Plný text
3 Tdo 565/2026-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. G. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 11 To 16/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 105/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. G. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 3 T 105/2025, byl M. G. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že spolu se spoluobviněným M. Š., v přesně nezjištěné době okolo 20. 11. 2023 ve večerních hodinách, obž. M. Š. požádal o pomoc obž. M. G., zda by s ním zašel k poškozenému M. S. pro své kolo, které bylo poškozenému M. S. předáno přítelkyní obžalovaného Š. jako úhrada dluhu ve výši 2.000 Kč, a to na adresu XY, po zaťukání na vstupní dveře bytu poškozený M. S. dveře otevřel a ihned ho obž. M. G. udeřil pěstí do obličeje, následně obž. M. G. poškozeného zatlačil do bytu, do něhož obžalovaný M. G. vstoupil společně s třemi dalšími neztotožněnými osobami, přičemž obž. M. Š. v tento moment ještě čekal na chodbě před bytem, do něhož vstoupil zhruba po 15 minutách od začátku incidentu, obžalovaný M. G. po poškozeném po vstupu do bytu požadoval vydání jízdního kola, přičemž za opaskem měl předmět vypadající jako střelná zbraň, se kterým poté před poškozeným také manipuloval, následně obž. M. G. vzal poškozenému z peněženky finanční hotovost ve výši 5.000 Kč a na stole umístěný igelitový sáček s obsahem 1 g pervitinu, obž. M. Š. poškozenému vzal bezdrátová sluchátka, oranžové barvy, v hodnotě nejméně 1.200 Kč, přičemž poškozený se ze strachu o sebe, o svou přítelkyni a o svého dvouletého syna, kteří byli v bytě přítomni, jednání obžalovaných nebránil a požadované jízdní kolo vydal, kdy tímto jednáním byla poškozenému způsobena škoda odcizením ve výši 6.200 Kč. 2. Za shora uvedený zločin a přečin a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 4 T 14/2024, byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 4 T 14/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněnému M. Š. uložena povinnost společně a nerozdílně poškozenému M. S. částku ve výši 6.200 Kč s tím, že ohledně zbytku nároku byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. Š.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 3 T 105/2025, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, a to v neprospěch obviněného i spoluobviněného M. Š. proti výrokům o uložených trestech.
7. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 11 To 16/2026, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu u obou obviněných, a současně podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a nezměněném výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného za nyní projednávané trestné činy, a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 4 T 14/2024, odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
8. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. 4 T 14/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
9. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
10. Dále bylo nově rozhodnuto o trestu spoluobviněného M. Š.
II.
11. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 11 To 16/2026, podal obviněný dovolání (č. l. 112–114 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Obviněný brojí proti závěru soudů, které mu odmítly uložit ochranné protitoxikomanické léčení v ústavní formě namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody, přestože o léčení v průběhu řízení opakovaně a výslovně žádal a vysvětloval, že výkon trestu odnětí svobody nepovažuje za prostředek k řešení své dlouhodobé závislosti na pervitinu, neboť ve věznicích je k drogám přístup. Zdůraznil, že měl a nadále má skutečný zájem podrobit se dlouhodobé ústavní léčbě. Jeho postoj navíc podporoval i soudní znalec, který ochranné léčení ústavního typu doporučil. Soud prvního stupně však návrh odmítl s odůvodněním, že ochranné léčení nemá reálnou naději na úspěch a že by bylo dříve či později ukončeno. Odvolací soud tento závěr převzal a poukázal zejména na opakované předchozí pobyty dovolatele v psychiatrických zařízeních, jeho lehkou mentální retardaci a těžkou smíšenou poruchu osobnosti, které nejsou léčebně ovlivnitelné. Zdůraznil i dosavadní neúspěšné pokusy o léčbu závislosti. Podle dovolatele však soudy nesprávně zaměnily otázku léčitelnosti jeho osobnostních charakteristik s možností léčby samotné drogové závislosti, která představuje hlavní příčinu jeho opakované trestné činnosti. 13. Obviněný namítal, že odvolací soud zredukoval jeho projevený zájem o léčbu na pouhý kalkul s cílem vyhnout se trestní represi, a v důsledku toho mu uložil přísnější trest, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Takový závěr podle něj neodpovídá obsahu jeho výpovědi ani závěrům znaleckého posudku. Zdůraznil, že ústavní ochranné léčení nepředstavuje pro pachatele výhodu ani benefit, ale naopak závažný zásah do osobní svobody a intenzivní omezení základních práv. Skutečnost, že byl připraven podrobit se nejpřísnější formě léčby, proto podle něj svědčí o autentické snaze řešit svůj stav, nikoliv o snaze uniknout trestní odpovědnosti. Odvolací soud tak rezignoval na individuální posouzení jeho osoby, svévolně dezinterpretoval jeho motivaci a bez přesvědčivých důvodů dospěl k závěru, že jeho postoj je ryze účelový. Tím vznikl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, zejména jeho výpovědí a znaleckým posudkem, a skutkovými závěry soudů. Na podporu své argumentace odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3654/10, v němž byla kritizována praxe obecných soudů spočívající v apriorním zpochybňování věrohodnosti osoby, která v průběhu řízení projeví zájem podrobit se léčbě. Podle dovolatele se odvolací soud dopustil obdobného pochybení, když bez konkrétních důkazů vyhodnotil jeho zájem o ústavní léčbu jako nevěrohodný a účelový. Takový postup měl vést k porušení jeho práva na spravedlivý proces a k uložení přísnějšího trestu na základě závěrů, které nemají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. 14. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 3 T 105/2025, a rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 11 To 16/2026, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
15. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 26. 6. 2026, sp. zn. 1 NZO 464/2026.
16. Státní zástupce úvodem zopakoval dosavadní průběh řízení a popsal obecná východiska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Následně uvedl, že uplatněné námitky nenaplňují označený dovolací důvod. Připomněl, že v dovolacím řízení lze výrok o trestu přezkoumávat pouze ve výjimečných případech, zejména byl-li uložen nepřípustný druh trestu nebo trest mimo zákonnou sazbu, k čemuž slouží dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Pokud obviněný brojil proti tomu, že mu byl namísto ochranného léčení uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, pak se dostal zcela mimo limity dovolacího přezkumu, protože ochranná opatření (včetně ochranného léčení) nejsou zahrnuta mezi taxativní výčet druhů trestů podle § 52 odst. 1 tr. zákoníku, k nimž se bezprostředně váže dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nadto státní zástupce uvedl, že tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně a aprobovaný soudem odvolacím, byl v daném případě trestem nejen zákonným, ale také zcela přiměřeným ve vztahu ke spáchané trestné činnosti i osobě pachatele, jenž byl již před vydáním dovolání opakovaně trestán nepodmíněnými tresty odnětí svobody a trestné činnosti se dopouštěl v podstatě kontinuálně vždy, když se po svém propuštění z věznice pohyboval na svobodě. Státní zástupce rovněž odmítl argumentaci nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3654/10, neboť ten se týká vztahu mezi ambulantní a ústavní formou ochranného léčení, nikoli subsidiarity trestu odnětí svobody vůči ochrannému léčení. 17. Státní zástupce proto označil dovolací námitky za stojící mimo zákonný katalog dovolacích důvodů, tedy i mimo dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jelikož obviněný uplatnil pouze tento dovolací důvod a jeho námitky nelze subsumovat ani pod některý z dalších dovolacích důvodů zakotvených českým trestním řádem, navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
19. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 11 To 16/2026, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud odvolací z podnětu podaných odvolání zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o trestu, o nichž poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, kterýžto byl soudem odvolacím k odvolání státního zástupce zpřísněn, namísto toho, aby mu bylo v souladu s jeho žádostí uloženo ochranné léčení protitoxikomanické ve formě ústavní. 21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. 22. Je možno uvést, že teoreticky (jiné) hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku (polehčující a přitěžující okolnosti, obecné zásady pro ukládání trestu), a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl obviněným uplatněn, a s ohledem na jím přednesenou argumentaci je zjevné, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu ani nedošlo. 23. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takový druh námitek obviněný nevznáší.
24. Pokud jde o ochranné opatření, v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je možno namítat pouze to, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Tedy v podstatě opačná situace, než kterou obviněný namítá.
25. Námitky obviněného, v rámci nichž namítá přílišnou přísnost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 3 let a neuložení ochranného léčení v ústavní formě, tedy stojí zcela mimo dovolací důvody, jak jsou vymezeny ustanovením § 265b tr. ř. 26. Je třeba zdůraznit, že ačkoli dovolatel formálně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obsah jeho námitek směřuje výlučně proti způsobu hodnocení důkazů (jeho výpověď, znalecký posudek vypracovaný na jeho osobu), skutkovým závěrům soudů (snaha obviněného vyhnout se trestní represi, předpoklad neúspěšné léčby) a jejich úvahám o vhodnosti uloženého trestu a neuložení ochranného léčení. Lze odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně stran uloženého trestu odnětí svobody (bod 21. odůvodnění rozsudku) a zejména pak na tu část odůvodnění, která se týká neuložení ochranného opatření (bod 22. odůvodnění rozsudku). Soud prvního stupně postupoval podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podle něhož soud ochranné léčení neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout. Poukázal na to, že obviněný návykové látky zneužívá velmi dlouhou dobu a v minulosti byl opakovaně hospitalizován v psychiatrických nemocnicích, přičemž ani četné lékařské intervence nevedly ke zvládnutí problému se zneužíváním návykových látek. Terapeutická spolupráce by přitom byla velmi těžká či až prakticky nemožná, a to pro chybějící motivaci na straně obviněného, který ve skutečnosti neprojevuje žádnou reálnou snahu svou situaci řešit, a také s přihlédnutím k jeho osobnosti, která je zatížená lehkou mentální retardací a těžkou smíšenou poruchou, kteréžto nejsou léčitelné. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že v případě obviněného je vzhledem ke všem okolnostem naděje na úspěšnou léčbu minimální a jednalo by se jen o plýtvání omezenými lékařskými kapacitami, které by se měly věnovat především těm, kteří se léčit chtějí. Odůvodnění soudu prvního stupně je zcela dostačující. Odvolací soud se k otázce uloženého trestu vyjádřil v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku, kdy uvedl, že soud prvního stupně stran obviněného „přecenil hledisko ustanovení § 39 odst. 4 trestního zákoníku, když mu podle přísnějšího ze sbíhajících se trestných činů (ust. § 173 odst. 1 trestního zákoníku), kde je ohrožen trestem v rozmezí od dvou do deseti let, uložil trest navýšený pouze o 15 měsíců a uložil trest na samé spodní hranici zákonné sazby, který je právě třeba považovat za nepřiměřeně mírný.“ K odvolání státního zástupce tak původně uložený trest odnětí svobody ve výměře 2 let zvýšil na 3 léta. Zdůraznil přitom, že obviněný byl trestán za jeden zvlášť závažný zločin a dva přečiny, trestnou činnost páchá v podstatě kontinuálně, přičemž projednávaný skutek spáchal bezprostředně po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Nesvědčí mu přitom žádná polehčující okolnost. Pokud jde o námitku neuložení ochranného léčení, k té se odvolací soud vyjádřil v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku, kde se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že přestože obviněný deklaroval snahu se léčit, ve skutečnosti neprojevil řádnou konkrétní snahu svou situaci řešit, např. tím, že by navázal spolupráci s některou z organizací, která by mu v této jeho snaze byla nápomocná. Snahu obviněného o uložení ochranného léčení vyhodnotil jako snahu vyhnout se trestní represi. Tento jeho závěr představuje hodnotící úvahu vycházející z provedeného dokazování a z celkového posouzení osoby obviněného, jeho dosavadního života, předchozích léčebných zkušeností i jeho postojů projevených v řízení. Námitka, že soudy nesprávně vyhodnotily upřímnost dovolatelova zájmu o léčbu, představuje polemiku s hodnocením důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., nikoli výhradu proti hmotněprávnímu posouzení věci. 27. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatel svými námitkami ve skutečnosti pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů, kdy předkládá vlastní interpretaci své výpovědi, znaleckého posudku, své motivace i vlastní verzi skutkových závěrů. Takové výhrady jsou však výhrady procesního charakteru a nejsou tedy způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný navíc brojí proti skutečnosti, že mu nebylo uloženo ochranné protitoxikomanické ochranné léčení. Ochranné léčení však není druhem trestu ve smyslu § 52 tr. zákoníku, nýbrž ochranným opatřením. Námitky směřující proti neuložení ochranného opatření nelze podřadit pod dovolací důvody vztahující se k vadám výroku o trestu, jak se ostatně podává z předchozího výkladu. 28. Současně nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že by mu v důsledku jeho snahy o uložení ochranného léčení byl soudem odvolacím uložen přísnější trest. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by deklarovaný zájem obviněného o ochranné léčení byl okolností, která vedla ke zpřísnění trestu uloženého soudem prvního stupně, jak ostatně vyplývá z předcházejícího bodu tohoto usnesení. Odvolací soud pouze vysvětlil, proč nepovažoval podmínky pro uložení ochranného léčení za splněné. Námitka dovolatele, že byl za projevenou snahu léčit se fakticky „potrestán“ uložením přísnější sankce, proto nemá oporu v obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
29. Stejně tak není přiléhavý odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3654/10. Citované rozhodnutí řešilo odlišnou právní i skutkovou situaci a zabývalo se především podmínkami ukládání ústavní formy ochranného léčení ve vztahu k ambulantní formě. Nelze z něj dovozovat obecný závěr, že soud je povinen uložit ochranné léčení vždy, projeví-li obviněný zájem se léčit, ani že pochybnosti o perspektivě takového opatření představují porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud uvádí, že skutečnost, že soudy v projednávané věci přisoudily dlouhodobé osobní a psychiatrické anamnéze obviněného, opakovaným předchozím léčebným intervencím a dosavadním zkušenostem obviněného s léčbou závislosti vyšší význam než aktuálně deklarovanému zájmu dovolatele o léčbu, nepředstavuje ze strany soudů jakoukoli svévoli. Nadto prohlášení obviněného nebyla podložena konkrétními kroky svědčícími o skutečné snaze řešit svůj stav. Obviněný nevyvinul žádnou aktivitu směřující k navázání spolupráce s odbornými či sociálními organizacemi, které se zabývají léčbou závislostí a resocializací závislých osob. 30. Nad rámec uvedeného je namístě třeba doplnit, že v případě zákonného trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jak je tomu v projednávané věci, by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016; přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). 31. Předně je třeba uvést, že uložený trest odnětí svobody ve výměře 3 let byl uložen v mezích zákonné trestní sazby (která je u trestného činu podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v rozmezí od 2 do 10 let) a jde o druh trestu, který zákon připouští (viz bod 26. výše tohoto usnesení). Nejvyšší soud neshledal, že by se obecné soudy uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce 3 let za jeden zločin a dva přečiny a při absenci polehčujících okolností zpronevěřily požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti při ukládání trestních sankcí. Trest na samé spodní hranici trestní sazby nelze v žádném případě hodnotit jako nepřiměřeně přísný, zjevně nespravedlivý ani nepřiměřený a zasahující do ústavně zaručených práv dovolatele.
IV.
32. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody, kdy obhájkyně jménem obviněného neuplatnila ani jednu námitku, která by odpovídala některému z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. G. odmítl.
33. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2026
JUDr. Petr Šabata předseda senátu