Plný text
3 Tdo 678/2026-819
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 1. 2026, č. j. 55 To 429/2025-774, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 T 35/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 15. 9. 2025, č. j. 7 T 35/2022-750, uznal obviněného P. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
na 1,789 km silnice XY, v katastru obce XY, kolem 5:25 hod. dne 23. června 2020, jako řidič vozu tov. zn. Dacia Duster, r. zn. XY, v rychlosti zhruba 90 km/h, předjel motocykl tov. zn. Piaggio Beverly, r. zn. XY, řízený J. L., a aniž to vyžadovala dopravní situace před ním, úmyslně nedodržel bezpečnou podélnou vzdálenost při zařazování se před motocykl, intenzivně začal brzdit, v důsledku čehož i přesto, že J. L. začal také brzdit a změnil směr jízdy vlevo, došlo ke střetu vozidel a kolizí se motocykl smýkl, sjel vlevo z pozemní komunikace a poškozený J. L. při tom z motocyklu spadl na levý bok, po němž se několik metrů sunul, kdy následně byl ošetřen v KN Liberec pro udávanou bolest hrudníku, levého boku a krční páteře, bez omezení v obvyklém způsobu života, avšak vzniknout mohla i jiná pádová zranění jako porušení integrity krční páteře, zlomeniny žeber či dlouhých kostí, luxace kloubů, k nimž však nedošlo jen náhodou a nezávisle na vůli obviněného.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen. Podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 15 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 19 670 Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky od 11. 5. 2023 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený J. L. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti všem výrokům. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 1. 2026, č. j. 55 To 429/2025-774, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a výrok o odkázání této pojišťovny na občanskoprávní řízení a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného zavázal podle § 228 odst. 1 tr. ř. k úhradě poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 19 670 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 19 670 Kč od 11. 5. 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecné zdravotní pojišťovna České republiky odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a v návaznosti na něj i proti výše specifikovanému rozsudku Okresního soudu v Liberci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněného vyplynulo, že tato rozhodnutí napadl v celém rozsahu, aniž je výslovně omezil jen na některý z výroků. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. akcentuje první alternativu, a to, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, konkrétně že z provedeného dokazování bez důvodných pochybností neplyne závěr, že se stal skutek tak, jak je popsaný ve výroku rozsudku soudu I. stupně. V této souvislosti odkázal obviněný na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k možnosti přezkumu skutkových závěrů v dovolacím řízení v případech zásahu do práva na spravedlivý proces. 6. Dále zdůraznil dosavadní procesní vývoj věci. Poukázal na to, že byl soudem prvního stupně již dvakrát zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán. Tyto zprošťující rozsudky byly následně zrušeny k odvolání státního zástupce podanému v jeho neprospěch a až po změně složení senátu byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. 7. Podle obviněného se však důkazní situace ani po doplnění dokazování podstatně nezměnila a nemohla odůvodnit odlišný závěr o vině. Tvrdil, že v řízení nadále existovaly dvě zásadně rozdílné skutkové verze, tj. verze poškozeného J. L., podle níž měl být obviněným tzv. vybrzděn, a jeho verze, podle níž se uvedeného jednání nedopustil, na místě nebyl účastníkem žádné dopravní nehody a poškození jeho vozidla vzniklo jinak. 8. Obviněný uzavřel, že soudy podle něj nepřípustně nahradily požadavek prokázání viny bez důvodných pochybností pouhou pravděpodobností jedné ze skutkových variant. Namítl, že soudy fakticky vycházely z opačné úvahy, tedy že neprokázání pravdivosti jeho obhajovací verze umožňuje přijmout verzi poškozeného jako pravdivou. Takový postup označil za rozporný se základními zásadami trestního řízení. 9. Obviněný namítl, že znalecký posudek Ing. M. T., z oboru dopravy, odvětví mechanismus dopravních nehod, nemůže být bezpečným podkladem pro závěr o jeho vině, neboť znalec podle něj potvrdil pouze technickou možnost průběhu nehody popsaného poškozeným, nikoli to, že se nehodový děj skutečně takto stal. Zdůraznil, že soud prvního stupně ve druhém zprošťujícím rozsudku správně rozlišil mezi závěrem, že se nehoda „mohla stát“, a závěrem, že se tak skutečně stala.
10. Obviněný dále poukázal na to, že Ing. M. T. nevyloučil ani jiný mechanismus vzniku poškození vozidel a připustil, že k poškození vozidla obviněného mohlo dojít i při jiném nehodovém ději. Znalec podle dovolání neshledal barevný přenos mezi vozidly a současně uvedl, že nelze dospět k jedinému závěru, podle něhož musel poškozený narazit právě do vozidla obviněného.
11. Za nesprávný obviněný označil i postup soudů, pokud přikládaly význam závěru znalce, že poškození vozidla obviněného nemělo vzniknout nákupním vozíkem. Podle obviněného ani případné zpochybnění jeho obhajovací verze samo o sobě neprokazuje verzi obžaloby. Dovolání v této souvislosti zdůrazňuje, že v trestním řízení nelze vinu dovozovat z toho, že obviněný neprokáže pravdivost své obhajoby, neboť i tehdy musí být vina prokázána bez důvodných pochybností. 12. Dovolatel namítl, že znalecký posudek doc. Ing. Lukáše Čapka, Ph.D., z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika taktéž nepodpořil skutkovou verzi obžaloby, nýbrž naopak podle něj potvrdil existenci důvodných pochybností o průběhu nehodového děje. Znalec měl konstatovat, že vzhledem k verifikovaným zraněním, poškozením vozidel a stopám zjištěným na místě nelze potvrdit verzi předestřenou obžalobou a nelze jednoznačně dovodit ani to, že došlo ke střetu mezi vozidlem obviněného a skútrem poškozeného. 13. Obviněný dále poukázal na to, že doc. Ing. L. Č., Ph.D. se kriticky vyjádřil k závěrům znalce Ing. M. T.. Simulaci provedenou v programu Virtual Crash označil pouze za simulaci trajektorií, nikoli za jednoznačné potvrzení nehodového děje. Znalec zároveň upozornil na nedostatky v dalším zkoumání, zejména že nebyla provedena obrazová analýza, makroskopické zkoumání stop, ztotožnění barevného přenosu ani experiment k ověření, zda zjištěné deformace odpovídají možnému nárazu. 14. Podle obviněného z posudku rovněž vyplynulo, že směr tečného poškození na zadním levém nárazníku vozidla obviněného neodpovídá trajektorii skútru, který měl po údajném střetu pokračovat ve smyku. Znalec podle dovolání uvedl, že cizí zavinění pádu poškozeného, ať již kontaktní nebo bezkontaktní, nelze potvrdit, ale ani vyvrátit, přičemž ze změn na vozidlech nelze jednoznačně dovodit kontakt mezi vozidlem a skútrem. 15. Obviněný uzavřel, že doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru forenzní biomechaniky pochybnosti neodstranilo, nýbrž je posílilo. Podle něj bylo potvrzeno pouze to, že došlo k pádu skútru, tedy k brzdění, ztrátě stability a následnému smýkání skútru a jeho řidiče po vozovce a mimo ni, nebyla však prokázána účast obviněného na tomto ději ani kontakt skútru s jeho vozidlem. 16. Dovolatel také zpochybnil důkazní význam výpovědi poškozeného J. L., kterou označil za jediný přímý důkaz o své údajné účasti na nehodovém ději. Namítl, že tato výpověď nebyla dostatečně potvrzena jinými objektivními důkazy a že poškozeného nelze považovat za zcela nezaujatou osobu, neboť mezi ním a obviněným existoval dlouhodobý sousedský konflikt, zejména v souvislosti s užíváním obecního pozemku. 17. Dále poukázal na okolnosti, za nichž měl poškozený obviněného identifikovat. Podle dovolání měl poškozený rozpoznat řidiče pouze při krátkém pohledu do vozidla během jízdy na motocyklu rychlostí přibližně 80 km/h, což podle obviněného zakládá reálnou možnost omylu v jeho vnímání. Tato možnost měla být navíc posuzována s přihlédnutím ke stresu vyvolanému následnou nehodou i k předchozím napjatým vztahům mezi poškozeným a obviněným. 18. Obviněný rovněž namítl, že poškozený neoznačil P. M. za řidiče vozidla bezprostředně po události. Podle dovolání tak neučinil při prvotním telefonátu na linku 155 a tato informace nebyla uvedena ani v původním protokolu o nehodě. Osoba obviněného měla být do dokumentace doplněna až následující den po podání vysvětlení na policii, přičemž poškozený měl použít nejistou formulaci, že jej předjel „nejspíš“ soused P. M. 19. Podle obviněného tyto okolnosti oslabují spolehlivost pozdější identifikace a vyžadovaly zvlášť pečlivé hodnocení výpovědi poškozeného. Soudy však podle dovolání této povinnosti nedostály, ačkoli právě na této výpovědi měla být založena klíčová skutková zjištění o účasti obviněného na posuzovaném nehodovém ději. 20. Obviněný staví svou argumentaci na tom, že ve věci zůstala zachována důkazní nejistota. Soudy podle něj neměly dostatečný podklad k tomu, aby upřednostnily verzi poškozeného před verzí obhajoby, jestliže objektivní důkazy jednoznačně nepotvrdily ani účast obviněného na nehodě, ani kontakt vozidel, ani spolehlivost identifikace obviněného. Z těchto důvodů měly podle něj aplikovat zásadu in dubio pro reo a obžaloby jej zprostit.
21. Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. Současně požadoval, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena i další rozhodnutí, která na zrušené rozhodnutí obsahově navazují, pokud v důsledku jeho zrušení pozbyla svého podkladu. Dále navrhl, aby byla věc přikázána odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí v potřebném rozsahu, ledaže by dovolací soud mohl po zrušení napadeného rozhodnutí rozhodnout sám podle § 265m tr. ř.
22. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že reklamovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má podle obsahu dovolání vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Liberci a že rozsudek odvolacího soudu chtěl dovolatel patrně napadnout podle písm. m) citovaného ustanovení. 23. Státní zástupce uvedl, že obviněný fakticky napadá závěr, že došlo ke střetu jeho vozidla s motocyklem poškozeného a že tento střet byl vyvolán jeho jednáním spočívajícím v tzv. vybrzdění poškozeného. Současně poukázal na to, že obviněný v dovolání opakuje obhajobu uplatňovanou již v předchozím řízení, zejména námitku, že soudy zvolily z více skutkových verzí tu, která je pro něj nepříznivá, a tím porušily zásadu in dubio pro reo. 24. Státní zástupce dále vyložil, že skutkové námitky mohou být podřaditelné pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze tehdy, pokud se týkají rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a současně jde o zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, případně o zjištění založená na procesně nepoužitelných důkazech nebo o situaci, kdy nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy. Zdůraznil, že obviněný takto své dovolání nevymezil, neboť neoznačil konkrétní důkaz, který by byl v rozporu s konkrétním skutkovým zjištěním soudů, a ani nenamítal procesní nepoužitelnost důkazu či neprovedení určitého podstatného důkazního návrhu. Podle státního zástupce se obsah dovolání omezuje na tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo.
25. K této zásadě státní zástupce shrnul judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, podle níž se zásada in dubio pro reo uplatní jen tehdy, jestliže po vyhodnocení důkazů přetrvávají důvodné pochybnosti o skutkovém ději. Pokud však soudy po provedeném dokazování dospějí k závěru, že jedna skutková verze je prokázána a své úvahy logicky a přezkoumatelně odůvodní, není prostor pro aplikaci této zásady. Státní zástupce současně připomněl, že samotná námitka porušení zásady in dubio pro reo zpravidla není způsobilá založit dovolací důvod, neboť jde o procesní pravidlo vztahující se ke skutkovému hodnocení. Význam by mohla mít pouze tehdy, pokud by její porušení dosáhlo intenzity extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, resp. zásahu do práva na spravedlivý proces. 26. Ve vztahu k posuzované věci státní zástupce uzavřel, že taková situace nenastala. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů pochybnosti o skutkovém stavu neměly a svůj závěr o vině obviněného odůvodnily logicky přijatelným způsobem. Odkázal přitom na příslušné části odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, v nichž se soudy zabývaly hodnocením důkazů a vysvětlily, proč přijaly skutkovou verzi, z níž vychází odsuzující rozhodnutí. 27. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť podle jeho názoru bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit a zda jej podala osoba oprávněná.
29. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dovolání obviněného sice směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, ten však znovu rozhodoval pouze o výroku o náhradě škody a tedy tento rozsudek se nikterak nedotkl výroku o vině a trestu obviněného z rozsudku soudu prvního stupně. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
30. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
31. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
33. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 34. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
35. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo nově rozhodnuto v jeho trestní věci, ovšem pouze ve výroku o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Z jeho argumentace je však také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové povahy, které sice formálně směřují proti všem výrokům rozsudku soudu odvolacího, ve skutečnosti však obviněný uplatňuje toliko námitky ve vztahu k výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Z obsahu dovolání obviněného pak Nejvyšší soud nezjišťuje, že by tento uplatnil námitky proti výroku o trestu nebo výroku o náhradě škody, který byl předmětem rozhodnutí odvolacího soudu.
36. S ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného je třeba předně připomenout, že dovolání není určeno k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
37. Současně musí, opět s ohledem na obsah a podobu dovolací argumentace obviněného, Nejvyšší soud hned úvodem této části svého rozhodnutí akcentovat, že pokud je dovolání založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). 38. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný v dovolání formálně odkázal a převzal jeho zákonné vymezení ve všech alternativách, z obsahu jeho dovolací argumentace je patrné, že konkrétně uplatnil pouze první variantu, tedy námitku zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Netvrdil konkrétně, že by skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, ani neoznačil navrhované podstatné důkazy, které by soudy nedůvodně neprovedly.
39. Dovolatel ve vztahu ke skutkovým zjištěním napadá především závěr soudů, že se skutek stal způsobem popsaným ve výroku o vině a že se jej dopustil právě on. Zpochybňuje tedy zejména prokázání své účasti na nehodovém ději tzv. vybrzdění, existenci kontaktu mezi jeho vozidlem a skútrem poškozeného, věrohodnost identifikace jeho osoby poškozeným J. L. a způsob, jakým soudy hodnotily znalecké závěry. Podle obviněného provedené důkazy připouštěly i jiné skutkové varianty a soudy měly za této situace postupovat podle zásady in dubio pro reo. Takové výhrady samy o sobě dovolací důvod nenaplňují, pokud z nich nevyplývá zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.
40. Přestože obviněný v dovolání opakovaně tvrdí existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, takový rozpor konkrétním způsobem ve své argumentaci nevymezuje, a to jeho argumentace směřuje pouze do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a nepřekračuje pouhou polemiku s jejich závěry. Je však skutečností, že soudy v této věci provedly dokazování v potřebném rozsahu tak, aby zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, když současně provedené důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, tedy provedly dokazování zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, z nichž je patrné hodnocení provedených důkazů a také to, jaká skutková zjištění z nich logicky vyplývají, nelze tvrzený rozpor potvrdit. Zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soudy podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas obviněného se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem. Této jeho polemice nelze přiznat žádné opodstatnění. 41. Důkazní podklad v této trestní věci je dostatečný, logicky provázaný a bez důvodných pochybností vedoucí k závěru o vině obviněného. Tento závěr je důvodně a správně založen zejména na věrohodné výpovědi poškozeného J. L., na znaleckém posudku Ing. M. T. z oboru doprava, odvětví mechanismus vzniku dopravních nehod (který potvrzoval technickou přijatelnost poškozeným popsaného nehodového děje a současně vylučoval obhajovací verzi vzniku poškození vozidla nákupním vozíkem) a dalších listinných důkazech. Je třeba poukázat na to, že poškození vozidla obviněného a motocyklu poškozeného spolu výškově i rozsahem korespondují a charakter poškození vozidla obviněného odpovídá plošnému kontaktu pohybujících se vozidel, nikoli nárazu nákupního vozíku. Ani odkaz obviněného na znalecký posudek doc. Ing. Lukáše Čapka, Ph.D. z oboru kriminalistika, odvětví forenzní biomechanika, nezakládá důvod k zásahu dovolacího soudu. Odvolací soud výslovně uvedl, že soud prvního stupně z tohoto posudku nečinil zásadní skutková zjištění k mechanismu poškození vozidel, přičemž ani tento znalec nevyloučil průběh nehody popsaný poškozeným. Rozdílné hodnocení významu tohoto důkazu ze strany obviněného proto nezakládá zjevný rozpor mezi důkazy a skutkovými závěry soudů. Vinu podpůrně prokazují i listinné důkazy, zejména fotodokumentace, protokol o nehodě, úřední záznam Policie ČR a lékařské zprávy, ze kterých vyplývá, že velmi záhy po dopravní nehodě byla zjištěna nejen příčina, ale i podoba samotného nehodového děje (který koresponduje s neměnnou výpovědí poškozeného). Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že by skutkový závěr o jeho vině byl výsledkem libovolného výběru jedné ze dvou rovnocenných skutkových verzí. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu tak vyplývá, že soudy nižších stupňů neponechaly vedle sebe dvě stejně podložené skutkové varianty, nýbrž po zhodnocení důkazů jednu z nich přijaly jako prokázanou a druhou jako vyvrácenou.
42. Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný sice formálně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsah jím uplatněných námitek však tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Námitky spíše odrážejí dovolatelovu subjektivní představu o způsobu hodnocení důkazů. 43. Pokud jde o výhrady obviněného, že v jeho trestní věci nebyla aplikována zásada in dubio pro reo, pak je nutno s ohledem na charakter dovolacího řízení uvést, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo uplatnění zásady in dubio pro reo zkoumáno v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, atp.), a to s výhradou, že porušení zásady in dubio pro reo nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Pak by porušení této zásady založilo mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS). Takováto situace však v této trestní věci nenastala (viz výše v tomto usnesení).
44. Obecně lze uvést, že pravidlo in dubio pro reo (§ 2 odst. 1, 2, 5 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy) se v posuzované věci nemohlo uplatnit, protože tato zásada se uplatní až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Ze skutečností výše popsaných je zjevné, že vina obviněného z provedeného dokazování vyplynula, protože soud objasnil pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, vypořádal se v rozsudku s jeho obhajobou a v jejím rámci navrženými důkazy ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. například rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04). O vině dovolatele tak není pochyb a oba nižší soudy pro takovýto postup neměly žádný prostor.
45. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve věci neshledal žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Nejvyšší soud proto dovolání obviněného neshledal důvodným. 46. Obviněný žádné konkrétní výhrady k uloženému trestu v dovolání neuvedl, přestože dovoláním formálně napadl i tento výrok. Nejvyšší soud však shledává uložený trest za zákonný, přičemž k důvodům volby druhu a výměry trestu zcela odkazuje na odůvodnění soudu odvolacího (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci), z něhož je patrné, jakými úvahami se při přezkumu výroku o trestu řídil.
47. Ani dovolací námitky proti výroku o náhradě škody nejsou z podaného dovolání seznatelné. Obviněný v této souvislosti nenamítá ničeho, přestože dovoláním napadl všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu. Opět Nejvyšší soud zcela odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu (srov. bod 16. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci).
V. Způsob rozhodnutí
48. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 8. 2026
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu