Plný text
3 Tdo 669/2026-746
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2026, č. j. 3 To 92/2026-642, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 97/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 2. 2026, č. j. 3 T 97/2025-581, uznal obviněného L. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným v bodě 1) zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku:
1) dne 24. 2. 2025 kolem 17:00 hodin na parkovišti nacházejícím se ve dvoře domu na adrese XY se po předchozí domluvě setkal se svojí bývalou partnerkou, poškozenou P. M., za účelem řešení jejich rozchodu, péče o společného nezletilého syna AAAAA (pseudonym) a jejího trestního oznámení ohledně poškození vozidel, kdy v rámci jejich rozhovoru, při němž rozebírali vztahové problémy a současně obžalovaný na poškozenou naléhal, ať stáhne předchozí trestní oznámení vůči jeho osobě, v okamžiku, kdy poškozené začal zvonit její mobilní telefon značky Xiaomi Redmi Note 9, na který poškozené volal její současný partner M. P., a poškozená tedy telefon vzala do ruky, obžalovaný k poškozené přistoupil, chytil ji za pravou ruku, v níž držela svůj mobilní telefon, tuto ji zkroutil za záda a s poškozenou se začal o mobilní telefon přetahovat, přičemž poškozená svůj mobilní telefon bránila, avšak vzhledem k fyzické převaze jí obžalovaný telefon po chvíli vytrhl z ruky a při tomto ji žduchl, v důsledku čehož poškozená upadla na zem, poté si obžalovaný všiml, že si poškozená jejich rozhovor nahrává, naklonil se nad poškozenou, která ležela na zemi, a nutil ji, aby mu sdělila kód k odemknutí telefonu, kdy na ni opakovaně zvýšeným hlasem volal „dej mi heslo“, což poškozená ze strachu a důvodné obavy z dalšího možného fyzického napadení učinila, kdy po tomto prostřednictvím sděleného kódu odemknul mobilní telefon poškozené a z tohoto vymazal část jeho obsahu včetně předmětného zvukového záznamu s audionahrávkou jejich rozhovoru, následně začal poškozenou násilím tahat do svého motorového vozidla značky Opel Vivaro s tím, že ji i syna odveze pryč, při čemž se poškozená vysmekla a ze dvora vyběhla na chodník na ulici XY ke křižovatce ulic XY a XY, kde křičela o pomoc, avšak obžalovaný za poškozenou vyběhl, přes zjevný odpor ji chytil za ruce a zatáhl ji zpět do dvora, kdy poté na místo přijela hlídka Policie ČR, načež poškozené její mobilní telefon vrátil zpět, a tímto jednáním poškozené P. M. způsobil újmu na zdraví spočívající v pohmoždění pravé ruky a hýždí, které si vyžádalo lékařské ošetření, kdy v souvislosti s náklady na ošetření poškozené vznikla poškozené Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky škoda ve výši 1.422 Kč,
2) dne 17. 6. 2025 kolem 7:45 hodin na ulici XY v Brně ve směru jízdy k ulici XY řídil osobní motorové vozidlo značky Honda Civic, blíže nezjištěné registrační značky Slovenské republiky, kdy na ulici XY v blízkosti křižovatky s ulicí XY předjel poškozenou P. M., která řídila osobní motorové vozidlo značky Subaru Impreza, registrační značky XY, a před jejím vozidlem v bezprostřední blízkosti prudce zabrzdil, v důsledku čehož byla poškozená nucena své vozidlo zastavit, poté se opět rozjel ve směru jízdy k ulici XY a přibližně o třicet vteřin později ve směru od ulice XY s vozidlem Honda Civic směrem k poškozené opět přijížděl, kolem této projel a při tomto na poškozenou mával a smál se na ni, a tohoto jednání se dopustil, ačkoli věděl, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2025, č. j. 21 Nc 5001/2025-29, bylo nařízeno předběžné opatření, kterým mu byla mimo jiné uložena povinnost jednak zdržet se setkávání s poškozenou, jejího nežádoucího sledování a obtěžování a jejího kontaktování jakýmkoliv způsobem, jednak zdržet se přibližování k poškozené na vzdálenost kratší 100 metrů, a to do 6. 4. 2025, přičemž toto předběžné opatření bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2025, č. j. 21 Nc 5102/2025-64, prodlouženo do 6. 9. 2025.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 84 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců a současně nad ním byl vysloven dohled. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 1.422 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená P. M. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný sám i prostřednictvím svého obhájce odvolání proti výroku o vině, trestu a náhradě škody ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Proti výroku rozsudku o trestu podal odvolání státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, a to v neprospěch obžalovaného. Proti výroku rozsudku o uplatněném nároku poškozené P. M. podala odvolání tato poškozená prostřednictvím svého zmocněnce. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 4. 2026, č. j. 3 To 92/2026-642, podle § 258 odst. 1 písm. e), písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené P. M. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozené P. M. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 84 odst. 1 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let a současně nad obviněným stanovil dohled. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit poškozené P. M. nemajetkovou újmu ve výši 45.000 Kč. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněného vyplynulo, že napadl všechny výroky uvedeného rozsudku. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. V rámci rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v souvislosti s jednáním uvedeným pod bodem 1) tvrdí, že soudy založily skutkové závěry především na výpovědi poškozené a audionahrávce, které podle něj nejsou dostatečně průkazné. Namítá, že nebylo spolehlivě prokázáno použití násilí vůči poškozené, že soudy jednostranně uvěřily verzi poškozené a nevypořádaly se s jeho verzí průběhu události. Zpochybňuje rovněž význam kamerového záznamu a svědecké výpovědi P. S. Současně namítá nevěrohodnost poškozené a svědka M. P., což činí jejich výpovědi procesně nepoužitelnými důkazy, neprovedení navrženého znaleckého posudku z oboru psychiatrie a porušení zásady in dubio pro reo. 6. Ke skutkovým zjištěním pod bodem 2) obviněný uvádí, že nebylo bezpečně prokázáno, že právě on řídil vozidlo, které mělo poškozenou na ulici XY vybrzdit. Zpochybňuje identifikaci pachatele provedenou na základě výpovědi poškozené, svědka J. E. a a kamerového záznamu. Má za to, že měl být podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby. 7. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil obviněný námitku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, neboť jeho jednání nenaplňuje znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, protože nebylo prokázáno použití násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, chyběl úmysl zmocnit se mobilního telefonu, telefon vzal pouze proto, aby zabránil pořizování nahrávky a ochránil svá osobnostní práva a telefon si nepřisvojil a následně jej vrátil. Na podporu této argumentace odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž bylo vytržení telefonu z ruky poškozené posouzeno jako výtržnictví, a dovozuje, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako loupež. 8. Obviněný rovněž výslovně nesouhlasí s kvalifikací skutku jako vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrdí, že poškozená neměla důvodnou obavu, nenacházela se ve stavu bezbrannosti, situaci sama aktivně vyhledávala a nahrávala, a proto podle něj nebyly splněny znaky tohoto trestného činu. 9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a též jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby podle § 265l tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Brně, případně Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
10. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k dovolacím námitkám.
11. Státní zástupce uvedl, že obviněný podstatnou částí dovolání pouze polemizuje s hodnocením důkazů a prosazuje vlastní skutkovou verzi, aniž by byl dán zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Zdůraznil, že výpověď poškozené nestála osamoceně, ale korespondovala s dalšími důkazy, zejména se záznamy, fotografiemi a svědeckými výpověďmi.
12. Námitku procesně nepoužitelných důkazů označil za nedůvodnou, neboť obviněný podle něj nezpochybňuje zákonnost důkazů, ale pouze věrohodnost poškozené a svědka P. Stejně tak neshledal důvodnou námitku opomenutého důkazu, protože soudy se s návrhem na znalecký posudek z psychiatrie vypořádaly a řádně jej zamítly.
13. K právní kvalifikaci státní zástupce uvedl, že je třeba vycházet ze skutku zjištěného soudy, nikoli z verze obviněného. Skutková věta podle něj obsahuje znaky loupeže, neboť popisuje užití násilí i zmocnění se mobilního telefonu, a obsahuje také znaky vydírání. Obviněný podle něj namítá absenci okolností, které zákonnými znaky vydírání nejsou.
14. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 15. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný opožděně repliku, ve které uvedl, že na podaném dovolání nadále trvá a nesouhlasí s návrhem státního zástupce na jeho odmítnutí jako zjevně neopodstatněného. 16. Obviněný znovu zpochybnil věrohodnost poškozené, zejména s poukazem na to, že si schůzku nahrávala již před jejím začátkem, měla jednat účelově a její popis fyzického konfliktu podle něj neodpovídá zvukové stopě nahrávky. Tvrdil, že konstantní hlasitost a kvalita záznamu vylučují závěr, že by poškozené byla ruka s telefonem zkroucena za záda. 17. Dále obviněný rozvíjel námitky proti věrohodnosti svědka M. P., kterého označil za osobu výrazně zaujatou vůči obviněnému a aktivně zapojenou do konfliktu. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) obdobně zpochybnil výpověď svědka E., neboť tento měl být podle obviněného bezprostředně po incidentu ovlivněn tvrzením poškozené, že ví, kdo ji vybrzdil. 18. Obviněný dále tvrdil, že soudy neprovedly podstatné důkazy, zejména rekonstrukci či odborné posouzení audionahrávky, které měly podle jeho názoru prokázat, že skutkový děj popsaný soudy a poškozenou je z hlediska zvukových vlastností nahrávky fyzikálně a akusticky nemožný. Zopakoval také námitku neprovedení znaleckého posudku z odvětví psychiatrie k posouzení jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v době činu. 19. K právní kvalifikaci obviněný zopakoval, že jeho jednání nenaplňovalo znaky loupeže ani vydírání. Zdůraznil, že poškozená podle něj nejednala ve strachu, na místě dobrovolně setrvala, aktivně s ním diskutovala a měla jej provokovat za účelem získání materiálu využitelného v opatrovnickém a civilním řízení. K mobilnímu telefonu uvedl, že se jej nechtěl zmocnit v loupežném úmyslu, ale chtěl pouze ukončit podle něj nezákonné nahrávání a chránit svá osobnostní práva. Poukázal též na absenci zištného motivu, afektivní povahu svého jednání a namítl nepřiměřeně přísnou právní kvalifikaci i porušení zásady subsidiarity trestní represe.
20. Závěrem repliky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl způsobem uvedeným v jeho dovolání.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
22. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.24. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
28. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo mimo jiné zamítnuto jeho odvolání, z jeho argumentace je však také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové a právní povahy, které směřují proti výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, výroku o vině přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku [oba pod bodem 1)] a proti výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku [pod bodem 2)]. Obsahem dovolání obviněného pak nejsou výhrady vůči skutkovým a právním závěrům, na základě, kterých byl obviněný uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, ani proti výroku o trestu nebo proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Dovolatel doručil Nejvyššímu soudu repliku, jejímž obsahem je vyjádření obviněného k vyjádření státního zástupce k dovolání. Soud k ní však nemůže přihlížet, neboť byla doručena opožděně. Nadto lze uvést, že replika nepřináší žádnou novou argumentaci a v podstatě pouze opakuje námitky uplatněné již v dovolání, které Nejvyšší soud níže v tomto usnesení vypořádává.
30. Podanému dovolání je předně třeba vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., je nutno tyto dovolací důvody posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovanými skutky a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 31. Přestože obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, Nejvyšší soud k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
32. S ohledem na podobu dovolací argumentace obviněného, při vědomí toho, jakým způsobem se obviněný hájil v předchozích fázích svého trestního stíhání, musí Nejvyšší soud hned úvodem této části svého rozhodnutí připomenout, že pokud je dovolání založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Tak tomu je v této trestní věci, neboť obviněný v podaném dovolání opakuje prakticky totožnou argumentaci, kterou uplatňoval zejména již před soudem odvolacím.
33. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v neprovedení podstatného důkazu. 34. Jakkoliv tedy lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí, a je to třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
35. S ohledem na výše uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného žádné z variant uvedeného dovolacího důvodu neodpovídají.
36. Obsahem dovolání obviněného ve smyslu reklamovaného dovolacího důvodu jsou především námitky proti hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené P. M., zvukového záznamu incidentu, kamerového záznamu, výpovědi svědka M. P. a poznatky plynoucí z výpovědi svědkyně P. S. Taková argumentace však sama o sobě nezakládá zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
37. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). 38. Nejvyšší soud po přezkumu napadených rozhodnutí a přiloženého spisového materiálu konstatuje, že skutková zjištění soudů nejsou ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním. Soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu tak, aby zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a provedené důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, z jakých důkazů vycházely, jak je hodnotily a jaké skutkové závěry z nich dovodily. Zjevný rozpor nelze spatřovat v tom, že soudy při formulaci skutkových zjištění přisvědčily některým důkazům na úkor jiných, pokud tento postup náležitě odůvodnily. Za rozpor ve smyslu první alternativy uplatněného dovolacího důvodu nelze označovat prostý nesouhlas obviněného se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem. Této jeho polemice nelze přiznat žádné opodstatnění.
39. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nelze přijmout tvrzení obviněného, podle něhož soudy založily závěr o průběhu incidentu pouze na výpovědi poškozené P. M. a na audionahrávce. Městský soud v Brně výslovně uvedl, že vycházel nejen z výpovědi poškozené, ale též ze svědeckých výpovědí M. P. a dalších osob, z vysvětlení P. S., ze zvukového záznamu, kamerového záznamu městského kamerového systému, fotografií poškozené pořízených po příjezdu policie a dalších listinných důkazů. Odvolací soud na toto hodnocení navázal a zdůraznil, že výpověď poškozené byla logická, bezrozporná a měla oporu v dalších důkazech, které ji doplňovaly a potvrzovaly. 40. Významné je rovněž to, že soudy nevycházely z audionahrávky mechanicky ani izolovaně. Její obsah posuzovaly v souvislosti s dalšími důkazy, zejména s fotografiemi poškozené, na nichž bylo zachyceno znečištění oděvu a známky odpovídající jejímu tvrzení o pádu na zem, dále s kamerovým záznamem zachycujícím následnou část incidentu mimo dvůr a s výpovědí P. S., která popsala volání poškozené o pomoc, útěk poškozené směrem z prostoru dvora a následné odvedení poškozené zpět do dvora obviněným. Tyto důkazy sice nezachycují celý průběh prvotního střetu ve dvoře, avšak podporují celkový závěr soudů o konfliktním a násilném průběhu jednání obviněného vůči poškozené a jako takové byly soudy hodnoceny, což nijak nevybočuje z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. 41. Nelze přijmout ani tvrzení, že soudy jednostranně převzaly verzi poškozené. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že obhajobu obviněného vzaly v úvahu, avšak nepovažovaly ji za věrohodnou, neboť nebyla v souladu s objektivizujícími důkazy a s průběhem incidentu zachyceným zvukovým a kamerovým záznamem. Dovolací argumentace v této části pouze předkládá vlastní interpretaci důkazů a vyvozuje z nich pro obviněného příznivější skutkovou verzi. To však nepostačuje k závěru, že skutková zjištění soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. 42. Námitka obviněného směřující proti skutkovým závěrům ohledně skutku pod bodem 2) směřuje výlučně proti skutkovým zjištěním soudů a způsobu hodnocení provedených důkazů. Obviněný v této části pouze opakuje vlastní skutkovou verzi, podle níž se jednání nedopustil, a zpochybňuje závěry soudů o totožnosti pachatele. Taková argumentace však sama o sobě nezakládá zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutečnost, že svědek J. E. nebyl schopen označit řidiče se stoprocentní jistotou, soudy vzaly v úvahu, avšak správně ji hodnotily v souhrnu s ostatními důkazy, nikoli izolovaně. 43. Za této situace není důvodný ani požadavek obviněného na zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř., neboť provedené důkazy poskytovaly dostatečný podklad pro závěr soudů o tom, že předmětný skutek spáchal právě obviněný. 44. Ani námitce, podle níž měly být výpovědi poškozené P. M. a svědka M. P. procesně nepoužitelné, nelze přisvědčit.
45. O procesně nepoužitelný důkaz se jedná tehdy, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99, nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/2000, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 190/01, nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000 a další). 46. O takovou situaci se v této trestní věci však nejedná. Z obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývá, že by výpovědi poškozené P. M. nebo svědka M. P. byly opatřeny či provedeny nezákonným způsobem. Obviněný ani v dovolání žádnou takovou konkrétní procesní vadu neuvádí. Skutečnost, že poškozená byla bývalou partnerkou obviněného a svědek M. P. jejím současným partnerem, soudy nepominuly. Nešlo však o okolnost, která by jejich výpovědi předem diskvalifikovala. Námitka obviněného proto ve skutečnosti směřuje proti závěru soudů, že tyto výpovědi jsou věrohodné a že ve spojení s ostatními provedenými důkazy podporují skutková zjištění. Taková polemika však nemůže založit dovolací důvod v podobě použití procesně nepoužitelných důkazů. Soudy nižších stupňů se věrohodností poškozené i svědka M. P. zabývaly a vysvětlily, proč jejich výpovědi v rozhodných částech považovaly za použitelné podklady skutkových závěrů.
47. Pokud jde o výhrady obviněného, že v jeho trestní věci nebyla aplikována zásada in dubio pro reo, pak je nutno s ohledem na charakter dovolacího řízení uvést, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, atp.), a to s výhradou, že porušení zásady in dubio pro reo nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pak by porušení této zásady založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS). Takováto situace však v této trestní věci nenastala (viz výše v tomto usnesení).
48. Obecně lze uvést, že pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, 2, 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) se v posuzované věci nemohlo uplatnit, protože tato zásada se uplatní až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Ze skutečností výše popsaných je zjevné, že vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula, protože soudy objasnily pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, vypořádaly se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). O vině dovolatele tak není pochyb a oba nižší soudy pro takovýto postup neměly žádný prostor.
49. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve věci neshledal žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Nejvyšší soud proto dovolání obviněného neshledal důvodným. 50. Argumentace dovolatele směřuje rovněž k námitce proti neprovedení obhajobou navrženého důkazu, konkrétně znaleckého posudku z odvětví psychiatrie k posouzení zachování či ovlivnění jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v době skutku ze dne 24. 2. 2025. Nejvyšší soud se námitkou neprovedení rekonstrukce a odborného posouzení audionahrávky samostatně nezabýval, jelikož ji obviněný vznesl až v opožděně podané replice, nikoli v dovolání. Nad rámec lze uvést, že požadavkem obhajoby na rekonstrukci průběhu odebrání telefonu a rozbor zvuků zaznamenaných na audionahrávce se přitom na základě návrhu uplatněného v odvolacím řízení výslovně zabýval odvolací soud. Navržené dokazování neprovedl, neboť je považoval za nadbytečné vzhledem k tomu, že skutkový průběh byl podle jeho závěru dostatečně zachycen slovním obsahem nahrávky.
51. Nejvyšší soud připomíná, že o neprovedení podstatného důkazu ve smyslu třetí varianty ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná zejména v případě, kdy soudy opomněly provést důkazní prostředek navržený některou ze stran trestního řízení, přičemž neprovedení takového důkazního prostředku nebylo odůvodněno. I v případě této alternativy se vada musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, tedy takovým, jež mají bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 a další). 52. V souladu s výše uvedeným judikaturním východiskem není námitka obviněného, že soudy neprovedly jím navrhovaný znalecký posudek z oboru psychiatrie, důvodná. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se nejedná o opomenutý důkaz, nýbrž o důkazní návrh, kterým se soudy výslovně zabývaly a jehož neprovedení řádně odůvodnily. Soud prvního stupně vysvětlil, z jakých důvodů považoval skutkové zjištění v otázce psychického stavu obviněného za dostatečně objasněné na podkladě provedených lékařských zpráv a dalších zjištění o jeho osobě, přičemž dospěl k závěru, že nejsou dány okolnosti zpochybňující jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti v době činu (srov body 26. až 31. odůvodnění rozsudku). S touto námitkou se následně vypořádal i odvolací soud, který poukázal na psychiatrické zprávy pořízené v časové souvislosti se skutkem a zdůraznil, že z nich nevyplývá žádná skutečnost nasvědčující tomu, že by obviněný nebyl schopen rozeznat protiprávnost svého jednání nebo ho ovládat (srov. bod 13. odůvodnění rozsudku). Za této situace nepovažoval vypracování znaleckého posudku za potřebné. Obviněný opět pouze vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudů o nadbytečnosti navrženého dokazování, což samo o sobě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezakládá.
53. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci něhož namítá nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 1) jako loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru nebylo prokázáno užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se mobilního telefonu poškozené. Stejně tak absentuje i loupežný úmysl, protože obviněný si mobilní telefon nechtěl ponechat. Dovolatel brojí také proti právní kvalifikaci skutku jako vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, protože poškozená nejednala ze strachu, situaci podle něj sama aktivně vyhledala a nahrávala, a proto nebyla ve stavu, v němž by pohrůžka mohla vzbudit důvodnou obavu.
54. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164].
55. Uvedené námitky však zčásti nevycházejí ze skutkového stavu zjištěného soudy, nýbrž z vlastní prosazované skutkové verze obviněného. Podle skutkových zjištění soudů, která jsou relevantní pro posouzení uvedeného dovolacího důvodu, obviněný poškozenou chytil za pravou ruku, v níž držela mobilní telefon, zkroutil jí ji za záda (znak násilí), přetahoval se s ní o telefon, který jí vzhledem ke své fyzické převaze vytrhl z ruky, a při tom ji odstrčil tak, že upadla na zem. Následně poškozenou nutil ke sdělení pinu k odemknutí telefonu a část obsahu telefonu vymazal. Za tohoto skutkového stavu je závěr soudů o naplnění znaků loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku přiléhavý. Pro naplnění znaku zmocnění se cizí věci není rozhodné, zda si obviněný chtěl telefon trvale ponechat nebo jej později vrátit. Podstatné je, že poškozené věc proti její vůli odňal a fakticky ji vyloučil z její dispozice. Motiv obviněného směřující ke zjištění, zda je nahráván, případně zabránit pokračování nahrávání, nevylučuje úmysl zmocnit se věci. Tento motiv pouze vysvětluje, proč se obviněný telefonu zmocnil, nikoli že by znak zmocnění se cizí věci nebyl naplněn.
56. Důvodná není ani argumentace obviněného odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1030/2012. Odvolací soud se touto námitkou zabýval a vysvětlil, že skutkové okolnosti nyní posuzované věci jsou odlišné. Proto nelze z uvedeného rozhodnutí dovozovat, že by posuzované jednání mělo být právně kvalifikováno toliko jako výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli jako loupež podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
57. Pokud jde o přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ani zde nelze námitkám obviněného přisvědčit. Podle skutkových zjištění obviněný po předchozím fyzickém útoku stál nad poškozenou, která ležela na zemi, a opakovaně zvýšeným hlasem požadoval sdělení pinu k telefonu. Poškozená mu heslo sdělila ze strachu a z důvodné obavy z dalšího možného fyzického napadení. Takto popsané jednání naplňuje znak nucení jiného pohrůžkou násilí, aby něco konal. Námitka, že poškozená situaci sama vyhledala, nahrávala ji a nebyla bezbranná, nemůže uvedenou právní kvalifikaci zpochybnit. Stav bezbrannosti navíc není zákonným znakem přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodné je, zda obviněný poškozenou pohrůžkou násilí nutil k určitému jednání a zda taková pohrůžka byla způsobilá ovlivnit její vůli.
58. Lze tedy uzavřít, že skutková věta obsahuje zákonné znaky jak zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tak i přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Právní námitky obviněného jsou zčásti založeny na odlišném skutkovém základu a zčásti na nesprávném právním názoru. Rozhodnutí soudů proto v napadeném směru nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku. 59. Vzhledem k tomu, že dovolání neobsahuje samostatnou věcnou argumentaci proti výroku o vině přečinem omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 tr. zákoníku, ani výroku o trestu, ani výroku o náhradě nemajetkové újmy, Nejvyšší soud se těmito otázkami v rámci přezkumné činnosti samostatně nezabýval.
V. Způsob rozhodnutí
60. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy proto, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2026
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu