Plný text
3 Tdo 496/2026-840
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2026 o dovoláních, která podali nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného J. N., a obviněný J. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. 10 To 61/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 15/2024, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. 10 To 61/2025. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. N. odmítá.
IV. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný J. N. nebere do vazby.
Odůvodnění:
I. 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 40 T 15/2024, byl J. N. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem zločinu sexuálního útoku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185a odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že
dne 6. 10. 2023 v době od 8:46 hodin do 9:21 hodin vnikl se záměrem odcizit zde vhodné věci, po překonání drátěného plotu, který rozpletl, otevřenými balkonovými dveřmi do bytu ve 2. patře na adrese XY, ve kterém ke škodě poškozené K. B. vzal blíže nezjištěný laptop v hodnotě 9.995 Kč a sportovní látkovou kabelku v hodnotě 250 Kč, obsahující látkovou černou peněženku v hodnotě 44 Kč s finanční hotovostí 2.000 Kč, vkladovou kartou č. XY společnosti ČSOB, a.s., v hodnotě 300 Kč, debetní kartou Mastercard č. XY společnosti ČSOB, a.s., v hodnotě 300 Kč, platební kartou č. XY společnosti Fio banka, a.s., v hodnotě 99 Kč, řidičským průkazem v hodnotě 200 Kč, kartou pojištěnce společnosti VZP bez hodnoty, cestovním pasem vydaným státem Chorvatsko v hodnotě 2.795 Kč, průkazem k povolení k pobytu v hodnotě 300 Kč, průkazem průvodce v hodnotě 1.000 Kč, přeloženým dokladem průvodce v hodnotě 363 Kč, vše vydané na jméno poškozené, s vizitkami bez hodnoty a žádankami o vydání cestovních dokladů dětí poškozené v hodnotě 5.590 Kč, které si odnášel na balkon, přičemž byl přistižen poškozenou, a když takto před ní došel s odcizenými věcmi na balkon, kde si je odložil, se odtamtud po krátké chvíli vrátil zpět k poškozené stojící u pohovky v obývacím pokoji, kterou v úmyslu ji přinejmenším zastrašit a dosáhnout, aby si před ním odhalila své přirození, nejméně 5x udeřil levou rukou sevřenou v pěst směrem do hlavy, následně ji uchopil a se slovy: „Aspoň mi ukaž tu kundičku, když nic“, což opakoval, ji následně odstrčil, čímž zapříčinil její pád zády na nábytek a na pohovku, při čemž si rukou sahal na přezku u opasku u svých kalhot, načež se poškozené podařilo udeřit ho kovovým nástavcem od vysavače, čímž mu srazila sluneční brýle, ale když se poškozená pokusila vstát, tak ji ještě srazil rukama a pokračoval v jejím bití, načež se poškozené podařilo vstát a z bytu utéci na společnou chodbu bytového domu, zatímco obžalovaný utekl z bytu balkonovými dveřmi i s uvedenými věcmi, čímž poškozené způsobil jednak škodu odcizením věcí v celkové výši 23.236 Kč a jednak zranění, a to hematom na pravé paži zevně nad loktem o rozměru 5x10 cm, hematom na levé paži zevně nad loktem o rozměru cca 4x6 cm, hematom na levém bérci proximálně zevně nad hlavičkou fibuly o velikosti cca 2x5 cm, hematom na zádech vlevo na hrudníku pod levou lopatkou o velikosti cca 5x5 cm a dvě svislá pruhovitá pohmoždění mezi levou lopatkou a páteří o velikosti cca 2x12 cm a 1x7 cm, kdy toto jednání obžalovaného zároveň u poškozené vyvolalo delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy projevující se v narušení vztahu poškozené k sociálnímu okolí, zejména k mužům, poruchami spánku a zvýšenou úzkostí, pro kterou se poškozená nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí,
a to přesto, že dne 18. 2. 2021 vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 13 roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 2 T 8/2010, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 2 To 127/2010, mimo jiné za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb.
2. Pod bodem 2. výroku o vině byl obviněný uznán vinným jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že
dne 10. 11. 2023 v době kolem 9:00 hodin po překonání drátěného plotu, který rozpletl, vnikl se záměrem odcizit zde vhodné věci na pozemek náležící k rodinnému domu na adrese XY, u otevřeného přízemního okna o rozměru 60x40 cm nacházejícího se ve výšce 220 cm od země a vedoucího na toaletu strhl síťku proti hmyzu a následně jím vnikl do domu, kde ho přistihla poškozená J. H., se kterou se následně chvíli přetahoval o dveře, poté z toalety vyšel ven a oběma rukama strčil do oblasti ramen poškozené, čímž jí povalil na podlahu a sám upadl na poškozenou, kterou rukama držel za ramena tak, aby jí znemožnil veškerý pohyb, přičemž poškozená v obavě o svůj život a zdraví křičela o pomoc, na což reagoval tak, že ji chytil jednou rukou za krk a druhou rukou ji několikrát udeřil otevřenou dlaní do levého ramene se slovy, že jí něco udělá, ať je zticha a nekřičí, následně se zvedl a odešel do kuchyně, kde z pohovky ku škodě poškozené odcizil černou plátěnou kabelku v hodnotě 280 Kč obsahující občanský průkaz č. XY v hodnotě 100 Kč, průkaz pojištěnce společnosti VZP bez hodnoty a očkovací průkaz bez hodnoty, vše na jméno poškozené, osobní písemnosti bez hodnoty a svazek tří klíčů od domu v hodnotě 150 Kč, a dále ke škodě poškozeného J. H. odcizil mobilní telefon značky Samsung nezjištěného typu, IMEI: XY, v hodnotě 2.936 Kč s vloženou SIM kartou společnosti T-Mobile s účastnickým číslem XY v hodnotě 99 Kč, a s těmito věcmi kuchyňským oknem přes zahradu utekl, čímž způsobil jednak oběma poškozeným škodu odcizením věcí v celkové výši 3.565 Kč a jednak poškozené J. H. kontuzi zad a hrudi, hematom na obou prsech o velikosti 1 cm, hematom o velikosti 7x5 cm na pravé paži a hematom o velikosti 4x5 cm pod levou lopatkou, kdy toto jednání obžalovaného zároveň u poškozené vyvolalo delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy projevující se v narušení vztahu poškozené k sociálnímu okolí, poruchami spánku a zvýšenou úzkostí, pro kterou se poškozená nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí.
3. Za tyto trestné činy a za přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 1 T 72/2023, a za zločin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. 65 T 20/2024, byl obviněný podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
4. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 1 T 72/2023, který nabyl právní moci dne 17. 1. 2024, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. 65 T 20/2024, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody a nemajetkové újmy poškozeným: - K. B. částku 248.236 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 12. 3. 2025 do zaplacení, - J. H. částku 150.530 Kč, - J. H. částku 3.000 Kč, - Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO [IČO], se sídlem [adresa] 1, částku 1.710 Kč.
6. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené K. B. a J. H. odkázány se zbytky nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. 40 T 15/2024, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu.
8. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. 10 To 61/2025, a to tak, že z podnětu obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 1 T 72/2023-82, a nově rozhodl o vině obviněného.
9. Na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že: 1. dne 22. 9. 2023 v době od 08:05 hod. do 8:10 hod. v XY, v ul. XY, v zahrádkářské kolonii, vnikl po překonání plotu o výšce 170 cm na pozemek p. č. XY, kde se nacházela rekreační chata, z jejíž venkovní verandy, resp. z lednice zde umístěné, odcizil láhve alkoholu a to 1 ks 1,5L láhve Sangria v hodnotě 80 Kč, 1 ks 0,75L láhve Prosecco zn. Villa Italia v hodnotě 169 Kč, 1ks 0,75L láhve Mucha sekt ICE v hodnotě 179 Kč, 2 ks 0,75L láhve Allini Prosecco DOC v celkové hodnotě 440 Kč (220 Kč/kus), 1 ks 0,75L láhve R. N. v hodnotě 130 Kč, 1 ks 1,0L láhve růžový Beefeater v hodnotě 480 Kč a 1 ks 0,5L láhve Finlandia vodky v hodnotě 325 Kč, čímž způsobil poškozenému F. D. škodu odcizením v celkové výši 1.803 Kč,
2. dne 6. 10. 2023 v době od 8:46 hodin do 9:21 hodin vnikl se záměrem odcizit zde vhodné věci, po překonání drátěného plotu, který rozpletl, otevřenými balkonovými dveřmi do bytu ve 2. patře na adrese XY, ve kterém ke škodě poškozené K. B. vzal blíže nezjištěný laptop v hodnotě 9.995 Kč a sportovní látkovou kabelku v hodnotě 250 Kč, obsahující látkovou černou peněženku v hodnotě 44 Kč s finanční hotovostí 2.000 Kč, vkladovou kartou č. XY společnosti ČSOB, a.s., v hodnotě 300 Kč, debetní kartou Mastercard č. XY společnosti ČSOB, a.s., v hodnotě 300 Kč, platební kartou č. XY společnosti Fio banka, a.s., v hodnotě 99 Kč, řidičským průkazem v hodnotně 200 Kč, kartou pojištěnce společnosti VZP bez hodnoty, cestovním pasem vydaným státem Chorvatsko v hodnotě 2.795 Kč, průkazem k povolení k pobytu v hodnotě 300 Kč, průkazem průvodce v hodnotě 1.000 Kč, přeloženým dokladem průvodce v hodnotě 363 Kč, vše vydané na jméno poškozené, s vizitkami bez hodnoty a žádankami o vydání cestovních dokladů dětí poškozené v hodnotě 5.590 Kč, které si odnášel na balkon, přičemž byl přistižen poškozenou, a když takto před ní došel s odcizenými věcmi na balkon, kde si je odložil, se odtamtud po krátké chvíli vrátil zpět k poškozené stojící u pohovky v obývacím pokoji, kterou v úmyslu ji přinejmenším zastrašit a dosáhnout, aby si před ním odhalila své přirození, nejméně 5x udeřil levou rukou sevřenou v pěst směrem do hlavy, následně ji uchopil a se slovy: „Aspoň mi ukaž tu kundičku, když nic“, což opakoval, ji následně odstrčil, čímž zapříčinil její pád zády na nábytek a na pohovku, při čemž si rukou sahal na přezku u opasku u svých kalhot, načež se poškozené podařilo udeřit ho kovovým nástavcem od vysavače, čímž mu srazila sluneční brýle, ale když se poškozená pokusila vstát, tak ji ještě srazil rukama a pokračoval v jejím bití, načež se poškozené podařilo vstát a z bytu utéci na společnou chodbu bytového domu, zatímco obžalovaný utekl z bytu balkonovými dveřmi i s uvedenými věcmi, čímž poškozené způsobil jednak škodu odcizením věcí v celkové výši 23.236 Kč a jednak zranění, a to hematom na pravé paži zevně nad loktem o rozměru 5x10 cm, hematom na levé paži zevně nad loktem o rozměru cca 4x6 cm, hematom na levém bérci proximálně zevně nad hlavičkou fibuly o velikosti cca 2x5 cm, hematom na zádech vlevo na hrudníku pod levou lopatkou o velikosti cca 5x5 cm a dvě svislá pruhovitá pohmoždění mezi levou lopatkou a páteří o velikosti cca 2x12 cm a 1x7 cm, kdy toto jednání obžalovaného zároveň u poškozené vyvolalo delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy projevující se v narušení vztahu poškozené k sociálnímu okolí, zejména k mužům, poruchami spánku a zvýšenou úzkostí, pro kterou se poškozená nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí,
přičemž shora uvedených jednání (ad 1., 2.) se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 12. 2022, č. j. 50 T 111/2022-103, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a sbíhající se trestnou činnost k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, který vykonal dne 16. 9. 2023,
3. dne 10. 11. 2023 v době kolem 9:00 hodin po překonání drátěného plotu, který rozpletl, vnikl se záměrem odcizit zde vhodné věci na pozemek náležící k rodinnému domu na adrese XY, u otevřeného přízemního okna o rozměru 60x40 cm nacházejícího se ve výšce 220 cm od země a vedoucího na toaletu strhl síťku proti hmyzu a následně jím vnikl do domu, kde ho přistihla poškozená J. H., se kterou se následně chvíli přetahoval o dveře, poté z toalety vyšel ven a oběma rukama strčil do oblasti ramen poškozené, čímž ji povalil na podlahu a sám upadl na poškozenou, kterou rukama držel za ramena tak, aby jí znemožnil veškerý pohyb, přičemž poškozená v obavě o svůj život a zdraví křičela o pomoc, na což reagoval tak, že ji chytil jednou rukou za krk a druhou rukou ji několikrát udeřil otevřenou dlaní do levého ramene se slovy, že jí něco udělá, ať je zticha a nekřičí, následně se zvedl a odešel do kuchyně, kde z pohovky ku škodě poškozené odcizil černou plátěnou kabelku v hodnotě 280 Kč obsahující občanský průkaz č. XY v hodnotě 100 Kč, průkaz pojištěnce společnosti VZP bez hodnoty a očkovací průkaz bez hodnoty, vše na jméno poškozené, osobní písemnosti bez hodnoty a svazek tří klíčů od domu v hodnotě 150 Kč, a dále ke škodě poškozeného J. H. odcizil mobilní telefon značky Samsung nezjištěného typu, IMEI: XY, v hodnotě 2.936 Kč s vloženou SIM kartou společnosti T-Mobile s účastnickým číslem XY v hodnotě 99 Kč, a s těmito věcmi kuchyňským oknem přes zahradu utekl, čímž způsobil jednak oběma poškozeným škodu odcizením věcí v celkové výši 3.565 Kč a jednak poškozené J. H. kontuzi zad a hrudi, hematom na obou prsech o velikosti 1 cm, hematom o velikosti 7x5 cm na pravé paži a hematom o velikosti 4x5 cm pod levou lopatkou, kdy toto jednání obžalovaného zároveň u poškozené vyvolalo delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy projevující se v narušení vztahu poškozené k sociálnímu okolí, poruchami spánku a zvýšenou úzkostí, pro kterou se poškozená nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí,
byl obviněný uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku (skutky ad 1. a 2.), přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (skutek ad. 2), pokusem zločinu sexuálního nátlaku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 186 odst. 1 alinea první tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 (skutek ad. 2) a zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (skutek ad. 3).
10. Za tyto trestné činy a za zvlášť závažný zločin výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. 65 T 20/2024, byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
11. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. 65 T 20/2024, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
12. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným:
- J. H. částku 3.000 Kč,
- Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO [IČO], se sídlem [adresa] 1, částku 1.710 Kč,
- K. B. 23.236 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 12. 3. 2025 do zaplacení,
- J. H. částku 530 Kč.
13. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. H. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
14. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na nemajetkové újmě poškozeným:
- K. B. částku 225.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 12. 3. 2025 do zaplacení,
- J. H. částku 150.000 Kč.
15. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené K. B. a J. H. odkázány se zbytky nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních poškození.
II.
16. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. 10 To 61/2025, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného (sp. zn. 1 NZO 5087/2025, č. l. 781–785 spisu), v rámci něhož označila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
17. Nejvyšší státní zástupkyně nejprve rozvedla dosavadní průběh řízení, kdy zdůraznila, že ačkoli Vrchní soud v Praze jako soud odvolací vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že z provedeného dokazování nepochybně vyplývá, že jednání obviněného mělo na obě poškozené závažné psychické dopady, tyto následky nebylo podle jeho závěru možné kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tedy jako delší dobu trvající poruchu zdraví. Důvodem podle odvolacího soudu bylo, že soud prvního stupně ve výroku rozsudku dostatečně nevymezil dobu trvání posttraumatické stresové poruchy, resp. ve skutkovém popisu nebyl uveden okamžik vzniku poruchy ani doba, po kterou tato porucha trvala. Zdůraznil, že samotné datum spáchání skutku nelze automaticky považovat za počátek (vznik) posttraumatické stresové poruchy, neboť je obecně známo, že tato porucha vzniká s určitým časovým odstupem od traumatické události. Za situace, kdy ve skutkové větě chybí údaj o počátku obtíží, nelze podle odvolacího soudu bezpečně dovodit, že šlo o poruchu trvající po delší dobu. Jeho závěrem tak bylo, že nebylo možné použít právní kvalifikaci založenou na znaku těžké újmy na zdraví. Dále odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že jediným odvolatelem byl obviněný, nebylo možné skutkové věty v odvolacím řízení doplňovat o nové skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. Takový postup by byl podle odvolacího soudu v rozporu se zákazem reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. Z tohoto důvodu tak nemohla obstát ani kvalifikace skutků založená na způsobení těžké újmy na zdraví.
18. Nejvyšší státní zástupkyně s těmito závěry nesouhlasí. Namítla, že navzdory svým závěrům odvolací soud plně akceptoval rozsah dokazování provedeného soudem prvního stupně a výslovně přitom uvedl, že k prokázání intenzity posttraumatické stresové poruchy postačují závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, zpracovaného znalci MUDr. J. Š. a PhDr. J. M., Ph.D. (dále jen „znalecký posudek“ či „znalecké posudky“). Odvolací soud tedy nezpochybnil samotnou existenci posttraumatické stresové poruchy ani její závažnost. Za nedostatek považoval pouze absenci přesného vymezení její doby trvání ve skutkové větě rozsudku. Tento závěr je však podle nejvyšší státní zástupkyně příliš formalistický a neodpovídá obsahu provedených důkazů. Z popisu skutků je totiž zřejmé, kdy k jednání obviněného vůči poškozeným došlo a že právě toto jednání bylo příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy. Současně je ze skutkových zjištění patrné, že projevy této poruchy přetrvávaly po celou dobu trestního řízení. V době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně tak obtíže poškozených trvaly již déle než jeden a půl roku. Tento závěr navíc výslovně podporují znalecké posudky. Ze závěrů znalců vyplynulo, že posttraumatická stresová porucha významně omezovala obě poškozené v běžném způsobu života, a to jak v době znaleckého zkoumání, tak i v době rozhodování soudu. U obou poškozených se porucha projevovala obdobným způsobem, a to zejména narušením vztahů k sociálnímu okolí, poruchami spánku, zvýšenou úzkostí a neschopností fungovat způsobem odpovídajícím jejich dosavadním životním zvyklostem. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že poškozená K. B. trpěla posttraumatickou stresovou poruchou nejméně od 6. 10. 2023 a poškozená J. H. nejméně od 10. 11. 2023, přičemž tato porucha u nich přetrvávala i v době rozhodování soudu.
19. Podle nejvyšší státní zástupkyně tyto skutečnosti logicky vymezují nejen povahu vzniklé poruchy zdraví, ale i dobu jejího trvání. Uvedla sice, že je pravdou, že ze skutkové věty nelze zjistit zcela přesnou délku trvání poruchy, nicméně z obsahu dokazování lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit, že se jednalo o poruchu trvající řadu měsíců a přetrvávající i v době rozhodování soudu prvního stupně. Za této situace byly podle názoru nejvyšší státní zástupkyně splněny podmínky pro závěr, že se jednalo o delší dobu trvající poruchu zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Následky jednání obviněného proto měly být i nadále posuzovány jako těžká újma na zdraví a měla být zachována odpovídající přísnější právní kvalifikace.
20. Podle nejvyšší státní zástupkyně rovněž neobstojí argument odvolacího soudu založený na zákazu reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. Je toho názoru, že bylo možné popis skutku doplnit i za situace, kdy odvolání podal pouze obviněný a státní zástupce odvolání nepodal. Takové doplnění či upřesnění by totiž nespočívalo ve zjištění nových skutečností, a tedy změně skutkového stavu v neprospěch obviněného, ale pouze v promítnutí do skutkové věty těch okolností, které byly již v řízení před soudem prvního stupně prokázány a které odvolací soud sám považoval za správně zjištěné. Odvolací soud mohl vycházet právě z obsahu znaleckých posudků a ostatních důkazů. Klíčovou otázkou tak není existence či intenzita posttraumatické stresové poruchy u poškozených, ale to, zda by doplnění údaje o době jejího trvání představovalo porušení zákazu reformationis in peius.
21. Podle závěrů ustálené judikatury v tomto případě nepostupoval odvolací soud v souladu se zákonem, neboť k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu, byť na základě podaného odvolání obviněného, a nikoliv odvolání státního zástupce, nedoplnil do výroku svého rozsudku v rámci procesního postupu ve smyslu § 259 odst. 3 tr. ř. takový popis skutkových zjištění, který jednak byl v rámci předchozího trestního řízení bez dalších pochybností prokázán a jednak je zcela zásadní pro kvalifikovanou skutkovou podstatu trestných činů, jimiž byl obviněn mj. uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně. Jednalo se konkrétně o údaj o době trvání posttraumatické stresové poruchy u poškozených. Tato skutečnost byla podle provedeného dokazování objektivně zjištěna, avšak soud prvního stupně ji výslovně neuvedl ve výroku rozsudku. Nejvyšší státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, podle něhož lze do výroku rozsudku doplnit okolnosti, které byly již dříve prokázány a jejichž uvedení nepředstavuje nové zhoršení postavení obviněného ani rozšíření rozsahu jeho trestní odpovědnosti. Stejný princip vyjádřil Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 300/2020, kde uvedl, že zákaz reformationis in peius nebrání tomu, aby byl popis skutku doplněn o skutkové okolnosti charakterizující zákonné znaky trestného činu, pokud byly již v řízení prokázány, vyplývají alespoň z odůvodnění napadeného rozhodnutí, nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, nevedou ke zpřísnění právní kvalifikace na základě nových skutkových zjištění, či nezvyšují rozsah způsobené škody či újmy. Obdobný závěr přijal Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 963/2021. Na tento výklad navázal rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, podle něhož k porušení zákazu reformationis in peius dochází pouze tehdy, pokud soud promítne do skutkového stavu nová skutková zjištění, která byla učiněna až po vzniku účinků tohoto zákazu. Naopak za porušení nelze považovat doplnění nebo zpřesnění skutkového popisu o skutečnosti, které již byly soudem dříve zjištěny. Z uvedené judikatury podle dovolatelky vyplývá, že odvolacímu soudu nic nebránilo doplnit skutkovou větu o přesnější vymezení období, po které poškozené trpěly posttraumatickou stresovou poruchou. Šlo přitom pouze o zpřesnění následku, který byl podle znalců, svědeckých výpovědí i skutkových zjištění soudu prvního stupně již prokázán.
22. Za těchto okolností je podle dovolatelky nesprávný závěr odvolacího soudu, že nebylo možné aplikovat přísnější právní kvalifikaci z důvodu absence údaje o době trvání poruchy zdraví. Pokud odvolací soud vycházel z mylného výkladu zákazu reformationis in peius a rezignoval na doplnění skutkového popisu o již prokázané skutečnosti, vedlo to k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci. V důsledku toho bylo jednání obviněného posouzeno mírněji, než odpovídalo provedeným důkazům, a byla použita nesprávná právní kvalifikace. Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. 10 To 61/2025, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, a následně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
23. Opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému, který jej obdržel dne 7. 1. 2026 (č. l. 786 spisu). Obviněný v rámci vyjádření uvedl, že byť nejvyšší státní zástupkyně tvrdí, že odvolací soud mohl skutkovou větu doplnit i bez odvolání státního zástupce, aniž by došlo ke zhoršení jeho postavení, současně usiluje o přísnější právní posouzení skutku, a tedy o změnu v jeho neprospěch, a to, přestože jediným odvolatelem byl obviněný. Její argumentace tak směřuje k prolomení zákazu reformace in peius. Nejvyšší státní zástupkyně podle obviněného zcela zjevně nenamítá nesprávný výklad hmotného práva, neboť její výhrady směřují především proti skutkovým závěrům a rozsahu skutkových zjištění. Vyžaduje tak přezkum skutkových zjištění, k němuž však dovolací soud není oprávněn, neboť je vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů. Takové námitky uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. Nejvyšší státní zástupkyně nemůže prostřednictvím dovolání dosahovat změny rozhodnutí v jeho neprospěch v rozsahu, který by nebyl přípustný již v odvolacím řízení. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo jako zjevně neopodstatněné, případně jako nepřípustné, odmítnuto v neveřejném zasedání.
24. Obviněný nicméně využil svého práva a prostřednictvím svého obhájce podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. 10 To 61/2025, samostatné dovolání (č. l. 1135–1137 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
25. Dovolatel namítá, že Vrchní soud v Praze, stejně jako soud prvního stupně, rozhodl v rozporu se zásadou presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo. Podle jeho názoru soudy bez dostatečného vypořádání zcela uvěřily výpovědi poškozené B., přestože mezi jejími jednotlivými výpověďmi existovaly významné rozpory a další rozpory byly patrné i ve srovnání s lékařskou dokumentací a výpovědí dovolatele. Zdůrazňuje, že v projednávané věci neexistovali přímí svědci skutku a proti sobě stály pouze dvě skutkové verze, verze poškozené a jeho verze. Za takové situace měly soudy přistupovat k hodnocení důkazů se zvýšenou opatrností a důsledně posuzovat nejen jednotlivé výpovědi, ale i jejich vzájemnou souladnost, souvislost s ostatními důkazy a případné logické rozpory. Podle dovolatele existují zásadní rozpory zejména v otázkách, jak konkrétně měl incident proběhnout. 26. Obviněný uvedl, že stran skutku ad. 2 byly především rozporné výpovědi ohledně okamžiku fyzického kontaktu mezi ním a poškozenou. Poškozená tvrdila, že se vrátil z balkonu, zatímco on uváděl, že mu poškozená bránila dostat se na balkon a následně ven z bytu. Další rozpory se týkaly průběhu komunikace mezi nimi. Poškozená K. B. uváděla, že ji žádal o ukázání „kundičky“, což popíral. Rovněž upozorňoval na rozpory v popisu jeho oblečení. Poškozená tvrdila, že si sahal na přezku kalhot, zatímco on uváděl, že měl na sobě tepláky bez pásku. Rozporný byl rovněž popis samotného fyzického útoku. Uvádí, že se poškozená snažila vymanit z jeho vlivu, odstrčit jej a utéct, přičemž se ji snažil zadržet. Poškozená naopak popisovala útok jako opakované údery do hlavy a házení na nábytek. V různých fázích řízení se přitom její popis skutku měnil. Obviněný se domnívá, že soud prvního stupně nepostupoval při hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a neučinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Vrchní soud podle něj tato pochybení převzal a aproboval, když skutková zjištění soudu prvního stupně převzal prakticky beze změn. Popisy skutků ad 1. a 2. z rozsudku soudu prvního stupně pak převzal a nově zařadil pod body 2. a 3. svého výroku. Zvláštní výhradu dovolatel směřuje proti závěru soudu prvního stupně, že poškozená K. B. vypovídala po celou dobu řízení konzistentně. Tento závěr podle něj nemá oporu v dokazování, protože samotný obsah výpovědí poškozené svědčí o opaku. Dále upozorňuje, že soud prvního stupně si byl rozporů vědom, avšak bagatelizoval je tvrzením, že poškozená v hlavním líčení své dřívější výpovědi pouze upřesnila. Podle obviněného však nešlo o pouhé upřesnění, ale o podstatné změny v popisu rozhodných skutečností.
27. Za významný obviněný považuje rovněž rozpor mezi výpovědí poškozené K. B. a zdravotnickou dokumentací. Poškozená tvrdila, že byla opakovaně bita pěstí do hlavy, avšak podle něj nebyla zjištěna žádná poranění hlavy ani obličeje, která by takovému průběhu odpovídala. K úpravě své výpovědi přistoupila až poté, co byla konfrontována se závěry znaleckého posudku. Ani tato změna však podle dovolatele neodstranila rozpory s ostatními důkazy, přičemž zjištěné rozpory nelze překlenout pouhou úvahou soudu o „logice věci“ nebo soudními domněnkami nahrazujícími dokazování.
28. Podle dovolatele existují natolik významné rozpory mezi jednotlivými výpověďmi poškozené K. B., mezi jejími výpověďmi a dalšími důkazy i mezi výpovědí poškozené a jeho výpovědí, že skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1 alinea první tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024) jsou podle něj ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nebylo rovněž prokázáno ani to, že by na sobě měl jiné oblečení než tepláky, ani to, že by se snažil svlékat či činil jiné jednání (např. se nevhodně vyjadřoval) směřující k sexuálnímu kontaktu. Skutkové závěry soudů proto podle něj postrádají dostatečný důkazní podklad. 29. Obviněný dále rozporuje naplnění subjektivní stránky trestného činu. Namítá, že soudy nižších stupňů se otázkou zavinění prakticky nezabývaly, přestože právě zavinění představuje základní podmínku trestní odpovědnosti. Připomíná, že zavinění je vnitřním psychickým vztahem pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestní odpovědnost a obvykle jej nelze dokazovat přímo, ale pouze prostřednictvím objektivně zjištěných okolností. V této souvislosti odkazuje na ustálenou judikaturu (rozhodnutí publikované pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001; usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Konstatuje, že z těchto rozhodnutí vyplývá, že subjektivní stránku trestného činu je třeba dovozovat z konkrétních zjištěných okolností a nelze ji pouze předpokládat. Zdůrazňuje, že trestný čin sexuálního nátlaku vyžaduje úmyslné zavinění. Musí být tedy bez důvodných pochybností prokázáno, že pachatel chtěl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že zneužívá tísně, závislosti nebo postavení oběti za účelem vynucení sexuálního jednání. Podle obviněného však v řízení nebyly zjištěny takové skutečnosti, z nichž by bylo možné existenci úmyslu dovodit. Úmysl přitom nelze presumovat ani nahrazovat domněnkami, ale musí být jednoznačně prokázán na základě konkrétních skutkových okolností.
30. Obviněný uzavřel, že v projednávané věci proti sobě stojí několik možných skutkových verzí, přičemž výpověď poškozené obsahuje zásadní nesrovnalosti a ostatní důkazy neumožňují odstranit pochybnosti v rozsahu potřebném pro uznání viny. Za této situace měly soudy podle jeho názoru postupovat v souladu se zásadou presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) a zásadou in dubio pro reo vyplývající rovněž z čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namísto toho podle něj soudy vyvodily skutkové i právní závěry, které nemají dostatečnou oporu v provedených důkazech, a v konečném důsledku tak došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a ve smyslu ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
31. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 18. 2. 2026, sp. zn. 1 NZO 95/2026. 32. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení, státní zástupkyně uvedla, že v projednávané věci bylo ze strany Nejvyššího státního zastupitelství podáno dovolání v neprospěch obviněného (viz body 16. – 22. tohoto usnesení). Následně stručně popsala námitky obviněného, přičemž uvedla, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se již oba soudy podrobně vypořádaly. Výjimku představuje pouze otázka právního posouzení následku spočívajícího ve způsobení těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (viz body 16. – 22. tohoto usnesení). Státní zástupkyně popsala teoretická východiska obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že přestože lze výhrady obviněného formálně pod uvedené dovolací důvody podřadit, po věcné stránce jsou zjevně neopodstatněné. Uvedla, že Městský soud v Praze provedl rozsáhlé a kvalitní dokazování, a to jak z hlediska jeho rozsahu, tak i následného hodnocení důkazů a formulace skutkových závěrů. Rovněž Vrchní soud v Praze splnil svoji přezkumnou povinnost a podané odvolání řádně přezkoumal. S odvolacími námitkami se zabýval a v rozhodné části se s nimi přiléhavě vypořádal.
33. Státní zástupkyně konstatovala, že námitky obviněného zpochybňující věrohodnost poškozených nelze považovat za důvodné. Soud prvního stupně se touto otázkou podrobně zabýval v odůvodnění svého rozsudku a správně neshledal žádný relevantní důvod, který by věrohodnost výpovědí poškozených zpochybňoval. Výpovědi poškozených byly přes emocionální náročnost jejich svědectví spontánní, logické a přesvědčivé. V případě poškozené K. B. byla její verze událostí navíc podpořena objektivními důkazy. Lékařská zpráva ze dne 9. 10. 2023 dokumentovala výrazné hematomy na obou pažích, které odpovídaly obrannému jednání poškozené při útoku. Znalkyně z oboru soudního lékařství současně uvedla, že na fotografiích pořízených bezprostředně po incidentu lze pozorovat vybarvující se pohmožděniny také v oblasti obličeje, což podporuje tvrzení poškozené, že útok směřoval i na její hlavu. Také výpověď poškozené J. H. byla hodnocena jako věrohodná. Její popis útoku korespondoval se zjištěnými poraněními zachycenými v lékařské dokumentaci ze dne 24. 11. 2023 a současně odpovídal psychickým následkům, které byly následně zjištěny znalci. Významným důkazem byly znalecké posudky z oboru psychiatrie a klinické psychologie, doplněné výslechy znalců. Ty prokázaly, že u obou poškozených vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného posttraumatická stresová porucha, která se u obou poškozených projevovala obdobně. Posttraumatická stresová porucha byla zjištěna u poškozené K. B. od 6. 10. 2023 a u poškozené J. H. od 10. 11. 2023. Z provedených důkazů rovněž vyplynulo, že tyto následky přetrvávaly dlouhodobě a významným způsobem zasahovaly do života obou poškozených. Výpovědi poškozených navíc korespondovaly se závěry znalců ohledně povahy traumatu i jeho následků. Skutkové závěry soudu prvního stupně tak byly podloženy nejen jejich výpověďmi, ale i objektivní lékařskou dokumentací a znaleckými závěry.
34. Podle státní zástupkyně lze za daného stavu uzavřít, že vina obviněného byla prokázána soustavou vzájemně se podporujících důkazů, které vytvářejí ucelený a logický důkazní řetězec. Námitky obviněného směřující proti hodnocení důkazů představují převážně polemiku se skutkovými závěry soudů a nepřinášejí žádné nové okolnosti, které by mohly správnost těchto závěrů zpochybnit. S výjimkou právního posouzení otázky těžké újmy na zdraví se proto lze ztotožnit se závěry soudů nižších stupňů i s argumentací odvolacího soudu. Rozhodnutí ve věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možné nebo nutné odstranit cestou dovolání.
35. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru o potřebě jiného rozhodnutí, vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání rovněž podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
36. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
37. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. 10 To 61/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
38. Rovněž dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 39. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným a nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. 40. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval dovoláním obviněného. 41. Je na místě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení, zejména pak v rámci odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci, kdy v drtivé většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatněnými v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení, tedy takové, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak na podkladě řádného opravného prostředku i soud odvolací. A to navzdory zrušujícímu rozsudku. Odvolací soud neopomněl žádnou ze stěžejních námitek uplatněných obviněným v rámci jeho odvolání. Lze odkázat zejména na body 50. až 58. a 113. až 123. odůvodnění jeho rozsudku, kde se odvolací soud námitkami obviněného, které se částečně překrývají s námitkami uplatněnými v dovolání, zabýval. Je na místě upozornit, a to i s ohledem na další výklad Nejvyššího soudu, že podle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, platí, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60)“. V rozporu s tím tedy není, pokud odvolací soud na odvolací námitky obviněného reaguje též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadený rozsudek odvolacího soudu nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08). Pokud tedy uvedený postup platí pro odvolací řízení, pak o to víc platí pro řízení dovolací jako řízení o mimořádném opravném prostředku. Odůvodnění soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním soudu odvolacího je podrobné a ucelené, tedy ani Nejvyšší soud nevidí důvod k tomu, aby v případě, že se s těmito závěry ztotožní, tyto v celé jejich šíři znovu opakoval a rozepisoval.
42. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
43. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
44. Obviněný předmětný dovolací důvod uplatňuje v jeho první variantě, tedy namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, respektive obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
45. Z předchozího odstavce vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. Není tak naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení.
46. Obviněný zpochybňuje skutkové závěry týkající se skutku pod bodem 2. výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu týkajícího se poškozené K. B., konkrétně toho, jak měl incident proběhnout. Námitky obviněného směřují výlučně k té části jeho jednání, která byla odvolacím soudem kvalifikována jako pokus zločinu sexuálního nátlaku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 186 odst. 1 alinea první tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024. V tomto směru napadá věrohodnost a konzistentnost výpovědí poškozené K. B. s tím, že mezi jejími jednotlivými výpověďmi existovaly významné rozpory a další rozpory byly patrné i ve srovnání s lékařskou dokumentací (existence poranění hlavy či obličeje) a jeho vlastní výpovědí (popis oblečení, výzva k ukázání „kundičky“, průběh fyzického ataku, jeho pohyb po bytě). Tyto rozpory podle jeho názoru soudy bagatelizovaly, ačkoli se jedná o situaci tvrzení proti tvrzení, která vyžaduje, aby soudy oběma verzím skutkového děje věnovaly zvýšenou pozornost a důsledně uplatňovaly zásadu in dubio pro reo. 47. Výpověď poškozené K. B. byla samozřejmě v projednávané věci (stran skutku pod bodem 2. z rozsudku odvolacího soudu) stěžejním důkazem. Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je přitom zjevné, že se s největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze pachatel a oběť. Bude se tedy jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkové verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění. Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci soud prvního stupně uvedenému zcela jistě dostál, když tvrzení poškozené K. B. a obviněného pečlivě analyzoval, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je předkládají. Výpověď poškozené K. B. shledaly soudy věrohodnou. Naopak obhajobu obviněného označily za účelovou a vyvrácenou provedeným dokazováním.
48. Pokud jde o námitky stran věrohodnosti poškozené K. B., je možno odkázat zejména na body 5. až 9. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně hodnotil výpověď K. B. jako věrohodnou, přesvědčivou, spontánní a dlouhodobě konzistentní. Neopomněl skutečnost, že v hlavním líčení některé okolnosti oproti své původní výpovědi z přípravného řízení podrobněji upřesnila, včetně způsobu své obrany proti útoku. Ačkoli obviněný tato upřesnění vnímá jako rozpory či dokonce jako doplnění představující nové skutkové okolnosti, ve skutečnosti jde pouze o detailnější popis prožitého. Věrohodnost poškozené tím narušena není. Poškozená popisovala, že obviněný po odhalení své přítomnosti v bytě neodešel, přestože již měl odcizené věci připravené k odnesení na balkoně, ale vrátil se do bytu za ní a bezdůvodně ji fyzicky napadl. Opakovaně ji bil, smýkal s ní a současně po ní požadoval, aby mu „ukázala kundičku“, přičemž sahal na přezku opasku. Obviněný rozporoval, že by na poškozenou útočil, resp. že by ji bil do hlavy či tváře, přičemž se odkazoval na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. O. P. Tatičové vypracovaném ke dni 15. 2. 2024 (č. l. 116–130 spisu), který uváděl, že „poranění, která by svědčila pro působení tupého násilí na obličej a na hlavu, však nebyla ve zdravotnické dokumentaci popsána“. Lékařská zpráva MUDr. J. U. ze dne 9. 10. 2023 (č. l. 396 spisu), tedy pořízená tři dny po incidentu, však zaznamenala výrazné hematomy na obou pažích, které tvrzení poškozené, že si při útoku kryla hlavu a aktivně se bránila, odpovídaly. Tato zranění nekorespondovala s obhajobou obviněného, že ji pouze odstrkoval. Výpověď K. B. dále podporovaly fotografie pořízené bezprostředně po napadení a závěry znalkyně z oboru soudního lékařství MUDr. O. P. Tatičové. Podle skutkové věty rozsudku je obviněnému dáváno za vinu to, že poškozenou „nejméně 5x udeřil levou rukou sevřenou v pěst směrem do hlavy“, nikoli, že by ji udeřil do hlavy či tváře, ale právě to, že rány směřovaly na hlavu a poškozená se těmto bránila. Ačkoli poškozená uváděla, že byla zasažena údery přímo do hlavy a tváře, zranění tomu odpovídající nebyla podle lékařských zpráv a znaleckého posudku zjištěna. To však nevypovídá o nevěrohodnosti poškozené. Prokazatelně byly zjištěny hematomy na pažích odpovídající obranným reakcím, přičemž tato obranná zranění na pažích odpovídají podle závěrů znalkyně tomu, že si poškozená kryla hlavu. Znalkyně během výslechu u hlavního líčení dne 9. 4. 2025 (protokol na č. l. 614–617 spisu) nicméně rovněž uvedla, poté, co ji byly předloženy policejním orgánem pořízené fotografie zachycující tvář poškozené těsně po incidentu, že na obličeji poškozené byly patrné také známky pohmoždění. Nelze tak vyloučit, že poškozená byla opravdu během chaotické potyčky s obviněným přímo zasažena do tváře či hlavy. Stejně jako to, že subjektivně útok vnímala tak, že byla do hlavy či tváře zasažena vícekrát. Ostatně již soud prvního stupně zohlednil znalecký závěr MUDr. O. P. Tatičové, který vyslovila během svého výslechu u hlavního líčení dne 9. 4. 2025, že údery do obličeje mohly být vedeny nižší intenzitou, než jak je poškozená subjektivně vnímala. Tento rozdíl však soud prvního stupně vysvětlil její emoční reakcí na útok a dříve prožitým traumatem. Podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. J. Š. (posudek na č. l. 157–173 spisu) tato okolnost nijak nesnižovala věrohodnost její výpovědi. Naopak provedené důkazy významně podporovaly verzi poškozené K. B. a vyvracely obhajobu obviněného, který charakter a intenzitu útoku bagatelizoval.
49. Soud prvního stupně tak neuvěřil obhajobě obviněného ani v tom, že fyzický kontakt s K. B. byl pouze jeho obranou a neměl sexuální motiv. Za rozhodující, jak uvedeno výše, považoval věrohodnou a konzistentní výpověď poškozené, podle níž ji obviněný po odhalení své přítomnosti v bytě bezdůvodně napadl, přestože již měl odcizené věci připravené k odnesení a mohl bez překážek odejít. Sexuální motivaci dovolatelova jednání podle soudu prvního stupně podporovaly zejména jeho výroky, kdy poškozenou během útoku opakovaně vyzýval, aby mu „ukázala kundičku“, a současně si sahal na přezku opasku, jako by si chtěl rozepnout kalhoty. Obviněný sice uváděl, že měl na sobě tepláky, soud však zjevně tomuto tvrzení neuvěřil. Navíc se nejedná o nijak zásadní skutečnost. Stěžejní je, že z okolností případu nevyplynulo, že by násilí směřovalo k překonání odporu poškozené při krádeži, neboť v té době již nebylo třeba se zmocňovat dalších věcí ani si zajišťovat únik. Obviněný mohl prostě pokračovat ve svém odchodu přes balkon. Soud proto uzavřel, že násilí vůči K. B. sledovalo jiný účel, a to donutit ji k sexuálně motivovanému jednání. Výpověď poškozené byla navíc podporována dalšími důkazy, jako lékařskou zprávou ze dne 9. 10. 2023 a znaleckými závěry, které potvrzovaly, že byla skutečně vystavena fyzickému útoku, jak již rozvedeno výše.
50. Soudy neshledaly žádný rozumný motiv, proč by poškozená obviněného křivě obviňovala. Je možno poukázat na výpověď poškozené J. H. (skutek ad. 3 z rozsudku odvolacího soudu), kterou soudy rovněž shledaly věrohodnou. Její výpověď zapadala do celkového obrazu skutku a potvrzovala použití intenzivního násilí vůči osobám, které obviněného při vloupání přistihly. Soudy přihlédly k tomu, že obě poškozené byly jeho jednáním výrazně psychicky zasaženy a jejich výpovědi byly podporovány objektivními důkazy. Také samotný obviněný přiznal neoprávněné vniknutí do obydlí poškozených a fyzický kontakt s nimi. Ve spojení s jeho předchozí násilnou trestnou činností proto soud prvního stupně uzavřel, že jeho verze skutku je nevěrohodná, zatímco verze poškozených odpovídá provedeným důkazům.
51. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil. 52. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 53. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
54. Obviněný rozporuje právní kvalifikaci skutku pod bodem 2. výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu týkajícího se poškozené K. B. jako pokusu zločinu sexuálního nátlaku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 186 odst. 1 alinea první tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Namítá zejména to, že se soudy nijak nezabývaly otázkou zavinění, resp. prokázáním úmyslu.
55. Trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1 alinea první tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 se dopustil ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování. 56. Obnažováním se rozumí odkrývání intimních partií těla, které bývají tradičně zakryty. Úmyslem pachatele přitom je dosáhnout takto svého uspokojení pozorováním oběti. Pachatel tedy není v přímém fyzickém kontaktu se svou obětí, ale zůstává při jednání podle § 186 odst. 1 tr. zákoníku v roli pasivního pozorovatele uvedeného chování své oběti. K dokonání činu dojde, až oběť provede uvedené sexuální praktiky; jinak jde jen o pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jak tomu bylo v projednávané věci. Chráněna je zde sexuální svoboda člověka i proti méně intenzivním formám sexuálně motivovaného donucení, než je soulož či jiná forma pohlavního styku. 57. Jak již bylo rozvedeno výše, zejména v bodech 49. a 50. tohoto usnesení, soudy spatřovaly indicie sexuální motivace obviněného zejména v tom, že obviněný po svém odhalení poškozenou z bytu neodešel, ačkoli už měl připravené odcizené věci k odnesení na balkoně, přes který mohl bez větších potíží odejít, ale naopak se vrátil z balkonu do bytu a vůči poškozené K. B. použil fyzické násilí, kdy po ní během útoku opakovaně explicitně požadoval, aby mu „ukázala kundičku“. Násilí tedy nebylo užito ve spojitosti s krádeží, resp. jejím dokončením či k zajištění útěku, ale bylo užito výhradně vůči osobě poškozené. Právě tyto okolnosti vedly soudy k závěru, že útok nesměřoval pouze proti majetku poškozené, ale měl i sexuální motivaci a jeho cílem bylo donutit poškozenou, aby mu ukázala své přirození. Obviněný tak užil násilí, aby donutil poškozenou k obnažení intimních partií těla.
58. Uvedené jednání pak může za splnění dalších zákonných podmínek naplňovat znaky trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1 alinea první tr. zákoníku. Soud odvolací nicméně přistoupil k užití této právní kvalifikace až poté, co dospěl k závěru, že neobstojí závěr soudu prvního stupně stran způsobení těžké újmy na zdraví. Současně vyhodnotil, že právní posouzení skutku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 186 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 je pro obviněného příznivější, než bylo právní posouzení skutku učiněné soudem prvního stupně jako pokusu zločinu sexuálního útoku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185a odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2025. A to při porovnání základní skutkové podstaty, kdy podle § 186 odst. 1 tr. zákoníku účinném do 31. 12. 2024 byl obviněný ohrožen trestní sazbou od 4 měsíců do 4 let, zatímco u trestného činu podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku znění účinném od 1. 1. 2025 byla horní hranice trestní sazby 5 let (viz bod 91. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na skutečnost, že znak způsobení těžké újmy na zdraví je na podkladě dovolání nejvyšší státní zástupkyně předmětem přezkumu, Nejvyšší soud nečiní bližší závěry stran užité právní kvalifikace, neboť by se jednalo o závěry předčasné.
59. I přesto je však možno konstatovat, že skutkový stav byl prokázán, přičemž obviněný se jednání dopustil v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy, že přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Soud prvního stupně uvedený závěr vyslovil v bodě 16. odůvodnění svého rozsudku, přičemž se rovněž podává přímo ze skutkové věty rozsudku („v úmyslu ji přinejmenším zastrašit a dosáhnout, aby si před ním odhalila své přirození“). Je možno uvést, že právě spojení intenzivního násilí s výslovným verbálním požadavkem sexuálního charakteru představuje významný důkaz o vnitřním vztahu obviněného k následku a svědčí o tom, že násilí užíval právě jako prostředek k dosažení požadovaného chování poškozené K. B. Způsob jednání obviněného tak nevypovídal pouze o jeho srozumění s možností, že poškozenou přiměje k obnažení jejích intimních partií, ale o jeho cílené snaze tohoto výsledku dosáhnout. Násilné jednání zde bylo prostředkem k uskutečnění tohoto záměru, což odůvodňuje závěr o existenci přímého úmyslu. Obviněný si musel být současně vědom toho, že takovým jednáním vyvolá u poškozené silný strach a pocit ohrožení, přičemž právě prostřednictvím tohoto zastrašení zamýšlel dosáhnout její podřízenosti vůči jeho požadavku. Námitkám obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
60. Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož obecná východiska byla nastíněna výše v bodě 53. tohoto usnesení. Jak již bylo zmíněno, nejvyšší státní zástupkyně se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že skutečnost, že ve skutkové větě nebyly dostatečně přesně vyjádřeny počátek a doba trvání posttraumatické stresové poruchy (dále jen „PTSD“) u poškozených K. B. a J. H., brání zachování přísnější právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu sexuálního útoku a loupeže, kterou aplikoval soud prvního stupně, kdy by současně doplnění tohoto údaje do skutkové věty při absenci odvolání státního zástupce představovalo porušení zákazu reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. Uvedená námitka je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná.
61. Předně je třeba upřesnit, že sporným není, zda PTSD u poškozených vznikla a zda byla závažná, ani to, že vznikla u obou poškozených v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, to odvolací soud v zásadě nezpochybnil, ale zda naplňuje znak těžké újmy na zdraví ve formě déle trvající poruchy zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. A zda bylo možno doplnit údaj o jejím trvání do skutkové věty bez toho, aby byl porušen zákaz reformationis in peius. Odvolací soud totiž na jedné straně akceptoval závěry znalců o existenci a závažnosti PTSD u obou poškozených, tedy že u poškozených došlo k závažným psychickým následkům, a současně připustil, že tyto projevy přetrvávaly po dlouhou dobu, na straně druhé však odmítl naplnění znaku těžké újmy na zdraví pouze proto, že skutková věta neobsahovala přesnou formulaci počátku a délky trvání poruchy. Důvodem tedy nebyla nedostatečnost dokazování ani pochybnosti o existenci PTSD, nýbrž skutečnost, že skutková věta neobsahovala dostatečné vymezení počátku a doby trvání poruchy. Bez těchto údajů podle odvolacího soudu nebylo možné učinit závěr o naplnění znaku „delší dobu trvající poruchy zdraví“.
62. V projednávané věci není pochyb o tom, že u obou poškozených se v souvislosti s jednáním obviněného rozvinula PTSD. Tento závěr se spolehlivě podává ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie a psychologie, PhDr. J. M., Ph.D., a MUDr. J. Š. (dále jen „znalecké posudky psychiatrické a psychologické“), vypracovanými na poškozené K. B. (č. l. 157–173 spisu) a J. H. (č. l. 142–156 spisu). Znalec MUDr. Jakub Šimek pak byl vyslechnut již v přípravném řízení (protokol o výslechu znalce č. l. 174–175 spisu). Znalci konstatovali, že obě poškozené zjištěná PTSD významně omezovala v běžném způsobu života jak v době předcházející znaleckému zkoumání, tak i v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. To znamená, že porucha nebyla pouze přechodnou reakcí, ale přetrvávala po delší dobu. Znalci popsali, že se u obou poškozených dlouhodobě projevovaly poruchy spánku, zvýšená úzkost, narušené vztahy k sociálnímu okolí a omezení v obvyklém způsobu života. Je možno připomenout, že k napadení poškozené K. B. došlo dne 6. 10. 2023, znalecky byla vyšetřena ve dnech 8. 3. 2024 a 3. 4. 2024, znalecký posudek psychiatrický a psychologický byl vypracován ke dni 21. 5. 2024 a rozsudek soudu prvního stupně byl vydán ke dni 20. 5. 2025. Obdobná situace byla u poškozené J. H. Ta byla napadena dne 10. 11. 2023 a znalecky byla vyšetřena ve dnech 8. 3. 2024 a 9. 4. 2024. Obě poškozené v rámci výslechu popsaly své obtíže způsobem, který korespondoval s následky prožitého traumatu, jak jej popsali znalci. Shodně vypověděly, že projevy PTSD pociťovaly po celou dobu trestního řízení, tedy v podstatě ode dne, kdy došlo k napadení v jejich domovech. Bylo tedy možné bezpečně dovodit nejen charakter poruchy, ale i její dlouhodobost.
63. Nejvyšší soud uzavírá, že dlouhodobost PTSD byla prokázána souborem vzájemně se podporujících důkazů, zejména znaleckými posudky psychiatrickými a psychologickými, výpověďmi poškozených K. B. a J. H. a zjištěním, že příznaky poruchy přetrvávaly od podzimu roku 2023 až do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tedy po dobu přesahující jeden a půl roku, během níž obě poškozené významně omezovaly v běžném způsobu života. I pokud by však soudy vycházely až z pozdějších dat, resp. dnů, v rámci nichž byly poškozené poprvé znalecky zkoumány, i v takovém případě by se jednalo o dobu přesahují jeden rok. Počátek trvání PTSD tedy mohl být u obou poškozených alespoň orientačně určen bez větších obtíží.
64. Odvolacímu soudu přitom nebránilo doplnit skutkový popis vztahující se k počátku a trvání PTSD ani za situace, kdy odvolání podal pouze obviněný a státní zástupce odvolání nepodal. Takové doplnění by totiž nepředstavovalo zjištění nových skutečností, ale pouze promítnutí do výroku rozsudku těch okolností, které již byly spolehlivě prokázány v řízení před soudem prvního stupně a s nimiž se odvolací soud sám ztotožnil, jak rozvedeno v předcházejících odstavcích. Takové upřesnění nepředstavuje porušení zákazu reformationis in peius.
65. Je vhodné připomenout, že zákon v ustanovení § 259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen právě zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti dosahuje svou intenzitou porušení práv na spravedlivý proces chráněných ústavním pořádkem České republiky, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, sp. zn. II. ÚS 304/04). Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikovaný pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Změna k horšímu se tedy může projevit např. ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, či v druhu a formě ochranného opatření, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich (srov. přiměřeně R 22/1999) (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3292).
66. Obecně platí, že doplnění popisu skutku o skutková zjištění, která naplňují určité znaky trestného činu, za situace, kdy odvolání proti výroku o vině nebylo podáno v neprospěch obviněného, není v rozporu se zákazem reformationis in peius ve smyslu výše citovaného ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., jestliže jde o taková skutková zjištění, která již byla učiněna v řízení před soudem prvního stupně a která byla vyjádřena alespoň v odůvodnění jeho rozsudku, resp. pokud je zřejmé, že je soud vzal za prokázané a vycházel z nich. V posuzované věci z provedeného dokazování jednoznačně vyplývalo, jak již uvedeno výše, že poškozené K. B. a J. H. trpěly dlouhodobou PTSD, která přetrvávala i v době rozhodování soudu prvního stupně. Nejednalo o nová skutková zjištění, neboť tato byla učiněna již před soudem prvního stupně, byla vyjádřena v odůvodnění jeho rozsudku a odvolací soud se s těmito ztotožnil, pouze nebyla správně zanesena do skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, jak rozvedeno výše v bodech 60. až 63. tohoto usnesení. Nic nebránilo tomu, aby odvolací soud tuto již prokázanou skutečnost ve skutkové větě přesněji časově vymezil. Doplněním tohoto údaje by odvolací soud nijak nerozšířil obviněnému za vinu kladenou trestnou činnost, nezpřísnil právní kvalifikaci, uložený trest či náhradu nemajetkové újmy. Jinými slovy, takové doplnění by nezhoršilo postavení obviněného. Tento závěr odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž zákaz reformationis in peius nebrání doplnění skutkové věty o již prokázané a v řízení zjištěné skutečnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr., dále rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 3 Tdo 509/2023, či usnesení ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 3 Tdo 160/2025). Stejně tak Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, zdůraznil, že k porušení tohoto zákazu dochází pouze tehdy, promítne-li soud do skutkové věty nová skutková zjištění učiněná až po nastoupení účinků zákazu. Naopak jeho porušením není doplnění či zpřesnění skutkových okolností, které byly zjištěny již dříve.
67. Námitky nejvyšší státní zástupkyně tedy Nejvyšší soud vyhodnotil jako opodstatněné. Jestliže odvolací soud z nesprávného výkladu zákazu reformationis in peius rezignoval na doplnění skutkové věty o skutková zjištění, která již byla učiněna v řízení před soudem prvního stupně a která byla vyjádřena v odůvodnění jeho rozsudku, a které vzal soud za prokázané a vycházel z nich, a v důsledku toho nepoužil přísnější právní kvalifikaci odpovídající zjištěnému skutkovému stavu, dopustil se nesprávného hmotněprávního posouzení věci. Tím došlo k bezdůvodně mírnějšímu právnímu hodnocení jednání obviněného a k použití nesprávné právní kvalifikace.
IV.
68. S ohledem na výše uvedená zjištění a vyslovené závěry Nejvyšší soud za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. 10 To 61/2025, a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
69. V rámci nového veřejného zasedání bude odvolací soud muset postupovat v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu zákazu reformationis in peius a znovu posoudit trestnou činnost obviněného ve vztahu k poškozeným K. B. a J. H., zejména pak otázku vzniku těžké újmy na zdraví, resp. delší doby trvající poruchy zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Současně bude na místě znovu pečlivě zvážit veškeré okolnosti projednávané věci a jednání obviněného podřadit pod odpovídající právní kvalifikaci. Přitom je nutno postupovat v souladu s právem na spravedlivý proces a dodržet základní zásady trestního řízení včetně zásady in dubio pro reo.
70. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. N. odmítl. 71. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V posuzované věci byl obviněnému ukládán společný souhrnný trest odnětí svobody (viz body 10 a 11 tohoto usnesení), a to ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2024, sp. zn. 65 T 20/2024, který nabyl právní moci téhož dne, a jímž byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 40 (čtyřiceti) měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Obviněný tento trest zčásti vykonal v období od 15. 11. 2023 do 7. 10. 2025, tedy po dobu necelých dvou let. Za této situace Nejvyšší soud nerozhodoval o vazbě obviněného podle § 265l odst. 4 tr. ř., nýbrž jej převedl do výkonu trestu odnětí svobody ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 65 T 20/2024 k vykonání dosud nevykonaného zbytku trestu uloženého ve výměře 40 (čtyřiceti) měsíců.
72. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2026
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata