Plný text
3 Tdo 577/2026-546
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2026, č. j. 13 To 269/2025-472, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 90/2024, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2026, č. j. 13 To 269/2025-472, zrušuje v části, v níž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 24. 10. 2025, č. j. 6 T 90/2024-440, a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný V. Č. při nezměněném výroku o vině zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku nově odsouzen za tento zločin a za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 4. 2023, č. j. 1 T 40/2023-58, podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 2 roky se zařazením do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z citovaného trestního příkazu, jakož i všech dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný V. Č. nebere do vazby.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále také jen „okresní soud“) ze dne 24. 10. 2025, č. j. 6 T 90/2024-440, byl obviněný V. Č. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době od počátku roku 2020 do listopadu 2021 v XY, ul. XY čp. XY, v prostorách společně obývaného bytu nejméně v jednom případě pohlavně zneužil nezletilou AAAAA (pseudonym) tím způsobem, že s ní vykonal pohlavní styk, ač věděl, že nezletilá dosud nedovršila 15 let věku.“ Za to a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 4. 2023, č. j. 1 T 40/2023-58, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2023, byl obviněný podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 2 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku okresní soud zároveň zrušil výrok o trestu z výše citovaného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na daný výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku 50 000 Kč.
2. K následnému odvolání obviněného Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 20. 1. 2026, č. j. 13 To 269/2025-472, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o trestu a o náhradě nemajetkové újmy a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil za stíhaný zločin pohlavního zneužití a za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 4. 2023, č. j. 1 T 40/2023-58, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2023, podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody na 2 roky, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu ze zmíněného trestního příkazu Okresního soudu v Blansku, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozená AAAAA byla s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný V. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které podepřel odkazy na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.
4. V jeho odůvodnění úvodem připomněl, že odvolací soud meritorně rozhodoval již podruhé, když první rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil mu k dalšímu řízení, které spočívalo zejména v zajištění odborných expertíz a ve výsleších poškozené a jejího bratra v hlavním líčení. Expertízy příslušných policejních složek přitom potvrdily, že žádné video dokumentující jeho údajnou soulož s nezletilou nenatočil a nesdílel na sociálních sítích. Obrazový záznam nebyl pořízen v noci a nebyl na něm zachycen on, nýbrž jiný muž, jakkoli se svědek BBBBB (pseudonym; bratr poškozené) stále pokoušel soudu tvrdit, že obviněného na nahrávce poznává podle nafouklého břicha s chlupy. Svědek však evidentně vycházel ze znalosti videa a právě jeho obsah vydával za událost, kterou měl v minulosti prožít a vnímat svými smysly. Jiný důkaz, který by dovolatele usvědčoval z trestné činnosti, proveden nebyl. Výpověď poškozené AAAAA soud prvního stupně na jedné straně zcela správně označil za velmi problematickou s tím, že úmyslně lže a snaží se tím chránit muže, s nímž na nahrávce skutečně souložila, na straně druhé však na jejím základě (spolu s výpovědí svědka BBBBB) měl podle svých slov dospět k jednoznačnému závěru o vině dovolatele. S tímto hodnocením důkazů se pak ztotožnil i soud odvolací, který uvedl, že není důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědí obou sourozenců. Podle názoru dovolatele se nicméně nepodařilo odstranit významné rozpory mezi jejich tvrzeními ani mezi jednotlivými důkazy obecně. Ty se naopak ještě prohloubily. Přestože se důkazní situace oproti stavu při vyhlášení v pořadí prvního odsuzujícího rozsudku okresního soudu, který byl následně zrušen, změnila výhradně v jeho prospěch, tak byl znovu odsouzen a paradoxně mu byl uložen ještě přísnější trest. Nižší soudy přitom přesvědčivě nevysvětlily, proč svědku BBBBB tolik věří, přestože ten částečně lhal ve snaze dovolateli přitížit a k tomu navíc připustil, že jeho hlas na nahrávce nepoznává a náramek na ruce souložícího muže není ten, který mu kdysi věnoval. Nikdo nevzal v úvahu, že poškozená a svědek budou jako sourozenci stát při sobě a vzájemně se ochraňovat a že jde z důkazního hlediska o typickou situaci „slovo proti slovu“. Opomenuto zůstalo i vyjádření svědkyně J. L., podle nějž oběma sourozencům zpočátku návštěvy dovolatele v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nevadily a potud se jejich postoj záhadně změnil ze dne na den. Dovolatel v uvedené souvislosti poznamenal, že kdyby měli být zasaženi tím, co je mu kladeno za vinu, tak by jim jeho návštěvy musely vadit od samého začátku. Poukázal také na výpověď svědkyně N. M. – další pedagogické pracovnice dětského domova, která popsala, jak se poškozená snažila zalíbit chlapcům a chovala se k nim vyzývavě. Konečně i z inkriminovaného videa je patrné, že se pohlavnímu styku s dosud neustanoveným mužem oddávala zcela dobrovolně. V té době ostatně měla přítele, u kterého přespávala. Dovolatel je přesvědčen, že při těchto zjištěních měl být s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo zproštěn obžaloby. Opačný verdikt, zejména odvolacího soudu, pokládá vzhledem k předcházejícímu průběhu řízení za absurdní.
5. Ve vztahu k výroku o trestu pak znovu připomněl, že ačkoli byl i po doplnění dokazování v hlavním líčení podle pokynů obsažených v kasačním usnesení krajského soudu uznán vinným opět pouze zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku (tak jako v prvním odsuzujícím rozsudku), byl mu nakonec uložen citelnější trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem ve věznici. Oba soudy přitom po jeho výtce přehlédly, že odvolání státní zástupkyně do původního rozsudku nesměřovalo do výroku o trestu, ale domáhala se jím pouze přehodnocení otázky jeho viny trestnými činy spočívajícími v údajném pořízení a šíření pornografického materiálu. V tomto ohledu nicméně z její iniciativy k žádnému posunu v neprospěch dovolatele nedošlo. Změna postoje soudu prvního stupně, a sice že z hlediska účelu trestu již na něho nelze působit výchovnou sankcí, zde tedy neměla oporu v provedeném dokazování, nehledě k tomu, že k postihu došlo po více než šesti letech od spáchání žalovaného skutku. Tuto námitku, kterou obviněný v odvolání spojil i s poukazem na blížící se zánik trestnosti přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, krajský soud, jenž rozhodoval už po účinnosti příslušné novely trestního zákoníku, vypořádal věcně nesprávně s poukazem na obecná pravidla pro ukládání souhrnného trestu.
6. Dovolatel zastává názor, že pokud bylo s účinností od 1. 1. 2026 „prosté“ zanedbání povinné výživy dekriminalizováno, pak měl krajský soud tuto změnu právní úpravy zohlednit v jeho prospěch a vyjít z toho, že mezi oběma trestnými činy vztah souhrnnosti založen není. Poukázal přitom na § 419 tr. zákoníku, z nějž dovozuje, že pokud se ustanovení o souhrnném trestu neužije v případech, kdy pachatel odsouzený za trestný čin, který již trestným činem není, uložený trest dosud nevykonal vůbec, anebo jej vykonal jen zčásti (a tento trest ani jeho případný zbytek tak již vykonávat nebude), pak by on neměl být stavěn do horší pozice jen proto, že přesně ke dni zániku trestnosti zanedbání povinné výživy trest odnětí svobody uložený za tento delikt vykonal celý. Nadále je přesvědčen, že souhrnný trest k předmětnému odsouzení mu v odvolacím řízení uložen být neměl, a pokud k tomu došlo, pak jde jednak o nesprávné právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zároveň o vadu spočívající v uložení nepřípustného trestu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
7. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2026, č. j. 13 To 269/2025-472, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
8. K dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který se nejprve zaměřil na výtky obviněného směřující do výroku o vině. K nim konstatoval, že z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou důvodné, neboť namítaný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry nižších soudů ve věci dán není. Rekonstruovaný skutkový stav má naopak dostatečnou oporu v obsahu hodnocených důkazů, a to konkrétně nejen ve výpovědi poškozené AAAAA, ale i ve svědecké výpovědi jejího bratra BBBBB a v objektivních expertních závěrech znalkyně PhDr. Ivany Holešovské. Z odůvodnění rozsudků, splňujících kritéria uvedená v § 125 odst. 1 tr. ř., je zřejmé, že oba soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., důsledně se vypořádaly s otázkou pachatelství obviněného a dostatečně podrobně vysvětlily, proč o jeho vině pohlavním zneužitím nezletilé dívky neměly žádné důvodné pochybnosti. 9. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak podle mínění státního zástupce není zatíženo ani žádnými vadami výroku o trestu, které by zakládaly některý z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Krajský soud obviněnému uložil souhrnný trest při splnění všech podmínek zakotvených v § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a tedy zcela správně. Jeho postup zároveň nekolidoval se zásadou zákazu reformace in peius, přičemž obviněný ani nepopisuje konkrétní okolnosti, které by porušení předmětného principu reálně indikovaly.
10. Své vyjádření tudíž státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Dovolací senát nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje veškeré obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho formální přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest.
12. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí důsledně zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele (viz ustanovení § 265i odst. 3 věty první tr. ř.).
13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. 14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zaměřen na vady rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu k výroku o trestu lze podle ustálené judikatury jeho prostřednictvím relevantně namítat porušení hmotného práva spočívající v nesprávném právním závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest podle § 43 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. konečně postihuje situace, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nepřípustným druhem trestu se zde rozumí případy, kdy byl obviněnému uložen druh trestu sice uvedený ve výčtu § 52 odst. 1 tr. zákoníku, avšak bez splnění zákonných podmínek pro jeho uložení, anebo případy kumulace dvou nebo více druhů trestů, které vedle sebe ze zákona uložit nelze. Druhá varianta dovolacího důvodu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů (trestních opatření), které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem. Mimo ni je přitom trest uložen jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby (například u trestu odnětí svobody bez splnění podmínek podle § 59 tr. zákoníku nebo § 108 tr. zákoníku), tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití § 40 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 tr. zákoníku.
IV. Důvodnost dovolání
16. Optikou obsahového zaměření deklarovaných dovolacích důvodů posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněného V. Č. a dospěl k následujícím závěrům.
17. K výhradám obhajoby vůči posouzení otázky viny dovolací senát konstatuje, že je pod žádný z katalogu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze. Právní relevanci postrádají i z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť předložený mimořádný opravný prostředek neobsahuje jedinou konkrétní výtku, kterou by obviněný kvalifikovaně spojil s některou ze tří alternativ zvoleného důvodu dovolání. Výslovně totiž netvrdí (a s úspěchem by ani nemohl tvrdit), že nižší soudy ignorovaly některý z jeho návrhů na doplnění dokazování a v tomto smyslu opomněly podstatný důkaz, stejně tak nereklamuje, že rozhodná skutková zjištění vycházejí z procesně nepoužitelných důkazů, a explicitně nenamítá ani vadu tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Obviněný neuvedl jediný příklad, na němž by demonstroval, že soudy nějaký důkaz, mající současně zásadní význam pro podstatné skutkové závěry určující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, hodnotily vyloženě deformativním způsobem, nebo ho dokonce interpretovaly přímo proti jeho skutečnému vyznění. Namísto toho se uchýlil k prostému odmítnutí jejich hodnotících úvah a pokouší se prosadit vlastní náhled na to, jakým směrem se měly ubírat a v jaký verdikt měly vyústit.
18. K tomu je ovšem nutno podotknout, že existenci tzv. „extrémního nesouladu“ nelze relevantně namítat jen z toho důvodu, že soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, když nižším soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jeho obhajobu, v jejímž rámci nabízel „věrohodnější“ alternativní scénáře, podle nichž si AAAAA spolu se svým bratrem BBBBB celou historku o jeho milostných hrátkách s nezletilou buď záměrně vymysleli s cílem ho zdiskreditovat, anebo si svědek údajnou událost z doby, kdy ještě všichni společně obývali byt v XY, zpětně vyprojektoval v hlavě až pod dojmem toho, co viděl na obdrženém (přeposlaném) videu, na kterém ovšem s jeho sestrou souložil jiný, dosud neztotožněný muž. Na tomto půdorysu a s pomocí selektivního výběru a zdůrazňování významu „jemu se hodících“ důkazů se pak snaží přesvědčit dovolací soud, že jeho odsouzení v nynější trestní věci je popřením významné procesní zásady in dubio pro reo. 19. V té souvislosti je mu ovšem třeba připomenout, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení nezastává roli jakési třetí instance plného skutkového přezkumu, resp. není „dalším odvolacím soudem“, což se projevuje mimo jiné i v tom, že na rozdíl od odvolání není možné podat dovolání z jakéhokoli důvodu, ale právě jen z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř. Uváží-li se jejich povaha, pak je zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě skutečně jen těch nejzávažnějších, zákonem vyjmenovaných vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby z jeho podnětu byla znovu detailně zkoumána, resp. všemožně zpochybňována, skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně. Smyslem dovolacího řízení rozhodně není, aby v něm Nejvyšší soud sám znovu podrobně rozebíral a reprodukoval jednotlivé důkazy, hodnotil je a porovnával je s obhajobou obviněného, vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry a těmi pak nahrazoval ty, které se staly podkladem pro výrok o vině a k nimž nižší soudy dospěly postupem respektujícím pravidla obsažená v § 2 odst. 6 tr. ř. Jinými slovy, obyčejné přesvědčení obviněného o porušení zásady „v pochybnostech ve prospěch“ bez dalšího žádný dovolací důvod nezakládá. Z povahy věci jej ani založit nemůže, neboť také výběr mezi různými variantami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti, k nimž ovšem Nejvyšší soud v zásadě nemá přístup, pokud by sám celé dokazování nezopakoval. K tomu ale z povahy svého postavení a role v trestním řízení povolán není.
20. Nad rámec uvedeného je skutkovým námitkám dovolatele nutné oponovat i z věcného hlediska. Nejvyšší soud nepovažuje způsob, jakým okresní a krajský soud hodnotily provedené důkazy, včetně posouzení věrohodnosti usvědčující výpovědi svědka BBBBB, za produkt tendenčního, nelogického a nekritického myšlení či dokonce za projev nepřípustné svévole. Okresní soud ve svém v pořadí druhém odsuzujícím rozsudku naopak dostatečně podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč o vině dovolatele neměl žádné principiální pochybnosti, a pokud krajský soud aproboval jeho finální skutkové závěry jako správné, neznamená to, že fakticky rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, jak je mu nepřípadně vytýkáno. Nejvyšší soud nemá potřebu ke skutkovým závěrům nižších soudů cokoli doplňovat a vzhledem ke kvalitě jejich odůvodnění v obou rozhodnutích na ně může v plném rozsahu odkázat. 21. Jako právně relevantní z hlediska § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zároveň i materiálně opodstatněné posoudil dovolací senát pouze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu. K uplatněné argumentaci lze mít toliko drobnou výhradu „technického“ rázu, když obhajoba ve svém mimořádném opravném prostředku explicitně odkazovala na ustanovení § 419 tr. zákoníku, které však v nyní posuzovaném případě použitelné není. Dané ustanovení se totiž vázalo pouze k nabytí účinnosti „nového“ trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., který od 1. 1. 2010 nahradil dřívější trestní zákon č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“), a význam tak mělo jen tam, kde určité protiprávní jednání do té doby postižitelné v trestněprávní rovině přestalo být trestným činem k výše uvedenému datu [např. řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., jestliže je zároveň nebylo možné považovat za výkon činnosti, pro kterou bylo pachateli odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Podstatné každopádně je, že takřka identickou úpravu, pouze s uvedením data 31. 12. 2025 namísto 1. 1. 2010, obsahuje i samotný zákon č. 270/2025 Sb., kterým bylo (mezi jinými) tzv. „dekriminalizováno“ i jednání spočívající v zanedbání povinné výživy bez těžšího následku v podobě vydání poškozené osoby nebezpečí nouze, dříve postihované podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025). 22. Ustanovení části první, čl. II, bodu 1. přechodných ustanovení zákona č. 270/2025 Sb. (dále také jen „novela“) zní: „Trest uložený do 31. prosince 2025 za čin, který ode dne 1. ledna 2026 není trestným činem, popřípadě jeho nevykonaný zbytek, se nevykoná. Ustanovení o souhrnném trestu se v takovém případě neužije. Byl-li za takový čin a sbíhající se trestný čin uložen úhrnný nebo souhrnný trest, soud trest poměrně zkrátí; přitom přihlédne ke vzájemnému poměru závažnosti činů, které ode dne 1. ledna 2026 nejsou trestnými činy, a sbíhajících se trestných činů.“ Pokud se v jeho druhé větě (shodně jako u § 419 tr. zákoníku) hovoří o tom, že „ustanovení o souhrnném trestu se v takovém případě neužije“, ošetřil tím zákonodárce situace, v nichž soud kdykoli po datu 31. 12. 2025 rozhoduje o činu, který je nadále trestným činem podle trestního zákoníku (bez ohledu na to, zda k jeho spáchání došlo před 1. 1. 2026 nebo až za účinnosti novely), jestliže byl spáchán v reálném (vícečinném) souběhu s jiným trestným činem téhož pachatele, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem, přičemž takový jiný trestný čin od 1. 1. 2026 již trestným činem není. Přechodné ustanovení přitom soudu zakazuje, aby v takovém případě ukládal ve vztahu k dřívějšímu odsouzení souhrnný trest, byť by jinak podmínky pro jeho uložení ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly splněny, protože by tím obviněnému vlastně ukládal trest i za čin, který v době jeho rozhodování (s ohledem na novelu) trestným činem již není. V takovém případě se tedy neuloží souhrnný trest, ale trest samostatný, popřípadě trest úhrnný, za aktuálně projednávaný trestný čin či trestné činy.
23. V nyní posuzované věci tedy dovolací senát zastává stanovisko, že pokud krajský soud o odvolání obviněného meritorně rozhodoval dne 20. 1. 2026, tedy již po nabytí účinnosti zákona č. 270/2025 Sb., pak mu neměl ukládat souhrnný trest (ve vztahu k odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 1 T 40/2023, za přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025), nýbrž trest samostatný pouze za zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným napadeným rozsudkem soudu prvního stupně. Potud se odvolací soud dopustil tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pročež jeho rozsudek nemůže obstát a na jeho právní moci nelze spravedlivě trvat.
V. Způsob rozhodnutí
24. Nejvyšší soud proto v neveřejném zasedání, k jehož konání přistoupil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 20. 1. 2026, č. j. 13 To 269/2025-472, částečně zrušil, a to v rozsahu, v němž byl k odvolání obviněného zrušen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 24. 10. 2025, č. j. 6 T 90/2024-440, ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto, že se obviněný při nezměněném výroku o vině zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku za tento trestný čin a za přečin „úmyslného“ zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Blansku ze dne 19. 4. 2023, č. j. 1 T 40/2023-58, odsuzuje podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody na 2 roky, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou, a dále že se podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušuje výrok o trestu z citovaného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. pak Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku, pokud v důsledku tohoto kasačního usnesení pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
25. Věc se tím vrací zpět do stadia řízení před soudem druhého stupně. Ten opětovně projedná odvolání obviněného, nyní však již jen v té části, kde obviněný brojil proti výroku o trestu z rozsudku okresního soudu. Právní moc výroku o vině a o uplatněném nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy zůstává nedotčena. Z předchozích odstavců odůvodnění tohoto usnesení je přitom zřejmé, jak by měl odvolací soud při vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.) dále postupovat. Mimo jiné bude muset opustit svůj dosavadní nosný argument vycházející z obecných pravidel pro ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, jímž a priori (nutně, bez ohledu na cokoli dalšího) vyloučil možnost uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody. Bude muset revidovat svůj výklad přechodného ustanovení čl. II, bodu 1. z části první zákona č. 270/2025 Sb., přesněji řečeno jeho druhé věty, jejíž aplikace ve skutečnosti nezávisí na tom, zda obviněný trest uložený za jednání, které v důsledku novely přestalo být trestným činem, ke dni účinnosti této novely vykonal celý, nebo jej vykonal jen zčásti, případně jej nevykonal vůbec. Při volbě druhu a výměry obviněnému ukládaného (samostatného) trestu vedle obecných zásad a kritérií zakotvených v § 38 a § 39 tr. zákoníku zohlední i dosavadní průběh řízení a vývoj meritorního rozhodování v něm. Pokud by i nadále setrval na tom, že na obviněného nelze účinně působit jiným než nepodmíněným trestem odnětí svobody, bude se muset transparentním a přesvědčivým způsobem vypořádat mj. i s jeho explicitním poukazem na fakt, že v pořadí prvním rozsudkem byl odsouzen „pouze“ k podmíněnému trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu, přičemž rozsah, povaha a závažnost trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedoznaly od té doby ani po dalším doplnění dokazování žádných změn k jeho tíži, a naopak se ještě více prodloužila doba, která uplynula od jejího spáchání.
26. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku nynějšího rozhodnutí dovolacího soudu pozbyl výrok o trestu z rozsudku krajského soudu právní moci a vykonatelnosti a v jeho výkonu tak nelze pokračovat. Dovolací senát přitom neshledal, že by z předloženého trestního spisu vyplývaly jakékoli aktuálně významné skutečnosti, které by v nynějším stadiu řízení u obviněného zakládaly některý z důvodů vazby podle § 67 písm. a) až c) tr. ř. Proto podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný do vazby nebere.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).