Plný text
3 Tdo 665/2026-569
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný H. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 5 To 66/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 229/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného H. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 1. 2026, sp. zn. 19 T 229/2024, byl obviněný H. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že
dne 23. ledna 2024 v 15:55 hodin v katastru obce XY při jízdě po pozemní komunikaci silnici I. třídy č. XY ve směru od XY na XY, jako řidič vlastního osobního motorového vozidla tovární značky AUDI A6, registrační značky XY, přijížděl po hlavní pozemní komunikaci, silnici I. třídy č. XY ve směru od XY ke čtyřramenné křižovatce silnice I. třídy č. XY a silnice III. třídy č. XY, kde je před křižovatkou snížena nejvyšší dovolená rychlost z 90 km/h svislou dopravní značkou č. B 20a na 70 km/h, kdy v rozporu s ustanovením § 4 písm. a), c) a § 18 odst. 1, odst. 3, odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu) toto snížení dovolené rychlosti nerespektoval a rychlost nepřizpůsobil ani svým schopnostem, dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, a mokrému povrchu vozovky, kdy křižovatkou v silném provozu projížděl rychlostí 124 až 130 km/h, čímž v podstatě zbavil možnosti řidiče osobního motorového vozidla tovární značky FIAT CROMA 1.9 JTD, registrační značky XY, O. H., jenž vjížděl do křižovatky z jeho pravé strany ve směru od XY, z vedlejší pozemní komunikace silnice III. třídy č. XY, osazené před křižovatkou svislou dopravní značkou č. P [č.p.] „Dej přednost v jízdě!“, dát jeho vozidlu přednost v jízdě dle § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť tento započal vjíždět do křižovatky z druhého místa za jiným vozidlem s úmyslem pravděpodobně odbočit vlevo na XY v okamžiku, kdy vozidlo Audi bylo ve vzdálenosti cca 95 až 113 metrů, v důsledku čehož došlo ke střetu přední části vozidla Audi A6 s levým bokem motorového vozidla FIAT, kdy k samotnému střetu obou vozidel vlivem brzdění a vyhýbání vpravo vozidla Audi A6 došlo na vedlejší pozemní komunikaci silnice III. třídy č. XY ve směru od XY, tj. mimo hlavní komunikaci, při střetové rychlosti vozidla Audi 112 až 118 km/h, kdy vozidlo Fiat bylo po střetu odraženo vpravo v původním směru významně vyšší hybností vozidla Audi, tedy směrem na XY a ze své střetové rychlosti cca 12 až 18 km/h bylo nárazem urychleno na rychlost cca 57 až 69 km/h a po kontaktu zadní části vozidla se svodidly nacházejícími se za pravým okrajem silnice I. třídy č. XY nakonec skončilo za křižovatkou v pravém jízdním pruhu ve směru na XY, kdežto vozidlo Audi A6 se po střetu dostalo do levotočivé rotace a pohybovalo se šikmo vpravo ve směru svého původního směru jízdy, kdy během své rotace narazilo svým pravým předním bokem do levého zadního rohu osobního motorového vozidla tovární značky VOLKSWAGEN POLO, registrační značky XY, ve vlastnictví podnikající fyzické osoby J. H., jenž stálo před křižovatkou na silnici III. třídy č. XY v odbočovacím pruhu vpravo na XY a zůstalo v něm stát i po střetu, a které v té době řídila L. H., a na místě spolujezdce vpravo vpředu vedle řidiče seděla nezletilá AAAAA (pseudonym), kdy vozidlo Audi A6 po nárazu do vozidla VW Polo pokračovalo ve svém pohybu a nakonec skončilo zadní částí u svodidel nacházejících se po pravé straně silnice III. třídy č. XY ve směru od XY , přičemž při dopravní nehodě utrpěl poškozený O. H. polytrauma, a to zejména zhmoždění srdeční svaloviny, inkompletní trhlinu stěny hrudní srdečnice, vícečetné trhliny jaterního laloku, trhliny sleziny, zhmoždění slinivky břišní, masivní prokrvácení zapobřišnicového prostoru a pánve, trhlinu levé nadledviny, rozhmoždění pravé nadledviny, masivní prokrvácení pouzdra obou ledvin, roztržení močového měchýře, trhliny břišní srdečnice při odstupu velkých cév, tříštivé rozlámání pánve, mnohočetné zlomeniny žeber, zlomeninu stehenní kosti a masivní prokrvácení břišní stěny a s těmito zraněními byl letecky transportován vrtulníkem ZZS z místa nehody do Fakultní nemocnice v Brně, kde dne 24. 1. 2024 v 00:40 hodin na následky utrpěných zranění zemřel, dále poškozená L. H. utrpěla podvrtnutí a natažení krční páteře a povrchní poranění vlasové části hlavy, přičemž byla z místa nehody převezena vozidlem ZZS do nemocnice v Hodoníně, odkud byla následně propuštěna do domácího léčení a nezletilá spolujezdkyně AAAAA utrpěla podvrtnutí a natažení krční páteře a zhmoždění pravé strany krku od bezpečnostního pásu, kdy byla z místa nehody převezena vozidlem ZZS do nemocnice v Hodoníně, kde byla hospitalizována 2 dny a poté propuštěna do domácího léčení, dále způsobil i hmotnou škodu poškozením motorového vozidla Audi A6, vozidla Fiat Croma a vozidla VW Polo v dosud nevyčíslené výši jejich majitelům.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 (šesti) let.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit jako náhradu způsobené škody poškozenému N. H., 5. částku ve výši 22.429 Kč, poškozené RBP Zdravotní pojišťovně, IČ: [IČO], se sídlem [adresa] Ostrava, částku ve výši 8.767 Kč, poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: [IČO], se sídlem [adresa] Praha-Vinohrady, částku ve výši 597.157 Kč, poškozené Ředitelství silnic a dálnic s. p., IČ: [IČO], se sídlem [adresa] Praha, částku ve výši 27.681 Kč.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 1. 2026, sp. zn. 19 T 229/2024, podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům.
7. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 5 To 66/2026, a to tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II.
8. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 5 To 66/2026, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 509–511 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
9. Obviněný v podaném dovolání namítl, že od samého počátku vyšetřování nehodového děje nedošlo k vyhodnocení všech důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.
10. Dále poukázal na to, že k zahájení trestního stíhání došlo až s odstupem času od nehody, a dále na to, že dostal od pojišťovny plnění jako za způsobenou nehodu, protože pojišťovna dospěla k závěru, že nehodu zavinil poškozený.
11. Obviněný namítl, že se znalec adekvátně nevyjádřil k fotografiím pořízeným jeho otcem bezprostředně po nehodě, a proto panují důvodné pochybnosti o rozsahu poškození obou vozidel ihned po samotném střetu. Znalec vzal do úvahy pouze fotografie pořízené orgány činnými v trestním řízení, čímž došlo k porušení zásady materiální pravdy, zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.
12. Dále kritizoval, že ze strany soudu prvního stupně nebyla provedena rekonstrukce, jejímž smyslem mělo být obnovení situace a okolností týkajících se vzniku, průběhu a následného postavení vozidel po dopravní nehodě, ač užití tohoto důkazního prostředku navrhoval. Jelikož nebyla provedena rekonstrukce, nedošlo tedy ani k naplnění požadavků § 2 odst. 5 tr. ř. Rekonstrukce mohla přinést odpověď na otázky, kdy poškozený mohl poprvé spatřit vozidlo obviněného, zda měl dostatečný rozhled nebo mu v něm něco bránilo, přičemž by do průběhu rekonstrukce mohly být vzaty do úvahy skutečnosti z podaného vysvětlení zemřelého R. G., které však nemohly být procesně využity prostřednictvím jeho svědecké výpovědi. Právě požadovaná rekonstrukce by mohla zvrátit rozhodnutí o jeho vině za situace, kdy došlo k porušení dopravních předpisů na straně obviněného i poškozeného. Na porušení dopravních předpisů přitom nelze usuzovat jen ze subjektivního vnímání obviněného, ale i z vnímání situace R. G.
13. Obviněný dále rozporuje rychlost, kterou měl podle soudního znalce do křižovatky vjet, a to od samého počátku trestního řízení. Znalec se na místo dostavil až s velkým časovým zpožděním a nedošlo ke konstatování, zda poškozený subjektivně měl a mohl předvídat vozidlo obviněného, a to s výrazně větší rychlostí, než je v daném místě uvedena.
14. Dále obviněný konstatoval, že „rozporuje právní závěry odvolacího soudu prezentované v bodě 7. tímto dovoláním napadeného rozsudku, kdy odvolací soud podle odsouzeného bagatelizuje jeho obhajobu“.
15. Obviněný dále brojil proti uloženému trestu odnětí svobody, který označil za nepřiměřeně přísný, a to nejen trest uložený soudem prvního stupně, ale i trest odnětí svobody uložený odvolacím soudem. Poukázal na to, že Okresní soud v Hodoníně ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 58/2018 uložil za dva trestné činy (přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku) úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2,5 let, který byl aprobován odvolacím soudem, kdy odsouzený v citované věci porušil více pravidel silničního provozu. V projednávané věci odvolací soud rozhodnutí o uloženém trestu odůvodnil natolik stroze, že nemohl naplnit zákonné požadavky na náležité odůvodnění výroku ohledně výše trestu. Pouze akcentoval, že jízda obviněného byla vysoce hazardní, a že v průběhu trestního řízení neprojevil žádnou sebereflexi. Ve vztahu k přitěžujícím okolnostem nebylo objasněno, proč je na něj potřebné působit vyšším trestem, než byl uložen Okresním soudem v Hodoníně ve věci sp. zn. 2 T 58/2018. Jemu uložený trest je proto v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe, neboť okolnosti trestného činu odsouzeného v citované věci jsou závažnější než ve věci dovolatele. Byla tak porušena i zásada přiměřenosti trestních sankcí. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu rovněž považuje za nepřezkoumatelné.
16. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a z jeho podnětu došlo ke zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 5 To 66/2026, a jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 1. 2026, sp. zn. 19 T 229/2024, a následnému přikázání Okresnímu soudu v Hodoníně trestní věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
17. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 28. 7. 2026, sp. zn. 1 NZO 542/2026.
18. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, stručně shrnul námitky obviněného a rekapituloval obecná východiska obviněným uplatněných dovolacích důvodů, poukázal na to, že s námitkami obviněného se již vyčerpávajícím způsobem vypořádal soud prvního stupně v bodech 14. a 17. až 26. odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 5. až 12. odůvodnění svého rozsudku. S argumentací tam uvedenou se státní zástupce plně ztotožnil a na ni v podrobnostech odkázal. Nad rámec odůvodnění soudů nižších stupňů pak dodal následující.
19. Ve vztahu k námitce obviněného rozporující zjištěnou rychlost obviněného, kterou vjížděl do křižovatky, státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku zpochybňující skutková zjištění, avšak nikoliv způsobem, který aprobuje judikatura Ústavního soudu a předvídá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své první variantě. Zároveň rekapituloval, že v řízení byl proveden znalecký posudek znalce S., který konstatoval střetovou rychlost mezi 112 až 118 km/h, odborný posudek předložený obviněným, který střetovou rychlost stanovil na 115 km/h, tedy v podstatě shodně se znalcem, a tvrzení dovolatele o střetové rychlosti 70 km/h. S přihlédnutím k provedeným důkazům státní zástupce označil tvrzení obviněného za zjevně nesmyslné.
20. Státní zástupce dále konstatoval, že obviněným uplatněná námitka porušení zásady in dubio pro reo má čistě procesní povahu a není podřaditelná pod žádný dovolací důvod a nemůže být zkoumána v dovolacím řízení, k čemuž poukázal na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu. Jeho tvrzení nadto podle státního zástupce nemá žádný věcný základ. Soudy neměly žádné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění na podkladě provedeného dokazování, což logicky nenapadnutelným způsobem vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.
21. K námitce obviněného směřující proti nevyhovění jeho důkaznímu návrhu na provedení rekonstrukce, státní zástupce poukázal na bod 14. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde je konstatováno, že rekonstrukce je fakticky neproveditelná. Na to navázal poukazem na bod 21. odůvodnění téhož rozsudku, kde po odkázání na závěry znalce konstatoval, že obviněný svou vysokou rychlostí v podstatě znemožnil poškozenému, aby mu dal přednost. Výhled poškozeného do křižovatky proto shodně soudy označily jako nerozhodný pro právní posouzení projednávané věci, když příčinou nehody bylo výlučně jednání dovolatele. Ve shodě se soudy nižších stupňů potom státní zástupce k této námitce konstatoval, že další dokazování, včetně navrhované rekonstrukce, by bylo nadbytečné.
22. K tvrzení obviněného rozporující míru jeho zavinění nehody státní zástupce poukázal na to, že soudy obou stupňů odkazovaly na stabilizovanou judikaturu vypořádávající se s odpovědností řidičů a dalších účastníků dopravních nehod za následky dopravních nehod. Nad rámec toho státní zástupce s ohledem na projednávaný průběh nehodového děje rozebral vývoj judikatury Nejvyššího soudu k významu překročení přiměřené rychlosti řidičem majícím přednost v jízdě, před řidičem na vedlejší komunikaci a přiblížil tři skupiny situací podle toho, jak výrazně řidič jedoucí na hlavní komunikaci překročil povolenou rychlost.
23. První skupinu tvoří situace, kdy řidič na hlavní silnici jel rychlostí nižší, stejnou, nebo nejvýš o 30 % vyšší oproti povolené rychlosti. V tomto případě je za dominantního viníka dopravní nehody nutno považovat řidiče jedoucí po vedlejší silnici, u něhož lze dovozovat porušení důležité povinnosti v dopravě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1196/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 8 Tdo 603/2023).
24. Druhou skupinu tvoří situace, kdy byla povolená rychlost překročena o přinejmenším 35 %, ale o méně než 60 %. Tehdy nesou vinu oba dva na nehodě zúčastnění řidiči, a to v různém poměru podle míry překročení rychlosti a dalších okolností případu. Zpravidla není ale možné na straně žádného řidiče shledat porušení důležité povinnosti v dopravě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 3 Tdo 822/2023).
25. Třetí skupinou jsou poté takové případy, kde řidič jedoucí po hlavní silnici překročí povolenou rychlost o více než 60 %. Na straně řidiče jedoucího po vedlejší silnici není možné dovodit zavinění v trestněprávním významu. Naopak na straně řidiče jedoucího po hlavní silnici lze dovodit jak zavinění, tak porušení důležité povinnosti v dopravě a je zpravidla výlučným viníkem nehody i škodlivého následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tz 60/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2025, sp. zn. 4 Tdo 343/2025).
26. V projednávané věci obviněný spadá do třetí jmenované skupiny, neboť podle skutkových zjištění překročil nejvyšší povolenou rychlost o nejméně 77 %. Jeho poukaz na spoluzavinění poškozeného je tak zcela nedůvodný, neboť o žádném spoluzavinění není možno uvažovat. Tím méně spoluzavinění tak významným, pro které by nemohlo být na straně dovolatele shledáno porušení důležité povinnosti jakožto znak kvalifikované skutkové podstaty daného trestného činu.
27. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou dovolatele týkající se uloženého trestu a legitimního očekávání při ukládání trestů. Poukázal na to, že jeho námitka tak, jak ji dovolatel koncipoval, neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Státní zástupce poukázal na to, že v České republice se nachází 86 soudních okresů. Pokud by se přistoupilo na dovozování legitimního očekávání ukládaného trestu, z kterého okresního soudu, stáli bychom před 86 různými legitimními očekáváními podle toho, který ze soudů by jak přísně rozhodoval. Jediné legitimní očekávání podle státního zástupce může vzejít z judikatury Nejvyššího soudu, jakožto orgánu oprávněného sjednocovat soudní praxi. Nelze tedy legitimní očekávání dovozovat z jiného rozhodnutí téhož okresního soudu. Zvláště pokud dovolatel tyto věci vzájemně neporovnává a uvádí, že pachateli v oné jiné věci byl rovněž uložen nepodmíněný trest pouze nevýrazně kratší.
28. Naproti tomu státní zástupce shledal jako přípustnou druhou námitku obviněného týkající se uloženého trestu, konkrétně porušení zásady přiměřenosti trestních sankcí. Nepřiznal ji však důvodnost. Po rozebrání teoretických a judikatorních východisek principu proporcionality trestní represe a z ní vycházející zásady přiměřenosti trestních sankcí státní zástupce zopakoval, že zásah Nejvyššího soudu do trestu uloženého v rámci zákonné trestní sazby je možný mimo dovolací důvody výjimečně, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným, neslučitelným s ústavním principem proporcionality trestní represe. Poukázal na to, že v minulosti Nejvyšší soud přistoupil k zásahům do nepodmíněného trestu odnětí svobody s ohledem na rodinné poměry pachatele, na němž byly závislé velmi malé děti, které by jinak zůstaly bez rodiče. Dovolatel však neuvádí existenci žádných osob, které by na něm byly natolik závislé, že by to odpovídalo závislosti malých dětí na matce samoživitelce. 29. K posouzení přiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 8 Tdo 341/2024, kde se pachatelé dopustili trestného činu usmrcení z nedbalosti tím, že zavinili dopravní nehodu. V obou případech jim byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody, které označili za nepřiměřené stejně jako v projednávaném případě. Nejvyšší soud však jejich námitkám nepřisvědčil a uložené tresty shledal jako souladné se zásadou přiměřenosti trestních sankcí. Oba pachatelé v těchto věcech byli dosud bezúhonní stejně jako dovolatel. Jeden z nich byl na rozdíl od obviněného otcem tří dětí, o které pečoval společně s jejich matkou, přičemž sraženou osobu na přechodu přehlédl, aniž by se předtím úmyslně dopustil agresivní jízdy. Na druhém byla závislá jeho rodina včetně čtrnáctiletého syna; kontaktoval rodinu oběti a nabízel pozůstalým pomoc. Oba pachatelé navíc na rozdíl od dovolatele projevili upřímnou lítost nad svým jednáním a spolupracovali s orgány činnými v trestním řízení. Jestliže ani v těchto věcech Nejvyšší soud neshledal porušení zásady proporcionality trestních sankcí, pak u dovolatele není o co obdobnou úvahu opřít. Státní zástupce pak pro stručnost odkázal na odůvodnění uložených trestů v bodě 9. až 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a konstatoval, že nic nenasvědčuje tomu, že by byl uložený trest natolik přísný, že by jeho uložením došlo k porušení principu proporcionality trestní represe, resp. zásady proporcionality trestních sankcí.
30. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
32. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 5 To 66/2026, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. (per analogiam), neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu odnětí svobody, o kterém poté nově rozhodl, kdy výrok o vině zůstal beze změny. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
33. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
34. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo de facto zamítnuto jeho odvolání do výroku o vině a bylo vyhověno jeho odvolání stran uloženého trestu odnětí svobody, ale především proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
35. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
36. Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení, zejména pak v rámci odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci, kdy vznáší námitky totožné s námitkami uplatněnými v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení, tedy takové, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak na podkladě řádného opravného prostředku i soud odvolací. Odvolací soud neopomněl žádnou ze stěžejních námitek uplatněných obviněným v rámci jeho odvolání (případně ve veřejném zasedání). Lze odkázat zejména na body 5. až 12. odůvodnění jeho rozsudku, kde se odvolací soud námitkami obviněného, které se v podstatě překrývají s námitkami uplatněnými v dovolání, zabýval. Pokud obviněný vyčítá odvolacímu soudu, že odůvodnění stran uloženého trestu odnětí svobody je poněkud strohé, je nutné poukázat na to, že odvolací soud se ve svém rozsudku s hodnocením relevantních okolností pro uložení trestu v zásadě ztotožnil a odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neztotožnil se však s výší uloženého trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný. Odůvodnění svého rozsudku pak toliko doplnil o své hodnocení relevantních skutečností. Je proto pochopitelné, že mechanicky nezopakoval argumenty soudu prvního stupně. Je namístě upozornit, a to i s ohledem na další výklad Nejvyššího soudu, že podle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, platí, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60)“. V rozporu s tím tedy není, pokud odvolací soud na námitky obviněného reaguje i odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadený rozsudek odvolacího soudu nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost jednoznačně obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08). Pokud tedy uvedený postup platí pro odvolací řízení, pak o to víc platí pro řízení dovolací jako řízení o mimořádném opravném prostředku. Odůvodnění soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním soudu odvolacího je podrobné a ucelené, tedy ani Nejvyšší soud nevidí důvod k tomu, aby v případě, že se s těmito závěry ztotožní, tyto v celé jejich šíři znovu opakoval a rozepisoval.
37. Zároveň je potřeba s ohledem na obsah podaného dovolání připomenout, že Nejvyšší soud v ustálené rozhodovací praxi setrvale poukazuje na to, že dovolání je specifickým a přísně formalizovaným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu ustanovení § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídala argumentace v podaném dovolání. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn si argumentaci dovolatele domýšlet nebo ji dokonce sám aktivisticky dotvářet, zvláště je-li při přezkumu vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1191/2022). Nepostačuje tak vyjádřit prostý nesouhlas s tím či oním skutkovým zjištěním nebo s výší uloženého trestu, ale je podstatné takové námitky podložit přesvědčivou argumentací v rámci mantinelů uplatněných dovolacích důvodů.
38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
39. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
40. Obviněný uplatnil předmětný dovolací důvod v jeho první a třetí variantě. Soudům nižších stupňů vytýkal neprovedení rekonstrukce nehodového děje k ověření výhledu poškozeného a ověření míry zavinění, kterou se podílel na následcích nehody. Projevil nesouhlas se znaleckým posudkem, způsobem jeho zpracování, a především pak jeho závěry o výši rychlosti, kterou vjížděl do křižovatky.
41. Stran varianty třetí je možno uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
42. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.
43. Obviněný namítá, že v projednávané věci soud nedůvodně nevyhověl jeho důkaznímu návrhu na rekonstrukci. Stran procesu dokazování nutno doplnit, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak ani nestanoví relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví jako nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
44. V rámci odůvodnění rozsudku soud prvního stupně k návrhu na doplnění dokazování rekonstrukcí vyslovil v tom smyslu, že navrhovanou rekonstrukci shledal nadbytečnou s ohledem na již ve věci provedené dokazování a fakticky nerealizovatelnou, jak vyplývá z bodu 14. odůvodnění jeho rozsudku. Předmětná křižovatka v době návrhu na provedení rekonstrukce neodpovídala stavu v době dopravní nehody, byla osazena kruhovým objezdem a nebylo proto možné rekonstrukci na místě zrealizovat. S hodnocením i důvody odmítnutí se poté ztotožnil i odvolací soud, jak se podává z bodu 5. odůvodnění jeho rozsudku. Nejvyšší soud pouze připomíná, že podstata rekonstrukce podle § 104d tr. ř. spočívá v souhrnném obnovení situace nebo skutkových okolností, za kterých byl (nebo měl být) spáchán konkrétní trestný čin nebo které mají podstatný vztah k takovému trestnému činu. Jde o obnovení původních podmínek určité předchozí události, o obnovení celkové nebo dílčí situace a skutkových okolností případu především přímo na místě činu, kde k nim v minulosti došlo [PÚRY, František. § 104d (Rekonstrukce). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1560.]. Takové obnovení původních podmínek však s ohledem na stavební změnu předmětné křižovatky nepřipadalo v úvahu. Dále Nejvyšší soud poukazuje na to, že v samotné dikci ustanovení upravujícího rekonstrukci je jasně vyjádřena subsidiarita rekonstrukce jako procesního úkonu a důkazního prostředku, který má být používán jen tehdy, jestliže jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci. Taková situace však v projednávané věci nenastala, neboť postupem soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. byly postaveny najisto veškeré skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci. Otázka, kdy poškozený poprvé uviděl obviněného, resp. měl možnost jej vidět, je nadto otázkou z právního hlediska nepodstatnou, neboť s ohledem na míru překročení rychlosti ze strany obviněného (v místě křižovatky s povolenou rychlostí 70 km/h se pohyboval přinejmenším rychlostí 124 km/h) a povětrnostními podmínkami na místě (mokrá silnice) ovlivňujícími možnost adekvátní reakce osob zúčastněných na dopravní nehodě, nedal příležitost poškozenému zareagovat. Poškozený nadto nemohl předpokládat, že bude do křižovatky vjíždět vozidlo překračující o 77 % maximální povolenou rychlost. Jak bude rozvedeno dále, tak za těchto podmínek je třeba za výlučného viníka nehody považovat právě obviněného.
45. V bodě 14. odůvodnění svého rozsudku se soud prvního stupně vyjádřil k zamítnutí důkazního návrhu na předložení fotografií z místa nehody pořízených otcem obviněného znalci Ing. M. S., Ph.D., s tím, že znalec se ve svém výslechu vyjádřil jednoznačně v tom smyslu, že záchranné, resp. vyprošťovací práce týkající se poškozeného O. H. a s tím spojený stav vozidla vzal v potaz a s těmito pracoval při svých výpočtech. Navrhovaným důkazem by se tak jen opakovaly již učiněné závěry znalce podávající se z jeho předchozího vyjádření a znaleckého posudku.
46. Ve zcela obecné rovině je možno dodat, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, jak rozvedeno výše v bodech 38. a 39. tohoto usnesení. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soud prvního stupně dostál a odvolací soud jeho postup jako správný potvrdil. Nejvyšší soud se se závěry soudů nižších stupňů zcela ztotožnil a neshledal, že by se v dané věci jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů.
47. S jistou mírou benevolence je možné konstatovat, že obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i v jeho první variantě, tedy, že namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Je možno připomenout, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
48. Z předchozího odstavce vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. Není tak naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení.
49. Obsahem námitky obviněného je však právě taková nepřípustná polemika. Obviněný pouze vyjadřuje nesouhlas se závěry znaleckého posudku, konkrétně s jeho závěrem o rychlosti, kterou vjížděl do křižovatky. Soud prvního stupně opřel toto své skutkové zjištění právě o znalecký posudek z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, se specializací na posuzování technických příčin dopravních nehod, zpracovaný Ing. M. S., Ph.D., který byl u hlavního líčení slyšen a obviněný mu mohl klást otázky. Obsah znaleckého posudku a výpověď znalce pak soud prvního stupně shrnul v bodech 6. až 11. odůvodnění svého rozsudku. Znalec se v něm vyjádřil k viditelnosti v místě nehody, stavu komunikace, povětrnostním podmínkám, pozici jednotlivých účastníků nehody v předmětné křižovatce, a především pak k rychlosti, kterou jednotliví účastníci nehody vjížděli do křižovatky, a ke střetové rychlosti vozidel. Dospěl přitom k závěru, že do křižovatky vjel obviněný svým vozidlem AUDI A6 rychlostí mezi 124 až 130 km/h, přičemž rychlost v okamžiku střetu stanovil v intervalu mezi 112 až 118 km/h. Jednalo se tak o stěžejní důkaz vycházející z podkladů opatřených na místě činu; plánku nehody, fotodokumentace z místa dopravní nehody, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (srov. bod 6. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Znalecký posudek Ing. M. S., Ph.D., pak odpovídal i odbornému vyjádření Ing. R. M., Ph.D., které předložil obviněný a které stanovilo střetovou rychlost vozidla poškozeného (FIAT) na 11 km/h a vozidla obviněného (AUDI) na cca 115 km/h, tedy v rámci znalcem určeného intervalu. Proti znaleckému posudku podporovanému odborným vyjádřením pak stálo osamocené tvrzení obviněného, že do křižovatky vjížděl maximální povolenou rychlostí 70 km/h. Závěr soudu prvního stupně potvrzený soudem odvolacím tak, jak je zachycen ve skutkové větě, je správný a odpovídá výsledkům provedeného dokazování. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Důkazy byly soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
50. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
51. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
52. Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu rozporoval míru svého zavinění, byť tak činil toliko vyjádřením nesouhlasu s odůvodněním bodu 7. rozsudku odvolacího soudu. Takto vznesená námitka je takřka za hranicí přezkoumatelnosti, neboť se jedná o prosté konstatování nespokojenosti obviněného se způsobem právního posouzení jeho věci bez jakýchkoliv relevantních argumentů vyjma konstatování, že se závěry soudů nesouhlasí. Soud prvního stupně dospěl v bodech 21. až 26. odůvodnění svého rozsudku k jednoznačnému závěru, že je v souladu se stabilizovanou judikaturou a skutkovými zjištěními nutné považovat za jediného výlučného viníka nehody právě obviněného jedoucího vozidlem AUDI po mokré vozovce hlavní silnice do křižovatky rychlostí přinejmenším 124 km/h. Povolená rychlost v daném úseku však byla dopravním značením stanovena na 70 km/h. Obviněný tedy překročil nejvyšší povolenou rychlost přinejmenším o 77 % a znemožnil tak poškozenému řidiči vozidla FIAT, který počínal vjíždět do křižovatky, aby mu dal přednost v jízdě, a výlučně tak svým jednáním zavinil nehodový děj, který vyústil ve smrtelné zranění poškozeného a lehké zranění dvou poškozených, z toho jedné nezletilé osoby. Soud prvního stupně rovněž přiléhavě poukázal v bodě 23. odůvodnění svého rozsudku na to, že „řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy [srov. § 2 bod 2. tehdy platné vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr.]. Přitom řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje vjezd na hlavní silnici, a které již nikoli, a při tomto svém odhadu samozřejmě vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují a kterou tedy od ostatních vozidel logicky očekává. Pokud řidič na hlavní silnici jede rychlostí, která maximální povolenou rychlost výrazně překračuje, a řidič přijíždějící do křižovatky po vedlejší silnici nemá důvod předpokládat takové překročení, za případnou kolizi musí nést odpovědnost řidič jedoucí po hlavní silnici a nemůže se tedy dovolávat tzv. principu omezené důvěry“.
53. S tímto závěrem se pak zcela ztotožnil odvolací soud, když v bodě 7. odůvodnění svého rozsudku konstatoval správnost závěrů soudu prvního stupně. Poukázal přitom i na závěry znalce doc. Ing. M. S., Ph.D., že pokud by obviněný respektoval omezení rychlosti od místa určeného dopravní značkou a řídil motorové vozidlo Audi rychlostí 70 km/hod, poškozený řidič motorového vozidla Fiat by mohl pohodlně opustit koridor vozidla Audi a k dopravní nehodě by nedošlo.
54. Závěry soudů v projednávané věci vychází z dlouhodobě stabilizované judikatury. Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (rozhodnutí publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.), uvedl, že jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi. Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci (např. o více než 70 %) je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy (§ 18 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví.
55. Na toto rozhodnutí pak navázala celá řada dalších rozhodnutí včetně usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015 (rozhodnutí publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.), v rámci něhož Nejvyšší soud rozvedl gradaci příčinné souvislosti a princip omezené důvěry v dopravě. Podstatný pro rozhodnutí v této věci je zejména bod 51. tohoto usnesení, v němž Nejvyšší soud v návaznosti na zásadu gradace příčinné souvislosti dovodil, že extrémní překročení nejvyšší povolené rychlosti řidičem na hlavní silnici může změnit posouzení viny za nehodu. Pokud tato rychlost řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici objektivně znemožní splnit povinnost dát přednost v jízdě podle § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., nelze zavinění dopravní nehody ani její následek klást za vinu řidiči z vedlejší silnice. Odpovědnost v takovém případě nese řidič jedoucí po hlavní komunikaci; jeho porušení povinnosti extrémní rychlostí se hodnotí jako porušení důležité povinnosti a odůvodňuje jeho trestní odpovědnost za trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr zákoníku.
56. Jen pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud se od výše zmíněných rozhodnutí nijak neodchýlil, což dokládají například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1239/2017, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022, či ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 8 Tdo 184/2023. Nejvyšší soud ve vztahu k námitce obviněného uzavírá, že právní posouzení jednání obviněného a zjištěných skutkových okolností je zcela přiléhavé a odpovídá jak platné právní úpravě, tak stabilizované judikatuře Nejvyššího soudu. Skutečnost, že pojišťovna učinila viníkem nehody poškozeného, je jak pro posouzení provedeného dokazování a skutkových zjištění, které z hodnocení důkazů vyplývají, tak právního posouzení zcela irelevantní.
57. Stran namítaného porušení zásady in dubio pro reo, jejíž porušení obviněný v několika pasážích dovolání namítá lze obecně uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněného však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal a shoduje se s konstatováním odvolacího soudu v bodě 8. odůvodnění jeho rozsudku.
58. K námitkám obviněného týkajícím se uloženého trestu, kdy s poukazem na jiné rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně namítal porušení zásady legitimního očekávání a zároveň uložení nepřiměřeně přísného trestu v rozporu se zásadou přiměřenosti trestních sankcí, je třeba uvést následující.
59. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. Teoreticky (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k tomuto zákonnému dovolacímu důvodu je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
60. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a nikoliv prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
61. Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. však nebyl obviněným uplatněn, byť s ohledem na jím přednesenou argumentaci lze bezpečně usoudit, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo. Obviněnému byl ukládán trest odnětí svobody za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, který je vymezen trestní sazbou na 1 rok až 6 let. Trest odnětí svobody původně uložený soudem prvního stupně ve výměře 5 let byl následně zmírněn soudem odvolacím na 3 roky odnětí svobody a je trestem, který je možné za tento přečin uložit a zároveň je trestem v rámci zákonné trestní sazby. Trest zákazu činnosti je pak rovněž trestem přípustným, jak se podává z ustanovení § 73 odst. 1 tr. zákoníku, které říká, že soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Obviněný se přečinu podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil v souvislosti s řízením motorového vozidla. Uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let, tj. v rámci uvedené trestní sazby, je také trestem přípustným.
62. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však obviněný nevznáší. Obviněný toliko napadá rozsah jemu uloženého odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný a rozporný se zásadou legitimního očekávaní.
63. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě zákonného trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně by jeho zásah mohl přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
64. Přestože obviněný argumentuje právě tím, že mu byl uložen trest odnětí svobody v nepřiměřené délce spojený s přímým výkonem, a tímto tvrzením směřuje k tomu, že byla porušena zásada proporcionality trestu neboli zásada přiměřenosti trestních sankcí, jeho námitkám není možné přisvědčit.
65. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky“ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
66. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se podává, že v rámci procesu individualizace trestu vycházely z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v § 38 a § 39 tr. zákoníku. Rozhodně nemůže obstát námitka obviněného zaštiťujícího se poukazem na jiné rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně, kde byl pachateli uložen úhrnný trest za stejný přečin a přečin těžkého ublížení na zdraví ve výměře 2,5 let. V rámci individualizace trestů soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu; přihlédne též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život, polehčujícím a přitěžujícím okolnostem a dalším relevantním okolnostem (§ 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku). Lapidárně řečeno, každý projednávaný případ a každá osoba obviněného se odlišuje a nelze proto mechanicky poukázat na výši trestu uloženého v jiné trestní věci, byť v rámci stejné právní kvalifikace. Je důležité zvážit celou řadu hledisek a v rámci zákonných pravidel stanovit pro daného pachatele přiměřený a spravedlivý trest tak, aby byly naplněny všechny funkce ukládaného trestu.
67. Soud prvního stupně v bodech 27. až 30. odůvodnění rozsudku poukázal na okolnosti, které zvažoval při ukládání trestu a možnostech nápravy obviněného. Zmínil, že obviněný byl dvakrát přestupkově trestán pro překročení maximální povolené rychlosti, že je v práci problematickou osobou, u které jsou řešeny časté absence a konflikty s nadřízenými i spolupracovníky. Zároveň ale poukázal na to, že obviněnému polehčuje jeho dosavadní trestní bezúhonnost jakožto jediná polehčující okolnost. Zdůraznil, že obviněný nemá na svou trestnou činnost žádný náhled, nepřipouští navzdory zjištěným okolnostem ani v nejmenším své pochybení a nereflektuje smrtelný následek a zranění dalších dvou osob, která svou hazardní jízdou na mokré silnici zavinil. Soud prvního stupně zároveň v bodě 29. odůvodnění svého rozsudku poukázal na nepřístojné jednání obviněného při samotném projednávání trestní věci, kde uvedl, že obviněný nepodloženě osočil slyšeného znalce z přijetí úplatku a svou závěrečnou řeč pronášel zvýšeným hlasem směrem k přítomné státní zástupkyni s tím, že jej nikdo nebude osočovat, že už jej to nebaví, neboť on se nikdy nebude cítit za projednávanou nehodu ani vinný, ani zodpovědný, a to vše navíc před zraky přítomného syna poškozeného. Svým jednáním zapříčinil smrt jednoho člověka, zranění dvou dalších osob, z toho jedné nezletilé a nezanedbatelnou majetkovou škodu. Vzhledem k tomu, že si obviněný nebyl schopen připustit závažnost svého jednání, připadalo podle soudu prvního stupně v úvahu pouze uložení nepodmíněného trestu, který vyměřil v délce 5 let. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením osoby obviněného, závažností jeho jednání i s nedostatkem sebereflexe obviněného, a tedy i s konečným závěrem, že je nezbytné na obviněného působit trestem odnětí svobody s přímým výkonem, neboť závažnost způsobeného následku a kumulací výrazných porušení důležitých povinností v dopravě stanovených v zákoně o pozemních komunikacích bylo vyloučeno uložení trestu podmíněně odloženého. Uložený trest však považoval za nepřiměřeně přísný a moderoval výši nepodmíněného trestu na 3 roky nepodmíněného trestu odnětí svobody, s tím, že k ochraně společnosti bude postačovat uložit trest kratšího trvání při polovině zákonné trestní sazby.
68. S odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů stran hodnocení obviněného a závažnosti jeho činnosti stejně jako nutnosti uložit nepodmíněný trest odnětí svobody se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, bezohlednosti jednání obviněného a absenci přijetí elementární odpovědnosti za své jednání lze považovat trest uložený odvolacím soudem za trest přiměřený, jenž neodůvodňuje kasační zásah Nejvyššího soudu.
IV.
69. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný H. M., odmítl.
70. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2026
Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata