Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie C - standardní význam

Spisová značka

3 Tdo 547/2026

Téma · generováno AIZneužití pravomoci při dodatečném povolení stavby

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 22. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:3.TDO.547.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Spolupachatelství Zneužití pravomoci úřední osoby Úmysl Úřední osoba

Shrnutí · generováno AI

Vedoucí stavebního odboru byl odsouzen za koordinaci nezákonného postupu při dodatečném povolení přístavby, která byla v rozporu s územním plánem. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Potvrdil, že trestní soud mohl sám posoudit zákonnost stavebního postupu.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Trestní soud je podle § 9 odst. 1 tr. ř. oprávněn i povinen jako předběžnou otázku posoudit soulad úředního postupu se stavebním zákonem, je-li to významné pro vinu. Přečin podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je dokonán již výkonem pravomoci v rozporu s právním předpisem v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch; nevyžaduje vznik konkrétní škody ani prospěchu. Za spolupachatele dle § 23 tr. zákoníku odpovídá i nadřízený, který koordinuje a instruuje úřední postup, ač sám rozhodnutí nevydal.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Ve vztahu k projednávané věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů byly nejen oprávněny, ale povinny posoudit veškeré právní otázky, které mohly mít vliv na to, zda obviněný bude uznán vinným trestným činem, jehož spáchání je mu vytýkáno obžalobou.
    Zobrazit v textu
  • Nejvyšší soud připomíná, že přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku je tzv. trestný čin výsledečný, který je dokonán již samotným výkonem pravomoci v rozporu s jiným objektivním právem (jiným právním předpisem).
    Zobrazit v textu
  • V tomto ohledu je vhodné poukázat na to, že obě spoluobviněné s obviněným Ing. D. S. svůj postup konzultovaly a řídily se jeho pokyny. Jeho vliv na jejich jednání jakožto osoby značných znalostí a zkušeností v nadřízeném pracovním postavení je nepopiratelný a jeho jednání přímo navazovalo na jednání obou spoluobviněných.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

3 Tdo 547/2026-911

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný Ing. D. S. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. 13 To 345/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 15 T 28/2025, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. D. S. odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 15 T 28/2025, byl obviněný Ing. D. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoníku“) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněnými E. R. a S. E., a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že

po předchozí vzájemné domluvě v postavení úřední osoby při výkonu státní správy za účelem zlegalizování stavby, pro což nebyly splněny zákonné podmínky pro rozpor stavby s územním plánem Města XY po změně č. 3 (část F, bod RI) spočívajícím v překročení maximální přípustné zastavěné plochy objektu, nejprve S. E., jako zaměstnankyně Městského úřadu Moravská Třebová, odboru výstavby a územního plánování, se sídlem [adresa] § 96b zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „stavebního zákona“), po předchozí domluvě a ústním pokynu svého přímého nadřízeného D. S., zaměstnance Městského úřadu Moravská Třebová, vedoucího odboru výstavby a územního plánování, se sídlem [adresa] Moravská Třebová, v projednávaném stavebním řízení ve věci přístavby chaty č. e. XY u XY přehrady, v rámci koordinovaného závazného stanoviska pod sp. zn. S MUMT 03036/2024/OZP9, č. j. MUMT 11104/2024, vydaného dne 27. 3. 2024 Městským úřadem Moravská Třebová, odborem životního prostředí, vydala jako oprávněná úřední osoba za odbor územního plánování závazné stanovisko, se závěrem pod bodem 9. výrokové části, že „veřejné zájmy nejsou záměrem dotčeny“ i přestože si byla vědoma toho, že je přístavba chaty č. e. XY u XY přehrady, v rozporu s územním plánem Města XY po změně č. 3 (část F, bod RI), přičemž dále v odůvodnění závazného stanoviska po ústní dohodě s E. R. a jejich společným nadřízeným D. S. uvedla, že soulad záměru s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování posoudí příslušný stavební úřad a tak v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z ust. § 96b stavebního zákona řádně posoudit soulad záměru s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování přenesla tuto svoji pravomoc na stavební úřad, přičemž poté E. R., zaměstnankyně Městského úřadu Moravská Třebová, odboru výstavby a územního plánování, se sídlem na adrese [adresa] v průběhu stavebního řízení o zahájení řízení o dodatečném povolení stavby – přístavby chaty č. e. XY u XY přehrady, nevyrozuměla v rozporu s ust. § 85 a § 109 stavebního zákona jako účastníky řízení osoby, které jimi dle zákona měly být, tj. obec, na jejímž území měl být požadovaný záměr uskutečněn, vlastník lesa pozemek parc. č. XY v k. ú. XY a vlastník pozemku, přes nějž je přístup ke stavbě parc. č. XY v k. ú. XY, a poté si v řízení v rozporu se zákonem, když si byla vědoma toho, že posouzení souladu záměru s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování připadalo do pravomoci S. E. při vydání koordinovaného závazného stanoviska, po předchozí dohodě a ústním pokynu svého nadřízeného D. S. posoudila soulad přístavby chaty č. e. XY u XY přehrady s územním plánem Města XY, a následně v rozporu s ust. § 129 odst. 2, 3 a § 115 stavebního zákona, vydala pod sp. zn. S MUMT 01132/2024-OVUP9, č. j.: MUMT 13558/2024, „Rozhodnutí, dodatečné povolení stavby“ a to i přesto, že si byla vědoma, že schválení příslušného rozhodnutí o dodatečném povolení stavby - Přístavby chaty č. e. XY u XY přehrady, je v rozporu s územním plánem Města XY po změně č. 3 (část F, bod RI), a toto rozhodnutí ani nedoručila osobám, které měly být podle ust. § 85 a § 109 stavebního zákona účastníky stavebního řízení a byly oprávněny proti tomuto rozhodnutí podat opravné prostředky, a takto jednali za účelem opatřit stavebníkům J. B. a J. B. neoprávněný prospěch spočívající v dodatečném povolení stavby postavené v rozporu s územním plánem Města XY po změně č. 3 (část F, bod RI), přičemž v průběhu stavebního řízení, na místním šetření konaném dne 21. 12. 2023 v místě přístavby chaty č. e. XY u XY přehrady E. R. a D. S. převzali od stavebníka J. B. dárkový set s víny, a následně byl dne 13. 5. 2024 na Krajský úřad Pardubického kraje, odbor majetkový, stavebního řádu a investic, podán podnět k provedení přezkumného řízení dle § 94 správního řádu ve věci vydání dodatečného povolení na stavbu: „Přístavba chaty č. e. XY, lokalita u XY Přehrady, obec XY“, vydaného Městským úřadem Moravská Třebová, odborem výstavby a územního plánování ze dne 17. 4. 2024 pod spisovou zn. MUMT 01132/2024-OVUP9, když v rámci přezkumného řízení bylo dne 12. 7. 2024 Krajským úřadem Pardubického kraje, odborem majetkovým, stavebního řádu a investic vydáno pod č. j. KUPA-9991/2024/52/OMSŘI/Bk-7, sp. zn. KUPA-9991/2024, rozhodnutí, s nabytím právní moci dne 9. 8. 2024, na základě kterého bylo rozhodnutí vydané Městským úřadem Moravská Třebová pod č. j. MUMT 01132/2024-OVUP9 pro rozpor s právními předpisy zrušeno a věc byla vrácena stavebnímu úřadu Moravská Třebová k vydání nového rozhodnutí, a následně bylo ze strany S. E. vydáno v rámci řízení probíhajícího po zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení zamítavé závazné stanovisko a ze strany E. R. bylo ve věci vydáno rozhodnutí o odstranění stavby a stavebníkům J. B. a J. B. dána lhůta 2 roky k odstranění stavby, přičemž však dosud nedošlo k nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a 10 (deseti) měsíců.

3. Podle § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 60 denních sazeb, přičemž denní sazba činila 800 Kč, tj. celkem 48.000 Kč.

4. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce úřední osoby na dobu 2 (dvou) roků.

5. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných E. R. a S. E.

6. Proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 15. 7. 2025, sp. zn. 15 T 28/2025, podal obviněný Ing. D. S. odvolání do výroku o vině a trestu, odvolání směřující do výroku o vině a trestu podaly i spoluobviněné S. E. a E. R. Odvolání podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, a to v neprospěch všech obviněných do výroků o trestech jim uložených.

7. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. 13 To 345/2025, a to tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o peněžitém trestu uloženém spoluobviněné S. E., ve výroku o trestu zákazu činnosti uloženém spoluobviněné E. R. a ve výrocích o peněžitém trestu a trestu zákazu činnosti obviněnému Ing. D. S.. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání státního zástupce okresního státního zastupitelství bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II.

8. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. 13 To 345/2025, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 883–887 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

9. Obviněný v podaném dovolání namítl, že odvolací soud dovodil jeho vinu z nesprávně zjištěného skutkového stavu, který je ve zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování. On sám nevydával koordinované stanovisko odboru životního prostředí Městského úřadu Moravská Třebová o souladu přístavby chaty č. e. XY s územním plánem Města XY a ani jako úřední osoba nevydával rozhodnutí o dodatečném povolení přístavby této chaty. Jeho vina měla spočívat v tom, že měl spoluobviněné S. E. nařídit, aby nevydávala závazné negativní stanovisko z hlediska územního plánu a spoluobviněné E. R. měl přikázat, aby vydala rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Tyto závěry nevyplývají z provedených důkazů, stejně jako závěr o existenci dohody na společném postupu, který měl zajistit protiprávní zlegalizování chaty manželů B. Obviněný poukazuje na výpověď spoluobviněné E. R., která vypověděla, že se se spoluobviněnou S. E. na ničem nedomlouvala a věc s ní ani nekonzultovala. Spoluobviněná S. E. poté vypověděla, že sama nechtěla ve věci rozhodnout a sama navrhla obviněnému, že se nebude vyjadřovat a ponechá tak rozhodnutí na úvaze stavebního úřadu. Svůj postup zdůvodnila tím, že v okolí předmětné chaty se nacházely chaty s větší plochou, než je uvedena v územním plánu a že soulad s územním plánem se posuzuje v širším kontextu a stavební úřad bude mít větší možnosti při posouzení záměru. Obviněný jako její vedoucí na podkladě tohoto vysvětlení její postup akceptoval. Spoluobviněná S. E. uvedla, že není pravda, že by jí obviněný Ing. D. S. řekl, že nesmí vydat negativní stanovisko a naproti tomu vypověděla, že jí nikdo neovlivňoval, a že stanovisko nevydala s cílem někoho obohatit nebo zvýhodnit, stavebníka nikdy neviděla. Obdobně pak spoluobviněná E. R. vyloučila, že by se s někým domlouvala na tom, jaké rozhodnutí vydat nebo kdo má být účastníkem řízení. Rozhodovala se bez nátlaku na základě podkladů a svého nejlepšího vědomí a svědomí, nikoho nechtěla poškodit ani zvýhodnit. Jedním z podkladů bylo koordinované závazné stanovisko, kde bylo uvedeno, že záměr není dotčen. V době svého rozhodování tak byla přesvědčena, že je vše v pořádku. Obviněný v návaznosti na výpovědi spoluobviněných uzavřel, že nebylo prokázáno udělení žádného ústního ani jiného pokynu ani jedné ze spoluobviněných.

10. Obviněný dále namítl, že závěr o vzájemné domluvě není možné opřít o odposlechy, jak to učinily soudy, neboť ty byly masivně nasazeny až ex post po vydání předmětných rozhodnutí a neozřejmují situaci v době rozhodování o povolení stavby. Z odposlechů nasazených až po provedení podání vysvětlení naopak vyplývá, že spoluobviněné S. E. a E. R. opakovaně měnily svá stanoviska a popis situace podle toho s kým situaci rozebíraly. V tomto ohledu obviněný citoval fragmenty z odposlechů spoluobviněné E. R. z 4. 12. 2024 a 5. 12. 2024, kde spoluobviněná popírá existenci nějaké dohody na postupu. Rovněž citoval fragment hovoru spoluobviněných E. R. a S. E. z 1. 11. 2024, ze kterého vyplývá, že si spoluobviněná S. E. nebyla jista stanoviskem ohledně shody s územním plánem vzhledem k množství relevantních okolností, a proto se rozhodla stanovisko nevydávat a seznámit s tím svého nadřízeného – obviněného. Zmíněné skutečnosti korespondují s výpovědí obviněného. Ze záznamů hovorů ani prostorových odposlechů nelze dovodit jednoznačný závěr o nějaké dohodě ohledně společného protiprávního postupu a nelze ani dovodit, že by se skutek měl stát tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, kterou odvolací soud převzal.

11. V návaznosti na to obviněný konstatoval, že pokud nebyla jednoznačně prokázána domluva se spoluobviněnými na protiprávním postupu a pokud nebylo prokázáno ovlivňování spoluobviněných při vydávání předmětných rozhodnutí, tak nebylo možné jej uznat vinným trestným činem popsaným ve výroku odsuzujícího rozsudku. Jestliže odvolací soud ve svém usnesení označil jako zásadní vadu postupu Městského úřadu Moravská Třebová absenci závazného stanoviska orgánu územního plánování k stavebnímu záměru a chybné vymezení okruhu účastníků v řízení o dodatečném povolení stavby, tak se jednalo výlučně o pochybení spoluobviněných, na které neměl žádný vliv. Obviněný dokonce ani nevěděl, že S. E. neoslovila Město XY. O chybném vymezení účastníků se dozvěděl až zpětně a chtěl iniciovat zrušení rozhodnutí o dodatečném povolení stavby prostřednictvím autoremedury, jak uvedl již při podání vysvětlení před vznesením obvinění. Na žádném z pochybení vytknutých odvolacím soudem obviněný nenese vinu. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou tedy ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Na podporu tohoto závěru pak odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 167/2010.

12. Obviněný také namítl, že v daném případě nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu. Poukázal na § 129 odst. 2 stavebního zákona, ve kterém je uvedeno, že v řízení o dodatečném povolení stavby stavební úřad postupuje přiměřeně podle § 90 až § 110 a § 115 stavebního zákona. I přesto, že se na předmětném rozhodování nepodílel, tak vyjádřil přesvědčení, že se správní orgán při svém rozhodování pohyboval v zákonných mezích. Zděná je původní vestavba technického zázemí s WC v přízemí. Nově propojena byla podkrovní nástavba s chatou. Stavebník zachoval původní funkci přístavku, a kdyby zvolil pouze rekonstrukci přístavku a nepropojil tuto stavbu s podkrovím chaty, tak by se jednalo o dvě stavby v souladu s územním plánem. Dopad těchto staveb na okolí by však byl totožný jako nyní. Obviněný také poukazoval na čl. 92 v kapitole E.6 územního plánu Města XY, kde je stanoveno, že budou respektovány stávající rekreační objekty, u kterých bude umožněno jejich oplocení v nezbytném rozsahu, rekonstrukce bez výrazného navýšení kapacity a stavební úpravy, případně přístavby ke zlepšení hygienických podmínek pro jejich využití a zlepšení negativního vlivu na životní prostředí a krajinný ráz. V daném případě se kapacita chaty, nenavýšila, zvýšil se její komfort, v podkroví byla provedena koupelna a WC. Dostavbou nevzniklo nic neobvyklého, byla provedena v rozměrech původního přístavku a došlo pouze k zarovnání do pravého úhlu. Obviněný také zmínil, že se v okolí předmětné chaty nacházejí chaty obdobných i větších rozměrů. S odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1956/19, zdůraznil, že odstranění stavby je zásadním zásahem do vlastnického práva a je nutno hodnotit, zda zanechání stávajícího stavu nezasahuje závažným způsobem do veřejného práva či práv třetích osob. V daném případě nedošlo k porušení práv třetích subjektů, neboť všichni sousedé se stavbou souhlasili a nedošlo ani k závažnému zásahu do veřejného práva. Na místě stávajícího přístavku stál původní přístřešek na zděném základu, byl dřevěný, oplocení tvořilo plné stěny až po rovnou střechu a byl větší než 16 m2. Tento objekt tak plnil všechny znaky pro zapsání stavby do katastru nemovitostí po téměř 20 let a byl postaven před nabytím účinnosti územního plánu v roce 2014. Jeho odstranění by s ohledem na princip proporcionality bylo nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva majitele, který si pouze zrekonstruoval a upravil původní stavbu. Obviněný podotkl, že v rámci svého rozhodnutí se musí stavební úřad vypořádat právě i s principem proporcionality. Dotčená stavba nenarušuje vzhled okolních staveb ani krajinný ráz, nepřevyšuje původní stavbu chaty, odstupové vzdálenosti nebyly změněny. Domnívá se, že s ohledem na čl. 92 bod v kapitole E.6 územního plánu bylo možné přístavek dodatečně stavebně povolit. Správní orgán tak v daném případě postupoval s ohledem na princip proporcionality, v souladu s judikaturou, zákonnými předpisy a metodikou. Podle obviněného proto nebyla splněna podmínka, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že bylo rozhodnutí o dodatečném povolení stavby zrušeno krajským úřadem kvůli formálním pochybením, neboť ten jednoznačně uvedl, že zrušení rozhodnutí neznamená, že by nemohlo být následně za splnění všech zákonných podmínek docíleno nového povolení stavebního záměru. K tvrzení soudů, že argumentaci touto výjimkou v územním plánu nepoužila spoluobviněná E. R. v předmětném rozhodnutí, což mělo činit tuto obhajobu účelovou, obviněný uvedl, že s touto výjimkou nemusela pracovat, neboť závazné stanovisko ve svém výroku obsahovalo informaci, že stavba není v rozporu s územně plánovací dokumentací. Stavbu tedy rozhodně bylo možné povolit. O dodatečném povolení stavby správní orgán rozhodl na základě předložených podkladů v rámci správního uvážení podle svého nejlepšího vědomí a svědomí v zákonných mezích. Dále obviněný poukázal na to, že již v roce 2003 se na místě přístavby nacházela přízemní stavba s dřevěným skladem i zděnou částí, které byly funkčně propojené. Ve zděné části přístupné z chaty se nacházelo WC a kotelna k vytápění chaty. Podle obviněného by bez tohoto příslušenství nebylo možné chatu v roce 2000 zkolaudovat.

13. Obviněný rovněž kritizoval soudy za to, že presumovaly porušení zákona ze strany obviněného, které mělo zvýhodnit stavebníky, i když nebylo pravomocně rozhodnuto o dodatečném povolení nebo odstranění stavby. Trestní soudy zaujaly jakési předběžné stanovisko, že přístavba je protiprávní a nelze ji povolit. K tomu však podle názoru obviněného nejsou oprávněny, jak opakovaně namítal a na jeho námitku nebylo reagováno.

14. Obviněný brojil i proti závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nebyl prokázán ani úmysl nepřímý. Se stavebníky se obviněný nezná, není s nimi v žádném osobním přátelském či jiném vztahu, nikdy s nimi nejednal mimo úřední prostory a na výsledku věci nemá žádný zájem, k čemuž dospěl i odvolací soud. Nebylo nijak prokázáno, že by chtěl manželům B. opatřit neoprávněný majetkový prospěch. Obviněný i spoluobviněné přesvědčivě a logicky vysvětlili důvody svého postupu ve věci. K darovanému vínu obviněný uvedl, že se jednalo o dar v hodnotě 240 Kč, a tedy o dar přípustný podle služebního zákona. Dar byl nadto předán jako pozornost k Vánocům dne 22. 12. 2023 a neměl žádnou souvislost s úřední činností obviněného ani spoluobviněných. V projednávané věci nebyl zjištěn ani prokázán ani eventuální úmysl, případný motiv či pohnutka obviněného k jednání, kterým by opatřil neoprávněný prospěch manželům B. K těm se choval stejně jako k ostatním stavebníkům, tedy vstřícně s cílem najít rozumné řešení v mezích zákona. Jako spekulativní pak obviněný odmítl tvrzení odvolacího soudu v bodě 51. jeho odůvodnění, že chtěl vyhovět stavebníkovi J. B. i v rozporu se zákonem, protože byl majitelem větší instalatérské firmy zapojené do různých stavebních zakázek, zastupitelem v XY, krajským starostou dobrovolných hasičů a členem krajského zastupitelstva za stejné politické uskupení jako hejtman Pardubického kraje. Takový závěr však není možné dovodit z provedeného dokazování. K tomuto závěru nedospěl ani soud prvního stupně. Pro obviněného se tak jednalo o překvapivou spekulaci v rozporu s celým důkazním řízením. Za situace, kdy nebyl prokázán přímý ani nepřímý úmysl je podle obviněného otázka motivu velmi důležitá a nelze ji zakládat na spekulacích. Na straně obviněného proto podle něj není možné hovořit o nějakém úmyslu či motivaci, když ve věci sám nerozhodoval, nevydával závazné stanovisko, a tedy nemohl mít v úmyslu někoho zvýhodnit.

15. S ohledem na výše uvedené se obviněný domnívá, že jeho dovolání je důvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, že se zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. 13 To 345/2025, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Případně aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, kterým napadené usnesení odvolacího soudu zruší a sám rozhodne tak, že obviněného zprostí obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., případně písm. b) tr. ř.

16. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 3. 6. 2026, sp. zn. 1 NZO 308/2026.

17. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, stručně shrnul námitky obviněného a zrekapituloval obecná východiska obviněným uplatněných dovolacích důvodů, státní zástupce poukázal na to, že obviněný v podaném dovolání uplatňuje svou dosavadní obhajobu a akcentuje stejné argumenty, které vznesl v předchozích fázích trestního řízení. S těmito argumenty se již soudy zabývaly, důkladně je přezkoumaly a adekvátně se s nimi vypořádaly s respektem k právu obviněného na spravedlivý proces.

18. S ohledem na argumentaci obviněného pak státní zástupce zdůraznil, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dán prostor pro opakované přezkoumání skutkového stavu v celém rozsahu, nové posouzení všech důkazů a jejich komplexní vyhodnocení. Obviněný zjevně v obecné rovině nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, které však nevykazuje žádné zjevné nelogičnosti, postrádá prvky svévole a neporušuje zásadu volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Státní zástupce připomíná, že soud prvního stupně neuvěřil výpovědím spoluobviněných a nevycházel z nich v části skutkového děje v části namítané obviněným. Nesoulad skutkových zjištění s jejich výpověďmi je tak zcela pochopitelný, což však neumožňuje konstatovat naplnění varianty tzv. extrémního nesouladu uplatněného dovolacího důvodu. Státní zástupce dále upozornil na to, že obviněný v podaném dovolání nevěnuje pozornost důkazům, o které soud prvního stupně své skutkové závěry výslovně opřel. Obdobně pak obviněný přistoupil k odposlechům, kdy z vybraných částí odposlechů činí skutkové závěry a zcela pomíjí odposlechy, ke kterým přihlédl soud prvního stupně. I z těchto důkazů je zcela jednoznačně prokázána vzájemná domluva mezi spoluobviněnými S. E., E. R. a obviněným, a stejně tak je prokázána zásadní role obviněného na trestné činnosti úředních osob, aniž by bylo nutné hovořit přímo o jeho příkazech. Ze strany obviněného se podle státního zástupce jedná o snahu o prosté přehodnocení ve věci provedených a v souladu s příslušnými zásadami ze strany soudů vyhodnocených důkazů.

19. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného podřazenými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a poukázal na to, že se jedná o opakování námitek, s kterými se již vypořádal odvolací soud.

20. Soudy si byly vědomy toho, že sám obviněný nevydával koordinované závazné stanovisko ani jako úřední osoba rozhodnutí o dodatečném povolení přístavby chaty. To však obviněného nevyviňuje v situaci, kdy bylo jeho jednání popsáno jako jednání ve spolupachatelství s úředními osobami, které tyto úřední úkony při výkonu své pravomoci po vzájemné dohodě činily.

21. Soudy se podle názoru státního zástupce vypořádaly i s tvrzením, že obvinění postupovali podle zákona. Odkaz obviněného na ustanovení § 129 odst. 2 stavebního zákona jako na ustanovení opodstatňující správnost postupu správního orgánu, označuje státní zástupce jako absurdní, neboť právě toto ustanovení bylo porušeno již vymezením účastníků řízení o dodatečném povolení stavby. Zároveň státní zástupce poukázal na to, že tvrzení, že nedošlo k rozšíření objektu a že se jednalo o z hlediska veřejného zájmu v místě nepodstatnou stavební úpravu, bylo provedenými důkazy zcela vyvráceno. Stejně tak se soudy vypořádaly s tvrzením o údajné možnosti dodatečného povolení přístavku vzhledem k výjimce v čl. 92 kapitole E.6 územního plánu Města XY. Užití takového ustanovení vůbec nebylo v době rozhodování na pořadu dne a odkaz na existenci tohoto ustanovení nemá podle státního zástupce na posuzovanou věc po právní stránce zásadní význam. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, v čem spočívalo jednání úředních osob při výkonu jejich pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Jak vyplývá z bodu 74. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak soud nevyloučil, že by nakonec mohla být stavba dodatečně legalizována. Samotný nesouhlas obviněného založený na jeho chybném úsudku, že se jednalo o jakési formální pochybení, pro které bylo rozhodnutí o dodatečném povolení stavby zrušeno, nemůže obstát.

22. K obviněným namítanému nedostatku oprávnění soudu vyhodnotit si jako předběžnou otázku, zda se jedná o stavbu oprávněnou či neoprávněnou, zda ji lze povolit či nikoliv, státní zástupce uvedl, že o neoprávněnosti přístavby nelze nijak polemizovat. Před její výstavbou totiž vůbec nedošlo k jejímu posouzení ve stavebním řízení. Dále poukázal státní zástupce na formulaci § 9 tr. ř. s tím, že je nesprávná představa obviněného, že by soud v době, kdy neexistuje rozhodnutí stavebního úřadu, nemohl samostatně posuzovat jako předběžnou otázku takovou otázku, jež může být posuzována právě v takovém stavebním řízení. Soud může k samostatnému posouzení otázky z oblasti stavebního řízení a územního plánování přistoupit dokonce i za situace, že by již pravomocné rozhodnutí státního orgánu o takové předběžné otázce existovalo.

23. Opodstatnění nepřiznal státní zástupce ani námitce obviněného směřující proti posouzení subjektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Poukázal na to, že k dokonání tohoto trestného činu postačí, pokud je pachatel veden pohnutkou způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. V projednávané věci byl zjevně ve hře neoprávněný prospěch stavebníků B., když bylo stavebním úřadem vydáno pro ně výhodné rozhodnutí ve stavebním řízení bez řádně provedeného správního procesu a bez odejmutí možnosti ostatních účastníků se vyjádřit, sdělit připomínky či nesouhlas k jejich záměru. Obviněný se podle státního zástupce s ohledem na své odborné a profesní znalosti a zkušenosti nemůže vymlouvat, že jeho koordinované jednání s dalšími spoluobviněnými v pozici úředních osob v procesu stavebního řízení bylo ve smyslu opatření neoprávněného prospěchu jinému jen nedbalostní či jednání v omylu. K poukazu obviněného na dar dvou lahví vína státní zástupce uvedl, že toto skutkové zjištění zjevně nebylo nijak zásadní ve vztahu k právnímu posouzení skutku jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jejich jednání nebylo posuzováno jako přijetí úplatku ve smyslu § 331 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněného podle státního zástupce nijak nevyviňuje a jeho úmysl nevyvrací tvrzení, že s manžely B. jednal stejně vstřícně jako s jinými účastníky. Naopak svědčí o jeho značné ochotě přivírat vědomě oči nad nelegálními postupy, a naopak tyto ve svém úředním postavení umožňovat.

24. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

25. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku doručenou Nejvyššímu soudu dne 1. 7. 2026. Nesouhlasil s tvrzením státního zástupce, že se odvolací soud vypořádal se všemi jeho námitkami, které vznáší i v podaném dovolání. Z odůvodnění odvolacího soudu se podle obviněného podává, že se tento nevypořádal s jeho námitkou, zda lze v trestním řízení jako předběžnou otázku řešit povolení či odstranění stavby za situace, kdy doposud nebylo ve věci pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem o dodatečném povolení či odstranění stavby. Odvolací soud se podle obviněného adekvátně nezabýval ani motivem jeho jednání, když jím zjištěný motiv z provedených důkazů nevyplývá a je tak pro něj zcela nepřijatelný. Pohnutka jeho jednání nebyla zjištěna a není proto možné ani hovořit o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Z provedených důkazů, kdy obviněný zmiňuje výpovědi svědků L. C. a V. D., se podává, že se vždy snažil stavebníkovi obecně v rámci zákonných mantinelů pomoci, možná i nad rámec poučovací povinnosti. Neporušil žádný předpis ani k tomu neměl žádný důvod či motiv.

26. Obviněný oproti názoru státního zástupce trvá na tom, že v hodnocení důkazů existuje extrémní nesoulad s provedenými důkazy. Provedené odposlechy podle jeho názoru prokazují absenci jakékoliv dohody. S těmito odposlechy se však soudy žádným způsobem nevypořádaly. Za situace, kdy soudy neuvěřily výpovědi obviněného a spoluobviněných a kdy zároveň odposlechy neprokazují jejich vinu, je otázkou na základě, jakých důkazů byl odsouzen. V případě telefonátu mezi spoluobviněnou S. E. a svědkem B., z něhož se mělo podávat, že stanovisko nemělo být negativní, je otázkou, zda tento telefonát vůbec proběhl a zda spoluobviněná mluvila pravdu s ohledem na častou změnu svých tvrzení. Výslechy dalších svědků, a to J. B., J. B., P. T., L. C., V. D., M. Š., P. Ch. a J. K. podle obviněného podporují jeho verzi a svědek B. je nevěrohodný, když se nechal vyloučit pro podjatost, opakovaně nemluvil před soudem pravdu a má negativní vztah k manželům B. Z. o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a zjištěným skutkovým stavem je proto podle obviněného namítán důvodně vůči oběma soudům.

27. Obviněný závěrem své repliky uvedl, že považuje podané dovolání za důvodné a nadále setrval na svém dovolacím návrhu.

III.

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

29. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. 13 To 345/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. (per analogiam), neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil částečně rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, kdy výrok o vině zůstal beze změny. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

30. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

31. Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, zejména pak v rámci odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci, kdy vznáší námitky totožné s námitkami uplatněnými v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení, tedy takové, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak na podkladě řádného opravného prostředku i soud odvolací. Odvolací soud přitom neopomněl žádnou ze stěžejních námitek uplatněných obviněným v rámci jeho odvolání.

32. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku důsledně a podrobně vypořádal s obhajobou obviněného (body 72. – 96. odůvodnění) a stejně tak učinil i odvolací soud, jak vyplývá z bodů 40. – 54. odůvodnění jeho usnesení. V těchto rozhodnutích obviněný nalezne vyčerpávající odpověď na své veškeré námitky i otázky vznesené v dřívějších fázích trestního řízení, které v podaném dovolání toliko opakuje a dožaduje se odlišného, pro něj příznivějšího hodnocení. Odůvodnění soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním soudu odvolacího je detailní a podrobné a Nejvyšší soud nevidí důvod k tomu, aby v případě, že se s těmito závěry ztotožní, tyto v celé jejich šíři znovu opakoval a rozepisoval.

33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

34. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

35. Obviněný předmětný dovolací důvod uplatňuje pouze v jeho první variantě, tedy namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

36. Z předchozího odstavce vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. Není tak naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení.

37. Podle obviněného v řízení nebyla prokázána jakákoliv domluva na společném nezákonném postupu jeho a spoluobviněných S. E. a E. R., nebo udílení pokynů těmto spoluobviněným. V podaném dovolání poukazoval na fragmenty tří odposlechů a výpovědi spoluobviněných, ze kterých dovozoval nesprávnost závěrů soudů prvního stupně a odvolacího soudu. Ve svém hodnocení ale zcela pomíjí v podstatě veškeré další důkazy. Soudy jsou však při svém rozhodování povinny z vlastní iniciativy vyhledávat a provádět důkazy, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (zásada vyhledávací vyjádřená v § 2 odst. 5 tr. ř.) a hodnotit provedené důkazy přísně logicky jednotlivě a ve vzájemných souvislostech (zásada volného hodnocení důkazů vyjádření v § 2 odst. 6 tr. ř). Na podkladě hodnocení všech získaných důkazů, nikoliv tedy několika vybraných, musí stabilizovat skutkový děj. Při svém hodnocení taktéž musí určit relativní váhu jednotlivých důkazů, a zda se jedná o důkazy důvěryhodné, podstatné či nikoliv.

38. V nyní projednávané věci soud prvního stupně neuvěřil obhajobě obviněných, neboť jimi prezentovaná verze událostí byla provedenými důkazy zcela vyvrácena. Jejich výpovědím soud neuvěřil a měl za to, že vypovídali v některých věcech účelově, některé skutečnosti záměrně zamlčeli nebo je zkreslili. Soud prvního stupně proto vycházel pouze z těch částí jejich výpovědí, které korespondují s ostatními důkazy provedenými ve věci. Na podkladě těchto výpovědí a výpovědí svědků J. B., vedoucího stavebního úřadu v XY, H. D., která sdílela kancelář s obviněnou E. R., které jsou podporovány množstvím odposlechů, telefonických i prostorových, ve kterých obvinění hovoří o celé věci a o probíhajícím vyšetřování (bod 75. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), pak soudy dospěly k závěru o vině obviněných. Vzájemná domluva, resp. udílení pokynů ze strany obviněného Ing. D. S. spoluobviněným S. E. a E. R., je prokazována výpovědí svědka J. B., podle kterého se mu spoluobviněná S. E. přiznala, že pozitivní stanovisko vydala právě na podkladě instrukce obviněného Ing. D. S., že závazné stanovisko nesmí být negativní. To potvrzují i zachycená vyjádření obviněných o tomto rozhovoru. Svědkyně H. D., které se spoluobviněná E. R. svěřovala ohledně průběhu stavebního řízení, domluvu obviněného Ing. D. S. se spoluobviněnou E. R. potvrdila. Výpověď této svědkyně koresponduje se zjištěními vyplývajícími z operativně pátracích prostředků (srov. bod 76. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S hodnocením skutkových zjištění, a to včetně závěru o dohodě a udílení pokynů ze strany obviněného, se zcela ztotožnil odvolací soud (body 40., 46. a 53. odůvodnění jeho usnesení).

39. Nejvyšší soud v posuzovaném případě žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Svitavách, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

40. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

41. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení.

42. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Obviněný však svou argumentaci stran právního posouzení předmětné věci z velké části staví na jiných skutečnostech, než jaké byly zjištěny soudem prvního stupně, jak bude rozvedeno níže (například rozsah přístavby chaty, obsah zrušujícího rozhodnutí krajského úřadu). Takovouto argumentací však předmětný dovolací důvod úspěšně uplatnit nelze.

43. Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.

44. Objektem tohoto trestného činu je zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob.

45. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v závadném výkonu pravomoci úřední osoby jednou ze tří taxativně vymezených variant jednání, a to jednak vykonávání pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu [§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], překročení pravomoci [§ 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], nebo nesplnění povinnosti vyplývající z pravomoci [§ 329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Všechny tyto tři varianty jednání jsou si z hlediska konstrukce skutkové podstaty zcela rovnocenné a k trestnosti pachatele postačuje naplnění i kterékoli z nich samostatně, pokud pachatel jednal v tzv. druhém úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. K trestní odpovědnosti podle § 329 tr. zákoníku zásadně postačí naplnění jedné z těchto forem jednání úřední osoby, pokud pachatel jednal v tzv. druhém úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4120).

46. Následek spočívá již v samotném narušení výkonu pravomoci úřední osoby, tedy v tom, že došlo k tomuto výkonu v rozporu s objektivním právem. Poruchový následek v podobě konkrétní škody, jiné újmy či prospěchu vyžadován není (srov. III. ÚS 6/2000). Striktně vzato nejde o činnostní trestný čin, ale o trestný čin výsledečný, neboť poruchový následek spočívá již v samotné skutečnosti výkonu pravomoci úřední osoby stanoveným protiprávním způsobem ve specifickém nekalém úmyslu, tedy v tom, že byla veřejná moc zneužita a vykonávána v rozporu se svým účelem [PROVAZNÍK, Jan. § 329 (Zneužití pravomoci úřední osoby). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 5].

47. Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu rozporoval pravomoc soudu k posouzení předběžné otázky z oblasti správního práva, konkrétně pak, jestli bylo řízení zákonné a jestli bylo či nebylo možné předmětnou přístavbu chaty ev. č. XY povolit či nikoliv. Dále brojil jak proti posouzení objektivní stránky tohoto trestného činu, tak jeho subjektivní stránky.

48. Nejvyšší soud nejprve k námitce týkající se pravomoci trestních soudů jako předběžnou otázku posoudit zákonnost postupu úřední osoby v trestním řízení a vyhodnocovat aplikaci jiných, než trestněprávních norem připomíná, že toto oprávnění trestních soudů je dáno a výslovně upraveno trestním řádem. Konkrétně v ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. je trestním soudům svěřeno řešení všech právních otázek souvisejících s trestním řízením, i když nespadají do oboru trestního práva. Jelikož některé z těchto otázek mohou být vyřešeny před zahájením řízení či i v jeho průběhu v jiném typu řízení (v projednávané věci řízení správním), stanovuje § 9 odst. 1 tr. ř. i pravidlo pro řešení těchto situací. Z možnosti orgánů činných v trestním řízení řešit předběžné otázky se § 9 odst. 2 tr. ř. vylučují otázky osobního stavu, neboť pro všechny závazné řešení těchto otázek spadá do výlučné pravomoci soudů v občanskoprávním řízení. Předběžnou otázkou může být toliko otázka právní. Zpravidla se bude jednat o vyřešení otázky, zda určitý znak skutkové podstaty trestného činu, jehož obsah určuje jiný právní předpis, v konkrétním případě je či není naplněn. Soud si proto musí být oprávněn takovouto právní otázku posoudit sám a nevyčkávat na rozhodnutí jiného orgánu, které může a nemusí být vydáno. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-9-13]. ASPI_ID KO141_1961CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X. Jestliže jde o otázku viny, musí ji orgán trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Za otázku viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části trestního zákona, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno. Samostatnost řešení předběžných otázek při posuzování viny však neznamená, že takové otázky může orgán činný v trestním řízení řešit podle své libovůle, ale vždy musí vycházet ze zvláštních právních předpisů a ze shromážděných důkazů, které musí náležitě zhodnotit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 436/2013).

49. Ve vztahu k projednávané věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů byly nejen oprávněny, ale povinny posoudit veškeré právní otázky, které mohly mít vliv na to, zda obviněný bude uznán vinným trestným činem, jehož spáchání je mu vytýkáno obžalobou. Obviněnému je kladeno za vinu spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jak bylo uvedeno výše znakem této skutkové podstaty je výkon pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Je tak zřejmé, že soud bude při právním hodnocení toho, zda obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tohoto trestného činu povinen vyhodnotit, zdali dotčený orgán postupoval v souladu s předpisem, který jeho činnost upravuje (v daném případě zejména stavebním zákonem, správním řádem a příslušnými podzákonnými předpisy – územním plánem). Námitku obviněného o nedostatku pravomoci trestního soudu k předběžnému posouzení otázek, zdali bylo možné předmětnou přístavbu povolit či zda byla protiprávní, proto nelze považovat za důvodnou.

50. Obviněný namítl, že v projednávané věci správní orgán (resp. spoluobviněné S. E. a E. R.), při vydávání koordinovaného závazného stanoviska a rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, postupoval podle zákona a nelze proto dospět k závěru o naplnění znaku „výkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“. K tomu je možno uvést, že soudy obou stupňů se velmi podrobně zabývaly jednáním obviněného i spoluobviněných a dospěly k jednoznačnému a shodnému závěru, že předmětná rozhodnutí byla vydána v rozporu se stavebním zákonem. Ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a následně v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, v čem spatřoval nezákonnost rozhodnutí, kdy lze v podrobnostech odkázat na body 77. – 83. Ve věci nejprve spoluobviněná S. E. jako úřední osoba záměrně pochybila, když v rozporu s § 96b stavebního zákona po předchozím pokynu obviněného Ing. D. S. vydala stanovisko obsahující v bodě 9. konstatování, že veřejné zájmy nejsou záměrem dotčeny, ač bylo zřejmé, že přístavba chaty č. e. XY je v rozporu s územním plánem Města XY po změně č. 3 (část F, bod RI). V odůvodnění poté v rozporu s § 96b stavebního zákona, podle kterého byla povinna posoudit soulad záměru s územně plánovací dokumentací a s cíli a úkoly územního plánování přenesla tuto svoji pravomoc na stavební úřad. Soud prvního stupně v tomto ohledu správně zdůraznil, že výkonem pravomoci v rozporu s jiným právním předpisem není pouze jeho přímé porušení ale i obcházení. Snahou vyhovět obviněnému Ing. D. S. a nevydat zamítavé stanovisko spoluobviněná S. E. v rozporu s právními předpisy přenesla svou povinnost na jiný orgán (srov. bod 78. a 80. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Takové jednání, tedy absenci závazného stanoviska o souladu stavby s územním plánem, však považoval nadřízený krajský úřad stejně jako soudy za zásadní vadu.

51. Na toto záměrné pochybení potom navázala spoluobviněná E. R. při vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Nejprve jako úřední osoba porušila ustanovení § 85 a § 109 stavebního zákona, když nevyrozuměla jako účastníky řízení o dodatečném povolení stavby osoby, které jimi měly podle zákona být dotčeny, a to vlastníka lesa, vlastníka pozemku, přes který je přístup k parcele č. XY a Město XY, tedy obec, kde měl být záměr realizován. Své pochybení tato spoluobviněná přiznala, byť rozporovala, že by tak činila úmyslně. Další závažné pochybení spoluobviněné E. R. pak spočívalo ve vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby v rozporu s § 129 odst. 2, 3 a § 115 stavebního zákona. Ačkoliv věděla, že vydané rozhodnutí je v rozporu s územním plánem Města XY po změně č. 3 (část F, bod RI), toto rozhodnutí nedoručila oprávněným osobám, čímž jim znemožnila uplatnit opravné prostředky.

52. Vydáním rozhodnutí o dodatečném povolení stavby došlo k neoprávněnému prospěchu na straně stavebníků, neboť při respektování stavebního zákona by muselo být vydáno stanovisko zamítavé, jelikož dotčená stavba byla povolena v rozporu s územním plánem. Nevyrozuměním účastníků řízení a následným nezasláním rozhodnutí o dodatečném povolení stavby jim byla odňata možnost proti záměru vznášet připomínky, stanoviska či dokonce toto rozhodnutí napadnout opravnými prostředky. Tím došlo ke značnému ulehčení legalizace předmětné stavby, tedy neoprávněného prospěchu na straně stavebníků (srov. též bod 47. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Na závěr o poskytnutí neoprávněného prospěchu nemá vliv ani případná budoucí legalizace stavby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1145/2017). Nejvyšší soud připomíná, že přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku je tzv. trestný čin výsledečný, který je dokonán již samotným výkonem pravomoci v rozporu s jiným objektivním právem (jiným právním předpisem).

53. Pokud se obviněný dovolával výjimky z územního plánu uvedené v čl. 92, kapitoly E.6., tak je nutno poznamenat, že i s touto argumentací se vyčerpávajícím způsobem vypořádal soud prvního stupně v bodech 88. – 91. odůvodnění svého rozsudku s tím, že nelze přehlédnout, že se tato výjimka nevyskytuje v odůvodnění rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, ani následném rozhodnutí o odstranění stavby. Nadto pokud by bylo možné legálně a zákonně povolit danou stavbu na základě této výjimky není zřejmé, proč tak neučinily spoluobviněné S. E. a E. R. v postavení úředních osob a postupovaly podle pokynů obviněného Ing. D. S., tj. v rozporu s právními předpisy. V bodě 89. soud prvního stupně konstatoval, že tuto výjimku stavebníci nemohli obdržet, neboť nelze přehlédnout podstatný rozdíl mezi situací, kdy je stavba upravena v původním půdorysu v souladu se svým původním účelem a situací, kdy je stavba rozšířena do obou stran a je přistavěno celé patro. Rozhodně se nejednalo o nevýraznou změnu a pouhé zarovnání stavby, jak tvrdí obviněný v dovolání. Přístavba byla vybudována částečně na cizím pozemku mimo původní základy a jednalo se fakticky o novou obytnou přístavbu stávající chaty.

54. Jen pro úplnost lze dodat, že nemůže obstát argument obviněného, že v okolí existují podobné nebo větší chaty. Jednak byly vybudovány zjevně před přijetím územního plánu v roce 2014 a zkolaudovány v souladu s tehdy platnými právními předpisy a jednak to na podstatě nesouladu předmětné přístavby chaty nic nemění.

55. Obviněný opakovaně namítal, že on sám žádné rozhodnutí nevydával a není mu proto možné klást za vinu jednání spoluobviněných S. E. a E. R. Zcela však pomíjí, že je mu kladeno za vinu spáchání činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

56. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

57. Spolupachatelství přitom vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězce společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému uskutečnění trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikované pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (rozhodnutí publikované pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

58. V tomto ohledu je vhodné poukázat na to, že obě spoluobviněné s obviněným Ing. D. S. svůj postup konzultovaly a řídily se jeho pokyny. Jeho vliv na jejich jednání jakožto osoby značných znalostí a zkušeností v nadřízeném pracovním postavení je nepopiratelný a jeho jednání přímo navazovalo na jednání obou spoluobviněných. Jak přiléhavě uvedl soud prvního stupně v bodě 84. odůvodnění svého rozsudku trestní odpovědnost za zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku nevyžaduje, aby pachatel přímo vydal nebo se podílel na vydání nějakého rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016, či ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1598/2016), neboť výkon pravomoci může vedle rozhodovací pravomoci zahrnovat i její úřední postup, včetně kontrolní a dohledové činnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 5 Tdo 288/2013).

59. Obviněný rozporoval též naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu. K tomu lze uvést, že trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby lze spáchat pouze úmyslně (srovnej Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4125).

60. Nejvyšší soud doplňuje, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. 61. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. 62. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. 63. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky srovnej Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, 341). 64. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

65. V projednávané věci dospěl soud prvního stupně k jednoznačnému závěru, že obviněný spáchal vytýkané jednání v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 66. Obviněný byl osobou, která de facto koordinovala postup spoluobviněných S. E. a E. R. Byl jejich společným nadřízeným, a přestože žádné rozhodnutí osobně nevydal, tak na vydání obou rozhodnutí, která na sebe funkčně navazovala, aktivně participoval, když spoluobviněné se spoléhaly na jeho vědomosti a zkušenosti jako svého nadřízeného, kterému je obtížně nevyhovět. S ohledem na svou odbornost a dlouholeté zkušenosti mu muselo být zřejmé, že svým jednáním, resp. pokyny, které udílel spoluobviněným, se pohybuje za hranou stavebního zákona, když v souladu se zákonnými předpisy nebylo možné za tehdejších podmínek stavbu legalizovat. V jednom z provedených odposlechů – hovoru z 4. 11. 2024 se spoluobviněnou S. E., na který poukázal soud prvního stupně v bodě 86. odůvodnění svého rozsudku obviněný říká, že „když přijde na věc, vždycky musíme všechno dobře odůvodnit. A nějakým způsobem odůvodnit i tento stav umíme. Když to E. vydávala, tak jsem říkal, jestli to B. zkousne nebo nezkousne“. Obdobně se poté vyjadřoval v hovorech se spoluobviněnou E. R., když s ní probíral poskytnutí dvouleté lhůty, aby měl stavebník čas to uvést do územního plánu. Snaha obviněného vyhnout se bourání stavby manželů B. je pak zcela zjevná. Z této citace je tak zřejmé, že věděl, že jím navržený a spoluobviněnými realizovaný postup není v pořádku. Pokud by vše bylo v jeho očích v pořádku nebyl by důvod se domnívat, že to jiný správní úřad „nezkousne“ (srov. body 76., 82. – 83., 85. – 87.). Nelze nezmínit, že obviněný coby osoba vedoucí spoluobviněných byl ve vztahu k nim v nadřízeném postavení, instruoval je, jak postupovat a jaké argumenty použít. V otázce motivu soud prvního stupně (v bodě 96.) i soud odvolací (v bodě 50.) vyloučily, že by se obviněný nebo spoluobviněné dopustili vytýkaného jednání, protože jim byl poskytnut úplatek či přislíbena nějaká výhoda (darovaná vína coby úplatek soudy výslovně vyloučily). Jejich motivaci soud prvního stupně spatřoval v prosté snaze vyhovět stavebníkovi, aby již stojící přístavbu nemusel bourat. Takový závěr lze mít za logický a plně korespondující s výsledky provedeného dokazování. Zda hrálo roli společenské postavení svědka J. B. jak naznačoval odvolací soud v bodě 51. odůvodnění jeho rozhodnutí není pro posouzení věci podle Nejvyššího soudu rozhodné. Pokud obviněný postupuje za účelem legalizace neoprávněně postavených staveb běžně (kdy namítal, že ke všem účastníkům postupuje stejně vstřícně a dané řízení nijak nevybočovalo), aby nemusely být odstraněny i za cenu obcházení či přímo porušování právních předpisů a páchání trestné činnosti, jeho vinu to rozhodně nesnižuje ani nevylučuje správný závěr soudů o tom, že naplnil veškeré znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to včetně naplnění subjektivní stránky trestného činu.

IV.

67. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný Ing. D. S., odmítl.

68. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 9. 2026

Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací