3 Tdo 675/2026

Plný text

3 Tdo 675/2026-2607

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2026 o dovoláních, která podali obvinění M. Š. a M. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 3. 2026, č. j. 13 To 35/2026-2487, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 40/2024, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále také jen „okresní soud“) ze dne 4. 11. 2025, č. j. 2 T 40/2024-2419, byl obviněný M. Š. (dále též jen „obviněný“, „spoluobviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nepřekážení trestného činu podle § 367 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 4 let. Dále mu byl „podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku“, uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 800 Kč, tedy celkem ve výši 40 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že tento trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 5 000 Kč, pod ztrátou výhody splátek, pokud by obviněný nezaplatil dílčí splátku včas. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl konečně obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR, městské a obecní policie a v bezpečnostních sborech České republiky na dobu 4 let.

2. Obviněný M. Z. (i on dále v tomto rozhodnutí též jen „obviněný“, „spoluobviněný“ nebo „dovolatel“) byl týmž rozsudkem uznán vinným návodem podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, návodem podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. 3. 2023, č. j. 2 T 12/2023-585, který nabyl právní moci dne 10. 5. 2023, byl podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci, a sice finanční hotovosti ve výši 184 000 Kč, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku další trest propadnutí věci, konkrétně psychotropní látky metamfetamin v množství uvedeném ve výroku rozsudku, jakož i dalších věcí specifikovaných tamtéž. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl ohledně obviněného současně zrušen výrok o trestu z posledně citovaného pravomocného rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění výše uvedené trestné činnosti dopustili tím, že (převzato z výroku rozsudku a mírně stylisticky upraveno) ad 1/ M. Š. v době nejméně od října 2021, kdy začal shromažďovat informace k osobě J. S., coby podezřelého z možné distribuce omamných a psychotropních látek, do 6. 9. 2022, kdy byl jako podezřelý zadržen M. Z., v postavení úřední osoby jako vrchní komisař Policie ČR, KŘP Pardubického kraje, SKPV OOK s tehdejší náplní své služební činnosti zaměřené na odhalování a objasňování trestné činnosti osob na úseku neoprávněného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a veden dlouhodobým úmyslem chránit osobu výše uvedeného M. Z. před možností být odhalen jako pachatel konkrétní trestné činnosti a následně být stíhán jako obviněný, prováděl takové činnosti, které byly v rozporu s konkrétními právními předpisy a v zásadním rozporu s jeho služebním posláním policisty a které skutečně napomáhaly M. Z., aby se buď trestnímu postihu zcela vyhnul, případně aby jeho trestná činnost byla trestně postižitelná jen velmi obtížně či v minimálním rozsahu, a za takový postup očekával a také získával konkrétní prospěch od M. Z. v podobě konkrétních odměn a výhod, které jsou uvedeny níže, přičemž výše zmíněné činnosti spočívaly nejméně v tom, že

1) v období nejméně od října 2021 do 6. 9. 2022 se dozvídal konkrétní informace o trestné činnosti M. Z. spočívající v dlouhodobé distribuci drogy metamfetamin (pervitin) v Pardubickém kraji a v rozporu se svými služebními povinnostmi nijak tuto trestnou činnost M. Z. nedokumentoval, aktivně neobjasňoval, ani o ní nezpravil žádný jiný policejní orgán, ani se sám nesnažil získat informace o tom, v jakém rozsahu M. Z. tuto trestnou činnost páchá, a naopak aktivně svým vlastním chováním budil v M. Z. dojem, že tuto trestnou činnost může nejen dál páchat, ale že jej v této trestné činnosti může i krýt, když dle zjištěných skutečností:

- v přesně nezjištěnou dobu ve výše uvedeném období nejméně v jednom případě osobně viděl a fotil drogu pervitin v nezjištěném množství u osoby M. Z., který mu ji ukazoval při jejich setkání, když ji měl při sobě, a tuto drogu M. Z. ponechal, aniž by činil jakékoli služební opatření vedoucí k zajištění takové drogy,

a dále se mu M. Z. dlouhodobě opakovaně zmiňoval o tom, že si pořídil koupí či výměnou za jiné věci jednotky gramů drogy pervitin, a v jednom z případů, konkrétně dne 5. 9. 2022 kolem 11. hodiny se mu dokonce doznal, že si opatřil drogu pervitin v množství 50 gramů, což je množství vzbuzující závěr o zřejmém úmyslu M. Z. páchat trestnou činnost v drogové oblasti spočívající v její distribuci, a přesto obviněný neučinil žádné opatření, aby zjistil informace, od koho takovou drogu M. Z. pořídil, kde ji má uloženou či jak s ní naloží, ani neprovedl žádná jiná opatření, která by snad mohla směřovat k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřujících ke zjištění pachatele, ani neučinil o jeho trestné činnosti žádné oznámení jinému policejnímu orgánu nebo svému nadřízenému, a takovým postupem vzbuzoval v M. Z. dojem, že může s drogou pervitin neoprávněně nakládat (přechovávat ji či distribuovat), aniž by ho ze své služební funkce jakkoli trestně postihl,

2) v době nejméně od října 2021 do 6. 9. 2022 veden úmyslem ochránit M. Z., aby se nestal nebo nemohl stát pro svou výše popsanou trestnou činnost terčem prověřování konkrétním policejním orgánem, sám spoluobviněného ústně varoval, aby se zdržel svého kriminálního jednání, které spočívalo v přechovávání a distribuci drogy pervitin, o kterém měl povědomí a které jako policista otevřeně toleroval, a toto varování opakovaně učinil v konkrétní situaci a v době, kdy tuto trestnou činnost podle všeho M. Z. již páchal a měl v úmyslu dále páchat, a to přinejmenším konkrétně ve dvou případech, poprvé v přesně nezjištěné době od podzimu 2021 do počátku jara 2022, kdy sám aktivně sbíral poznatky k trestné činnosti J. S., se kterým M. Z. v té době spolupracoval při distribuci pervitinu a kdy s J. S. M. Z. rozvázal tuto spolupráci a hodlal pokračovat v distribuci sám, a podruhé v přesně nezjištěné době před letními prázdninami roku 2022, kdy při jedné ze společných schůzek sdělil M. Z. doslova: „Moc se o tobě mluví, měl by sis dát pauzu.“, čímž měl na mysli, aby M. Z. přestal prodávat drogu pervitin, kdy tento skutečně na krátkou dobu (řádově ve dnech) prodej drogy pervitin přerušil, aby se vyhnul případnému postihu, to vše namísto toho, aby naopak trestnou činnost M. Z. dokumentoval či postupoval jakýmkoli dalším způsobem popsaným výše,

3) v době od 3. 2. 2022 do 4. 2. 2022 se od M. Z. dozvěděl informaci o tom, že má v držení elektrokoloběžku zn. Gogen Voyager S 501 W, o které mu sdělil, že ji pořídil od uživatele drog, přičemž M. Z. zjistil, že uvedená elektrokoloběžka je kradená, načež ze strachu, že by prověřování krádeže mohlo vést k jeho osobě, požádal obviněného, zda by kradenou elektrokoloběžku nevrátil, a to takovým způsobem, aby nebylo zřejmé, že ji od něj získal, neboť se obával dalšího šetření ze strany Policie ČR k tomu, za jakých okolností si ji opatřil, načež ji obviněnému dne 4. 2. 2022 skutečně předal, ten si ji převzal, spojil se s příslušníky Územního odboru Pardubice, Obvodní oddělení 2, kteří byli zpracovateli případu krádeže odcizené koloběžky (vedeno pod č. j. KRPE-10882/PŘ-2022-170614 jako přestupek), těmto zpracovatelům elektrokoloběžku odevzdal, nikoli však s informacemi, jak k ní přišel, nýbrž vytvořil lživé vysvětlení, které dne 4. 2. 2022 uvedl i do úředního záznamu zpracovaného pod č. j. KRPE-10882-5/PŘ-2022-170614, ve kterém uvedl, že elektrokoloběžku nalezl na pravém břehu řeky Labe na úrovni XY jezírka na základě údajné pouhé informace z operativního prostředí, a to s úmyslem chránit osobu M. Z. před kontaktem s uvedenými zpracovateli věci, kteří měli ze zákona povinnost zjistit okolnosti krádeže elektrokoloběžky a též zjistit osobu pachatele, tedy takovýmto postupem skutečně docílil toho, že koloběžka sice byla vrácena původnímu majiteli, přičemž sám vzbudil dojem aktivního policisty plnícího si své služební úkoly, přitom ale zastřel původ, jakým se k elektrokoloběžce dostal M. Z., uvedeným postupem zabránil dalšímu objasnění věci, zejména zabránil výslechu osoby M. Z. k okolnostem, jak a zejména od koho elektrokoloběžku získal, přičemž sám takové informace nezjišťoval, a navíc v očích M. Z. vzbudil vděk a dojem, že je schopen porušovat služební povinnosti, přičemž případ odcizené elektrokoloběžky vedený pod č. j. KRPE 10882/PŘ-2022-170614 zůstal neobjasněn a dne 9. 2. 2022 byl jako přestupek podle § 74 odst. 3 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, odložen,

4) v době od 13. 7. 2022 do 5. 9. 2022 na žádost M. Z. s vědomím, že nemá dle zákona žádný konkrétní služební důvod k takovému postupu a veden úmyslem pomoci M. Z. uniknout trestnímu postihu, opakovaně vstoupil do elektronického informačního systému Evidence trestního Řízení (dále jen ETŘ) vedeného Policií ČR, Krajským ředitelstvím Pardubického kraje, ke kterému získal oprávněný uživatelský přístup při ustanovení na své služební místo a v rámci kterého vstoupil do elektronického spisu pod. č. j. KRPE-58181/ČJ-2022-170681, který měl přidělený P. Ch. a který obsahoval žádost o výslech M. Z. k jeho daňové trestné činnosti, jež byla předmětem prověřování v trestní věci vedené u Krajského ředitelství policie Praha IV, Odboru hospodářské kriminality (dále jen KŘP hl. m. Prahy, OŘP Praha IV, OHK) pod č. j. KRPA-158925/TČ-2022-001492, a zaznamenal si z tohoto elektronického spisu informace k trestnímu řízení, konkrétně k dožádání policejního orgánu KŘP hl. m. Prahy, OŘP Praha IV, OHK o provedení výslechu M. Z., a s tím spojené dokumenty, následně tyto informace prokazatelně nejméně dne 8. 8. 2022 a dne 31. 8. 2022 neoprávněně vyzradil M. Z., který v této trestní věci vystupoval v postavení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, když mu sdělil konkrétní podrobnosti, v jakém postavení ve věci vystupuje, pro jakou trestnou činnost byla věc zahájena v podobě trestního řízení, dále mu sdělil konkrétní otázky, které mu měly být kladeny až u samotného výslechu a byly obsahem žádosti, a seznámil ho s rozsahem okolností, na které by měl být v plánovaném výslechu tázán, jakož i další podstatné okolnosti řízení proti němu vedenému, navíc mu radil, jak má vypovídat, aby se vyhnul možnému trestnímu postihu, dále mu pomohl odložit termín výslechu až na 5. 9. 2022, aby se na výslech mohl lépe připravit, přičemž původní termín byl zpracovatelem stanoven na den 10. 8. 2022, a to vše přesto, že se mu M. Z. ke své trestné činnosti v předmětné daňové oblasti při společných domluvách přiznal, a to dokonce v rozsahu větším, než byl ten, pro který bylo trestní řízení pod č. j. KRPA-158925/TČ-2022-001492 vedeno, navíc též i částečně rozvedl, jakým způsobem trestnou činnost páchal, avšak obviněný tyto informace ať už zpracovateli dožádání Ch., tak i původci žádosti o výslech a zpracovatelce samotného trestního řízení K., zamlčel, resp. žádné informace nikomu z nich v rozporu se svými služebními povinnostmi aktivně nepředal, kdy naopak konal výše uvedené činnosti, které měly M. Z. pomoci v účinném úniku před trestním postihem, a poté co se on sám aktivně zajímal, jak se M. Z. podařilo dne 5. 9. 2022 výslech absolvovat, a poté, co od něj obdržel informace o tom, že se sešel s dalšími osobami podezřelých či svědků, kteří byli do této věci zapojeni, aby se s nimi domluvil na dalším společném postupu, opět tyto informace zamlčel a nijak je nesdělil zpracovateli dožádání ani zpracovatelce onoho trestního spisu, a skutečně M. Z. takto získal prospěch v podobě možnosti se na uvedený výslech kvalitně připravit tak, aby co nejlépe poskytl falešný obraz o své trestné činnosti,

přičemž za činnosti vyjmenované pod body 1) až 4) v období nejméně od října 2021 do 6. 9. 2022, průběžně a bez určení, za které konkrétní shora uvedené protislužby konané ve prospěch M. Z. to má být, přijímal či si nechával slíbit od M. Z. prospěch spočívající v tom, že:

- průběžně v uvedeném období od M. Z. za shora popsanou poskytnutou nezákonnou pomoc spočívající zejména v jeho ochraně, aby se nestal nebo nemohl stát pro svou trestnou činnost terčem prověřování konkrétním policejním orgánem a ve vyzrazení neveřejných informací z trestního řízení, získával informace k trestné činnosti dalších osob na úseku nakládání s omamnými a psychotropními látkami na území Pardubického kraje, což v souhrnu vedlo k úspěšnému plnění jeho služebních povinností, za které byl následně on sám služebně odměňován,

- sám si aktivně jako odměnu za své výše popsané služby vyžádal dne 8. 8. 2022 po M. Z. vypůjčení motocyklu zn. Yamaha Max Tech, RZ XY, r. v. 2022, registrovaného formálně na přítelkyní M. Z. I. B., a tento motocykl si od něj následně bezplatně na období od 17. 8. 2022 do 31. 8. 2022 skutečně vypůjčil a užíval, mj. i proto aby si motocykl i vyzkoušel a ověřil, zda by o něj měl zájem coby případný dar od M. Z., přičemž šlo o prospěch vyčíslený hodnotou půjčovného stanoveného na 13 860 Kč, včetně DPH,

- v přesně nezjištěné době nejméně ode 18. 7. 2022 do 8. 8. 2022 si nechal slíbit a následně dne 8. 8. 2022 i sám poptával a nechal si potvrdit od M. Z. slib darování výše uvedeného motocyklu formou plánované fingované koupě, přičemž k plnění tohoto daru nedošlo nakonec jen proto, že M. Z. byl dne 6. 9. 2022 v 19:50 hod. zadržen pro páchání trestné činnosti spočívající právě v distribuci omamných a psychotropních látek, přičemž šlo o příslib prospěchu v hodnotě vyčíslené cenou motocyklu na 144 990 Kč,

- v návaznosti na svou pomoc M. Z. s předáním informací ke konkrétnímu trestnímu řízení vedenému proti jeho osobě (KRPA-158925/TČ-2022-001492) si dne 19. 8. 2022 ve 13:04 hod. v textové zprávě v aplikaci WhatsApp ve svém chytrém telefonu nechal slíbit, že jej M. Z. pozve na dovolenou do Egypta, který byl ochoten tomuto slibu dostát, přičemž obviněný s uvedenou nabídkou neprojevil nesouhlas, ale naopak ji konkludentně přijal,

uvedeným způsobem tak jednal v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1 písm. a), b), c) a i) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, § 2, § 4, § 9, § 10 odst. 1 a § 69 zákona č. 273/2008, o Policii České republiky, § 74 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, čl. 8 odst. 3 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 221/2011, kterým se upravují některé postupy v řízeních o přestupcích, § 2 odst. 4, 5 a § 158 odst. 1 tr. ř.

ad 2/ M. Z. v období od října 2021 do 6. 9. 2022, kdy sám páchal trestnou činnost spojenou s nakládáním s omamnými a psychotropními látkami, a dlouhodobě využíval blízkého vztahu, který měl s obviněným M. Š., policistou zařazeným na úseku drogové kriminality na SKPV Krajského ředitelství Pardubického kraje, veden úmyslem vyhnout se trestnímu postihu,

1) v období od 13. 7. 2022 do 5. 9. 2022 oslovil M. Š. s žádostí o pomoc spočívající v získání informací z trestního řízení vedeného proti jeho osobě policejním orgánem Policie ČR, KŘP hl. m. Prahy, OŘP Praha IV, OHK pod č. j. KRPA-158925/TČ-2022-001492,které na jeho opakovanou prosbu M. Š. vyhověl tím způsobem, že neoprávněně vstoupil do elektronického spisu pod. č. j. KRPE-58181/ČJ-2022-170681, který měl přidělený P. Ch., a který obsahoval žádost uvedeného policejního orgánu o výslech M. Z. k jeho daňové trestné činnosti, a zaznamenal si z tohoto elektronického spisu informace k trestnímu řízení, konkrétně k dožádání policejního orgánu a s tím spojené dokumenty, následně tyto informace prokazatelně nejméně ve dnech 8. 8. 2022 a dne 31. 8. 2022 neoprávněně vyzradil obviněnému, který takto získané informace použil tak, aby se trestnímu stíhání pokud možno vyhnul, když informován na konkrétní otázky a dostatečně věrnou podobu předmětu trestního řízení se na výslech dostatečně připravil a vypověděl tak, aby co nejlépe svou trestnou činnost zastřel, přičemž takto úspěšný v zastření své trestné činnosti při podání svého vysvětlení by bez poskytnutých informací být nemohl, a navíc přijal konkrétní rady od M. Š. spočívající v tom, jak má v dané věci postupovat, aby se trestnímu stíhání co nejlépe vyhnul, kdy musel být srozuměn s tím, že uvedené informace M. Š. získá prostřednictvím počítačového systému IS ETŘ,

2) v době od 3. 2. 2022 do 4. 2. 2022 získal, koupí od nezjištěného uživatele drogy pervitin do svého držení elektrickou koloběžku Gogen Voyager S 501 W, a poté, co zjistil, že je kradená, ze strachu požádal M. Š., zda by kradenou elektrokoloběžku nevrátil majiteli, a to takovým způsobem, aby nebylo zřejmé, od koho ji získal, neboť se obával dalšího šetření ze strany Policie ČR k tomu, za jakých okolností si ji opatřil, načež ji M. Š. dne 4. 2. 2022 skutečně předal, ten jeho žádosti vyhověl, když si ji převzal, spojil se s příslušníky Policie ČR, KŘP PK, Územního odboru Pardubice, Obvodní oddělení 2, kteří byli zpracovateli případu krádeže odcizené elektrokoloběžky (vedeno pod č. j. KRPE-10882/PŘ-2022-170614 jako přestupek), těmto zpracovatelům elektrokoloběžku odevzdal a na žádost obviněného zastřel původ, jak ji obviněný získal, a jako odměnu za dlouhodobou ochranu, kterou mu poskytoval M. Š., a za konkrétní služby, jak je popsáno výše, poskytoval M. Š. prospěch ve formě odměn, když nejméně:

- v období od října 2021 do 6. 9. 2022 poskytoval M. Š. jako odměnu informace o trestné činnosti drogového charakteru, zejména v oblasti distribuce pervitinu v Pardubickém kraji, týkající se jiných podezřelých osob, které tuto trestnou činnost na území Pardubického kraje páchaly, přičemž tyto informace byly způsobilé k úspěšnému plnění služebních úkolů M. Š.,

- v období od 17. 8. 2022 do 31. 8. 2022 poskytl M. Š. jako odměnu na jeho žádost k zapůjčení svůj motocykl zn. Yamaha Max Tech, RZ XY, r. v. 2022, vlastněný formálně jeho přítelkyní I. B., kdy hodnotu půjčovného lze vyčíslit prospěchem ve výši 13 860 Kč,

- v době nejméně od 18. 7. 2022 do 8. 8. 2022 osobně slíbil a následně i na žádost M. Š. osobně dne 8. 8. 2022 potvrdil slib darování výše uvedeného motocyklu formou plánované fingované koupě, přičemž k plnění tohoto daru a k realizaci fingovaného prodeje nedošlo nakonec jen proto, že byl dne 6. 9. 2022 v 19:50 hod. zadržen příslušníky Policie ČR, KŘP Pardubického kraje, Územního odboru Pardubice, pro páchání trestné činnosti spočívající v distribuci OPL,

- v návaznosti na pomoc od M. Š. s předáním informací ke konkrétnímu trestnímu řízení vedenému proti jeho osobě (KRPA-158925/TČ-2022-001492) tomuto slíbil dne 19. 8. 2022 ve 13:04 hod. v textové zprávě v aplikaci WhatsApp ve svém chytrém telefonu M. Š., že jej pozve na dovolenou do Egypta, přičemž byl ochoten tomuto slibu dostát, a neprojevení nesouhlasu M. Š. s takovou nabídkou považoval za konkludentní přijetí takové nabídky z jeho strany.

4. K následnému odvolání obviněného M. Š. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále také jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 17. 3. 2026, č. j. 13 To 35/2026-2487, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části týkající se tohoto obviněného a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. ho na nezměněném skutkovém základu nově uznal vinným toliko přečiny neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku a nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za ně mu uložil podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 4 let, podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku dále peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 800 Kč, tj. celkem ve výši 40 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání u Policie ČR, městské a obecní policie a v bezpečnostních sborech České republiky na dobu 4 let.

5. Odvolání obviněného M. Z. a odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného M. Š. do výroku o trestu krajský soud samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

II. Dovolání a vyjádření k nim

6. Proti předmětnému rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání, v nichž shodně odkázali na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a M. Š. navíc též na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

7. Obviněný M. Š. nejprve připomněl genezi rozhodování nižších soudů s tím, že v pořadí prvním rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích byl obžaloby zproštěn z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) tr. ř, nicméně toto rozhodnutí bylo z podnětu odvolání státního zástupce usnesením soudu druhého stupně zrušeno. Okresní soud pak po vrácení věci při nezměněné důkazní situaci rozhodl zcela opačně než napoprvé, tj. vynesl odsuzující rozsudek, aniž by tuto překvapivou změnu svého dřívějšího stanoviska racionálně zdůvodnil. Přestože nijak nevysvětlil, proč důkazy, na nichž stál zprošťující rozsudek, pro něj přestaly mít význam a argumenty obhajoby, jimž nejprve přisvědčil, později zcela opomenul, krajský soud podle očekávání napadeným rozsudkem aproboval tento neakceptovatelný postup jako správný. 8. Takový procesní vývoj označil dovolatel za zcela mimořádný a namítaný způsob meritorního rozhodování nižších soudů za neslučitelný s jeho ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces. Míní, že odvolací soud při svém prvním rozhodování překročil zákonné limity a pravidla pro odvolací přezkum, když jednak odlišně od soudu prvního stupně vyhodnotil důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval ve veřejném zasedání, a zároveň okresnímu soudu direktivně uložil, jaký verdikt má napříště vynést. Neveřejné zasedání navíc trvalo jen 15 minut, což samo o sobě vyvolává pochybnost o tom, zda se krajský soud mohl dostatečně seznámit s obsahem relevantních důkazů a jejich vzájemnými souvislostmi. Rozhodnutí se jeví spíše jen jako „převzetí hodnotící optiky státního zástupce bez odpovídajícího dokazování“. Z odůvodnění kasačního usnesení nevyplýval pouze pokyn k pečlivějšímu vypořádání důkazů, ale „přímý hodnotící rámec“, podle něhož původní zprošťující rozsudek nemohl obstát. Jakkoli tedy krajský soud v danou chvíli nemohl pro zákonnou překážku podle § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. obviněného odsoudit, fakticky vytvořil na soud prvního stupně tlak na vydání odsuzujícího rozsudku. Ten se nakonec v podstatě podrobil názoru nadřízené instance, a to bez jakéhokoli transparentního a přesvědčivého vysvětlení, a při opomenutí podstatných důkazů, které původně vedly ke zprošťujícímu rozhodnutí, dospěl ke skutkovým zjištěním, která jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

9. Dovolatel zdůraznil, že soudy ve výsledku zcela pominuly kontext operativní práce policisty v drogovém prostředí, která vyžaduje jeho kontakt se závislými, nespolehlivými a často trestně rizikovými osobami, a proto je nutno vždy důsledně rozlišovat mezi skutečným nadržováním a jednáním, které je vedeno legitimním služebním cílem udržet zdroj a získávat od něj informace o závažnější trestné činnosti. Právě tak si počínal vůči M. Z., přičemž tato jeho obhajoba nebyla ničím vyvrácena. Byť by jeho spolupráce se spoluobviněným zpětně mohla být z metodického hlediska vnímána jako diskutabilní, nebylo mu prokázáno žádné konkrétní úmyslné jednání, které by naplňovalo znaky nadržování či dokonce korupčního deliktu. Pokud by mělo být za trestné považováno to, že operativec neoznačí informátora v přestupkové věci, nebo že si na jeho žádost ověří policejní dožádání a z něj mu reprodukuje informace, které mu již sdělil zpracovatel dožádání, nebo nereaguje na chaotickou narážku osoby ze závadového prostředí formálním odmítnutím, pak se do budoucna policisté budou bát nejen porušit zákon, ale vůbec vykonávat samotnou operativní práci. Tím se ovšem výrazně sníží schopnost policie pronikat do prostředí, kde se drogy skutečně prodávají a vyrábějí. Nastíněný úhel pohledu však okresní soud v odsuzujícím rozsudku nevzal v úvahu, přestože ve svém prvním rozhodnutí ho naopak vyzdvihoval.

10. Tvrzení, že dovolatel musel krýt trestnou činnost spoluobviněného M. Z. se zištným úmyslem, tj. výměnou za osobní prospěch, je přitom oslabeno právě kontextem operativní činnosti, z níž nepopiratelně plynuly poznatky využitelné pro odhalování trestné činnosti. V uvedené souvislosti dovolatel akcentoval výpověď R. V. v hlavním líčení, který uvedl, že právní rámec operativní činnosti ve vztahu k neoficiálním informátorům není zcela jednoznačný a že interní předpisy ponechávají policistům určitý prostor pro uvážení, který může být v praxi vykládán různě. Svědek tak v podstatě potvrdil jeho konstantní obhajobu, že se vytýkaným jednáním pohyboval v tzv. „šedé zóně“ běžné policejní praxe a že jeho případné pochybení nemohlo být bez dalšího interpretováno jako vědomé a úmyslné porušení zákona v rovině trestního práva. Ačkoli okresní soud dané svědectví původně považoval za relevantní a často na ně v odůvodnění zprošťujícího rozsudku odkazoval, v odsuzujícím rozsudku je již odbyl strohým konstatováním, že V. jako jediný ze slyšených osob vnímal právní rámec operativní činnosti jako neurčitý a potud vyjádřil jen osobní pohled, který na trestní odpovědnosti obviněného nic nemění. Dovolatel takový postup považuje za zásadně vadný, protože jím soud odmítl relevantní důkaz svědčící pro jeho nevinu bez jakékoli věcné analýzy. Poukázal na to, že jmenovaný svědek poskytl odborný pohled i na otázku povinnosti operativce zakročit v případě páchání trestné činnosti informátorem a povinnosti ji oznámit v situaci, kdy je již prověřována jiným policejním útvarem. I tento názor svědka byl ve zprošťujícím rozsudku vyzdvihován, aby byl později zcela upozaděn.

11. M. Š. setrval na tom, že jednal v mezích přiměřeného rizika typického pro operativní práci, spoluobviněnému Z. nikdy neslíbil beztrestnost, nikdy ho nepodporoval v páchání trestné činnosti, ale naopak ho varoval, aby se do ničeho trestného nezapojoval. Pokud proti němu nezasáhl ve chvíli, kdy mu Z. ukázal dávku drogy, kterou měl pro vlastní potřebu, nelze to bez dalšího hodnotit jako tolerování drogové trestné činnosti. Úkolem kriminalisty na úseku drogové kriminality je odhalovat především osoby, které pervitin prodávají, a právě k nim se může dostat prostřednictvím uživatelů či osob ze závadového prostředí. Pokud by měl policista vždy okamžitě zasáhnout i proti osobě, která mu jako zdroj informací sdělí či ukáže uživatelské množství drogy, bylo by dlouhodobé získávání poznatků ze závadového prostředí fakticky znemožněno. Přitom je na operativci, aby si vyhodnotil, zda je v konkrétní situaci dán vyšší zájem např. na nahlášení konzumenta za přestupkové jednání z důvodu přechovávání drogy pro vlastní spotřebu, nebo na potenciálním odhalení závažné trestné činnosti. Oporu pro takový názor našel dovolatel v ustanoveních § 10 odst. 4 písm. a) bodu 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, čl. 2a odst. 3 pokynu policejního prezidenta č. 15/2016 ze dne 21. 1. 2016, o operativně pátrací činnosti a zřizování pracovních týmů a pracovních skupin, a čl. 9 odst. 2 písm. e), odst. 4 pokynu policejního prezidenta č. 272/2016 o drogové kriminalitě, která doslovně odcitoval.

12. Dále se zaměřil na kritiku hodnocení výpovědí M. Z. Oba soudy si po jeho výtce z projevů spoluobviněného vůči třetím osobám vybraly pouze ty části, které vyznívaly v jeho neprospěch. Procesně použitelné části výpovědí, v nichž spoluobviněný vyloučil, že by dovolatel o jeho distribuci drog věděl, naopak ponechaly bez hodnocení. Odkázaly na částečné doznání spoluobviněného v přípravném řízení, nicméně opomenuly přesné znění jeho výpovědi, která byla spíše vyhýbavá, nejistá a žádné usvědčující tvrzení v tom smyslu, že by Š. vědomě kryl jeho drogovou distribuci, slíbil mu ochranu, anebo si od něho nechal poskytnout či slíbit neoprávněnou výhodu, nenabídla. Důkazní nouzi překlenul okresní soud nakonec úvahou, že je vyloučené, aby se M. Z. s těmito výhodami třetím osobám chlubil bez toho, že by měly reálný základ. Neprovedl dostatečnou analýzu všech jeho výpovědí učiněných v průběhu řízení ve vzájemných souvislostech. Výpovědi dovolatele k povaze jeho vztahu se spoluobviněným pak vyhodnotil zcela deformativně, když evidentně nepochopil smysl jeho vyjádření, že M. Z. mu připomínal mladšího bratra. Tím dovolatel poukazoval na věkový rozdíl mezi nimi a nikoli na jejich blízký osobní vztah. 13. Za čirou spekulaci soudů považuje obhajoba také závěr, že M. Š. vzhledem ke svým zkušenostem musel vědět, že spoluobviněný Z. distribuuje drogy. Opakuje, že mu o tom po celou dobu jejich vzájemné spolupráce nebylo známo vůbec nic a neměl možnost to ani rozpoznat. Vycházel z opakovaných ujištění ze strany spoluobviněného, že je pouze uživatelem drog a nikoli jejich prodejcem. Dovolatel také odmítá, že by nechtěl stíhat dealera J. S., protože věděl, že do obchodních aktivit je aktivně zapojen i spoluobviněný Z., kterého chtěl krýt. Z provedených důkazů podle něj vyplývá, že se svými kolegy naopak otevřeně komunikoval o tom, že chce J. S. prověřovat a případně začít i trestně stíhat a že o jeho činnosti mu poskytuje informace právě spoluobviněný jako jeho neoficiální informátor. Připouští, že Z. doporučil, aby se od S. držel dál, než aby k jeho požadavku převzal další distribuci, ovšem Z. i tak sám drogy nikdy prodávat nechtěl. Šlo tedy o jakýsi obecný apel, nadto adresovaný informátorovi ještě před lednem 2022, tedy v době, kdy ten dosud žádné drogy prokazatelně neprodával. Poznatek o tom, že distribuuje, nemohl dovolatel zjistit ani ze společné konverzace v září 2022, kdy se mu Z. sice zmínil o tom, že má v držení 50 g pervitinu, ale nijak nespecifikoval, od koho látka pochází a jak s ní má být dále naloženo. Dovolatel navíc neměl jistotu, že jde o pravdivou informaci. Současně podle něj nelze přijmout úvahu, že pokud před ním spoluobviněný otevřeně hovořil o svých běžných problémech, musel se mu svěřovat i s vlastním obchodováním s drogami. Nelze totiž pominout, že osoba pohybující se v závadovém prostředí může být hovorná, může se chlubit, nadsazovat nebo jen účelově předstírat otevřenost, a současně před policistou zamlčovat právě to, co ji nejvíce ohrožuje. 14. Ani nečinnost dovolatele dne 5. 9. 2022 nemohla ve spoluobviněném Z. vyvolat pocit beztrestnosti v tom smyslu, jak jej konstruují odsuzující rozsudky nižších soudů. Již z časové posloupnosti vyplývá, že Z. byl hned následující den zadržen policií, takže prostor k tomu, aby se případné pochybení dovolatele projevilo pokračujícím ohrožením zákonem chráněného zájmu, byl minimální. Následek ani záměr jeho opomenutí tak znovu nebyly prokázány a byly dovozeny pouhými hypotézami. 15. Že by dovolatel tušil, že Z. prodává drogy, nebylo prokázáno ani jeho postupem při odevzdání ukradené elektrokoloběžky na příslušném policejním útvaru. Závěr, podle něhož musel vědět, že šlo o naturální odměnu uživatele drog jejich distributorovi (tedy Z.), opět zůstal v rovině pouhé domněnky. Dovolatel zdůraznil, že měl tehdy několik možností, jak jako operativec postupovat, které musel vnitřně vyhodnotit, a pokud se rozhodl pro vytýkanou variantu, kdy při sepsání úředního záznamu vynechal přesné okolnosti, za nichž se ke kradené věci dostal, šlo o jednání ospravedlnitelné snahou udržet si důvěru svého informačního zdroje. 16. K otázce svých vstupů do ETŘ zdůraznil, že je provedl v rámci výkonu operativně pátrací činnosti, což jistě není trestné. Úmysl neoprávněně užít data ze systému mu taktéž nebyl prokázán. I zde primárně upevňoval vztah s informátorem a současně se zasadil o to, aby se tato jinak nespolehlivá osoba dostavila k dožádanému výslechu, k čemuž se sama neměla. Zároveň věděl, že sdělením přesného znění otázek spoluobviněnému neriskuje zmaření účelu jeho výslechu. V podstatě totiž jen zopakoval postup P. Ch. vyřizujícího dožádání, který předtím sám většinu otázek Z. přečetl do telefonu. Pokud by spoluobviněného chtěl chránit a věděl by, že je pachatelem daňové trestné činnosti, postrádalo by logiku, aby Ch. vůbec sděloval, že se znají. Spoluobviněný se navíc mohl k podání vysvětlení jednoduše nedostavit bez řádné omluvy, čímž by získal minimálně stejný čas k přípravě jako díky domluvenému přeložení na jiný termín. Dovolatel však namísto toho aktivně napomohl tomu, aby podání vysvětlení proběhlo a aby Ch. neměl u dožadujícího orgánu problém s lhůtami vzhledem k tomu, že se podání vysvětlení již jednou odročilo. Odsuzující rozsudek zároveň konstruuje, že dovolatel z formuláře dožádání získal informaci, že Z. vystupuje jako podezřelý, a že mu sdělil konkrétní otázky tak, aby se mohl na výslech připravit, ale již se nevypořádává se skutečností, že stejný závěr si mohl dovodit i Ch., a přesto i on Z. sdělil otázky do telefonu. Spoluobviněný navíc mohl podklady pro přípravu čerpat i z dalších zdrojů (zejména z žádosti o informace, kterou K. K. zaslala do datových schránek dotčených subjektů, v nichž byly relevantní otázky rovněž vymezeny). Pokud mu tedy dovolatel tyto otázky jen zopakoval, nebylo takové jednání způsobilé zmařit účel předmětného úkonu a o poskytnutí neoprávněného prospěchu Z. v takovém případě hovořit nelze.

17. Dovolatel se ohradil i proti tomu, že měl Z. radit, jak má postupovat, aby se v daňové věci vyhnul svému stíhání a případnému vyvození trestní odpovědnosti. Neradil mu, aby nevypovídal nebo jak má vypovídat, ani ho neinstruoval způsobem, který by reálně mohl výsledek úkonu zásadně ovlivnit. Neměl ostatně ani relevantní poznatky o tom, že by Z. vůbec nějakou hospodářskou trestnou činnost spáchal. Laické a nejasné sdělení spoluobviněného neměl důvod vnímat jako jeho doznání k daňovým podvodům, natož aby byl povinen o něm informovat zpracovatele věci. V dané oblasti se koneckonců ani odborně neorientoval.

18. Za důkazně nepodložený onačil obviněný i závěr, že za úmyslné krytí spoluobviněného Z. a tolerování jeho trestné činnosti od něj získával či si nechával slíbit materiální výhody. Za úplatek určitě nebylo možno považovat odměnu a kladné služební hodnocení ze strany zaměstnavatele za úspěšné plnění služebních povinností. Pokud se s informátorem bavil o skútru, svedl na něj řeč jen proto, aby změnil téma od hospodářské věci, v níž se neorientoval a kterou s ním nechtěl rozebírat. Skútr si následně nevypůjčil na nějakou zkoušku, ale převzal jej pouze k žádosti informátora do úschovy po dobu jeho dovolané. Určitě si tím nemínil říct a ani neříkal o nějaké protiplnění. Nešlo tedy o žádný benefit, ale o gesto dobré vůle, kterým chtěl znovu jen prohloubit pocit vzájemné důvěry. Motocykl během úschovy nevyužíval, pouze ho dotankoval a Z. vrátil přímo před kamerami v areálu Policie ČR. Pokud by jednal úmyslně protiprávně, jistě by takové místo k předání věci nezvolil. Vyjma falešného vychloubání spoluobviněného vůči třetím osobám neexistuje ani žádný důkaz o tom, že by přistoupil na nabídku bezúplatného převodu vlastnictví skútru na svou osobu.

19. Tvrzení soudů o přislíbené dovolené v Egyptě pak vycházelo pouze ze zkomolené zprávy v aplikaci WhatsApp, kterou spoluobviněný dovolateli zaslal dne 19. 8. 2022 a ten na ni pobaveně reagoval slovy „Máš peklepy, nechlastej“. Takovou odpověď jistě nelze považovat za výslovný ani konkludentní souhlas s přijetím úplatku, jak okresní soud správně uzavřel v původním zprošťujícím rozsudku, a to ani kdyby Z. tuto „nabídku“ myslel vážně. Ten ale při výslechu v hlavním líčení vysvětlil, že šlo o výmysl, žádný úplatek Š. nikdy nedal a neměl to ani v plánu. Zprávu napsal zjevně pod vlivem alkoholu a poté už se v jejich komunikaci žádná další zmínka o Egyptu neobjevila. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl v tomto bodě postaven na úvaze, že konkludentní projevení souhlasu policisty s úplatkem lze dovodit z absence jeho výslovného odmítnutí. Krajský soud pak vyhýbavou reakci dovolatele spekulativně a nelogicky přičetl jeho možnému povědomí o probíhajícím odposlechu telefonických hovorů. Podobné úvahové konstrukce odporují principu presumpce neviny. Místo aby dovolateli byla vina korupčním jednáním prokázána, je to on, kdo by měl vysvětlovat, proč jako operativec jednal ve vztahu ke svému zdroji „zadarmo“, přestože na základě stejných důkazů soud ještě půl roku předtím bez pochybností uzavíral, že k žádné korupci v řešené věci nedošlo.

20. Vadu rozhodnutí ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl s tím, že pro právní posouzení jeho jednání jako trestných činů podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, § 329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku, § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a § 366 odst. 1 tr. zákoníku „chyběly základní skutkové a subjektivní předpoklady“ a nižší soudy zároveň příslušná ustanovení zvláštní části trestního zákoníku aplikovaly odchylně od způsobu, jakým Nejvyšší soud dlouhodobě vymezuje trestní odpovědnost policistů. Ta má především podle dovolatele nastupovat jen v případech, kdy si policista pro své soukromé účely opatřuje informace o osobách či věcech mimo rámec plnění služebních úkolů a tím vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Současně je třeba důsledně zjišťovat pohnutku a motiv takového jednání, tj. k čemu měla lustrace v systému posloužit, přičemž nelze vycházet jen z pravděpodobnostních úsudků. A konečně, soudy mají v obdobných případech povinnost zabývat se i otázkou společenské škodlivosti takového jednání (je-li už po formální stránce vyhodnoceno jako protiprávní), tj. zda v konkrétním případě nelze aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a ze selhání policisty vyvodit spíše jeho kázeňskou než trestní odpovědnost.

21. Výše zmíněným judikatorním požadavkům podle názoru obviněného soudy nedostály. Nezabývaly se ani tím, zda nemohl jednat v pozitivním skutkovém omylu o okolnosti vylučující protiprávnost, tedy v mylném přesvědčení, že jeho postup je v daném operativním kontextu v souladu se služebními a právními předpisy. Takový omyl by vylučoval jeho úmyslné zavinění a vyžadoval by samostatné posouzení, zda by u něj vůbec přicházela v úvahu trestní odpovědnost z nedbalosti. Potud hrála významnou roli výpověď svědka R. V., který na jeho postup nahlížel podobnou optikou. 22. Dále dovolatel připomněl, že jeho jednání bylo kvalifikováno hned jako čtyři trestné činy, aniž by bylo rozlišeno, která jeho část naplňovala jakou skutkovou podstatu. Znovu zdůraznil, že mu nebyl prokázán úmysl přijmout od spoluobviněného Z. nějakou neoprávněnou výhodu ve formě daru či jiného majetkového plnění, či že si ji dokonce nechal slíbit. Tento scénář soudy pouze vykonstruovaly negativním tvrzením, že jiné vysvětlení neexistuje. Faktem ale zůstává, že od spolupráce se spoluobviněným si nesliboval nic jiného než získávání užitečných informací ze závadového prostředí. Nic jiného z ní neměl a nikdy nic ve svůj osobní prospěch neočekával. O žádné závažné trestné činnosti svého informátora nevěděl, natož aby ji toleroval, a neposkytoval mu ani nadstandardní krytí nebo ochranu před policejními orgány. Pracoval s ním v prostředí metodicky neukotvených pravidel, k jejichž vyjasnění nemá sloužit trestní řízení. Profesionální kontext jeho činnosti byl použit proti němu a jeho zkušenost, schopnost komunikovat se závadovými osobami a znalost prostředí, v němž se tyto osoby pohybují, byly nakonec vyloženy jako důkaz o tom, že musel vědět, že Z. je nejen konzumentem, ale i distributorem omamných a psychotropních látek. Své odsouzení vnímá jako nebezpečný precedens, který povede k tomu, že kolegové operativci v budoucnu nebudou ochotni hledat zdroje informací uvnitř drogové scény, bez nichž nelze případy této závažné kriminality odhalovat a rozkrývat, protože nebudou chtít riskovat případný trestněprávní postih.

23. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. odst. 1,2 tr. ř. zrušil napadené rozsudky v částech týkajících se jeho osoby, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, anebo postupem podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že ho podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby o jeho dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i pro případ předvídaný v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

24. Obviněný M. Z. rovněž namítl, že odsuzující rozsudky nižších soudů stojí na skutkových závěrech, které jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Ve shodě s Š. připomněl, že okresní soud je oba svým prvním rozsudkem ve věci obžaloby zprostil, aby je po kasačním zásahu krajského soudu napodruhé bez podstatného doplnění dokazování uznal vinnými a aniž by zároveň svůj překvapivý názorový obrat náležitě zdůvodnil. Důkazní situace zůstává nejasná a konečný verdikt je popřením zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. 25. Ve skutkových zjištěních popsaných ve výroku odsuzujícího rozsudku podle dovolatele navíc nelze detekovat veškeré zákonné znaky trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. Nižším soudům v dané souvislosti vytýká, že skutkový stav „uměle vykonstruovaly“ a z jednotlivých důkazů cíleně použily vše, co by mohlo posloužit k naplnění jejich primárního cíle, jímž bylo odsouzení Š. 26. I dovolatel bazíruje na tom, že v řízení nebylo prokázáno, že by policistovi poskytoval či nabízel nějaké odměny za to, že bude krýt jeho trestnou činnost a chránit ho před nebezpečím jejího odhalení či účinného prošetření policejními orgány. Pokud Š. kontaktoval ve věci svého předvolání k výslechu v daňové trestní věci, pak jen proto, aby si ověřil, že mu skutečně volal Ch. a ne někdo jiný, kdo se za policistu pouze vydával. Ch. mu navíc do telefonu sdělil otázky, na něž bude muset odpovědět, nehledě k tomu, že předmětná věc byla ve fázi prověřování, takže nebyl důvod, proč by tehdy neměl dopředu vědět, na co bude tázán, k čemu se bude muset vyjadřovat a jaké podklady si bude muset k výslechu připravit. Znění otázek rozeslala dotčeným subjektům do datových schránek i K., takže dovolatel skutečně neměl žádný důvod, proč by měl Š. v dané souvislosti za něco odměňovat. Obžaloba nespecifikovala žádné konkrétní informace, které by od něho získal a které by prokazatelně vedly k následnému odložení věci. 27. Dále dovolatel zpochybnil skutková zjištění soudů a jejich právní závěry k případu navrácené elektrokoloběžky. Předně zdůraznil, že ji sám nezískal koupí, jak se píše v rozsudku, ale držel ji jako zástavu. Pak se ovšem nabízí otázka, z čeho měl mít vlastně strach. Ten by mohl mít jistě tehdy, kdyby stroj ukradl a obával se za to trestního postihu. S krádeží by se ale pochopitelně nesvěřoval Š. jakožto policistovi. Jestliže koloběžku chtěl nejprve vyhodit, jakmile zjistil, že je kradená, neučinil tak nakonec jen proto, že mu to rozmluvil právě spoluobviněný, který ji raději odevzdal na policii. Je logické, že dovolatel tak nechtěl učinit sám, aby nemusel vysvětlovat, že ji má tzv. „do záseku“. Š. naproti tomu policistům z obvodního oddělení nijak nezastíral, že na ni narazil v rámci operativní činnosti v drogovém prostředí. Ve skutečnosti za ně odvedl jejich práci, když se zasadil o to, aby se vrátila majiteli. Dovolatel pak byl tím, kdo na celé věci nejvíc tratil, neboť mu nebyly vráceny peníze a přišel i o zástavu, na které se případně mohl zhojit. 28. Nadále kategoricky odmítá i závěr soudů, že skútr zn. Yamaha zapůjčil Š., který si ho měl vyzkoušet a rozhodnout se, zda se jím nechá „odměnit“, resp. obdarovat. V uvedené souvislosti ve shodě se spoluobviněným zopakoval, že šlo pouze o úschovu na dobu, kdy bude na dovolené, aby mu motocykl nikdo nepoškodil nebo neodcizil z garáže, kterou užíval společně se svědkem B. Rozhodně nebylo domluveno, že Š. ho může podle své libosti užívat. Za naprosto absurdní pak dovolatel označil závěr soudů, že spoluobviněnému za krytí a ochranu nabídl jako odměnu dovolenou v Egyptě a tomuto slibu byl ochoten dostát, přičemž spoluobviněný s jeho nabídkou projevil konkludentní souhlas. Stejně jako Š. v hlavním líčení logicky vysvětlil, že o žádnou seriózní nabídku nešlo a jednalo se pouze o plané „blábolení“. Není ani pravdou, že Š. věděl o jeho drogové činnosti a toleroval ji, nadto za nějaké materiální výhody. Své dealerství před ním naopak tajil a v kritické době se mu spíše snažil vyhýbat, aby se před ním neprozradil.

29. Závěrem M. Z. navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že jeho dovolání je důvodné, na jeho podkladě napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zrušil a zprostil ho obžaloby.

30. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k oběma dovoláním v rámci řízení podle § 265h tr. ř. nejprve reagoval na tezi obviněných, že po předchozím zprošťujícím rozsudku je okresní soud bez podstatného doplnění dokazování uznal vinnými jen proto, že mu to direktivně přikázal v kasačním usnesení odvolací soud. K ní připomněl, že tehdejší zásah Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích směřoval především k nápravě nedostatků v hodnocení provedených důkazů, kterými soud prvního stupně zatížil své první meritorní rozhodnutí odůvodněné pouze obecnými a paušalizujícími úvahami. V následném odsuzujícím rozsudku okresní soud vytýkané vady odstranil a provedl odpovídající revizi svých dřívějších skutkových závěrů. Ani obhajoba se přitom v navazujícím řízení nedomáhala provedení dalších důkazů, což do značné míry oslabuje její nynější tvrzení o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.

31. K dovolání obviněného M. Z. státní zástupce uvedl, že v něm obsažená argumentace nepřesahuje rámec běžné polemiky s rozsahem dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy obou stupňů. Obviněný v ní neidentifikoval žádné natolik flagrantní vady důkazního řízení, které by odůvodňovaly zcela výjimečný zásah Nejvyššího soudu do oblasti stabilizovaných skutkových zjištění ve smyslu tzv. extrémního rozporu, jak jej předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale v podstatě pouze vyjádřil nesouhlas s rozsahem a povahou usvědčujících důkazů ve snaze prosadit jejich alternativní hodnocení prostřednictvím odlišné aplikace zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. Selektivně reinterpretoval jednotlivé skutkové okolnosti vztahující se k jednání, jehož se měl dopustit společně s obviněným M. Š., a pokusil se zpochybnit celkové vyznění důkazní situace. Pokud dovolatel zároveň projevil nesouhlas s právní kvalifikací skutku, když tvrdí, že skutková zjištění nenaplňují všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, pak nejenže neuplatnil tomu odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a uvedenou výhradu formuloval pouze v obecné rovině, ale zároveň ji zřetelně založil právě na zpochybnění skutkových závěrů nižších soudů. Odlišného právního posouzení věci a tím i zmírnění či vyloučení vlastní trestní odpovědnosti a odvozeně i trestní odpovědnosti spoluobviněného Š. tak chtěl docílit pouze prostřednictvím vlastní interpretace provedených důkazů. Taková argumentace však obsahovému vymezení hmotněprávního dovolacího důvodu neodpovídá.

32. K námitce obviněného M. Š., že se krajský soud dostatečně nevypořádal s jeho argumenty uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, státní zástupce podotkl, že dovolání nelze založit jen na výhradách směřujících proti rozsahu a kvalitě přezkumné činnosti odvolacího soudu. Takový postup totiž neodpovídá zákonnému vymezení dovolacích důvodů, a to již s ohledem na § 265a odst. 4 tr. ř., podle nějž dovolání výlučně proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Samotné tvrzení, že odvolací soud nereagoval na všechny dílčí argumenty obhajoby, proto bez dalšího dovolací přezkum založit nemůže. Kromě toho ústavní požadavek na přezkoumatelnost rozhodnutí nelze vykládat tak, že nadřízený soud je povinen se podrobně vypořádat s každou jednotlivou námitkou obviněného směřující do rozhodnutí soudu nižšího stupně. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva naopak explicitně připouští, že se v případě zamítnutí opravného prostředku lze v přiměřeném rozsahu omezit na převzetí a rozvedení odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně, aniž by tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Rozsudek krajského soudu v posuzované věci podle názoru státního zástupce splňuje požadavky na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., přestože v některých pasážích, zvláště v reakci na výhrady obviněných vůči právní kvalifikaci, mohl být obšírnější. Na druhou stranu v něm bylo dostatečně reagováno zejména na skutkové námitky obviněného, jimiž popíral svou vědomost o trestné činnosti M. Z., zpochybňoval zjištěnou povahu jejich vzájemného vztahu, ospravedlňoval své zásahy do objasňování drogové trestné činnosti přičitatelné tomuto spoluobviněnému, relativizoval okolnosti případu týkajícího se koloběžky a popíral zájem o motocykl, jakož i na námitky vůči vyhodnocení jeho operativní činnosti. Odvolací soud přitom nebyl povinen znovu detailně reprodukovat skutková zjištění ani přehodnocovat důkazní situaci, jelikož soud prvního stupně se touto problematikou důkladně zabýval v bodech 48. až 124. odůvodnění svého rozsudku, kde jednotlivé důkazy podrobně analyzoval a zasadil je do relevantních skutkových souvislostí.

33. K hmotněprávním námitkám obviněného státní zástupce úvodem podotkl, že ačkoli mají směřovat vůči všem zvoleným právním kvalifikacím, bližší argumentace se dotýká jen některých z nich. Vedle toho se právní úvahy dovolatele zřetelně prolínají se skutkovou polemikou ohledně výsledků provedeného dokazování, která stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Přestože jde o argumentaci obsáhlou, v jádru je jen opakováním, resp. pokračováním, jeho dosavadní obhajoby, s níž se dostatečně vypořádaly již soudy obou stupňů. 34. V bližším státní zástupce rozvedl, že pokud jde o přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, spočívalo jednání obviněného v neoprávněném užití údajů uložených v počítačovém systému, a to v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Jako příslušník Policie ČR sice Š. byl obecně oprávněn vstupovat do informačního systému ETŘ a získávat z něj údaje, ovšem toto oprávnění nebylo neomezené. Bylo podmíněno konkrétní služební rolí, personifikováno a vázáno účelem odpovídajícím zákonnému rámci trestního řízení v určité kauze. Informační systém ETŘ slouží k evidenci dokumentů o úkonech prováděných v trestním řízení a přístup k němu je v přípravném řízení vyhrazen pouze určeným osobám podílejícím se na vyřizování konkrétní věci. Administrativní možnost přístupu k těmto datům sama o sobě nezakládá oprávnění k jejich libovolnému využití. Pokud ustanovení § 230 tr. zákoníku chrání integritu a důvěrnost užívání počítačových dat, pak právě těmto hodnotám se obviněný zpronevěřil tím, že do systému opakovaně neoprávněně vstupoval, získával z něj informace a následně je předával spoluobviněnému M. Z., který k nakládání s nimi neměl už vůbec žádné legitimní oprávnění, neboť nevystupoval v profesním či jiném podobném postavení. Šlo o kriminální osobu pohybující se v závadovém prostředí spojeném s drogovou trestnou činností, které obviněný fakticky zajišťoval neoprávněné informační zvýhodnění a privilegované postavení, jež jí nenáleželo.

35. Ve vztahu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku státní zástupce zmínil, že Š. zjevně vystupoval jako policista v souvislosti se svou pravomocí, která znamená oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc (zde se zaměřením na odhalování a vyšetřování trestné činnosti) a jeho jednání tak nebylo možno posuzovat izolovaně jako aktivitu soukromé osoby, nýbrž jako výkon veřejné moci, při němž byl vázán zákonnými limity a povinnostmi vyplývajícími z jeho služebního postavení. V řadách Policie ČR přitom působil dlouho a vykonával službu na úseku kriminální policie a vyšetřování na pozici tzv. operativního pracovníka na úrovni krajského policejního ředitelství. Nebyl tedy nezkušeným nováčkem a ze své vyšší a etablované pozice si musel být plně vědom nejen rozsahu svých oprávnění, ale i zákonných limitů a pravidel, jimiž je operativní činnost jasně determinována. Výpověď svědka V., jejímž prostřednictvím se obhajoba snažila relativizovat význam metodických pravidel uplatňovaných při práci s osobami z drogového prostředí, okresní soud důvodně neakceptoval. Přisvědčit názoru, že specifika operativní práce v drogovém prostředí odůvodňují benevolentnější přístup k dodržování stanovených pravidel, by totiž znamenalo otevřít prostor pro obdobnou argumentaci i v dalších oblastech kriminality, a to v zásadě na principu, že vůči prověřované osobě se nakonec „vždy něco najde“, což by dodatečně ospravedlnilo nestandardní postup policejních orgánů. Argumentace obhajoby by ve svém krajním důsledku vedla k popření samotného účelu pravidel upravujících výkon policejní činnosti, neboť by z policistů činila osoby stojící mimo systém kontrolních mechanismů a odpovědnosti.

36. Zároveň podle státního zástupce nelze přehlédnout, že v nynějším případě se nejednalo o ojedinělé nebo nahodilé pochybení, při němž by dovolatel teprve zkoumal meze své pravomoci, o nichž by neměl přesné povědomí. Vytýkaným způsobem jednal dlouhodobě a systematicky s úmyslem chránit, resp. zvýhodňovat, M. Z. Tím byl u něj dán specifický úmysl směřující k opatření neoprávněného prospěchu, který nelze chápat jen jako majetkové obohacení, nýbrž jako jakékoli jiné zlepšení postavení určité osoby, a to včetně prospěchu nemajetkové povahy. Neoprávněný prospěch, k jehož dosažení směřovala pohnutka obviněného, tedy spočíval především ve snaze zajistit výše jmenovanému možnost vyhnout se trestnímu stíhání, resp. ztížit jeho efektivní realizaci. Ať už na počátku jednání dovolatele mohly stát jakékoli důvody, když do té doby se ctí sloužil coby policejní důstojník, své selhání následně rozvinul do podoby vybočující z mezí omluvitelného či tolerovatelného profesního pochybení. Že dělá něco špatného, si sám velice dobře uvědomoval, čemuž odpovídá i způsob konspirace doprovázející jeho jednání, při němž disponoval poznatky o tom, že M. Z. jeho činnost jsou předmětem zájmu dalších příslušníků Policie ČR. S těmi vstupoval do kontaktu, současně neoprávněně využíval informační systém ETŘ a byl v kontinuální komunikaci se samotným spoluobviněným.

37. Pokud konečně Š. v souvislosti s přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku namítl nedostatečné vymezení forem jednání, jimiž měl napomáhat M. Z. uniknout trestnímu stíhání, státní zástupce připustil, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsahuje v této části spíše jen obecnější výkladové pasáže vztahující se k dané skutkové podstatě. Upozornil však, že konkrétní podoba takového jednání je dostatečně zřejmá již z popisu skutku, z něhož je patrno, jak dovolatel fakticky přispíval k vytváření podmínek směřujících ke ztížení či zmaření trestního stíhání spoluobviněného. Pro úplnost pak dodal, že souběh trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku a přečinu nadržování podle § 366 tr. zákoníku je v moderní judikatuře považován za přípustný, ačkoli v minulosti byl zastáván i odlišný výklad.

38. S odkazem na výše parafrázované úvahy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání M. Z. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně, a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vyhlášení jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. 39. Na vyjádření státního zástupce odpověděl prostřednictvím své obhájkyně písemnou replikou pouze obviněný M. Z., který zopakoval, že dovolání podává z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena primárně vadou zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními, jež jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů. Tuto vadu považuje v dané věci za zcela zásadní, čímž zároveň vysvětlil, proč výslovně neuplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a omezil se jen na konstatování, že napadené rozsudky vycházejí taktéž z nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Nesouhlasí tedy se závěrem státního zástupce, že by jeho dovolání mělo být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Setrval naopak na svém návrhu, aby byly v dovolacím řízení rozsudky soudů prvního i druhého stupně v celém rozsahu zrušeny a zároveň bylo rozhodnuto, že se zprošťuje obžaloby.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

40. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předložených opravných prostředků. Zjistil, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájců, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Přípustnost dovolání se v případě obviněného M. Š. odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a v případě obviněného M. Z. od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

41. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení a vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněnými vznesené námitky obsahově vyhovují jimi deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatňovány jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele (k tomu viz ustanovení § 265i odst. 3 věty první tr. ř.).

42. V dané souvislosti se patří nejprve zmínit, že vzhledem k reálně nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému M. Z. primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

43. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v obdobných případech nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadený rozsudek krajského soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy obviněným namítanými vadami a zda jím tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který výslovně označil. Stejně si počínal samozřejmě i ve vztahu k námitkám M. Š., který v dovolání uplatnil důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

44. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

46. Prizmatem výše rozvedených interpretačních východisek nahlížel Nejvyšší soud na jednotlivé námitky obou obviněných a zároveň bral v úvahu, že zákonné dovolací důvody nemůže vykládat extrémně restriktivně, pokud by se tím jeho rozhodování mělo ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce. Po takto provedeném přezkumu věci dospěl k následujícím závěrům.

47. Předně se dovolací senát zabýval námitkou obviněného M. Š., podle níž byla postupem odvolacího soudu v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí fakticky porušena nejen pravidla obsažená v § 263 odst. 7 a § 259 odst. 5 tr. ř., ale v konečném důsledku i ústavně garantované právo obou dovolatelů na spravedlivý proces, konkrétně pak na přezkoumatelné rozhodnutí, resp. na „plnohodnotný dvouinstanční přezkum“ rozhodných skutkových a právních otázek. 48. Bližší argumentaci obhajoby k nastíněnému problému lze ve stručnosti shrnout tak, že dovolatelé byli nejprve rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 4. 2025, č. j. 2 T 40/2024-2291, obžaloby zproštěni. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích však z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jejich neprospěch za pouhých 39 dní od nápadu věci a v extrémně krátkém v neveřejném zasedání, které trvalo cca 15 minut i s přednesem řádného opravného prostředku, zmíněný prvoinstanční rozsudek usnesením ze dne 26. 8. 2025, č. j. 13 To 238/2025-2333, zrušil, aniž by sám jakkoli doplnil či zopakoval provedené důkazy a členové senátu se zároveň reálně mohli dostatečně seznámit s obsahem provedených důkazů a s jejich hodnocením soudem prvního stupně. Písemné odůvodnění kasačního usnesení pak zřetelně obsahovalo „přímý hodnotící rámec“, když v něm bylo okresnímu soudu mimo jiné vytýkáno, že nekriticky převzal argumentaci obhajoby, a současně uloženo, aby zohlednil i argumentaci státního zástupce, o níž se opírala obžaloba. Jakkoli vzhledem k ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. odvolací soud nemohl obviněné po vlastním originálním hodnocení důkazů odsoudit sám, nepřípustně svým rozhodnutím vytvořil na soud prvního stupně tlak na vydání odsuzujícího rozsudku, jemuž se okresní soud podvolil. Tím krajský soud obešel zákaz zakotvený v posledně zmíněném zákonném ustanovení a předurčil výsledek celého trestního řízení, neboť obvinění od té chvíle již nemohli předpokládat, že eventuálně nestranně a nezávisle přezkoumá rozhodnutí, které bylo vydáno právě v intencích jeho předchozích hodnotících závěrů a v jejich neprospěch.

49. K hypotéze, podle níž odvolací soud při svém prvním setkání s posuzovanou věcí vyhověl řádnému opravnému prostředku státního zástupce jen na základě toho, že nekriticky přijal jeho argumenty, neboť s ohledem na délku neveřejného zasedání v něm prakticky nemohl provést řádný přezkum zprošťujícího rozsudku, je nutno podotknout, že podobně konstruovaná námitka sama o sobě k závěru, že reklamovaným postupem došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces, nepostačuje. Z bohaté rozhodovací činnosti Ústavního soudu lze v tomto směru poukázat např. na jeho usnesení ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1009/24 (bod 14. odůvodnění), v němž bylo výslovně připuštěno, že členové senátu (míněno obecného soudu) se mohou se spisem seznamovat dopředu i mimo neveřejné zasedání. To se v praxi začasté děje a dovolací soud nemá žádný rozumný důvod presumovat, že právě členové senátu krajského soudu tak v nynější věci neučinili, až do 26. 8. 2025 o její podstatě a obsahu odvolání státního zástupce nic nevěděli, bezvýhradně se spolehli na kusé a stručně podané informace soudcem zpravodajem a takříkajíc „slepě podepsali protokol o hlasování“ v souladu s jeho návrhem na rozhodnutí.

50. Ústavní soud v obdobných případech rovněž zdůrazňuje, že námitku nedostatečného přezkumu napadeného rozhodnutí nadřízeným soudem a tím i porušení pravidel fair procesu lze s odvoláním na délku příslušného jednání (zasedání) relevantně spojit pouze společně s dalšími skutečnostmi, které ukazují na to, že dotčený soud věc přezkoumal toliko formálně (k tomu srov. přiměřeně např. nález ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 839/21). Za takovou závažnou skutečnost by jistě bylo možné považovat např. povšechné a neadresné odůvodnění rozhodnutí, které by se omezilo jen na paušální kritiku postupu podřízeného soudu či takřka doslovné převzetí námitek a argumentů odvolatele (příp. stěžovatele či dovolatele) s tím, že právě ty bude nižší soud povinen v dalším řízení bezvýhradně akceptovat a podřídit jim své další úvahy a konečný verdikt. 51. Podobnou direktivu však usnesení krajského soudu ze dne 26. 8. 2025, č. j. 13 To 238/2025-2333, neobsahovalo. Odvolací soud v něm především zcela přiléhavě poukázal na vnitřní rozpornost vyhlášeného rozsudku, kdy se zprošťující verdikt opíral o ustanovení § 226 písm. a) tr. ř., tj. že žalované skutky se nestaly (resp. to nebylo prokázáno), zatímco odůvodnění vyznělo tak, že obvinění sice jednali způsobem vytýkaným v obžalobě, nicméně tím nenaplnili znaky trestného činu. Další podstatná a zároveň jednoznačně důvodná výhrada soudu druhého stupně pak směřovala vůči tomu, že okresní soud sice v odůvodnění rozsudku zrekapituloval obsah celé řady provedených důkazů, ale některé z nich vůbec nezahrnul do následného hodnocení a nevyvodil z nich žádné konkrétní závěry, natož aby je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů analyzoval ve vzájemné souvislosti s důkazy ostatními. Soudu prvního stupně však nebylo uloženo, k jakým skutkovým závěrům má po novém a dostatečně podrobném zhodnocení důkazů dojít. Pouze byl upozorněn, aby se napříště vyvaroval obecných a paušalizujících vývodů, které charakterizovaly jeho první rozsudek ve věci, a své další meritorní rozhodnutí založil na pečlivém a přesvědčivém vyhodnocení všech shromážděných (a nikoli jen vybraných) podkladů, včetně záznamů z pořízených odposlechů a sledování, které objektivně dokládaly obsah komunikace mezi oběma obviněnými. Kasační rozhodnutí rozhodně nevyznělo tak, že by jím krajský soud jasně demonstroval svou představu o jediném správném a z jeho pohledu akceptovatelném konečném výsledku řízení, od níž napříště již nehodlá ustoupit, jak to subjektivně vnímá obhajoba a jeho postup prezentuje jako cílené překročení či obejití limitu apelačního principu zakotveného v § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. a „porušení pravidla přezkumu“ podle § 263 odst. 7 tr. ř. Přípustným důvodem ke zrušení zprošťujícího rozsudku zde byla existence vady spočívající v nedodržení předpisů o jeho odůvodnění (§ 125 odst. 1 tr. ř.), tak aby jej bylo možno náležitě přezkoumat. Právě potud měl okresní soud, vázán právním názorem odvolacího soudu k dané procesní otázce, zjednat nápravu a následně znovu ve věci rozhodnout.

52. Jestliže okresní soud dostál výše uvedeným pokynům, napravil vytýkaná pochybení a v návaznosti na to revidoval i svůj původní náhled na řešenou věc, nelze v tom automaticky spatřovat jeho rezignaci na vlastní odpovědnost za rekonstrukci skutkového stavu věci a její právní posouzení, jak znovu bez opory v realitě prohlašuje obhajoba. Ta si přitom vypomáhá poukazem na z kontextu vytrženou pasáž (krátkou formulaci) z odůvodnění rozsudku v bodě 115, které přisuzuje povahu jednoznačného důkazu o tom, že soud prvního stupně se v rozporu se svým vnitřním přesvědčením automaticky podrobil kategorickému požadavku nadřízené instance na převzetí argumentů obžaloby a tomu poplatné konečné rozhodnutí v neprospěch obviněných. 53. Pokud dovolatelé svorně namítli, že napadené rozsudky vycházejí ze skutkových závěrů, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, nepodpořili tato svá kategorická tvrzení žádným relevantním argumentem. Fakticky totiž neuvedli jediný příklad, kdy by konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaných jednání, soudy vyhodnotily vyloženě deformativním způsobem a interpretovaly jej přímo proti jeho skutečnému vyznění. Jejich výhrady se i přes četnost a mnohdy dramatické vyznění zřetelně nesou v duchu absolutního odmítnutí ustálených skutkových zjištění soudů a snahy prosadit vlastní představu o způsobu, jakým měly být hodnoceny provedené důkazy. Soudům fakticky vytýkají, že nakonec nevycházely z jejich vrstevnaté popěrné obhajoby, podle níž (lapidárně řečeno) mezi sebou udržovali v policejní praxi naprosto běžný, standardní a užitečný vztah operativce a „neoficiálního informátora“, kdy Š. o „obchodních aktivitách“ spoluobviněného Z. až do jeho zadržení nic určitého nevěděl, neboť ho po celou dobu považoval za pouhého konzumenta drog a nikoli za jejich distributora, a pokud mu za dodávání informací z drogového prostředí tu a tam oplatil drobnou protislužbou, činil tak vždy pouze v zájmu nezbytného utužování vzájemné důvěry a nikoli ve snaze krýt jeho závažnou trestnou činnost a chránit ho před možnými důsledky s ní spojenými. Jeho záměrem rozhodně nebylo mařit práci svých kolegů při jejím prověřování a už vůbec si od vytýkaného jednání nesliboval osobní majetkový prospěch, natož aby si o něj spoluobviněnému aktivně řekl, nebo si ho nechal přislíbit a nějakou podobnou nabídku z jeho strany vážně akceptoval.

54. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že existenci „extrémního nesouladu“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupují obvinění, kteří zejména okresnímu soudu vytýkají v zásadě to, že nakonec neupřednostnil jimi nabízené verze skutkového děje, zatímco důkazy, které jejich nepřesvědčivou obhajobu zpochybňovaly, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sami přitom vycházejí z jejich účelové selekce a tendenčního výkladu jejich obsahu. Každý z usvědčujících důkazů (které podle odůvodněného názoru soudu prvního stupně tvoří ucelený řetězec jednoznačně svědčící o jejich vině) hodnotí naopak přísně izolovaně a ze svého pohledu, snaží se jej devalvovat a s touto eliminační taktikou pak přesvědčit dovolací soud o tom, že jejich odsouzení je popřením ústavněprávního principu presumpce neviny.

55. Takový argumentační postup lze charakterizovat jako určitý pokus o resuscitaci dávno překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. Dovolatelé zjevně vycházejí z toho, že pokud se nepodaří exaktně a jednoznačně vyvrátit každé jejich nepodložené a místy až kuriozní tvrzení (např. že Š. převzal na přání M. Z. skútr jen do dočasné úschovy, aby ho ochránil před možným poškozením nebo dokonce odcizením z garáže spoluobviněného po dobu, kdy ten bude na dovolené), musejí být automaticky plně či alespoň v částečném rozsahu zproštěni obžaloby. K tomu je však nutno připomenout, že zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o niž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolateli poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I - Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34).

56. K podobné principiální nejistotě ovšem soud prvního stupně neměl po přísně kritickém vyhodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech žádný rozumný důvod. V odsuzujícím rozsudku (viz body 48. až 127. odůvodnění) logicky a přesvědčivě vyložil, proč měl obhajobu obviněných za bezpečně vyvrácenou a jaká zjištění jej nakonec vedla k závěru, že jednali způsobem popsaným ve výroku o vině. Pokud za daných okolností krajský soud neměl k reklamovaným skutkovým závěrům okresního soudu žádných výhrad, neznamená to, že své opětovné přezkumné povinnosti dostál jen formálně, nebo ji dokonce přímo odbyl, jak mu dovolatelé nepřípadně vytýkají v přesvědčení, že si svou představu o výsledku řízení udělal již před vyhlášením svého prvního rozhodnutí ve věci a později na ní navzdory všem jejich racionálním vysvětlením již nehodlal nic měnit. Onu formálnost přezkumu nelze spatřovat ani v tom, že odvolací soud nereagoval obsáhle a podrobně na každou jednotlivou námitku obviněných. Ti ostatně své řádné opravné prostředky vystavěli na prakticky stejných tezích a námitkách, na kterých založili svoji procesní obranu již v hlavním líčení a na něž dostatečně reagoval právě již soud prvního stupně. V uvedené souvislosti státní zástupce ve vyjádření k dovoláním trefně připomněl, že závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.

57. Netřeba pochybovat o tom, že pokud výše uvedený princip platí pro odvolací řízení, uplatní se tím spíše v řízení dovolacím. Ani úkolem Nejvyššího soudu tedy není, aby ve věci provedené důkazy znovu reprodukoval, detailně je rozebíral, porovnával je s obhajobou obviněných a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Z pohledu dovolacího přezkumu je pro něj v posuzované věci podstatné, že výsledná skutková zjištění nižších soudů jednoznačně mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na které zejména okresní soud ve svém rozhodnutí konkrétně odkázal a poté je vyhodnotil ústavně konformním způsobem.

58. K dovolání M. Z. dále dovolací senát konstatuje, že jakkoli v něm obviněný brojil i proti údajně nesprávnému právnímu posouzení skutku, neformuloval jedinou konkrétní výtku, na níž by relevantně demonstroval pochybení nižších soudů při aplikaci norem trestního zákoníku na jimi zjištěný skutkový stav. Svůj nesouhlas s právní kvalifikací založil na principiálním odmítnutí jejich finálních skutkových závěrů, na prosazování vlastní verze skutkového děje, dále na obecných proklamacích o uměle vykonstruované obžalobě, o nesmyslnosti úvah soudů, o účelovém naznačování „eventuálních možných skutečností“, či cíleném využití všeho, co mohlo posloužit jako prostředek k naplnění konečného cíle v podobě odsouzení obou obviněných, a na předestření řečnické otázky, proč by měl Š. za cokoli odměňovat. Taková argumentační východiska ovšem obsahovému zaměření žádného ze zákonných dovolacích důvodů [tedy ani uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či hmotněprávního důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], neodpovídají. 59. Stejný závěr lze vztáhnout i k valné většině námitek obviněného M. Š., obsáhle rozvedených v kapitole V. jeho dovolání pod názvem „K nesprávnému právnímu posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.“. Ani zde Nejvyšší soud nepřehlédl, že jsou založeny vesměs na opakování skutkových výhrad z předchozích pasáží mimořádného opravného prostředku. Jejich charakter nakonec poměrně výstižně vyjádřil sám obviněný v bodech 230. a 231. odůvodnění svého podání, kde jednak shrnuje, že závěr o jeho vině by byl možný jen tehdy, pokud by bylo bezpečně prokázáno, že věděl o Z. distribuci pervitinu, přes tuto vědomost ho chránil, za tuto ochranu přijal nebo si nechal slíbit konkrétní prospěch, že do ETŘ vstupoval mimo služební účel a že „koloběžkou kryl pachatele trestného činu“, ale „takový důkazní stav nenastal“, a navazujícím povzdechem, že soudy jím nabízené alternativy (pozn. zřejmě i včetně možnosti, že jednal v pozitivním skutkovém omylu o okolnosti vylučující protiprávnost činu) odmítly jen proto, že „do sebe zapadá i verze obžaloby“, řetězec nepřímých důkazů nahradily řetězcem „do sebe zapadajících domněnek“ a každou nejasnost nepřípustně vyložily v neprospěch obviněných v duchu zásady in dubio contra reum.

60. Za hmotněprávní argumentaci obviněného bylo možno s notnou dávkou tolerance považovat jen jeho soustavně opakovaná tvrzení, že operativní činnost policie v terénu (a zejména pak v drogovém prostředí) nemá přesně vymezený normativní rámec, policista se při nezbytném kontaktu s drogově závislými osobami pohybuje v tzv. šedé zóně a mnohdy mu nezbývá než postupovat intuitivně, kdy záleží spíše na jeho momentálním úsudku, zda dlouhodobý zájem na získávání informací o závažné trestné činnosti od spolupracující osoby převažuje nad zájmem na jejím stíhání či potrestání za marginální delikt, a s těmito narativy úzce provázanou myšlenku, že pokud snad při svém služebním postupu pochybil, pak jeho selhání bylo namístě řešit nanejvýš kázeňsky a nikoli vyvozením trestní odpovědnosti. 61. Nejvyšší soud tomuto segmentu dovolání obviněného nepřiznal materiální opodstatnění. Ve shodě s krajským soudem podotýká, že takřka se všemi výše uvedenými námitkami byl konfrontován již soud prvního stupně, který podrobně rozebral silně nestandardní vztah mezi oběma dovolateli, zjevně přesahující v praxi obvyklý rámec spolupráce tandemu policista – informátor, a výstižně jej kvalifikoval jako vztah dlouhodobě přátelský, spjatý s poskytováním oboustranných výhod. Stejně tak se vypořádal i s lichou námitkou obhajoby stran údajné absence jednoznačně a srozumitelně zakotvených pravidel, které měl obviněný znát a při plnění služebních povinností respektovat, a to citací konkrétních ustanovení zákonných i interních předpisů upravujících povinnosti policistů. Obviněný se nyní domáhá shovívavějšího přístupu při posouzení odpovědnosti za jejich opakované různorodé porušování tím, že své mnohočetné vědomé služební selhání a jeho motivy a důsledky buď relativizuje nebo bagatelizuje či rovnou zcela odmítá, a současně se pasuje do role oběti nebezpečného precedentu s potenciálem zcela ochromit společensky žádoucí, avšak současně riskantní, terénní práci policistů, vyžadující pravidelný kontakt se závadovými osobami. Na tomto půdorysu pak vzývá zásadu subsidiarity trestní represe a její nepoužití nižším soudům vytýká s tím, že trestní právo bylo v jeho případě použito jako nástroj pro „zpětné vyjasňování nejednotné policejní metodiky“. Nabízí však silně zkreslený obraz svého systematického, dlouhodobého a jednoznačně úmyslného protiprávního jednání, jímž formálně naplnil zákonné znaky hned čtyř trestných činů, včetně závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

62. Za daných okolností stát nemohl rezignovat na svoji roli při ochraně oprávněných celospolečenských zájmů poukazem na existenci institutů jiného právního odvětví, podle nichž bylo možné obviněného teoreticky také postihnout. V obdobných případech je vždy třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je především to, aby trestné činy (včetně trestných činů úředních osob) byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (§ 1 odst. 1 tr. ř). Princip použití trestního práva jako krajního prostředku v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů jiných právních odvětví, rozhodně nelze zjednodušeně vykládat tak, že existence netrestní normy umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem automaticky zakládá nutnost postupovat s odkazem na princip ultima ratio právě jen podle ní, tj. bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatele společensky vysoce škodlivého činu. Zároveň platí, že otázku škodlivosti činu pro společnost je třeba zvažovat v každém jednotlivém případě především z hlediska kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním (specifickým) okolnostem spáchaného deliktu. Závěr o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází do úvahy pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Takovou charakteristiku však posuzované jednání dovolatele nevykázalo a trestní odpovědnost za ně vyvodily soudy zcela po právu. Ani potud tedy nelze v jejich rozhodnutích spatřovat vadu nesprávného právního posouzení skutku.

63. Obviněnému Š. lze dát do jisté míry za pravdu pouze v tom, že soudy nižších stupňů mohly být pečlivější při „přiřazování právních kvalifikací“ k jednotlivým bodům – jednáním zvlášť popsaným v tzv. skutkové větě ve výroku rozsudku. Z formulace zmíněné skutkové věty (skutkových vět) a navazujícího odůvodnění je však zcela jasně patrné, v jakém konkrétním jednání obviněných soudy ten který trestný čin spatřovaly. Dané formální pochybení tak rozhodně nemohlo naplnit žádný z uplatněných (ani jiných) dovolacích důvodů, stejně tak jako ani významně zasáhnout do práva obviněných na spravedlivý proces.

V. Způsob rozhodnutí

64. Souborně lze proto shrnout, že obvinění M. Š. a M. Z. neformulovali žádné relevantní a opodstatněné námitky, které by odůvodňovaly mimořádný zásah do pravomocně skončeného řízení na základě deklarovaných dovolacích důvodů, ani věcně důvodné argumenty, jimiž by podpořili tvrzení o porušení svých ústavně zaručených práv. Po posouzení povahy a zaměření jejich konkrétní argumentace Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněného M. Z. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně, a dovolání obviněného M. Š. (jako celek) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 8. 2026

JUDr. Ondřej Círek předseda senátu