Plný text
3 Tdo 554/2026-455
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. F., t. č. neznámého pobytu, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 2. 2026, č. j. 13 To 322/2025-422, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 92/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 10. 9. 2025, č. j. 2 T 92/2025-394, uznal obviněného M. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
dne 26. 6. 2024 v přesně nezjištěné době okolo 03:00 hodin v Baru XY na adrese XY, poté, co jako obsluha baru P. K. uzamkla vstupní dveře do baru a vrátila se za účelem úklidu do vnitřní části baru, M. F., kterého nechala v baru dopít pití a při úklidu si s ním povídala, se jí nejprve v prostoru u baru zeptal, zda by „nešla šukat“, což slovně odmítla, poté šel k P. K. blíže, chytl ji svou rukou za její levou ruku a tuto si přiložil přes kalhoty do oblasti svého rozkroku a řekl jí „podívej se, jak jsem vzrušený“, P. K. na to ihned ruku stáhla zpět, následně ji chytil svou pravou rukou za její levou ruku a svou levou rukou za její pravou ruku, přimáčkl ji na dveře od WC, a ačkoliv se ho P. K. opakovaně snažila rukama odstrčit, vyhrnul jí sukni, roztrhl silonky, přesně nezjištěným způsobem se dostal přes její kalhotky, ve stoje vsunul svůj penis do její vagíny a prováděl kopulační pohyby, dále P. K. opět chytil za ruce a přesunul ji ke stolu pro hosty, kde v tomto jednání pokračoval až do momentu dosažení ejakulace, poté svého jednání zanechal a z místa odešel, přičemž svým jednáním způsobil P. K. poranění spočívající v hematomu v oblasti pravé paže a hematomu v oblasti levého vnitřního stehna.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 3 (tří) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 5. 2024, č. j. 15 T 2/2024-70, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal mimo jiné obviněný odvolání, jímž napadl výrok o vině a výrok o trestu. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 24. 2. 2026, č. j. 13 To 322/2025-422, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a v návaznosti na něj i proti výše specifikovanému rozsudku Okresního soudu ve Svitavách podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněného vyplynulo, že tato rozhodnutí napadl ve výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, byť formálně uvádí, že usnesení odvolacího soudu napadá v celém rozsahu (viz bod 5. dovolání). Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. nebo § 265o odst. 1 tr. ř. podal obviněný rovněž návrh na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
5. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, zejména pokud jde o výpověď poškozené P. K. (dále též „poškozená“). Její výpověď je podle dovolatele obecná, neurčitá a nejistá ohledně průběhu skutku, přesto ji soudy bez dostatečného odůvodnění považovaly za věrohodnou. V rozhodnutí soudů absentuje logické vysvětlení, proč byla tato preferována před detailní verzí obviněného. Dovolatel proto namítá vadné hodnocení jediného přímého důkazu. V rámci extrémního rozporu dále namítá, že skutková zjištění jsou v rozporu s obsahem jeho výpovědi a výpověďmi dalších svědků (konkrétně uvedl J. M., M. R. a S. T.), které měly být vyhodnoceny ve prospěch dovolatele, neboť potvrzují jeho nenásilnou povahu a schopnost respektovat „ne“ v rámci sexuálních vztahů. V jeho prospěch měly soudy hodnotit také to, že se obviněný sám dostavil na Policii ČR v přesvědčení, že existuje kamerový záznam. 6. Dále obviněný namítá přerušení příčinné souvislosti, neboť mezi pořízením fotografické dokumentace modřin u poškozené a samotným skutkem existuje časový odstup. Stejně tak nebyla soudy zohledněna motivace poškozené, která měla důvodnou obavu z reakce partnera, kterému byla podle dovolatele opakovaně nevěrná. 7. Předmětem dalších námitek obviněného se staly jeho výhrady k osobě znalkyně PhDr. Holešovské, která podle obviněného nebyla ustanovena v souladu s pokynem státního zástupce, který požadoval přibrat znalce z oboru zdravotnictví (psychologie), nicméně byla přibrána znalkyně z oboru školství (psychologie), čímž orgány činné v trestním řízení porušily ustanovení § 174 odst. 2 písm. a) tr. ř., a tedy důkaz je podle dovolatele zatížen zásadní procesní vadou a je tak nepoužitelný. 8. Soudy zamítly jednak znalecké dokazování k vlivu alkoholu na paměť poškozené, což obviněný považuje za zásadní pro hodnocení věrohodnosti její výpovědi, jednak také k jeho případným sklonům k sexuální agresi, což by bylo relevantní pro posouzení pravděpodobnosti spáchání skutku. Podle dovolatele soudy nelogicky neprovedly i další jím navrhované důkazy (konkrétně výslech svědků J. F. a V. P. a přehrání kamerového záznamu z areálu XY ze dne 26. 6. 2024), které by podpořily jeho obhajobu, a tím nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností.
9. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 2. 2026, č. j. 13 To 322/2025-422, i rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 10. 9. 2025, č. j. 2 T 92/2025-394, a současně i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu ve Svitavách k novému projednání a rozhodnutí. Současně dovolatel žádá o odložení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř.
10. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k dovolacím námitkám. 11. K námitce nesprávného hodnocení důkazů a tvrzeného zjevného rozporu státní zástupkyně uvedla, že argumentace obviněného se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, protože zůstává pouze v rovině polemiky s hodnocením důkazů a odmítání výsledků dokazování. Zdůraznila, že obviněný staví svou verzi na selektivně vybraných důkazech a pomíjí další provedené důkazy, které jeho závěrům neodpovídají. Současně poukázala na to, že soud prvního stupně provedl dokazování ve vztahu ke všem potenciálně rozhodným skutečnostem, včetně důkazů svědčících ve prospěch obviněného, tyto hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a své úvahy srozumitelně promítl do odůvodnění. V postupu soudů obou stupňů proto neshledala žádné pochybení. 12. K námitce, že soudy nepřihlédly k obhajobě obviněného, státní zástupkyně zdůraznila, že soudy nemohou vycházet pouze z verze obhajoby, nýbrž musí hodnotit všechny provedené důkazy v jejich celku. Uvedla, že obviněný nereflektuje důkazy, které byly s jeho verzí v rozporu, a právě proto jeho výhrady podle ní nezakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 13. Státní zástupkyně se také zabývala výhradou proti znaleckému posudku zpracovanému PhDr. Ivanou Holešovskou. Připustila, že policejní orgán důsledně nesplnil pokyn státní zástupkyně, aby byl přibrán znalec z jinak označeného oboru, avšak uzavřela, že to samo o sobě nezpůsobuje procesní nepoužitelnost posudku. Podle jejího názoru byla znalkyně odborně způsobilá vyjadřovat se k otázkám schopnosti poškozené podat pravdivou výpověď, neboť není rozhodující formální název oboru, ale odborná způsobilost znalce k posuzované otázce. Odkázala přitom i na závěry odvolacího soudu, podle nichž se posudek týkal psychologického posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené, tedy oblasti spadající do forenzní psychologie, a nikoli diagnostiky duševní poruchy. Zdůraznila také, že znalecký posudek nebyl hodnocen izolovaně, ale v kontextu ostatních důkazů, přičemž samotné hodnocení pravdivosti výpovědi náleží soudu, nikoli znalci, a že soud prvního stupně svůj myšlenkový postup přezkoumatelně a logicky vysvětlil. 14. Ve vztahu k tvrzení, že nebyly provedeny navrhované důkazy, státní zástupkyně uvedla, že v posuzované věci nešlo o opomenuté důkazy v pravém slova smyslu, protože soud se s těmito návrhy vypořádal, zamítl je a důvody zamítnutí uvedl v odůvodnění. 15. Státní zástupkyně uzavřela, že dovolání je zjevně neopodstatněné. Podle jejího názoru námitky obviněného buď pouze opakují obhajobu a nesměřují k dovolacímu důvodu, nebo byly soudy již řádně a logicky vypořádány. 16. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovila souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
18. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.20. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
22. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, z jeho argumentace je však také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové povahy, které směřují proti výroku o vině zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Z obsahu dovolání obviněného pak Nejvyšší soud nezjišťuje, že by tento uplatnil námitky proti výroku o trestu.
24. Nejvyšší soud hned úvodem této části svého rozhodnutí také připomíná, že pokud je dovolání založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Tak tomu je v této trestní věci, neboť obviněný v podaném dovolání opakuje prakticky totožnou argumentaci, kterou uplatňoval již před soudem odvolacím, byť dřívější výhrady částečně přeformuloval do podoby odpovídající jím uplatněnému dovolacímu důvodu.
25. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v neprovedení podstatného důkazu. 26. Jakkoliv tedy lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí, a je to třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
27. S ohledem na výše uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného žádné z variant uvedeného dovolacího důvodu neodpovídají, a to s výhradou dílčí námitky obviněného vztahující se k nezákonnosti znaleckého posudku z oboru školství a kultury, odvětví psychologie (k tomu viz bod 32.) Zcela mimo dovolací důvody tak zůstávají výhrady obviněného založené na tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, respektive, že soudy neprovedly podstatné důkazy. 28. Námitky obviněného předně nelze podřadit pod první variantu uvedeného dovolacího důvodu. V obecné rovině platí, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). 29. O procesně nepoužitelný důkaz se jedná tehdy, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99, nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/2000, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 190/01, nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). 30. Tato obecná východiska je pak nutno konfrontovat s podstatou dovolacích námitek obviněného. Obviněný v rámci uvedeného dovolacího důvodu v jeho první variantě zpochybňuje skutkové závěry, které soudy učinily z provedeného dokazování a ve smyslu druhé varianty reklamovaného dovolacího důvodu namítá nepoužitelnost znaleckého posudku PhDr. Ivany Holešovské.
31. Jelikož obě námitky spolu úzce souvisejí, bude se jimi Nejvyšší soud zabývat společně v následující části odůvodnění. Obviněný primárně napadá věrohodnost a úplnost výpovědi poškozené. Soud prvního stupně založil svá skutková zjištění především na výpovědi poškozené, kterou vyhodnotil jako vnitřně konzistentní, logickou a v podstatných okolnostech stabilní. Tato výpověď byla podporována i dalšími nepřímými důkazy, zejména zjištěnými poraněními, psychickým stavem poškozené po události, absencí zjevného motivu k nepravdivému obvinění a chováním obviněného po činu. Samotná skutečnost, že poškozená oznámila skutek s časovým odstupem, není bez dalšího způsobilá zpochybnit její věrohodnost, neboť u trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti jde o jev běžně vysvětlovaný studem, strachem či psychickým otřesem. Ani fragmentární výpadky paměti ohledně dílčích detailů či projevy nejistoty v nepodstatných okolnostech nelze vykládat v její neprospěch, nýbrž jako obvyklý projev psychické zátěže spojené s traumatickou zkušeností. Projevy nejistoty se navíc týkaly pouze nepodstatných detailů, zatímco v rozhodných skutečnostech, zejména v popisu absence souhlasu se souloží, užití násilí a průběhu útoku, byla její výpověď konzistentní a přesvědčivá.
32. Obecnou věrohodnost a absenci sklonu ke lži potvrdila i znalkyně z odvětví psychologie PhDr. Ivana Holešovská, která komplexním způsobem popsala osobnostní vlastnosti poškozené, následky prožité události u poškozené a motivaci k její výpovědi, která prokazatelně nespočívala v obhajobou tvrzeném strachu z důsledků pro její partnerský vztah. Nelze souhlasit s obviněným, který zpochybňoval odbornost této znalkyně, neboť znalec z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, hodnotí psychologické charakteristiky osoby (např. introverze/extroverze, emoční stabilita, míra úzkosti, impulzivita, sociální přizpůsobení), rozumové a kognitivní schopnosti (úroveň intelektu, paměť, pozornost, schopnost vnímání a reprodukce událostí), věrohodnost psychologických východisek výpovědi, tedy zda jsou zjištěny sklony ke konfabulaci, zkreslování, sugestibilitě, zveličování, bagatelizaci či účelové stylizaci, vliv stresu, traumatu nebo krizové situace na prožívání, chování a paměť, psychické následky určité události na konkrétní osobu, případně motivaci k výpovědi, pokud je psychologicky zkoumatelná. Ze znaleckého posudku ani z výslechu znalkyně neplyne, že by překročila meze své erudice, tedy její odborné závěry jsou použitelné v projednávané trestní věci, byť nebyl dodržen pokyn státní zástupkyně v přípravném řízení k přibrání znalce z jiného oboru, ale stejného odvětví. Nedodržení uvedeného postupu však samo o sobě nezákonnost uvedeného znaleckého posudku znamenat nemůže, z tohoto pohledu je proto nutno v této části uvedenou námitku obviněného posoudit jako neopodstatněnou.
33. Závěrem pak k otázce věrohodnosti poškozené lze uvést, že hodnocení věrohodnosti vyslechnuté osoby je i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti výsostným právem orgánu činného v trestním řízení, který tento důkaz prováděl. Za situace, kdy se soud prvního stupně věrohodností poškozené pečlivě zabýval, a to nejen izolovaně (podle znaleckého posudku), ale i v kontextu ostatních ve věci provedených důkazů, proto lze konstatovat, že skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil věrohodnost poškozené způsobem, který neodpovídá představám obviněného, přičemž však dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své, nikoliv svévolné, úvahy, jimiž byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže zpravidla založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 34. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že skutková zjištění soudů nejsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a to i s ohledem na to, že soudy v této věci provedly dokazování v potřebném rozsahu tak, aby zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, když současně provedené důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, z nichž je patrné hodnocení provedených důkazů, kdy skutková zjištění z nich logicky vyplývají, nelze tvrzený rozpor potvrdit. Zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soudy podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas obviněného se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem. Této jeho polemice nelze přiznat žádné opodstatnění. Vina dovolatele byla prokázána zejména věrohodnou výpovědí poškozené, jejího přítele D. P., znaleckým posudkem, fotografickou dokumentací zranění poškozené i elektronickou komunikací mezi partnerem poškozené a obviněným i mezi tehdejší přítelkyní obviněného S. T. a obviněným. Výpovědi svědkyní M. R. a S. T. naopak nebyly shledány věrohodnými, neboť je lze hodnotit jako účelové, motivované snahou dovolateli pomoci k exkulpaci.
35. Na správnosti a úplnosti skutkových zjištění, ke kterým soudy v této trestní věci došly, a které se staly podkladem pro právní posouzení zjišťovaného jednání obviněného, pak nemůže ničeho změnit ani dobrovolné dostavení se obviněného na Policii ČR. Tato skutečnost sama o sobě nezpochybňuje správnost skutkových závěrů soudů, neboť jde toliko o dílčí prvek jeho obhajoby založené na selektivním hodnocení důkazů, zatímco soudy vycházely ze všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech a tuto obhajobu shledaly vyvrácenou. 36. Pokud jde o časový odstup mezi skutkem a pořízením fotodokumentace modřin u poškozené, sám o sobě nezakládá přerušení příčinné souvislosti, neboť fotodokumentace nebyla hodnocena izolovaně jako jediný usvědčující důkaz, ale v souhrnu s věrohodnou výpovědí poškozené, jejím psychickým stavem po události, znaleckým posudkem a dalšími důkazy, přičemž obhajobou tvrzená možnost jiného vzniku zranění zůstala pouze hypotetickou úvahou bez opory v provedeném dokazování.
37. Dále lze z obsahu dovolání dovodit, že obviněný brojí proti učiněným skutkovým zjištěním i s odkazem na třetí alternativu uvedeného dovolacího důvodu, tedy, že ve věci nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy.
38. Nejvyšší soud připomíná, že o neprovedení podstatného důkazu ve smyslu třetí varianty ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná zejména v případě, kdy soudy opomněly provést důkazní prostředek navržený některou ze stran trestního řízení, přičemž neprovedení takového důkazního prostředku nebylo odůvodněno. I v případě této alternativy se vada musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, tedy takovým, jež mají bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
39. Nejvyšší soud upozorňuje, že nelze ztotožňovat procesní postup spočívající v odmítnutí provedení důkazu, který považuje soud za nadbytečný, se situací, kdy nejsou nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V této trestní věci soud prvního stupně odmítl provést důkazy navrhované obhajobou (viz bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), protože je, stejně jako soud odvolací (viz body 29., 30. a 32. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), shledal nadbytečnými. Nadbytečnost je argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže soudy v této věci vyložily důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověly a jejich argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížily svá rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupovaly v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).
40. Platí to o to více, pokud těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a pokud jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Není možné vyhovět obhajobě, aby odvolací soud prováděl doplnění dokazování, když po řádně provedeném dokazování soudem prvního stupně, se takový postup jevil nedůvodným a nadbytečným. Jiná situace by byla, kdyby odvolací soud nedůvodně zamítl nový důkazní návrh obhajoby podložený racionálními argumenty. Pak lze hovořit o tzv. opomenutém důkazu, což ovšem není záležitostí projednávané věci. 41. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že soud prvního stupně nepochybil, pokud důkazní návrhy obhajoby na výslech J. F., V. P., T. P., T. T. a S. T. a na obstarání kamerového záznamu z místa u sokolovny zamítl jako nadbytečné s odůvodněním, že tyto důkazy nesměřovaly k objasnění samotného skutku, nýbrž pouze k některým okolnostem vztahujícím se k osobě poškozené a k následným okolnostem po spáchaném činu. Odvolacímu soudu současně nelze vytknout, pokud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neprovedení obhajobou navržených důkazů. K návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a sexuologie pak uzavřel, že jde o důkaz nadbytečný, poněvadž otázka, zda jednání obviněného naplnilo znaky trestného činu, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší výlučně soudu, nikoli znalci (viz bod 29. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obdobně dovodil nedůvodnost návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru klinické toxikologie, neboť pro něj absentoval konkrétní skutkový podklad a takový posudek by se opíral toliko o hypotetické úvahy (viz bod 30. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud neshledal účelnost provádět výslechy dalších osob, neboť tyto by se vyjadřovaly pouze k následným skutečnostem, nikoli k samotnému skutku (bod 32. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
42. Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožňuje s postupem soudů nižších stupňů a námitku obviněného stran jím navrhovaných důkazů neshledal opodstatněnou, neboť nešlo o opomenuté důkazy, nýbrž o důkazní návrhy, o nichž bylo rozhodnuto a jejichž neprovedení bylo řádně, logicky a přezkoumatelně odůvodněno jejich nadbytečností a absencí významu pro objasnění skutkového stavu.
43. Pokud obviněný ve svém dovolání požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí (o němž musí být formálně rozhodnuto) může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se však v daném případě nestalo. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14), zejména pokud bylo dovolání obviněného odmítnuto.
V. Způsob rozhodnutí
44. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy proto, že jde o dovolání dílem mimo dovolací důvody a dílem zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 7. 2026
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu