Plný text
3 Tdo 633/2026-1537
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2026, č. j. 9 To 25/2026-1437, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 2 T 15/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 4. 11. 2025, č. j. 2 T 15/2024-1303, uznal obviněného P. S. (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil tím, že:
„poté, co se poškozená D. V. po rozvodu manželství s obžalovaným dne 2. 2. 2016 z důvodu pro ni po několik let trvajícího nesnesitelného chování obžalovaného a jeho schválností vůči ní (ničení věcí poškozené, malování svých autoportrétů v ložnici poškozené, v důsledku čehož zde vznikal velký zápach, a jejich umísťování v domě, což na poškozenou negativně působilo, pouštění hlasité hudby, vyvěšení trička s nápisem „Jednou tě dostanu“, sledování poškozené na každém kroku, včetně průběhu její osobní hygieny, používání zubního kartáčku poškozené, bezdůvodné vypínají topení a teplé vody, prosazování svých názorů při řešení sporných otázek, zejména otázky majetkového vypořádání společného jmění, bez ohledu na přání a mínění poškozené), tedy aniž by tak byla povinna učinit na základě soudního rozhodnutí nebo domluvy s obžalovaným o prozatímní úpravě jejich majetkových poměrů, v únoru 2016 odstěhovala z domu čp. XY v obci XY, který byl ve společném jmění jejím a obžalovaného, do náhradního bydlení, které si vyhledala a kam si vzala jen nejnutnější osobní věci, poškozené neoprávněně bránil v návratu do tohoto domu tím, že vyměnil zámky a změnil kód jeho zabezpečení, aniž by poškozenou o tom informoval, kdy bez jejího svolení zabalil její věci nacházející se v domě do pytlů, které umístil do sklepa domu, v důsledku čehož došlo ke znehodnocení části těchto věcí, přičemž obžalovaný takto jednal i přesto, že ho poškozená opakovaně žádala o umožnění přístupu do domu, který, včetně jeho okolí, i po jeho opuštění považovala za svůj domov, neboť v domě žila jejich společná dcera, nacházely se zde další osobní věci poškozené, domácí zvířata, která společně s obžalovaným chovala, a do domu si nechala zasílat i poštovní zásilky, přičemž tento protiprávní stav vyvolaný obžalovaným trval do 8. 8. 2021, a obviněný takto jednal přinejmenším s vědomím toho, že získá výhodu faktické výlučné držby uvedeného domu do doby, než bude vypořádáno zaniklé společné jmění obžalovaného a poškozené, k čemuž došlo dne 9. 8. 2021, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2021 čj. 28 Co 137/2019 - 1727, kterým byl částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 12. 2018 čj. 6 C 68/2016 - 1227, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 27. 2. 2019 a doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 11. 3. 2019 čj. 6 C 68/2016 – 1256.“
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 68 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč, tvořenému ze 100 denních sazeb po 1 000 Kč, podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená D. V. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Berouně podali obviněný, státní zástupce a poškozená odvolání. O těchto opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2026, č. j. 9 To 25/2026-1437, tak, že všechna odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu a v návaznosti na něj též proti rozsudku nalézacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nejprve poukázal na výsledky občanskoprávního řízení o vypořádání společného jmění s poškozenou. Tvrdí, že civilní soudy na základě stejných důkazů dospěly k závěru, že poškozená společný dům opustila dobrovolně a natrvalo a že po svém odstěhování již nebyla oprávněna do něj bez jeho souhlasu vstupovat. Trestní soudy však podle něj učinily opačná skutková zjištění, aniž by vysvětlily důvod svého odchýlení, čímž porušily princip právní jistoty a legitimního očekávání.
6. Obviněný následně brojil proti procesnímu postupu odvolacího soudu v předchozích fázích projednávání věci. Připomněl, že soud prvního stupně jej původně obžaloby zprostil, načež odvolací soud tento rozsudek v neveřejném zasedání zrušil, aniž by sám provedl jakýkoli důkaz. Podle dovolatele ve skutečnosti přehodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně a nepřípustně mu naznačil, jak má důkazy po vrácení věci hodnotit. Odvolacímu soudu vytkl zejména to, že z původního závěru o snaze poškozenou „popudit a urazit“ dovodil snahu ji ze společného domu „vypudit“. Soud prvního stupně následně bez doplnění dokazování změnil své původní hodnocení a obviněného uznal vinným. Tím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, ustanovení § 263 odst. 7 a § 264 odst. 1 tr. ř. i judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu.
7. V další části dovolání obviněný zpochybnil skutkový závěr, že poškozená opustila společnou domácnost v důsledku jeho dlouhodobého nesnesitelného chování. Připustil, že v domě maloval obrazy a jednou vyvěsil tričko s nápisem „Jednou tě dostanu“, popřel však ničení věcí poškozené, úmyslné vypínání topení a teplé vody, její sledování, používání zubního kartáčku i další schválnosti popsané ve výroku rozsudku. Jejich vztah byl podle něj sice konfliktní, avšak neshody byly vzájemné a nepřekročily obvyklý rámec rozpadu manželství. Rozhodnutí soudů považuje v této části rovněž za nepřezkoumatelná, neboť podle něj nebylo vysvětleno, jakým způsobem měla jednotlivá jednání předcházející odstěhování poškozené naplnit zákonné znaky přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a jaký právní význam jim soudy přikládaly. Za vnitřně rozporný považuje také závěr, že jeho nesnesitelné chování trvalo několik let, přestože obžaloba vymezovala jednání předcházející odchodu poškozené podstatně kratším obdobím a poškozená ze společného domu odešla až bezprostředně po rozvodu manželství.
8. Obviněný považuje poškozenou za nevěrohodnou, přičemž její motivace pramení z výsledku majetkového sporu. Její výpovědi se podle něj v průběhu řízení měnily, byly rozporné a nebyly podpořeny přímými svědky. Dále poukázal na to, že poškozená odmítla na některé otázky odpovědět a na jiné odpovídala vyhýbavě, aniž to soudy při hodnocení její výpovědi zohlednily. V původním trestním oznámení navíc nezmiňovala, že by k opuštění domu byla přiměna nátlakem obviněného, přičemž připustila, že i po odstěhování měla klíče, do domu opakovaně docházela a obviněný jí nikdy výslovně neřekl, aby se odstěhovala. Soudy pak podle něj nedostatečně zohlednily závěry znalkyně PhDr. Zelinkové, Ph.D., podle níž byla obecná i specifická věrohodnost poškozené mírně snížena a poškozená měla sklony k dramatizaci. Ostatní svědci podle dovolatele převážně pouze reprodukovali sdělení poškozené, přičemž svědkyně J. byla její blízkou přítelkyní a chtěla se poškozené zavděčit. V této souvislosti dovolatel také namítl procesní nepoužitelnost některých důkazů. Poškozená byla totiž před svým výslechem seznámena s protokolem obsahujícím jeho výpověď, a mohla jí proto přizpůsobit svou vlastní výpověď. V rozporu s jeho právem na soukromí byly pak použity zvukové nahrávky, které poškozená pořídila v soukromí jejich domu bez jeho vědomí a souhlasu, po záměrné provokaci a za účelem jejich následného využití v soudních řízeních. Soudy přitom podle něj nezkoumaly, zda byly splněny podmínky pro jejich „výjimečné“ použití v trestním řízení. Kromě toho namítl, že ani obsah nahrávek neprokazuje jeho agresivitu či nátlakové jednání, neboť poškozená je pořizovala účelově a s vědomím, že mohou být použity v následných řízeních, takže při zaznamenaných rozhovorech nevystupovala autenticky.
9. Dovolatel následně obšírně namítal, že poškozená se z domu odstěhovala dobrovolně, plánovaně a natrvalo. V době jeho nepřítomnosti využila stěhovací službu, odvezla osobní věci, nábytek, vozidlo a další vybavení a přestěhovala se do předem zajištěného bytu. Po svém odchodu se podle něj nechtěla do společné domácnosti vrátit, ale pouze si odnášela další věci a vyčkávala na výsledek vypořádání společného jmění. Teprve s časovým odstupem začala účelově tvrdit, že dům neopustila dobrovolně. Zpochybnil rovněž rozsah jednání, kterým měl poškozené následně bránit v přístupu. Bezpečnostní kód podle něj nikdy nezměnil a až na podzim roku 2017 vyměnil vložku zámku hlavních vstupních dveří, zatímco ostatní přístupy zůstaly zachovány. Učinil tak z obavy před neoprávněnými vstupy a odnášením věcí ze společného jmění poté, co poškozená opakovaně spustila poplachový systém. Do domu mohla vstoupit po předchozí dohodě v jeho přítomnosti nebo prostřednictvím jejich dcery. Za bezvýznamné považuje rovněž tvrzení o přemístění věcí poškozené do sklepa a jejich údajné poškození.
10. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že popsané jednání nenaplňuje objektivní ani subjektivní stránku přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Schválnosti, které měly předcházet odstěhování poškozené, nemohly podle něj představovat následné bránění v užívání domu. Poškozená navíc dobrovolným a trvalým opuštěním společné domácnosti pozbyla oprávnění bez jeho souhlasu obnovit společné bydlení a vstupovat do domu v jeho nepřítomnosti. V tomto směru odkázal na § 743 odst. 3 o. z., ustanovení o správě společného jmění a možnost vzniku konkludentní dohody o způsobu užívání domu. Soudům současně vytkl, že otázku trvání užívacího práva poškozené neposoudily v potřebném občanskoprávním rámci. Vedle § 743 odst. 3 o. z. poukazoval na pravidla o výkladu projevu vůle, relativní neplatnosti a správě společného majetku, z nichž podle něj vyplývá, že poškozená projevila vůli společnou domácnost trvale opustit a její obnovení by vyžadovalo novou dohodu s obviněným. Civilní soudy podle dovolatele pravomocně posoudily jeho postup jako oprávněný a trestní soudy měly být tímto řešením předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. vázány a nemohly na základě stejných důkazů dospět k opačnému závěru. Poukázal rovněž na to, že nižší soudy neshledaly v jednání předcházejícím odstěhování poškozené znaky vydírání ani útisku. Část skutkového děje o dlouhodobém nesnesitelném chování dovolatele proto podle něj nemohla založit jeho trestní odpovědnost ani za jiný trestný čin a pro posouzení naplnění § 208 odst. 2 tr. zákoníku byla bez právního významu. Dovolatel současně odlišil projednávanou věc od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 967/2014 a sp. zn. 8 Tdo 1246/2017, v nichž se poškozené osoby domáhaly návratu v bezprostřední časové souvislosti s opuštěním společného obydlí. V této souvislosti zpochybnil též subjektivní stránku věci, když se jako právní laik důvodně domníval, že se poškozená odstěhovala dobrovolně a trvale a že nemá právo do jeho domácnosti bez souhlasu vstupovat. O případné protiprávnosti jednání nebyl před zahájením trestního stíhání poučen a správnost jeho názoru potvrzovala i rozhodnutí civilních soudů.
11. Závěrem obviněný namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe. Podle něj šlo o běžný, byť vyhrocený spor bývalých manželů o užívání společného majetku, který nedosahoval intenzity vyžadující trestněprávní postih. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1086/2023 a sp. zn. 7 Tdo 119/2025.
12. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že odvolací soud jeho odvolání zamítl, ačkoli řízení předcházející napadenému usnesení bylo zatíženo vadami odpovídajícími dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
13. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a sám obviněného zprostil obžaloby, popřípadě věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení.
14. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele zkonstatoval, že obviněný formálně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž první z těchto může být dán jen tehdy, pokud skutková zjištění nemají v důkazech žádnou oporu, jsou opakem jejich obsahu nebo z nich nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení. Taková situace však podle něj v projednávané věci nenastala. Soud prvního stupně provedl důkazy zákonným způsobem, hodnotil je jednotlivě i v souhrnu a své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž odvolací soud jeho úvahy kriticky přezkoumal. Obviněný podle státního zástupce pouze prosazuje vlastní hodnocení výpovědi poškozené, znaleckého posudku a ostatních důkazů. Soudy se přitom zabývaly i mírně sníženou věrohodností poškozené a jejími sklony k dramatizaci, avšak důvodně uzavřely, že rozhodné části její výpovědi jsou podporovány dalšími důkazy. Přesvědčivě se vypořádaly také s obhajobou, že poškozená společnou domácnost opustila dobrovolně a natrvalo. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy, nýbrž z vlastní skutkové verze. Nevznáší tak skutečnou námitku nesprávného právního posouzení zjištěného skutku. Námitku subsidiarity trestní represe považuje státní zástupce za nedůvodnou, jelikož jednání obviněného podle něj dosáhlo potřebné míry společenské škodlivosti a nešlo o výjimečný případ, který by se vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce nezákonného postupu odvolacího soudu při předchozím zrušení zprošťujícího rozsudku. Soud prvního stupně byl v novém řízení vázán právním názorem odvolacího soudu, důkazy však vyhodnotil samostatně a v zákonných mezích. Rozhodnutí civilních soudů nebyla pro trestní soudy v otázce viny závazná; soudy je nicméně řádně hodnotily jako důkazy. Dovolání obviněného je podle státního zástupce z velké části založeno na opakování námitek, s nimiž se již soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Připomněl rovněž, že právo na spravedlivý proces nezaručuje rozhodnutí odpovídající představám obviněného.
15. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a současně v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
17. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.
19. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je potom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, z jeho argumentace je však zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové, právní i procesní a z jeho argumentace je také patrné, že směřuje proti výroku o vině.
26. Argumentaci obviněného lze zjednodušeně shrnout tak, že odsuzující rozhodnutí vycházejí ze skutkových závěrů odporujících provedeným důkazům a z procesně nepoužitelných důkazů, jsou nepřezkoumatelná a byla vydána po nezákonném kasačním zásahu odvolacího soudu, který bez vlastního provedení důkazů přehodnotil původní zprošťující závěry, předepsal soudu prvního stupně způsob, jakým má rozhodnout, když jej přiměl bez změny důkazní situace obrátit hodnocení věci. Dále tvrdí, že údajné dlouhodobé schválnosti a nátlak nebyly prokázány, poškozená je nevěrohodná, její výpověď byla procesně ovlivněna předchozím seznámením s výpovědí obviněného, soudy nedostatečně zohlednily znalecké závěry o její mírně snížené věrohodnosti a sklonech k dramatizaci, ostatní svědci převážně reprodukovali její sdělení a tajně pořízené zvukové nahrávky jsou nejen neprůkazné, ale též kolidují s jeho právem na soukromí. Podle obviněného pak poškozená společný dům opustila dobrovolně, plánovaně a natrvalo, do domu se nechtěla vrátit bydlet a obviněný jí neoprávněně nebránil v jeho užívání. Bezpečnostní kód nezměnil, pouze znovu zprovoznil alarm a vložku jediného zámku vyměnil až s výrazným odstupem kvůli vstupům poškozené do domu a odnášení věcí z nevypořádaného společného jmění manželů. Právně pak obviněný namítá, že civilní soudy již pravomocně vyřešily dobrovolnost odchodu poškozené i oprávněnost jeho jednání a trestní soudy byly tímto řešením předběžné otázky vázány, že poškozená trvalým opuštěním domácnosti pozbyla právo bez jeho souhlasu obnovit společné bydlení, a proto nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Jako právní laik navíc nemohl jednat úmyslně, jestliže jeho postup civilní soudy označily za oprávněný. Závěrem namítá porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť šlo nanejvýš o běžný majetkový a vztahový konflikt bývalých manželů.
27. Dovolací soud úvodem konstatuje, že obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, které uplatňoval již v řízení před nalézacím soudem, zopakoval je v řízení před soudem odvolacím a soudy obou stupňů se již v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněného dostatečným způsobem vypořádaly. Již z tohoto důvodu je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Argumentace obviněného však není opodstatněná ani po věcné stránce.
28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
29. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že tato nepřekračuje meze prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak jej provedly nižší soudy. Dovolatel sice poukazuje na nevěrohodnost poškozené a popírá určitá skutková zjištění učiněná soudy, avšak již neuvádí žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možno učinit závěr, že kterékoliv ze skutkových zjištění nevyplývá z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení, tak jak předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto koncipovaná skutková polemika proto sama o sobě existenci zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neprokazuje.
30. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle jeho názoru nižší soudy realizovaly dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy pak tyto soudy hodnotily způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. S podstatnou částí námitek obsažených v dovolání se přitom již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Krajský soud v Praze pak rozhodnutí Okresního soudu v Berouně přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že skutková zjištění z hlediska provedených a soudem hodnocených důkazů obstojí, a tudíž se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů proto odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř., resp. požadavkům § 134 odst. 2 tr. ř.
31. Předně proto neobstojí výhrada obviněného proti obsahu popisu skutku. Přečin podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku chrání nerušené faktické užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou a jeho objektivní stránka spočívá v neoprávněném zásahu, který takové osobě užívání nemovitosti znemožňuje nebo podstatně ztěžuje [srov. ČEP, David, KANDOVÁ, Katarína. § 208 (Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru). In: Trestní zákoník. 1. vydání, 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 16 až 23]. Pokud skutková věta v rozsudku soudu prvního stupně v tomto směru obsahuje zjištění, že dům, z něhož se poškozená odstěhovala, náležel do dosud nevypořádaného společného jmění obviněného a poškozené, že obviněný poškozené neoprávněně bránil v návratu a užívání domu tím, že vyměnil zámky a změnil kód jeho zabezpečení a že takto jednal navzdory jejím opakovaným žádostem o umožnění přístupu, přičemž protiprávní stav trval do 8. 8. 2021 a obviněný jednal přinejmenším s vědomím, že získá výhodu faktické výlučné držby domu do doby vypořádání zaniklého společného jmění, pak tato zjištění poskytují dostatečný skutkový podklad pro posouzení objektivní i subjektivní stránky uvedeného přečinu.
32. Obviněnému lze přisvědčit potud, že skutková věta obsahuje také řadu okolností, které naplnění zákonných znaků přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku samy o sobě neurčují. Jejich uvedení však ještě nečiní popis skutku vadným ani nepřezkoumatelným. Popis jednání předcházejícího odstěhování poškozené objasňuje důvody jejího odchodu a dokresluje kontext následného bránění v užívání domu. Některé jeho formy (např. omezování přívodu teplé vody a topení) se navíc svou povahou již přibližovaly zásahům do nerušeného užívání nemovitosti. Trestní odpovědnost obviněného však nebyla založena pouze na těchto okolnostech, nýbrž především na jeho následném jednání, jímž poškozené znemožnil samostatný přístup do domu. Z tohoto hlediska není rozhodné, zda obviněný vyměnil celý zámek nebo pouze jeho vložku ani zda zůstaly zachovány některé jiné vstupy. Podstatné je, že změnou uzamčení hlavního vstupu a odmítáním vydat poškozené nový klíč jí znemožnil dům samostatně užívat. Stejně tak případná výhrada týkající se změny kódu zabezpečovacího zařízení nemůže zpochybnit ostatní rozhodná skutková zjištění, která pro závěr o vině postačují.
33. Námitky proti věrohodnosti poškozené a hodnocení dalších důkazů jsou potom založeny na výběru těch částí dokazování, které podporují obhajobu obviněného. Soud prvního stupně přitom výslovně zohlednil, že u poškozené nebyl zjištěn syndrom týrané osoby ani psychická porucha a že její specifická věrohodnost byla s ohledem na zvýšenou prožitkovost a sklony k dramatizaci mírně snížena. Současně však vysvětlil, proč tyto závěry nevylučují věrohodnost její výpovědi v rozhodných částech, nehledě na to, že její výpověď je podporována dalšími důkazy. Odvolací soud správně doplnil, že mírně snížená specifická věrohodnost neznamená celkovou nevěrohodnost poškozené ani existenci motivace poškozené nepravdivě obvinit. Její výpověď navíc nebyla osamocená. Výpovědi dětí, sousedů a její přítelkyně nevycházely pouze z reprodukce sdělení poškozené, ale zachycovaly vlastní poznatky svědků o jejích návratech do domu, vztahu k nemovitosti, výměně zámku a následném znemožnění přístupu. Dovolací argumentace nepoukazuje na svévolné či logicky neudržitelné hodnocení důkazů, ale pouze prosazuje jejich jiné hodnocení, což se neslučuje s výše uplatněným dovolacím důvodem. V podrobnostech lze odkázat na body 16. až 21. rozsudku soudu prvního stupně a body 26., 29. a 30. usnesení odvolacího soudu.
34. Výpověď poškozené se nestala ani procesně nepoužitelnou. Lze sice připustit, že doručení protokolu obsahujícího výpověď obviněného její zmocněnkyni ještě před výslechem poškozené nebylo procesně vhodné, z obsahu spisového materiálu však nevyplývá, že by toto pochybení mělo materiální dopad na obsah výpovědi a v konečném důsledku na právo na spravedlivý proces obviněného. Je tomu tak proto, že poškozená v trestní věci nevypovídala poprvé, neboť byla vyslechnuta již v přípravném řízení, při jeho skončení se seznámila se spisem, a tedy i se stanoviskem obviněného, a jeho postoj k věci jí byl znám. V podstatných okolnostech svou výpověď nezměnila, když nebylo třeba ani odstraňovat závažné rozpory postupem podle § 211 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud musí konstatovat, že nikoli každé formální procesní pochybení vede bez dalšího k nepoužitelnosti důkazu; rozhodující je, zda takové pochybení mohlo reálně ovlivnit výsledek řízení. Taková situace však v nyní projednávané věci zjevně nenastala (srov. bod 30. usnesení odvolacího soudu).
35. Důvodná pak není ani výhrada proti použití zvukových nahrávek a jejich kolizi s jeho právem na soukromí. K této námitce uvádí Nejvyšší soud následující. Obviněný sice namítá, že byly pořízeny bez jeho souhlasu v soukromí domu, po provokaci poškozené a za účelem jejich pozdějšího využití v soudních řízeních, neuvedl však, které rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu bylo založeno právě na tomto důkazu a nemohlo by bez něj obstát. Nahrávky nebyly určujícím důkazem o následném znemožnění samostatného přístupu poškozené do domu. Tato zjištění měla dostatečnou oporu zejména ve výpovědích obviněného a poškozené, ve výpovědích dalších svědků a v listinných důkazech. Rozhodnutí o vině by proto obstálo i bez zvukových nahrávek. Případná vada spočívající v jejich použití tak nemohla mít podstatný význam pro rozhodná skutková zjištění ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně obviněný ani neuvádí jakým způsobem by se pořízení uvedených nahrávek dotýkalo nebo by se mohlo dotknout jeho práva na soukromí, a to v situaci, kdy se obviněný s poškozenou shodují na vzájemných neshodách, které vedly k jejich rozvodu a posléze k opuštění obydlí poškozenou.
36. Pokud pak obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164].
37. Právně relevantní, avšak nedůvodná, je námitka, že trestní soudy byly podle § 9 odst. 1 tr. ř. vázány závěry civilních soudů. Jde-li o otázku významnou pro posouzení viny, musí ji orgány činné v trestním řízení posoudit samostatně i tehdy, jestliže o ní již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení. Za otázku viny se přitom považuje nejen naplnění jednotlivých znaků trestného činu, ale i každá podmínka nezbytná pro závěr, zda je posuzovaný skutek trestným činem. Otázky, zda poškozené svědčilo právo dům užívat a zda jí obviněný ve výkonu tohoto práva neoprávněně bránil, byly bezprostředně určující pro posouzení jeho viny podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, a trestní soudy je proto byly povinny vyřešit samostatně. Civilní rozhodnutí přitom nepominuly, nýbrž je provedly a hodnotily jako důkazy. Předmětem občanskoprávního řízení navíc bylo vypořádání zaniklého společného jmění manželů, nikoli rozhodnutí o trestní odpovědnosti obviněného za bránění přístupu poškozené do domu. Civilní soud sice hodnotil některé shodné skutkové okolnosti, avšak nevyslovil závazný právní závěr, že obviněný byl oprávněn poškozenou z užívání domu jednostranně vyloučit, když vyšel z toho, že jí tvrzená výměna zámků a znemožnění návratu nebyly v tehdejším řízení prokázány. Trestní soudy naproti tomu po provedení vlastního dokazování dospěly k závěru, že k tomuto jednání došlo. Nešlo tedy o rozdílné právní posouzení totožně zjištěného jednání, ale šlo zejména o odlišný skutkový závěr. Postup soudů proto není v rozporu s § 9 odst. 1 tr. ř. ani s principem právní jistoty. V podrobnostech lze odkázat na body 27. a 28. rozsudku soudu prvního stupně a bod 32. usnesení odvolacího soudu.
38. Nesprávná je rovněž argumentace obviněného založená na § 743 odst. 3 o. z. Je třeba rozlišovat mezi odvozeným právem bydlení manžela v nemovitosti ve výlučném vlastnictví druhého manžela a vlastním majetkovým a užívacím oprávněním k nemovitosti náležející do zaniklého, avšak dosud nevypořádaného společného jmění. Samotné faktické odstěhování ani vůle neobnovit společnou rodinnou domácnost nezpůsobují zánik oprávnění bývalého manžela takovou nemovitost užívat. Právo vyplývající z jeho majetkového postavení zahrnuje i možnost věc po určitou dobu fakticky neužívat, aniž by tím jeho právo zaniklo. K omezení nebo vyloučení jednoho z bývalých manželů z užívání věci v nevypořádaném společném jmění je třeba dohody, soudního rozhodnutí, vypořádání společného jmění nebo jiného právně relevantního důvodu; nelze je založit jednostranným jednáním bývalého manžela (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 6 As 379/2021; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 910/2018; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015). V nyní projednávané věci nebyla mezi obviněným a poškozenou uzavřena dohoda o jejím vyloučení z užívání domu, ani takto nerozhodl soud. Poškozená si podle skutkových zjištění odnesla pouze nejnutnější osobní věci, zatímco další její věci zůstaly v domě, kde bydlela jejich dcera, nacházela se zde společně chovaná zvířata a poškozená si do tohoto domu nechávala zasílat poštu. Dům i jeho okolí tak zjevně nadále považovala za svůj domov, pravidelně se tam vracela a opakovaně požadovala samostatný přístup. Dané okolnosti samy o sobě (i bez vyjádření poškozené k této věci) vylučují závěr o tom, že by se odstěhováním vzdala majetkových a užívacích oprávnění k domu. Dovolací soud zdůrazňuje, že ani případná vůle neobnovit společné soužití s obviněným by neznamenala zánik práva poškozené nemovitost užívat. Argumentace, že se poškozená odstěhovala natrvalo, že zámek nebyl vyměněn, zabezpečení nebylo změněno a v užívání jí nebylo bráněno, navíc nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy, nýbrž z vlastní skutkové verze obviněného, a proto se v tomto rozsahu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míjí.
39. Důvodná pak není ani námitka obviněného proti subjektivní stránce, na čemž nic nemění ani jeho postavení jako právního laika. Obviněný znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení svého jednání: věděl, že společné jmění dosud nebylo vypořádáno, že poškozená s jeho výlučným užíváním domu nesouhlasí a že opakovaně požaduje vydání klíčů a umožnění samostatného přístupu do domu. Neexistovala přitom dohoda ani rozhodnutí soudu, které by ji z užívání domu vylučovaly. Za těchto okolností si obviněný musel být vědom možnosti, že poškozené v užívání domu brání neoprávněně, a pro případ, že tomu tak je, s tím byl přinejmenším srozuměn. Civilní rozhodnutí vydané později navíc jeho postup neoznačilo za oprávněný, ale pouze vyšlo z odlišného závěru o prokázání rozhodných skutečností. Způsob a délka jednání tak bezpečně odůvodňují závěr, že obviněný jednal nejméně v nepřímém úmyslu, jak vysvětlil soud prvního stupně v bodě 24. rozsudku.
40. Obviněnému nelze přisvědčit ani v námitce subsidiarity trestní represe. Jakkoli trestné činy podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku často vycházejí ze soukromoprávních neshod a vykazují nižší typovou společenskou škodlivost, existence civilních prostředků ochrany sama o sobě trestní odpovědnost nevylučuje. Není ani podmínkou trestního postihu, aby oprávněná osoba nejprve neúspěšně vyčerpala možnosti občanského práva. Rozhodující jsou konkrétní intenzita zásahu, jeho způsob a doba trvání. V projednávané věci nešlo o jednorázové nebo krátkodobé omezení přístupu v rámci běžného majetkového konfliktu. Omezení samostatného přístupu poškozené přitom netrvalo jen krátkodobě nebo jednorázově, ale po dobu několika let až do 8. 8. 2021, přičemž obviněný nevyhověl opakovaným žádostem poškozené a ve svém jednání pokračoval i po podání trestního oznámení. Zásah byl doprovázen přemístěním jejích věcí do sklepa a znehodnocením jejich části a vedl k jejímu dlouhodobému faktickému vyloučení z užívání nemovitosti, k níž jí nadále svědčilo vlastní majetkové právo. Takový čin odpovídá běžně postihovaným případům dané skutkové podstaty a nevykazuje žádnou výjimečnou okolnost, pro kterou by nedosahoval potřebné míry společenské škodlivosti. Použití trestního práva proto nebylo v rozporu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
41. K námitkám, jimiž obviněný brojí proti zrušení původního zprošťujícího rozsudku a tvrdí, že odvolací soud soudu prvního stupně nepřípustně předepsal způsob hodnocení důkazů i odsuzující výsledek řízení, Nejvyšší soud uvádí následující. Takto formulované výhrady samy o sobě nespadají pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Nejvyšší soud se jimi přesto v nezbytném rozsahu zabýval z hlediska zachování práva obviněného na spravedlivý proces.
42. Původní zprošťující rozsudek byl zatížen vadou odůvodňující postup podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to s ohledem na to, že soud prvního stupně dostatečně nerozvedl vzájemně souladné úvahy, které by vysvětlovaly jeho závěr, že zjištěné jednání není trestným činem. Výpověď obviněného neposuzoval náležitě v kontextu výpovědi poškozené, výpovědí dalších svědků a listinných důkazů, jednotlivé důkazy hodnotil převážně izolovaně a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže rozsudek zrušil a uložil soudu prvního stupně, aby důkazy znovu vyhodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a své skutkové i právní závěry přezkoumatelně odůvodnil.
43. Dovolateli lze přisvědčit potud, že formulace v bodě 31. kasačního usnesení, podle níž soud prvního stupně dospěl ke správnému skutkovému závěru o snaze obviněného poškozenou ze společného obydlí „vypudit“, byla vyjádřena příliš kategoricky. Posuzována v kontextu celého kasačního rozhodnutí však nepředstavovala závazný pokyn k uznání obviněného vinným. Odvolací soud v bodě 34. výslovně uvedl, že nové meritorní rozhodnutí může být podle výsledku hodnocení důkazů zprošťující, odsuzující nebo jiné. V bodech 38. a 39. ponechal na soudu prvního stupně, aby podle vlastního vnitřního přesvědčení zjistil, jaké jednání bylo bez důvodných pochybností prokázáno a zda vykazuje znaky trestného činu. Neurčil mu, jakou váhu má přiznat konkrétním důkazům, ani mu neuložil, aby obviněného uznal vinným.
44. Také následný postup soudu prvního stupně svědčí o tom, že nerozhodoval mechanicky podle předem určeného výsledku. Skutek nově vymezil podle výsledků vlastního hodnocení důkazů, upravil jeho časový rozsah a oproti podané obžalobě neshledal naplnění znaků vydírání ani útisku. Odvolací soud poté nové hodnocení důkazů samostatně přezkoumal a shledal je logickým a úplným. Změna původního výsledku řízení proto nebyla důsledkem protiústavního pokynu odvolacího soudu, nýbrž nového komplexního hodnocení všech provedených důkazů. Nejvyšší soud proto uzavírá, že právo obviněného na spravedlivý proces výše uvedeným postupem odvolacího soudu porušeno nebylo.
45. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho druhé variantě, neboť jeho odvolání bylo zamítnuto, ačkoli řízení předcházející napadenému rozhodnutí mělo být podle něj zatíženo vadami podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jelikož však žádná z namítaných vad zjištěna nebyla, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
46. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného se v rovině skutkové polemiky minuly s výše uplatněnými dovolacími důvody a ve zbytku pak byly shledány zjevně neopodstatněnými.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
47. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že se dovolací námitky obviněného nacházejí mimo jím uplatněné dovolací důvody a současně tyto námitky neodůvodňují naplnění jiných dovolacích důvodů, ve zbylé části se jedná o námitky neopodstatněné. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
48. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2026
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu