Plný text
3 Tdo 645/2026-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný N. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2026, č. j. 5 To 58/2026-323, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 141/2025, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného N. M. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále také jen „obvodní soud“) ze dne 20. 1. 2026, č. j. 39 T 141/2025-293, byl obviněný N. M. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem I. pomocí k přečinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 a pod bodem II. pomocí ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku)
I. v přesně nezjištěné době, nejpozději do 10:00 hodin dne 2. 11. 2023, na přesně nezjištěném místě a nezjištěným způsobem poskytl dosud neztotožněným osobám k dispozici svůj bankovní účet číslo XY, vedený u společnosti Československá obchodní banka, a. s., za účelem zaslání peněžních prostředků, ačkoliv mu je znám obecný postup pro zřízení bankovních účtů, na základě čehož si musel být vědom nepoctivého záměru dosud neztotožněných osob a nelegálního původu zasílaných peněz, načež v době od 10:01 hodin do 10:19 hodin dne 2. 11. 2023 byl jeho bankovní účet kreditován finančními prostředky poškozené V. V. v celkové výši 150 000 Kč, konkrétně po částkách 2 500 Kč, 46 400 Kč, 46 900 Kč, 46 800 Kč a 7 400 Kč, zaslaných z bankovního účtu poškozené číslo XY, které poškozená s ohledem na bezprostřední tlak učiněný prostřednictvím telefonátu s neznámými osobami vydávajícími se za příslušníky Policie ČR zaslala téhož dne podle pokynů neznámých osob na jeho bankovní účet z důvodu předestřené smyšlené legendy, že jejímu bankovnímu účtu hrozí napadení a peněžní prostředky je nutné ochránit převodem na záchranný bankovní účet, přičemž prostřednictvím elektronického bankovnictví průběžně kontroloval příchod peněžních prostředků z bankovního účtu poškozené, čímž způsobil poškozené V. V. škodu ve výši 150 000 Kč, II. dne 2. 11. 2023 v přesně nezjištěné době v dopoledních hodinách v Praze XY poskytl dosud přesně neztotožněné osobě svou platební kartu č. XY, vydanou k jeho bankovnímu účtu číslo XY, vedenému u společnosti Československá obchodní banka, a. s., za účelem hotovostního výběru finančních prostředků v celkové výši 150 000 Kč s vědomím jejich nelegálního původu, které v době od 10:01 hodin do 10:19 hodin dne 2. 11. 2023 zaslala V. V. ze svého bankovního účtu číslo XY na jeho bankovní účet v pěti transakcích na základě smyšlené legendy, že jejímu bankovnímu účtu hrozí napadení a peněžní prostředky je nutné ochránit převodem na záchranný bankovní účet, předestřené jí prostřednictvím telefonátu neznámými osobami vydávajícími se za příslušníky Policie ČR, přičemž postupně zasílané finanční prostředky obratem v pěti výběrech vybrala dosud neztotožněná osoba z bankomatu Euronet v Praze XY, konkrétně po částkách 7 000 Kč, 47 000 Kč, 47 000Kč, 46 000 Kč a 3 000 Kč, zatímco průběžně kontroloval stav svého bankovního účtu a příchod finančních prostředků prostřednictvím elektronického bankovnictví.
2. Za to byl odsouzen podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 14 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 150 Kč, tj. v celkové výši 30 000 Kč, jenž mu soud v souladu s ustanovením § 68 odst. 5 tr. zákoníku povolil splácet v měsíčních splátkách po 1 500 Kč, pod ztrátou výhody splátek, jestliže by některá dílčí splátka nebyla uhrazena včas. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl současně zavázán k povinnosti zaplatit poškozené V. V. na náhradě škody částku 140 000 Kč a výrokem podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům) podal obviněný odvolání, na jehož podkladě Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) usnesením ze dne 25. 3. 2026, č. j. 5 To 58/2026-323, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku, jímž byl obviněnému uložen peněžitý trest a povoleno jeho splácení. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný N. M. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Oběma soudům nižších stupňů vytkl, že jej uznaly vinným, ačkoli z provedeného dokazování není možné s dostatečnou mírou jistoty, tedy bez rozumných pochybností, dospět k závěru, že se svým jednáním na spáchané trestné činnosti podílel. Soudy k jeho osobě přistupovaly „předsudečným způsobem“ a veškeré provedené důkazy hodnotily výhradně v jeho neprospěch, ačkoli předložil rozumné a logické vysvětlení svého jednání. Takový postup je podle jeho názoru v rozporu s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo.
6. Závěr odvolacího soudu, že celé podvodné jednání probíhalo koordinovaně za jeho vlastní součinnosti, považuje dovolatel za čistě spekulativní. Je logické, že hotovostní výběry časově navazovaly na příchozí platby, když osoby uvádějící poškozenou v omyl s ní po celou dobu telefonovaly, tedy měly informace o odeslání jednotlivých plateb a konkrétních částkách přímo od poškozené. On jednoznačně vysvětlil, že v době hotovostních výběrů byl na cestě do Brna, když zjistil, že mu byla odcizena platební karta, a v návaznosti na to kontroloval svůj bankovní účet prostřednictvím mobilního bankovnictví. Obhajoba, že se do mobilního bankovnictví přihlašoval pomocí FaceID, když měl telefon umístěný v držáku na palubní desce, nebyla provedeným dokazováním vyvrácena. Argumentace městského soudu, že k přihlašování docházelo opakovaně a s obdobným časovým odstupem, naopak svědčí o jakémsi automatizovaném způsobu přihlašování. Časová souslednost nemůže být důkazem úmyslného jednání obviněného a jeho účasti na trestné činnosti. V řízení nebylo prokázáno, že by se v době přihlašování do mobilní aplikace nacházel v místě hotovostních výběrů, ani žádný jiný způsob, jakým měl osobám vybírajícím hotovost předávat informace z mobilního bankovnictví.
7. Otázka úhrady občerstvení (kebab a káva) může být pro posouzení jeho trestní odpovědnosti zásadní (z hlediska časové osy událostí), avšak soudy nižších stupňů se jí zabývaly jen okrajově. Důkazy, které v tomto ohledu zajistily, jeho vinu nikterak neprokazují. Nelze ani uzavřít, že se k úhradě platební kartou sám přihlásil, protože v řízení uvedl, že si přesně nepamatuje, zda platil hotově nebo kartou.
8. Za deformativní považuje i postoj soudů k otázce jeho požadavku na úhradu výdajů za cestu do Prahy v souvislosti s nabízenou pracovní pozicí. Městský soud nesprávně vyšel z toho, že pracovní pohovor na místě proběhl. To však není pravda, neboť ihned poté, co se na místo dostavil, mu bylo sděleno, že žádná pracovní pozice neexistuje. V takovém případě je zcela logické, že požádal o kompenzaci cestovních nákladů. Nic nelogického není ani na tom, že pachatelé souhlasili se zasláním kompenzace na jeho bankovní účet, když zjištění čísla účtu bylo zřejmě jejich primárním cílem. Podle názoru dovolatele je bezpředmětné, kdo inicioval požadavek zaslání kompenzace a zda byl jeho nárok na ni oprávněný či nikoli.
9. Odvolací soud označil obhajobu obviněného za nepřijatelnou a neudržitelnou s poukazem na výpis z mobilního bankovnictví, kde jsou přihlašování a zjištění zůstatku na účtu jako dvě položky. To však ještě neznamená, že tyto na sebe nenavazují bez nutnosti zvláštního jednání uživatele. Již ve svém odvolání argumentoval, že po přihlášení do mobilního bankovnictví je běžné, že aplikace zobrazí úvodní stránku, na které je zůstatek bankovního účtu viditelný. Nesouhlasí se závěrem, že zvláštní uvedení úkonů v logovém záznamu prokazuje jeho aktivní pohyb v mobilní aplikaci. Tvrzení městského soudu, že i pokud by jeho argumentace byla v tomto ohledu pravdivá, tak by to na nepřijatelnosti obhajoby nic neměnilo, považuje za čistě účelové.
10. Nesouhlas obviněný vyjádřil i s hodnocením nevěrohodnosti své výpovědi v hlavním líčení na základě určitých rozporů oproti výpovědi z přípravného řízení. Je přece pochopitelné, že si v důsledku stresu a časového odstupu přesně nepamatuje všechny detaily. Má za to, že jeho výpověď je logická a provedené důkazy ji nevyvracejí. Soudy nižších stupňů neprovedly žádný důkaz k prokázání jeho úmyslu. Odvolací soud pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, který se však ve vztahu k této otázce přikláněl výhradně k hodnocení důkazů v jeho neprospěch a tyto spekulativně a nepodloženě dotvářel.
11. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil vrátil věc tomuto soudu k novému rozhodnutí“.
12. K dovolání se v rámci řízení podle § 265h tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem konstatoval, že mimořádný opravný prostředek obviněného je vystavěn na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Obviněný zjevně přehlíží charakter dovolání, když jej zaměňuje za další odvolání a po dovolacím soudu se domáhá kompletního přezkumu a přehodnocení důkazů a ustálených skutkových zjištění. Státní zástupce připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat pouze z taxativně vymezených dovolacích důvodů, přičemž jejich pouhé formální označení nepostačuje. Konkrétní námitky musejí svým obsahem uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídat. Současně zdůraznil, že Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, které vymezuje rozsah jeho přezkumné činnosti.
13. Dovolatel formálně odkázal na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jehož rámci se snažil zpochybnit naplnění subjektivní stránky přisouzených trestných činů a sám sebe označil v podstatě za další oběť. Přitom rozporoval pouze takový závěr soudů, podle něhož samotné podvodné jednání, jakož i na ně bezprostředně navazující jednání vedoucí k zastření původu věci získané trestným činem, probíhalo koordinovaně za jeho vědomé součinnosti. Ačkoli vyhodnocení subjektivní stránky se správností právního posouzení skutku v obecné rovině souvisí, v posuzovaném případě se obviněným přednesená výhrada s uplatněným dovolacím důvodem rozchází, a tedy ji pod něj nelze podřadit.
14. Správnost právní kvalifikace skutku lze posuzovat pouze na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy, nikoli na základě odlišné skutkové verze předkládané dovolatelem. Oba nižší soudy po podrobném vyhodnocení provedených důkazů dospěly k závěru, že se obviněný na trestné činnosti, motivován snahou po snadném obohacení, podílel spolu s dalšími pachateli naprosto vědomě, a tato tudíž proběhla za jeho plné součinnosti. V té souvislosti státní zástupce odkázal na body 3. až 14. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 14. až 23. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v nichž byly podle jeho názoru přesvědčivě vysvětleny důvody pro odmítnutí obhajoby dovolatele jako účelové a nelogické. Ve věci neshledal ani porušení zásady in dubio pro reo či presumpce neviny, neboť soudy po vyhodnocení důkazní situace žádné důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje ani o vině dovolatele neměly. Právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkovi řízení rozhodnutí odpovídající jeho představám, nýbrž pouze zákonný a ústavně konformní proces. Zásada in dubio pro reo dopadá pouze na případy, kdy po vyhodnocení všech důkazů přetrvávají důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, což se v tomto případě nestalo.
15. Námitky obviněného pod jím uplatněný dovolací důvod podle státního zástupce podřadit nelze. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
16. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl de facto částečně zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání směřující mj. do výroku o vině a trestu) proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
17. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovanému dovolacímu důvodu. Ten totiž nemůže být uplatněn jen formálně, ale je třeba, aby mu svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dříve, než bude přistoupeno k vlastnímu zhodnocení konkrétně uplatněných námitek, dovolací senát připomíná ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení jen v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny. Není povolán k přezkumné činnosti ve větším rozsahu z vlastní iniciativy a samozřejmě není jeho úkolem, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Současně platí, že lze přihlížet jen k námitkám (jejich konkrétnímu zdůvodnění), které jsou obsaženy přímo v textu dovolání. Dovolací námitky nelze opírat o odkaz na skutečnosti či argumenty uvedené v řádném opravném prostředku, v jiných podáních učiněných v dřívějších fázích trestního řízení, v závěrečné řeči, resp. konečném návrhu, přednesených před soudem prvního či druhého stupně apod. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).
20. Argumentace obviněného obsažená v jeho mimořádném opravném prostředku je z velké části pouhým opakováním dosavadní konstantní obhajoby, s níž byly ovšem konfrontovány již oba soudy nižších stupňů a dostatečně a věcně správně se s ní vypořádaly. Lze proto především odkázat na odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí.
21. Přestože obviněný formálně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., veškerá jeho argumentace je ve skutečnosti ryze skutkového charakteru a spadat by teoreticky mohla pouze pod důvod podle písm. g) citovaného ustanovení, a to konkrétně v jeho první alternativě. Ten však dovolatel výslovně neoznačil. Obsahem jeho mimořádného opravného prostředku každopádně není nic jiného než jen prostá polemika se způsobem, jakým soudy nižších stupňů zhodnotily provedené důkazy, při současném nabízení vlastní (pro dovolatele příznivější) alternativní verze skutkového děje. Nejvyšší soud však ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují, tj. na základě prosté polemiky se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů. Právě tak přitom postupuje obviněný, který soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízenou alternativní verzi, zatímco důkazy, které jeho obranu zpochybňovaly či přímo vyvracely, neupozadily nebo nejlépe zcela neignorovaly. Sám přitom vychází z účelové selekce, tendenční izolace a následně pak značně osobitého výkladu obsahu jednotlivých důkazů, jímž se pokouší přesvědčit dovolací soud o tom, že jeho odsouzení je v rozporu s ústavními principy spravedlivého procesu, resp. porušením zásady in dubio pro reo.
22. Soud prvního stupně a následně i soud odvolací naprosto jasně a logicky vysvětlily, na základě jakých důkazů jej uznaly vinným a proč odmítly jeho obhajobu (viz zejm. body 7. až 14., 19. a 20. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a body 16. až 25. odůvodnění usnesení městského soudu). Se zde prezentovanými závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a dovolatele na ně odkazuje. V dané souvislosti je třeba akcentovat, že závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. stížnosti 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. stížnosti 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.
23. Postačí proto již jen velmi stručně zrekapitulovat, že obviněný byl z trestné činnosti usvědčen zejména bankovními informacemi z vlastního bankovního účtu a účtu poškozené, které odpovídaly dalším ve věci provedeným důkazům a zjištěným skutečnostem (výpověď poškozené, časová návaznost jednotlivých transakcí, přihlášení do bankovnictví, hotovostních výběrů atd., v kontrastu s na první pohled pochybnou a navíc i postupně se měnící výpovědí obviněného). Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá nutná vědomá součinnost dovolatele, když je mj. zřejmá časová souvislost mezi připsáním peněz na jeho bankovní účet a následnými výběry téměř shodných částek z bankomatu, které bezprostředně navazovaly na zjišťování zůstatku na tomto účtu prostřednictvím mobilního bankovnictví obviněného. Jeho obhajobu, že k opakovanému přihlašování do mobilního bankovnictví, resp. kontrolám zůstatku, docházelo v podstatě nedopatřením, jakýmsi „automatizovaným způsobem“ nezávislým na jeho vůli, netřeba již blíže komentovat. Ve shodě se soudy nižších stupňů ji i Nejvyšší soud odmítá jako nepřijatelnou.
24. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by na první pohled mohla spadat námitka obviněného prezentovaná na poslední straně dovolání, jíž se snažil zpochybnit závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Bezprostředně navazující text však opět není ničím jiným než paušálním odmítnutím skutkových závěrů soudů nižších stupňů (z nichž forma zavinění jednoznačně vyplývá), a to bez jakékoli skutečně konkrétní a relevantní argumentace. Soud prvního stupně ve svém meritorním rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč došel k závěru, že obviněný věděl, resp. musel vědět, o nepoctivém záměru pachatelů a nelegálním původu zaslaných finančních prostředků, tudíž že jednal zaviněně – nejméně v úmyslu nepřímém (viz body 18. až 20. odůvodnění rozsudku). Je pravdou, že odvolací soud se pak, pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestného činu, v bodě 23. odůvodnění svého usnesení omezil již jen na konstatování správnosti závěru obvodního soudu. V takovém postupu mu však za daného stavu v zásadě nic nebránilo. Jak bylo výše rozvedeno, k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces tím nedošlo. Odůvodnění soudu prvního stupně je i v této části naprosto logické a dostačující, proto ani Nejvyšší soud nepovažuje za nutné se k otázce úmyslného zavinění znovu vyjadřovat.
25. K tvrzení obviněného, že v posuzované věci byl v jeho neprospěch porušen princip in dubio pro reo, postačí uvést, že uplatnění tohoto principu je namístě jen tehdy, když soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde ovšem nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soud prvního stupně a následně pak ani soud odvolací žádné rozumné pochybnosti o vině dovolatele (oprávněně) neměly, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí. Veškeré provedené důkazy byly jednotlivě i ve svém souhrnu zhodnoceny logicky a plně akceptovatelným způsobem, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
26. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).