkázal na body 13. – 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 11. – 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud se vypořádal i s odvolacími námitkami obviněného, které se z větší části překrývají s námitkami obsaženými v dovolání. Jakkoli je obviněný jiného názoru, tak v průběhu řízení nevyvstala žádná skutková či jiná okolnost, která by skutková zjištění soudů zpochybňovala a činila nespolehlivými v míře naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný podle státního zástupce nepodepřel svou kritiku skutkového děje žádným skutečně relevantním argumentem. Neuvedl jediný příklad, kdy by konkrétní důkaz mající zásadní vliv pro rozhodná skutková zjištění byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti svému skutečnému vyznění. Namísto toho prosazoval svůj náhled na způsob, jakým měly být jednotlivé důkazy vyhodnoceny poplatný jeho obhajobě, podle níž nebylo jeho úmyslem si peníze poškozeného přisvojit.

22. Ve vztahu k námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že je potřebné vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v předcházejícím řízení a jak je vyjádřen ve skutkové větě. K námitce obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu pak uvedl, že skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti, že dovolatel čin spáchal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o zavinění soudy založily na výsledcích provedeného dokazování a dostatečně vyložily své úvahy, podle kterých k tomuto závěru dospěly. Vypořádaly se přitom i s námitkami obviněného, k čemuž státní zástupce poukázal na bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Závěr o úmyslu učinily jak na podkladě okolností objektivní povahy, tak ze zjištěných okolností subjektivní povahy. Všechny tyto okolnosti pak hodnotily uvážlivě a ve vzájemných souvislostech. S úvahami a závěry soudů vztahujícími se k právnímu posouzení skutku je podle státního zástupce třeba souhlasit.

23. K namítané nedostatečné škodlivosti jednání obviněného státní zástupce připomněl stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, z něhož se podává, že úvaha o nedostatku společenské škodlivosti se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. S ohledem na zjištěné okolnosti je podle státního zástupce zřejmé, že nebezpečnost jednání obviněného dosahuje spodního prahu společenské škodlivosti jako hlavního předpokladu trestní odpovědnosti vyplývajícího z § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

24. Jako neopodstatněnou státní zástupce hodnotil i námitku obviněného podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť jak vyplývá i z vyjádření státního zástupce, tak rozsudek Okresního soudu v Šumperku není zatížen vadou podřaditelnou pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Logicky tak nemůže být vadný ani rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, který ve výroku o vině, vůči kterému dovolací námitky obviněného směřují, ponechal prvostupňový rozsudek nedotčen.

25. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

27. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 55 To 320/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. (per analogiam), neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, kdy výrok o vině zůstal beze změny. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

28. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

29. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. Taková situace nicméně není obviněným namítána, přičemž v projednávané věci je naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Obviněný výslovně poukazuje na variantu druhou, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy konkrétně uplatňuje dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

31. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

32. Obviněný předmětný dovolací důvod uplatňuje v jeho první variantě, tedy namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, resp. obžaloby, se soudy přiklonily k verzi obžaloby. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

33. Z předchozího odstavce vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. Není tak naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení.

34. Nejvyšší soud považuje za důležité poukázat na to, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené (situace tzv. „tvrzení proti tvrzení“) nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění. Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno, soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, tomuto požadavku dostály více než dostatečně, hodnotily pečlivě výpovědi, obviněného i dovolatele. O situaci tvrzení proti tvrzení se nadto v pravém slova smyslu nejedná, když ke stabilizaci skutkového stavu měl soud prvního stupně k dispozici celou řadu důkazů, se kterými mohl konfrontovat jednotlivé výpovědi a dospět tak k přesvědčivým závěrům. Vycházel jak za výpovědí poškozeného a dovolatele, tak z listinných důkazů a výpovědí jiných svědků. Provedené důkazy hodnotil a dospěl k jednoznačnému závěru, že verze poškozeného je podporována ostatními provedenými důkazy ve věci, zatímco verze obviněného tyto důkazy z velké části zcela pomíjí a nedostatek důkazů nahrazuje vlastními nepodloženými tvrzeními. Z rozsudku soudu prvního stupně přitom jednoznačně vyplývá, že si přitom byl vědom trestné činnosti poškozeného (srov. bod 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Verzi obviněného podporovaly jen výpovědi svědka E. H. staršího, otce obviněného, a S. H., manželky obviněného. S ohledem na jejich příbuzenský poměr a patrnou snahu pomoci obviněnému však soud prvního stupně jejich výpovědi hodnotil jako nevěrohodné (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.)

35. Předně je důležité připomenout, že řada klíčových skutečností je nesporná. Nepanuje rozpor v tom, že poškozený svěřil obviněnému osobní automobil Mercedes Benz E350, RZ: XY, aby jej prodal za částku 500.000 Kč, tedy zprostředkoval prodej tohoto automobilu. To také učinil a obdržel od kupujícího GMT Stavby s.r.o., IČ [IČO], prostřednictvím svědka M. T. celou kupní cenu, a to z části převodem na bankovní účet dne 15. 10. 2021 v částce 200.000 Kč (záloha), z části platbou v hotovosti dne 18. 10. 2021 v částce 150.000 Kč a z části doplatkem ve výši 150.000 Kč ve formě protihodnoty, kterou bylo vozidlo zn. BMW GT 535D, RZ: XY. V rozporu s domluvou s poškozeným mu však obviněný ničeho nepředal.

36. Obviněný jako svou procesní obranu užil tvrzení, že prostředky z prodeje poškozenému zadržel a započetl na vlastní pohledávky vůči poškozenému. Soud prvního stupně se proto důsledně a pečlivě zabýval tím, zdali obviněný skutečně uplatnil zadržovací právo a započetl pohledávky v souladu se zákonem, resp. jestli v době trestného činu tak činil a mohl se důvodně domnívat, že jeho pohledávky a způsob jejich vymožení je po právu, nebo se jednalo pouze o způsob, jak se vyvinit z trestné činnosti. Soud v podrobném rozboru vycházel z přehledu pohledávek založených na č. l. 32 spisu připojeného ke sdělení ze dne 31. 3. 2023 adresovaného poškozenému J. a v bodech 14. a 15. rozvedl, proč neuvěřil jeho obhajobě. Poukázal zejména na to, že pohledávky za poškozeným se měly sestávat z nákladů na cesty za poškozeným do Olomouce a společnou cestu do Brna, omluvného dárkového koše za neodebrané vozidlo ve výši 5.800 Kč, půjčovného za zapůjčení osobního vozidla a dodávky poškozenému, nákladů na opravu vozidla Mercedes Benz a osobního vkladu na zhodnocení finančních prostředků. Soud prvního stupně poukázal na to, že vztah poškozeného a obviněného byl zprvu přátelský (dokud nevyšla najevo trestná činnost poškozeného a skutečnost, že obviněným svěřených 30.000 Kč poškozený neinvestoval, ale užil je pro svou potřebu) a tyto cesty byly prostou společenskou úsluhou. Žádný závazek poškozeného v tomto ohledu nebyl zjištěn. Náklady vyčíslené za návštěvy poškozeného či společnou cestu do Brna (maximálně dvakrát podle bývalé manželky poškozeného) soud nepovažoval za v té době existující pohledávku, a už vůbec ne v obviněným deklarované výši. Poškozený se nijak nezavázal hradit náklady za tyto cesty, natož ve výši 31.234 Kč (v dohodě o vzájemném vypořádání pohledávek ze dne 26. 8. 2023 vyčíslené na 15.620 Kč). Bylo vyvráceno poskytnutí dárkového koše v hodnotě 5.800 Kč společnosti Renocar coby omluvy za nezakoupení vozidla u této společnosti. Co se týče nákladů za zapůjčení osobního vozidla BMW 520D a dodávky Mercedes, tak soud prvního stupně uzavřel, že v předmětné době nebyla prokázána existence žádné dohody, že by měl poškozený obviněnému cokoliv hradit, nebyla doložena žaloba o zápůjčce, pročež soud s ohledem na blízký přátelský vztah v té době uvěřil poškozenému, že se jednalo o přátelskou výpomoc. Přihlédl přitom i k tomu, že výpočet této pohledávky nebyl podložen žádným ceníkem ani informacemi o zapůjčení vozidla. S ohledem na výši ceny zmíněné ve vyčíslení pohledávek ze dne 31. 3. 2023, tedy částky 353.000 Kč, uvěřil poškozenému, že pokud by o takovéto částce věděl, osobní vozidlo by si nezapůjčil, ale pořídil (328.500 Kč za zapůjčení osobního automobilu a 24.500 Kč za 3 dny zapůjčení dodávky). Soud prvního stupně upozornil na to, že se jedná o částku přinejmenším trojnásobně převyšující průměrné tržní ceny za zapůjčení vozidel. Nárok za opravu vozidla, které bylo následně prodáno, nebyl nikterak doložen, přičemž se rozcházely verze obviněného i poškozeného, jaké opravy byly před prodejem provedeny. Vyjma tvrzení obviněného o rozsahu oprav tvrzený rozsah oprav není doložen žádnou fakturou ani jiným způsobem. Soud prvního stupně proto neuvěřil tvrzení obviněného o existenci výše zmíněných pohledávek ani o jejich výši, a naopak dospěl k závěru, že obviněný pohledávky vytvořil až následně v okamžiku, kdy zjistil, že by po něm poškozený mohl vymáhat vrácení kupní ceny, případně na něj podat trestní oznámení. Vytvořil si fiktivní pohledávky za poškozeným J. tak, aby je mohl započíst na kupní cenu. O této účelovosti svědčí ostatně i samotná úhrnná výše pohledávek vyčíslených obviněným ve výši 496.834 Kč, tedy ve výši pokrývající celou kupní cenu automobilu, jehož prodej zprostředkoval. Závěry soudu prvního stupně jsou logické a přesvědčivě vyplývají z provedeného dokazování. V podrobnostech je proto možné odkázat na body 14. a 15. rozsudku soudu prvního stupně.

37. V tomto ohledu se jeví Nejvyššímu soudu jako vhodné poukázat na skutečnost, že k vytýkanému jednání obviněného mělo dojít v období od 1. 9. 2021 do 31. 10. 2021, poškozený podal trestní oznámení dne 26. 7. 2022. Trestní stíhání pak bylo zahájeno dne 20. 3. 2023. Obviněný až do zahájení trestního stíhání neprojevil žádnou vůli poškozenému vrátit prostředky získané za prodej svěřeného automobilu nebo jej informovat o důvodu, proč mu je nevrací, a v souladu s ustanovením § 1397 občanského zákoníku vyrozumět o zadržení věci a důvodech tohoto zadržení. To učinil až právě přípisem datovaným 31. 3. 2023, tedy 11 dní po podání trestního oznámení a 17 měsíců po obdržení prostředků pro obviněného (peněz a osobního automobilu BMW GT 535D).

38. Se závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil soud odvolací, jak vyplývá z bodu 12. odůvodnění jeho rozsudku, a dodal, že samotné ponechání si utržených peněz nenaplňovalo podmínky ustanovení § 1395 občanského zákoníku. Poukázal rovněž na velkou disproporci mezi prokázanou pohledávkou ve výši maximálně 60.000 Kč oproti zadrženým 500.000 Kč (30.000 Kč předaných poškozenému na zhodnocení a 30.000 Kč jako odměnu za zprostředkování prodeje). Tuto disproporci se obviněný snažil až ex post zredukovat účtováním nepřiměřených částek.

39. Nelze také přisvědčit obviněnému, že důvodem pro nevyplacení peněžních prostředků poškozenému bylo prodlení na straně věřitele, tedy poškozeného, který k výplatě peněžních prostředků neposkytl potřebnou součinnost. Takovéto tvrzení je nejen v rozporu s jeho obhajobou stran tvrzeného započtení, ale i se zjištěným skutkovým stavem. Z provedeného dokazování se totiž podává, že naopak to byl obviněný, který se stal pro poškozeného nekontaktním, a pokud k nějakému kontaktu došlo, jednalo se pouze o nadávky. Poškozenému bylo pouze sděleno otcem obviněného, svědkem E. H., že předmětné finanční prostředky byly použity na vybavení nehtového studia manželky obviněného. Jak podotkl soud prvního stupně v bodě 15. odůvodnění napadeného rozsudku, tak uvěřil tvrzení poškozeného o tom, že s ním obviněný odmítl komunikovat, neboť tento tak byl uspokojen kupní cenou za prodej vozidla poškozeného a neměl žádnou motivaci s poškozeným komunikovat, což ostatně koresponduje s vyjádřením obviněného E. E. H. ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci, když uváděl, že se necítí být poškozen jednáním poškozeného O. J. (který ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci vystupoval v postavení obviněného).

40. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Šumperku, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

41. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

42. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

43. Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu rozporoval jednak posouzení tvrzeného uplatnění zadržovacího práva, započtení a prodlení věřitele, kdy však tyto námitky založil na odlišném skutkovém základě, než byl zjištěn soudem prvního stupně. S těmito námitkami se Nejvyšší soud vypořádal již výše a nepřiznal jim důvodnost. Dále obviněný rozporoval protiprávnost svého jednání, neboť se podle něj jedná o čistě soukromoprávní spor, který by neměl být řešen v trestním řízení. V návaznosti na to rozporoval naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu.

44. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění, kdy naplnění obligatorního znaku skutkové podstaty tohoto přečinu v rámci dovolání obviněný zpochybnil. Pachatel musí mít podvodný úmysl – úmysl uvést někoho v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet mu podstatné skutečnosti a způsobit tak na cizím majetku škodu a sebe nebo někoho jiného obohatit – již v době, kdy uvádí jinou osobu v omyl, využívá jejího omylu nebo jí zamlčuje podstatné skutečnosti, a kdy dochází k jeho obohacení či k obohacení jiné osoby (srovnej Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2658, marg. č. 10.).

45. Přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

46. Základním znakem trestného činu zpronevěry je přisvojení si svěřené cizí věci. Z dikce „si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena“, vyplývá, že přisvojení musí předcházet svěření cizí věci, tedy určité soukromoprávní jednání pozdějšího poškozeného, které samo o sobě je jen předpokladem trestní odpovědnosti pachatele, přičemž její přisvojení pachatelem, tedy nakládání se svěřenou věcí jako s vlastní, pak za předpokladu způsobení škody nejméně ve výši 10.000 Kč (škody nikoli nepatrné) zakládá jeho trestní odpovědnost. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice, např. leasingovou smlouvou, příkazní smlouvou, smlouvou o zprostředkování, pracovní smlouvou, ale i jen faktickým předáním – srov. R 52/1996) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření (Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2582–2589).

47. V projednávané věci byl obviněnému předán automobil ke zprostředkování jeho prodeje, což obviněný ostatně nijak nerozporuje. Fakticky tedy od budoucího poškozeného převzal věc a naložil s ní následně způsobem naprosto rozporným s tím, k jakému účelu mu byla svěřena, tedy zprostředkování prodeje, se kterým je přirozeně spojeno následné vyplacení částky obdržené za tento prodej. Tuto částku si však pro své osobní potřeby ponechal. Naplnil tak objektivní znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

48. Jako způsobenou škodu soud prvního stupně správně považoval částku 470.000 Kč, tedy částku, která měla být vyplacena v souladu s jejich dohodou poškozenému. Tedy částku poníženou o odměnu za zprostředkování ve výši 30.000 Kč. Nelze vyčítat soudu prvního stupně, že nezohlednil částku 30.000 Kč, kterou obviněný poškozenému svěřil na zhodnocení. Jedná se totiž o zcela jiný a právně nesouvisející nárok z deliktního jednání poškozeného vůči obviněnému. Stejně tak nelze spatřovat žádný vnitřní rozpor v tom, že soud za způsobenou škodu v rámci trestné činnosti obviněného považoval částku, za kterou byl předmětný automobil prodán, která byla provedeným dokazováním zjištěna, tedy částku vyplacenou obviněnému svědkem T., resp. jeho společností, poníženou o sjednanou odměnu a zároveň, že uznal jako platnou dohodu o vypořádání vzájemných závazků, kde poškozený svůj nárok vyčíslil v odlišné výši, než byla škoda zjištěná soudy. V případě poškozeného se jedná o jeho právo v rámci občanskoprávní dispozice s jeho nárokem. Nárokovaná výše škody uplatňovaná poškozeným totiž může mít vliv (a v projednávané věci tomu tak skutečně bylo) pouze na dispozici s nárokem v adhezním řízení. Soud totiž nemůže přiznat nárok převyšující uplatňovaný nárok poškozeného, byť by jeho závěrem bylo, že byla způsobena větší škoda, než jakou si poškozený v rámci adhezního řízení nárokuje. V bodě 18. se soud prvního stupně vypořádal i s vlastnictvím vozidla, kdy jednoznačně konstatoval, že přestože bylo pořízeno částečně z výnosu z trestné činnosti, jednalo se v danou dobu o vozidlo ve vlastnictví poškozeného. Je možno dodat, že jak orgány činné v trestním řízení, tak ostatně i sám obviněný jednali po celou dobu s poškozeným jako s vlastníkem vozidla. Vždyť poškozeným tvrzené započtení a ponechání si finančních prostředků pro své účely svědčí o tom, že za vlastníka vozidla považoval obviněný po celou dobu poškozeného. Pokud by tomu tak nebylo, měl obviněný činit kroky k převedení prostředků oprávněným, žádné takové kroky však nečinil.

49. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu se vyžaduje úmysl, přičemž tento však nemusí být dán v okamžiku svěření věci, ale může vzniknout až později (Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2580–2610).

50. Nejvyšší soud doplňuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

51. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. 52. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. 53. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky srovnej Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, 341). 54. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

55. V projednávané věci dospěl soud prvního stupně k jednoznačnému závěru, že obviněný spáchal vytýkané jednání v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně poukázal vyjma výše uvedených skutečností (uplatnění fiktivních pohledávek ex post, využití prostředků pro svou potřebu, nekontaktování poškozeného) i na to, že obviněný zjevně jednal pod „vlivem určitého rozčarování a zklamání z podvodného jednání poškozeného, kdy se obžalovaný rozhodl namísto přislíbených zhodnocených peněz využít alespoň získaných peněžních prostředků z prodaného vozidla.“ Odvolací soud poté v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku jeho názoru přisvědčil a shrnul motivaci obviněného „lidově řečeno, obžalovaný poškozenému v minulosti naletěl, a nyní se snažil naopak sám peníze získat, ovšem zvolil k tomu způsob, který postihuje tr. zákoník.“. Jak vyplývá z výše uvedeného, obviněný se pro poškozeného stal nekomunikativním a vědomě ponechal prostředky určené poškozenému a znovu s ním navázal kontakt až při hrozícím trestním postihu svého jednání.

56. K námitce obviněného týkající se neuplatnění subsidiarity trestní represe je vhodné nejprve uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.

57. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.

58. Zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní (dokonce se ani takové paralelní uplatňování jiného druhu právní odpovědnosti poškozeným nevyžaduje). Proto není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, který nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem. To platí tím spíše, jestliže pachatel vědomě zneužil prostředky civilního práva k tomu, aby se na úkor oprávněné osoby obohatil nebo si zajistil jiné výhody, a to způsobením škody či jiné újmy. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016, publikované pod č. 50/2017 Sb. rozh. tr.).

59. Přestože zpronevěra vyžaduje v uvedeném smyslu „soukromoprávní základ“ ve formě svěření cizí věci, nelze z tohoto důvodu bez dalšího dovozovat aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Skutečnost, že poškozený se mohl domáhat způsobené škody prostředky civilního práva, neznamená, že by stát měl zcela rezignovat na trestní stíhání protiprávního jednání. Fakticky by tak došlo k absurdní situaci, kdy by žádné protiprávní jednání vycházející ze soukromoprávního vztahu majetkového charakteru nebylo možno postihnout trestněprávně právě s odkazem na civilní prostředky, např. vydání bezdůvodného obohacení. Takovému výkladu nelze přisvědčit.

60. Námitce obviněného, že se jedná ve své podstatě o soukromoprávní spor a realizaci zadržovacího práva v souladu se zákonem, nelze dát za pravdu. Obviněný v dané situaci nebyl osobou, která by mohla zadržovacího práva využít. Ustanovení § 1395 občanského zákoníku ve svém prvním odstavci totiž hovoří o tom, že slouží k zajištění splatného dluhu osoby, jež by jinak měla věc vydat a musí směřovat vůči movité věci. Ustanovení § 1397 občanského zákoníku pak stanovuje notifikační povinnost osobě, jíž je věc zadržena. Obviněný nesplnil notifikační povinnost bezprostředně po zadržení předaných peněžitých prostředků ani v krátké časové návaznosti. Poškozeného informoval o zadržení prostředků a důvodech tohoto zadržení až 11 dní po zahájení svého trestního stíhání a 17 měsíců po údajném zadržení prostředků pro obviněného. Další podstatnou okolností rozebranou shora je zcela zjevně nepřiměřená výše pohledávek (zapůjčení vozidel) či přímo jejich neexistence (dárkový koš společnosti Renocar) postavená do kontrastu s výší zadržených prostředků. V té době existovaly ze strany poškozeného vůči obviněnému pouze dvě pohledávky, které byly prokazatelně vyčísleny a oběma stranám známy. Jednalo se o odměnu za zprostředkování a prostředky svěřené poškozenému ke zhodnocení (celkem 60.000 Kč), což obviněného v jeho očích nemohlo opravňovat k zadržení prostředků ve výši 500.000 Kč. Jak uvedl soud prvního stupně v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku, tak soud odvolací v bodě 12. odůvodnění svého rozsudku, obviněný si pro „narovnání“ křivdy od poškozeného zvolil metody v rozporu s předpisy trestního práva. Ani skutečnost, že činnost obviněného navazovala, resp. reagovala na závadnou činnost poškozeného vůči obviněnému, nemůže obviněného vyvinit, aby věc řešil jím užitým a naprosto nevhodným způsobem. Český právní řád stanovuje pro řešení sporu určitá pravidla, která je nutné respektovat, jinak by se celá společnost propadla do chaosu. Není tak možné k ochraně svých budoucích reálných či domnělých pohledávek postupovat svévolně v rozporu s právními předpisy. Námitkám obviněného proto Nejvyšší soud nepřisvědčil.

61. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

62. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný E. E. H., odmítl.

63. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 8. 2026

JUDr. Petr Šabata předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací